9788028400514

KAPITOLA 1

„JEŠTĚ KROK, MOHIRE, a já tu děvku vykuchám.“

Prsty jsem zlehka přejel po jílci meče a pozorně přitom sledoval upíra, který byl zády přitlačený ke zdi a před sebou držel pod krkem lidskou dívku. Tvář měla zkřivenou hrůzou a z hrdla jí pod netvorovými spáry kapala krev. Cítil jsem, jak se na mě dívá a v duchu mě úpěnlivě prosí, ať ji zachráním.

Nepřestával jsem se ale soustředit na upíra. „Jestli si, příteli, myslíš, že tě ta holka přede mnou zachrání, tak se krutě pleteš.“

Přešlápl z jedné nohy na druhou a očima zapátral po jiné únikové cestě. Věděl, co jsem zač, a přece mu muselo být jasné, že odsud v žádném případě neodejde živý. Zbývalo mi jen přesvědčit ho, aby s sebou nevzal i tu dívku.

Z jiné části domu ke mně dolehl křik, který vzápětí utichl, jako když utne.

Upír vytřeštil oči. „Vy lidi chráníte. Neuděláš nic, co by jí uškodilo.“

Upřeně jsem se mu zadíval do očí. „To je sice pravda, ale jsem především lovec. Jestli na tvých prackách uvidím její krev, akorát tě zabiju s větší chutí.“

Ztěžka polkl a vrhl rychlý pohled na metr vzdálené dveře.

Trochu jsem mu to rozhodování usnadnil a přesunul jsem se o půl metru opačným směrem. Dokonce jsem nechal ruku s mečem klesnout, aby měl pocit, že má slušnou šanci.

Odhodil na mě dívku a ta vykřikla. Jednou rukou jsem ji zachytil a odstrčil stranou. Upír prudce vyrazil ke dveřím. Byl rychlý – upírem byl přinejmenším padesát let.

Jenže já byl rychlejší. Čepel mého meče mu ze strany proťala krk. Cosi zaskřehotal a zakryl si ránu dlaní, ale jeho krev i tak stihla potřísnit bleděmodrý koberec a tapety ve viktoriánském stylu.

Dívka vykřikla hrůzou.

Vrhl jsem se za upírem, který u dveří zakolísal. Zvedl jsem meč a probodl mu srdce takovou silou, že špička zbraně uvízla ve stěně za ním. Vytrhl jsem ji a netvor se zhroutil na zem.

Ve dveřích se objevil Chris, i jemu z meče odkapávala krev. „Tenhle byl poslední. Nahoře jsem našel ještě jednoho lidského kluka. Ztratil spoustu krve, ale přežije to.“

„Prima.“

V hnízdě sedmi upírů jsme objevili celkem čtyři mladé lidi.

To, že dva z nich zůstali naživu, byl malý zázrak.

Dívka tiše zakňourala.

Chris si opřel meč o zeď a pomalu se k ní vydal. „Už je to v pořádku. Jsi v bezpečí.“

Se vzlykotem se na něj vrhla a pevně ho objala kolem pasu. Chris po mně vrhl bezmocný pohled, a já jen pokrčil rameny.

Nemohl jsem pro tu dívku udělat nic, co by pro ni neudělal on.

Vytáhl jsem mobil a kývl směrem ke dveřím. „Vypadá to, že máš situaci pod kontrolou. Zavolám Denisovi a řeknu mu, ať nám sem pošle úklidovou četu.“

Vyšel jsem z domu do teplé, dusné noci, zavolal místní jednotce a nadiktoval jim adresu. Informoval jsem je i o tom, že tu máme párek dospívajících, kteří budou potřebovat lékařské ošetření. Počkal jsem deset minut, dokud nedorazili před dům, a potom jsem přešel po ulici k místu, kde jsme si s Chrisem na příjezdové cestě jednoho opuštěného domu zaparkovali motorky. Stáhl jsem si zakrvácené tričko, našel na něm čisté místo a utřel si do něj obličej. Potom jsem ještě očistil čepel

meče a vrátil ho do pouzdra upevněného podél sedadla na motorce.

Zrovna jsem si bral čisté triko, když se ke mně přiloudal Chris. „Jak to přijde, že na tebe se nikdy nikdo nelepí?“ přemítal nahlas cestou k motorce.

Tvářil se tak rozmrzele, že jsem se neubránil smíchu. „Asi je k tobě vábí ten tvůj úsměv.“

Strhal ze sebe košili. „Nezabilo by tě, kdybys je aspoň čas od času utěšoval ty.“

„Ale když tobě to tak jde…“ Seděl jsem na motorce a čekal, až se dá trochu do pořádku. „Já je zase držím naživu a zabíjím záporáky.“

Nebylo třeba dodávat, že nemám ponětí, jak zacházet s nervózními dorostenci. Na rozdíl od Chrise se s lidmi na osobní úrovni vůbec nestýkám. Jsou prostě moje práce. Chráním je a držím v bezpečí před nestvůrami, o jejichž existenci nemají ani tušení. Je lepší, když si jako bojovník zachovávám odstup. Blízkost vyvolává emoce a ty rozptylují. A když se necháte rozptýlit, můžou lidé, které chráníte, přijít o život.

Chris s úšklebkem nasedl na motorku. „Pivo?“

„To zní dobře.“

O půl hodiny později jsme, čerstvě osprchovaní a převlečení do čistého, nakráčeli do baru kousek od našeho hotelu. Našli jsme si stůl u zadní stěny a já se posadil čelem k východu. Rád si tam, kde zrovna jsem, držím přehled o tom, kdo (nebo co) přichází a odchází.

Hezká blond servírka si k nám přišla převzít objednávky, a když se na Chrise a na mě podívala, rty se jí zvlnily svůdným úsměvem.

„Co vám můžu donést, pánové?“

Objednali jsme si pivo, co zrovna měli na čepu, a pár burgerů. Servírka ještě chvíli otálela u stolu a pak se vydala vyřídit objednávku.

Chris se opřel a prohrábl si blonďaté vlasy. „Řekl bych, že jsme dneska v noci odvedli pěkný kus práce.“

„To jo.“

Přelétl jsem očima bar. U rohového stolu se kolem sebe ovíjel mladý pár a vůbec nevěnoval pozornost svému okolí. Ani bych si jich nevšiml, kdybych v očích toho kluka nezachytil stříbrný záblesk. Inkubus. Většina těchhle sexuálních démonů si dává pozor, aby lidem, ze kterých se krmí, neubližovala, ale pár z nich má rádo vzrušení, jež jim zabití oběti přináší. Nebyl jsem si jistý, k čemu tíhne tady tenhle.

Chris se zasmál a znovu tím upoutal mou pozornost. Tázavě jsem se na něj podíval.

„Kamaráde, ty jsi tak strašně předvídatelný.“ Kývl směrem k inkubovi. „Ještě jsme si ani nedali první pivo, a už hledáš, s čím se porvat příště.“

„Prostě jen dávám pozor.“

Servírka se vrátila se dvěma sklenicemi točeného piva a postavila je před nás.

Chris si vzal svou a zhluboka se napil. „Klídek. Ty dva jsem tady zahlédl včera večer. Kdyby jí chtěl ublížit, už by to udělal.“

Měl pravdu. Inkubus, který by měl v úmyslu svou oběť zabít, by to provedl v rámci několika hodin. Určitě by se nevracel na druhé rande.

Naposledy jsem se po páru podíval a pak jsem obrátil pozornost zase k pivu. Dávám sice přednost dobře vyzrálé skotské, ale pořádný ležák skvěle hasí žízeň. Jedním hltem jsem vyprázdnil půlku sklenice a potom jsem ji odložil a natáhl si nohy pod stůl.

Chris na mě hleděl, jako by čekal, že něco řeknu. Když jsem se k tomu neměl, ozval se sám: „Tak co… nechceš se tady pár dní zdržet?“

„Na den nebo dva by mi to nevadilo. V Bywateru mají problémy s přísavci a slíbil jsem Denisovi, že jim s nimi píchneme.“

„To jsem zrovna na mysli neměl,“ podotkl suše.

Zasmál jsem se. „Jak se jmenuje?“ Kdykoli totiž Chris navrhne, že si dáme po práci oraz, znamená to, že potkal nějakou ženskou, se kterou by se rád blíž seznámil.

Zazubil se na mě přes sklenici s pivem. „Nora. Studuje na Tulanově univerzitě a zve nás dneska na večírek sesterstva.“

„Asi si to nechám ujít.“ Moje představa zábavné noci podnapilé studenty neobnáší. Dokázal jsem přijít na mnohem příjemnější způsoby, jak trávit večer. Namátkou třeba zajímavá knížka, slušná partička pokeru, lahev macallanu. Anebo krásná kamarádka, co mě zná stejně dobře v ložnici jako mimo ni.

„Nech mě hádat, co máš na dnešní večer v plánu. Budeš se plížit ulicemi a chránit počestné obyvatele New Orleans, nebo se zašiješ v pokoji s knížkou?“

Potlačil jsem smích. Zná mě jako své boty. „Vlastně ani jedno. Viv je ve městě.“

„Ach tak, roztomilá Vivian. Už je to dlouho, co?“

„Dva roky.“

„Tolik?“ Usmál se přes okraj sklenice. „Tak to se asi u snídaně neuvidíme.“

„Pravděpodobně ne.“ A jak znám Viv, ani u oběda.

Dorazilo jídlo, a zatímco jsme večeřeli, povídali jsme si o zátahu, který jsme právě ukončili. Asi před týdnem se nám donesly zvěsti o zvýšeném výskytu upírů v New Orleans, spolu s přívalem pohřešovaných osob, povětšinou dospívajících. New Orleans bylo takovou křižovatkou nadpřirozených aktivit, jež místní jednotku naplno vytěžovaly, tak jsme jim s Chrisem přijeli pomoct.

Trvalo tři dny, než jsme jednoho z nepolapitelných upírů našli a stopovali ho až do hnízda v Garden District. Jaký osud potkal majitele starého domu, který pijavice prohlásily za vlastní, nebylo kdovíjak těžké uhodnout. Celý den jsme to tam sledovali a pak jsme vyrazili do útoku.

Vůbec jsem nečekal, že najdeme nějaké přeživší, takže jsem měl z vykonané práce o to větší radost. Sice jsem tomu upírovi tvrdil, že mi na lovu záleží víc než na lidech, ale to byla lež. Nic není důležitější než chránit lidské životy.

Chris zmuchlal ubrousek a odhodil ho na prázdný talíř. „Napadlo mě, že bychom se pak mohli z Louisiany vypravit na západ. Pořád se tam něco děje, a když už tam budeme, můžeme udělat zastávku v Longstonu.“

„Jak dlouho už jsi nebyl doma?“ Longstone byla mohirská pevnost v Oregonu, kde Chris vyrůstal. Jeho rodiče se před pár lety odstěhovali do Německa, ale v pevnosti má stále rodinu.

„Od té doby, co naši odjeli – skoro tři roky.“

Odstrčil jsem talíř a natáhl se pro pivo. „To zní dobře. Cestou bychom se mohli na chvíli stavit i ve Westhornu.“

V tu chvíli mu zabzučel telefon. Podíval se na displej a usmál se. „Právě včas. Mám sraz s tou holkou, co mě bere na rande.“

Vstal a hodil na stůl peníze. „Pozdravuj ode mě Vivian.“

„Budu.“ Vytáhl jsem telefon a poslal Viv zprávu s dotazem, jestli má náladu na společnost.

Odpověděla obratem: To se ptáš? Usmál jsem se.

Hodil jsem na stůl peníze, vstal jsem a vyrazil ke dveřím.

Budu tam jako na koni.

Vivianino apartmá se nacházelo v horním patře hotelu Ritz-Carlton. Přišla mi otevřít v bílém hedvábném županu a dlouhé blond vlasy jí volně splývaly na ramena.

„Nikolasi!“ Vtáhla mě do místnosti, a ještě než stačila zavřít dveře, pevně mě objala. „Strašně ráda tě zase vidím.“

Zasmál jsem se a objetí jsem opětoval. „Já tebe taky.“ Odtáhl jsem se od ní a pohledem přelétl krátký župan, který jí sahal do půli stehen. „Kdybych věděl, že mě uvítáš takhle, zašel bych na návštěvu mnohem dřív.“

Chraptivě se zasmála. Přitáhla si mou hlavu k sobě a pomalu, vláčně mě políbila. Bylo to smyslné a zároveň vřelé a známé.

S ostatními sexuálními partnerkami mi šlo vždycky jen o vzájemné potěšení. Vivian Dayová pro mě ale znamenala víc. Byla to dobrá kamarádka, jejíž společnost mě těšila a nebyl v ní žádný háček. Pokud to vůbec bylo možné, cenila si své svobody snad ještě víc než já.

Odtáhla se, vzala mě za ruku a odvedla do obývacího pokoje, odkud měla nádherný výhled na Francouzskou čtvrť. Uvelebila se na gauči a přiměla mě přisednout si.

Upravila si na nohou župan. „Když jsem slyšela, že jsi v New Orleans, nemohla jsem tomu uvěřit. Neviděli jsme se celé věky.“

„To je pravda. Ale to ty jsi pořád kvůli Radě někde v trapu, kdykoli se ocitnu na stejné straně zeměkoule.“

„Možná kdybys souhlasil, že pro ně budeš pracovat, vídali bychom se častěji.“

Protáhl jsem si nohy. „Mám tě sice opravdu rád, Viv, ale ani v nejmenším netoužím pracovat pro bandu byrokratů. Vážím si toho, co Rada dělá, jenže raději jedu podle vlastních pravidel.“

Potutelně se na mě usmála. „Pořád jsi nepřekonal svou averzi k autoritám.“

Zasmál jsem se. „A ty mě máš pořád stejně přečteného.“

S Vivian se známe většinu života a naše přátelství sahá až do mých mladých let, kdy můj zploditel v Anglii velel hradu Hadan. Vivian a já jsme spolu trénovali a soutěžili a navzájem se hecovali k co nejlepším výkonům.

Vstala a přešla k baru. „Dáš si něco k pití? Macallan neměli, ale donesli lahev bowmore.“

„Jen jestli máš.“

„Samozřejmě.“ Nalila nám dva panáky, přešla zpátky ke gauči a jeden mi podala. „Nemůžu uvěřit, že už jsou to dva roky. Pamatuju si, jak jsem si vůbec nedovedla představit, že tě neuvidím každý den.“

„Co jsi to tenkrát říkala? Až z nás budou bojovníci, vyrazíme do světa a budeme lovit spolu – jenom my dva.“

Oči jí zajiskřily smíchem. „Protože jsem se bála, že kdybych tě nechala samotného, trumfl bys mě v počtu zabitých upírů.“

Upíjel jsem svůj drink. „A vůbec to nemělo nic společného s tím, jak jsi do mě byla poblázněná?“

„Pcha! Jestli byl někdo zabouchnutý, tak ty. Tehdy poprvé jsi v tom lítal až po uši.“

„Byl jsem nadržený puberťák a chtěla se se mnou vyspat nejhezčí holka, co jsem znal.“

Když za mnou jednou přišla a oznámila mi, že chce svoje první milování prožít s nejlepším kamarádem, moje šestnáctileté já nepotřebovalo kdovíjak přesvědčovat. Ještě dnes jsme se smáli tomu, jak jsme byli tenkrát oba neohrabaní.

Vybuchla smíchy. „Nikdy nezapomenu, jak ses tvářil, když jsem se tě na to zeptala. Během pěti vteřin jsi přeskočil od naprostého šoku k ‚jdeme na to‘.“

„Během tří. Akorát jsem nechtěl vypadat moc dychtivě.“

„Bože, my jsme ale byli dvojka.“ Vzala mě za volnou ruku a propletla nám navzájem prsty. „Občas se mi po těch dobách zasteskne. Život byl tenkrát mnohem jednodušší.“

„Přepadá tě nostalgie, nebo se něco děje?“

„Je mi skvěle, asi jsem jen trochu utahaná. Byla jsem skoro celý rok na cestách. Však víš, jak to chodí.“

„Já se obvykle do Westhornu vracím co měsíc nebo dva.“

Pokud člověk neměl druha, život bojovníka ho často zavedl na dlouhou dobu daleko od domova. Druhové se obvykle drželi blíž, přinejmenším prvních pár let. Já bych ale na jednom místě dlouho nevydržel. A Viv taky ne, což bylo jedním z důvodů, proč jsme si k nesmírnému zoufalství obou našich matek žili šťastně a spokojeně bez partnerů.

Zavířila jantarovou tekutinou ve sklence. „Překvapilo mě, že už nepracuješ na vlastní pěst a na spoustu věcí jsi přibral do party Chrise.“

„Ano. Mám díky tomu pokoj od Rady. No – skoro.“

Rada Sedmi byla vládnoucí útvar našeho lidu a většina jejích členů měla vlastní představu o tom, jak by se práce v terénu měla dělat. Líbilo se jim, když všichni pracovali v týmech, a lezlo jim na nervy, když se někdo jejich pravidly neřídil. Na jejich seznamu oblíbenců jsem chyběl, ale nijak mě to netrápilo.

„Kdepak máš dnes večer vlastně parťáka?“ zeptala se s úsměvem, který napovídal, že tuší, co má Chris za lubem.

„Na večírku sesterstva.“

Zasmála se. „Nech mě hádat – tebe na to moc neužije?“

„Dalo by se to tak říct. A navíc bych si nenechal ujít příležitost setkat se s tebou.“

Oči jí zněžněly. „Ty dovedeš člověka zahřát u srdce, Nikolasi Danšove.“

Dopil jsem a lehce se na ni pousmál. „Hlavně si to nech pro sebe. Musím si chránit pověst.“

Uculila se. „Tvé pověsti jsem si dobře vědoma a udělám, co bude v mých silách, abych jí neuškodila. Ale bude tě to něco stát.“

„A copak?“

Vstala, vzala si ode mě skleničku a společně s tou svou ji odložila na konferenční stolek. Potom mě vzala za ruce a vytáhla na nohy.

Obrátila se směrem k ložnici. „Jsem si jistá, že na něco přijdu.“

* * *

„Je dobrá, že?“ Chris kývl hlavou směrem k malé skupince nováčků, kteří zrovna trénovali boj s mečem. Většina z nich se zbraněmi oháněla celkem zdatně, ale ta blondýna se pohybovala se smrtonosnou grácií, jakou jsem zatím viděl jen u zkušených bojovníků. Ostatní nováčci vedle ní působili jako děti s dřevěnými hračkami. Díval jsem se, jak na dívku zaútočil její soupeř. V poslední vteřině úder vykryla a podařilo se jí prostrčit svou čepel za jeho a vyrazit mu zbraň z ruky.

Přikývl jsem. „Bude z ní dobrá bojovnice.“

Kluk, jehož odzbrojila, si došel pro svůj meč, otočil se k ní a něco jí říkal. Pak si všiml, že se na něj díváme, a začervenal se.

Ostatní nováčci přerušili cvičení a otočili se, aby zjistili, na co jejich kamarád tak civí.

Naklonil jsem hlavu a kývl jim na pozdrav.

Chris se ušklíbl. „Tvůj milující fanklub. Možná bys jim měl dát lekci, když už jsme tady.“

„To přenechám skutečným trenérům.“ Přehodil jsem si tašku přes rameno a znovu vykročil k hlavní budově. Někteří lidé se pro učení narodili, ale já k nim nepatřím. Nemám k tomu povolání ani trpělivost, ani chuť se mu věnovat, ačkoli všechny, kdo to zvládají, neskutečně obdivuju. Není moc důležitějších úkolů než dělat z našich mladých bojovníky, kteří se jednou, až se vydají do světa, dokážou sami ubránit.

Když jsme se přiblížili k pevnosti, vyšel z ní rozesmátý zrzek. „No, že bylo načase, abyste se vy dva na chvilenku ukázali. Jak dlouho se zdržíte tentokrát?“

„Pár dní,“ odtušil Chris. „Myslel jsem, že jste s Niallem pořád ještě v Irsku.“

„Kdepák. Minulý týden jsme se vrátili.“ Seamusovi se zaleskly oči. „Dovezli jsme pár lahví dobrý irský whisky. Zastav se pak, vyměníme novinky.“

„To zní dobře.“ Cokoli, co obnáší Seamuse, jeho dvojče a lahev whisky, zní rozhodně zajímavě.

Vešli jsme s Chrisem dovnitř a vydali se přímo do jižního křídla. Lidé, jež jsme míjeli, nás zdravili, ale my s nikým hovor nezapředli a pokračovali jsme bez zastavení dál. Rozloučil jsem se s Chrisem u jeho dveří a pak jsem vstoupil do vlastního apartmá a upustil tašku na zem. Bylo příjemné vrátit se po měsíci na cestách zpátky do svého hnízda.

Přelétl jsem očima obývací pokoj a vstřebával pohledem tmavé barvy a jednoduché, ale účelné zařízení. Kromě portrétu

mých rodičů se na zdech nevyjímala žádná umělecká díla. Jednu stěnu zabírala sbírka starobylých mečů a nad krbem visely dvě křesadlové pušky, co dřív patřily Alexandrovi Druhému – dárek od mého zploditele, který je dostal od samotného cara. Nechyběla plná knihovna a nejnovější audio systém, ale žádná televize. Měl jsem to tak radši.

Skopl jsem boty, odhodil bundu na opěradlo koženého gauče a vydal se do sprchy spláchnout prach z cest. O deset minut později jsem se vynořil s ručníkem omotaným kolem pasu a pustil si svůj oblíbený hudební mix ze šedesátých let.

Byl jsem v pokušení odhodit ručník do dáli a na pár hodin zapadnout do postele, ale věděl jsem, že až se Tristanovi donese, že jsem tady, bude se za mnou chtít zastavit. Natáhl jsem si proto tričko a tepláky, popadl paperbackové vydání románu Jatka č. 5 a rozvalil se na gauči s úmyslem číst si, dokud se neobjeví.

Asi o hodinu později se ozvalo zaklepání. Vyzval jsem návštěvníka, ať jde dál, a dovnitř vstoupil se širokým úsměvem na tváři Tristan.

„Slyšel jsem, že jsi zpátky,“ řekl a usadil se v koženém křesle naproti mně.

Zvedl jsem se do sedu a odložil knihu na gauč vedle sebe. „Začínáš být nějaký pomalý. Čekal jsem tě tady už před půlhodinou.“

Se smíchem se zabořil do křesla. „Záležitosti Rady. Však víš, jak to chodí.“

„Ne, nevím, a vůbec mi to nevadí.“

Stejně jako všechny ostatní vlády, i Rada trávila většinu času debatami a schůzováním. Byly dny, kdy se Tristan místo řízení Westhornu celou dobu jen dohadoval s Radou. Kde bere tu trpělivost se jimi dnes a denně zaobírat, je mimo moje chápání.

„Každopádně tě zřejmě nepřekvapí, že jsme probírali i tvůj poslední zásah. Nepotěšilo je, že jste se s Chrisem do toho hnízda v New Orleans vypravili bez zálohy.“

Nikdy jsem svoje konání Radě nevysvětloval a nehodlal jsem s tím začínat ani teď. Jenže Tristan je můj přítel a příliš si ho vážím, než abych mu neřekl, co chce vědět.

„Přizval bych Denisův tým, ale víš, kolik tam mají se vším práce. Byli jsme s Chrisem opatrní, a když jsme šli dovnitř, přesně jsme věděli, proti čemu stojíme. Hnízdo sedmi upírů není nic, s čím bychom se ještě nesetkali.“

Tristan přikývl. „Rada ovšem tvrdí, že jste se měli řídit protokolem, a jakmile se vám podařilo určit polohu hnízda, měli jste si zavolat na pomoc jeden z týmů z Houstonu nebo z Atlanty.“

„To jsme sice mohli, ale pak bychom nestihli zachránit ty dva mladé lidi. A záchrana životů je přece naše hlavní priorita, nebo ne?“

„To ano.“ Vyťukával prsty do područky křesla jakýsi rytmus. „Žádá se ode mě, abych ti sdělil, že na to, abys zbytečně riskoval život, jsi pro nás příliš cenný. A že máš příště, až se ocitneš v podobné situaci, respektovat pravidla.“

„Beru na vědomí.“

„A teď když to máme z krku…“ S úsměvem se předklonil a opřel se lokty o kolena. „Jak bylo v New Orleans?“

„Vytíženě. Pomohli jsme Denisově partě se zamořením přísavci a udělali jsme zátah na gulačí množírnu bazirys. Hodilo by se jim tam pár lidí navíc.“

„Navrhnu to Radě.“

„Fajn.“ Tušil jsem, že Denis bude mít do konce týdne k dispozici další tým.

Tristan se na mě pobaveně podíval. „Určitě to ale nebyla jen samá práce a žádná zábava. Je to koneckonců New Orleans.“

Pokrčil jsem rameny. „Jedli jsme, pili, poslechli si dobrou muziku. Chris se o něco důkladněji seznámil s místními obyvateli.“

Oba jsme se zasmáli, protože jsme moc dobře věděli, jak rád se jeho synovec s místními obyvateli seznamuje. Chris se k ženám choval hezky a nikdy jim nesliboval nic, co by nemohl splnit. Od Atlantiku až k Pacifiku se za ním táhla stopa smutných dívčích srdcí.

„Doneslo se mi, že je tam teď na dva týdny Vivian. Viděli jste se spolu?“

„Ano. Trochu jsme si povyprávěli, co je nového. Strašně rád jsem ji zase potkal.“

Vlídně se usmál. Jen málokdo, kdo Viv zná, si ji neoblíbí. „Proč jsi s ní nezůstal o pár dní déle? Nemusel jsi sem tak spěchat.“

Zvedl jsem obočí. „Dávej si pozor. Začínáš nebezpečně připomínat mámu.“ Moje matka měla ve svém životě dva velké cíle: chránit lidstvo a dožít se toho, že se někde spokojeně usadím.

Po bezmála dvou stech letech by jeden řekl, že se na ten druhý konečně vykašle.

„Irina jen chce, aby byl její syn šťastný. To si pro své dítě přeje každý rodič.“ Tristanovi se v očích mihl smutek a mně došlo, že myslí na Madeline. Od jejího odchodu uplynulo víc než padesát let, ale její otec na ni nezapomněl.

„Vždyť jsem šťastný,“ zabručel jsem.

Zasmál se a rozhlédl se okolo. „Jak dlouho se tentokrát plánuješ zdržet?“

„Tři nebo čtyři dny a pak si chce ještě Chris zajet do Longstonu. A potom – kdo ví?“

„Občas ti závidím, příteli.“

„Pořád ti přece říkám, ať jedeš s námi. Claire řízení Westhornu po dobu tvé nepřítomnosti hravě zvládne.“ A Rada by se třeba naučila poradit si chvíli sama. Už takhle toho na Tristana nakládali víc než dost. Všech Sedm vládlo společně, ale čas od času se k němu chovali jako ke svému neoficiálnímu vůdci.