AUDREY
15. dubna 2023
„Jestli okamžitě nesejdeš dolů, máš padáka!“ zahřmí na schodech před naším bytem. Protočím oči, nazuju si obnošené conversky a kličky na tkaničkách pro jistotu převážu uzlem.
„To chci vidět, páprdo!“ zavolám nazpátek, otevřu dveře a uvidím svého plešatého otce, jak se kření ve vchodu v přízemí.
U nohou se mu motá náš pes Cooper a vrtí přitom ocasem. „Jsem zvědavá, kde seženeš jinou ťunťu, co by tu dělala zadarmo.“
Seběhnu za ním, on významně zaťuká na hodinky a zvedne obočí. „Šest nula jedna. Jdeš pozdě.“
Vytáhnu ze zadní kapsy telefon a ukážu mu ho. „Přesně šest. Jde ti to napřed.“
„Dobře, tak já tě tu ještě jeden den nechám,“ zamumlá a pozvedne jeden cíp šedivějícího kníru, načež se kolem mě protáhne a zamíří nahoru, aby se vyspal po noční šichtě.
„Nezapomeň, že v poledne přivezou limonády,“ zavolá ještě přes rameno.
„Neboj.“ Pohladím Coopera po hlavě a projdu bočními dveřmi, které vedou přímo do Cameronova koloniálu, kde na mě čekají mé obvyklé sobotní povinnosti.
Při vaření kávy vyhlížím oknem na Penn Avenue, na nové budovy, moderní byty a stylové restaurace, které tu přibyly od doby, kdy jsem jako malá seděla tátovi na ramenou, zatímco dělal kávu on. Tahle ulice i značná část Pittsburghu se za posledních osmnáct let hodně změnily.
Na rozdíl od Cameronova koloniálu, kde je pořád tatáž ošoupaná podlaha, prověšené regály a zrezlý vývěsní štít. Náš malý kousek Pittsburghu zůstal úplně stejný, přestože klientela se proměnila. Pravidelní zákazníci si sem chodí pro lacinou kávu a stírací losy. V pátek večer se přihrnou studenti a naberou si po hrstech dobroty a míchané drinky. Sem tam dovnitř nakouknou turisté a zeptají se na cestu nebo chtějí s něčím poradit. A nóbl lidi z předražených bytů sem zabloudí, když si zapomenou koupit farmářské mléko nebo chleba z původních odrůd obilovin a musí se spokojit s obyčejným dvouprocentním mlékem a vatovým bílým tousťákem.
Není to nic moc, ale je to tátova pýcha a potěšení; už jako kluk snil, že si otevře krámek v ulici, kde vyrostl, a když obchod, kam chodíval, nahradila pobočka řetězce lékáren, ten sen si splnil. Zajistit něco prostého, domáckého a trvalého pro naši komunitu, pro lidi, kteří tu odjakživa byli a vždycky budou. Ten sen pak svým způsobem převzala celá naše rodina. Láskou k tomu místu, zákazníkům a neobvyklé otevírací době jsme se nakazily já i moje máma.
Když navíc člověk dostane za práci u pokladny nebo doplňování zboží čipsy a limonádu zadarmo, není tak složité nechat se přemluvit. Pytlíku křupek ani třešňové cole se nedá říct ne. Teda dokud jste dítě, než najdete zálibu ve vyspávání a začnou se ozývat vlastní sny. Na ty ale teď nechci myslet.
Když je káva hotová, vklouznu do nudného, ale ustáleného rytmu rána, posadím se za pult na rozvrzanou barovou stoličku,
kterou otec sehnal přes inzerát, a Cooper se mi stočí u nohou. Zdravím změť známých i neznámých, kteří vcházejí dovnitř, a ve volných chvílích si čtu romanci s komiksově laděnou kresbou na obálce. Řidič autobusu Gary se zastaví pro své pocukrované donuty a vypráví mi o nehodě na mezistátní silnici číslo 376, kvůli níž stojí provoz až na letiště. Stylová mladá umělkyně, která se nastěhovala nad Vinceovu pizzerii kousek odtud, si koupí balíček cigaret, žluté American Spirit, zaplatí za něj pomačkanými jednodolarovkami a čtvrťáky, a já opět neseberu odvahu, abych se jí zeptala, na čem dělá. Přiřítí se chlapík, kterého jsem jakživa neviděla, vezme si balík toaleťáku, plácne mi na pult dvacetidolarovku a odběhne, ještě než stačím naťukat cenu do pokladny.
Potom, přesně v osm, se rozklinká zvonek nade dveřmi a dovnitř se šine můj oblíbený mrzoutský zákazník, kostnaté prsty zakleslé do dřevěné hůlky.
„Dobrý den, pane Montgomery,“ zavolám na něj, on zahuhlá svůj obvyklý pozdrav a pak se odšourá pro noviny.
„Už jsi něco nakreslila?“ zeptá se přes rameno a mně se sevře žaludek.
„Hm…“ Pohlédnu na ohmataný a teď už i zaprášený skicák, který mám léta pod pultem. „Ještě ne.“
„Copak na RISD nechtějí kompletní portfolio do prvního května?“ zeptá se a mrkne na své ručičkové hodinky. „A už máme –“
„Nebojte, já vím,“ přeruším ho. Termínu jsem si palčivě vědoma od té doby, co mě na mé vysněné umělecké škole Rhode Island School of Design přijali jen podmínečně, požádali mě o „pět nových, odlišných děl“, protože moje dosavadní věci „vypadají slibně“, ale vyznačují se „přílišnou pasivitou, nedostatečným sebevědomím a chybí jim silnější osobní náhled“.
Každopádně jestli jsem jim připadala málo sebevědomá před tímhle nadšeným hodnocením, dovedete si představit, jak bídně jsem na tom po něm.
Sáhnu pod pult a zvednu skicák, abych si prolistovala starší stránky. Před očima se mi míhají obličeje, ruce a těla, vesměs náležící zákazníkům, kteří prošli našimi dveřmi. Svým způsobem už mi to nepřipadá jako moje obrázky, všechny jsem je dělala tak dávno, že si asi ani nevzpomínám, jaké bylo klouzat tužkou po papíře a vytvořit svraštěné obočí, neukázněné vlasy nebo sukovité prsty.
Dívám se, jak kresby dokončené jistou rukou střídají zpola dodělané skici s nedotaženými místy a pak…
Nic. Jeden prázdný list za druhým. Sleduju, jak vyprchává moje inspirace, vášeň, nadšení, úplně se ztrácí, a do kostí mi proniká hnusný, ochromující pocit bezmoci.
Vrátím se na jednu z posledních pokreslených stránek a zarazím se, když zahlédnu kresbičku z loňského léta vyvedenou ve zcela jiném stylu než všechno kolem a zachycující komiksového Coopera s bublinou s nápisem „Miluju tě!“.
Charlie.
Zašklebím se a skicák prudce zaklapnu.
Jak mám asi tak kreslit, když se na ten náčrtník nedokážu ani podívat, aniž bych na něj myslela?
Před třemi lety, když jsme se seznámili v letním kurzu na Rhode Island School of Design, kam naše střední škola posílala ty nejlepší žáky z prvního a druhého ročníku, jsem ho považovala za to nejlepší, co mě mohlo potkat. Z Pittsburghu se mi nejdřív vůbec nechtělo, ale jakmile se naše dráhy protnuly a já si uvědomila, kolik je v širém světě, mimo tuhle rozvrzanou barovou židličku možností, byla jsem moc ráda, že jsem vyrazila. Nejdřív jsme spolu probírali umění, potom v lehkém
opojení do pozdních nočních hodin kreslili. Už od prvního teplého letního večera, kdy jsme po celém dni stráveném v ateliéru leželi na trávě pod tmavnoucím nebem, jsem cítila, že mě vnímá . Byl o rok starší, nadějný student, ale hlavně… mi rozuměl. Chápal, jak moc pro mě znamená umění. Nakolik je mou součástí.
Nebo jsem si to aspoň myslela.
Potom už jsme se od sebe nehnuli. Měli jsme spolu jít i na vysokou – tam, kde to celé začalo.
Jeho ale loni na RISD nevzali, a tak vzdal kreslení úplně a přesvědčoval mě, ať to taky udělám. Ať umění neberu tak vážně a zaměřím se na něco praktičtějšího, jako by mu o výtvarnou tvorbu vlastně nikdy nešlo. Moc nepomohlo ani to, že s ním souhlasili všichni naši přátelé. Ben, Hannah i Claire u stolu při obědě přikyvovali, přitom ještě týden předtím žadonili o portrét. Možná proto, že s ním se začali kamarádit dřív než se mnou. Anebo si možná v hloubi duše uvědomovali, že se odcizíme, až oni odmaturují a já na střední ještě zůstanu.
Protože přesně to se stalo, ale stejně jsem si myslela, že my s Charliem to zvládneme. Že se mnou bude chtít být, přestože už svou uměleckou část vidět přestal.
Takže když krátce před Halloweenem konečně přijel z Pensylvánské státní univerzity domů, ten rozchod jsem nečekala. Ačkoli když se na to dívám zpětně, neměl mě nijak překvapit. Charlie tvrdil, že špatně zvládá tu vzdálenost. Hluboko uvnitř si uvědomuju, že nemluvil o kilometrech.
Odvážit se a podat přihlášku poté, co mě nechal, mi připadalo… jako příležitost dokázat, že se mýlil. Byla jsem zhrzená, jenže kdybych se na tu školu dostala, mohla bych té holce, která dlouho do noci kreslila pod peřinou, holce, která utíkala do muzea umění, kdykoli to šlo, holce, která tvořila, i když jí
vykládal, že to nemá cenu, dokázat, že to všechno přece jenom k něčemu bylo.
Takže mě o to víc zasáhlo, když se ukázalo, že měl pravdu.
Kvůli nedostatečné kapacitě mě přijali jen podmínečně sotva měsíc a půl poté, co se se mnou rozešel. A pochopitelně jsem upadla do hlubokého, temného smutku, připadalo mi, jako bych doslova umírala a nikdy už se neměla radovat a cítit se šťastná.
Nebo něco v tom smyslu. Já nevím.
Byl moje první láska a jako první mi zlomil srdce, takže si snad můžu dovolit to trochu dramatizovat.
Nejhorší na tom všem asi bylo, že i když se moje zlomené srdce víceméně zahojilo, kreslit mi od té doby vůbec nešlo. V uplynulých několika měsících jsem strávila hodiny a hodiny tím, že jsem zírala na prázdné stránky, tužku zamrzlou ve vzduchu, a nedokázala se přimět nakreslit víc než jednoduchého panáčka.
Dokonce ani moje staré triky nefungovaly. Prosila jsem tátu, aby ukazoval na libovolné věci u nás v bytě, které bych mohla nakreslit, a postupně jsem zkoušela snad všechno včetně pokojovek na parapetu a prosezeného gauče, dokonce i francouzskou hudební skříňku na poličce v obýváku, již jsem odjakživa milovala. Nejsem ale schopná udělat víc než první razantnější čáru. Kreslím ji pořád a pořád dokola, protože prostě nevypadá správně. Nemám z toho správný pocit.
Protože se celkově necítím ve své kůži. Nadšení, které jsem při kreslení vždycky pociťovala, je… prostě pryč. Zmizelo. Ta stránka je mi stejně vzdálená jako Charlie na Pensylvánské státní univerzitě. Možná ještě víc. Takže vytvořit něco nového pro RISD se zdá nepředstavitelné. Navíc po mně těch výtvorů požadují pět.
Dlouze si povzdechnu a přisunu panu Montgomerymu přes zašlý žlutý pult jeho obvyklou černou kávu s trošičkou cukru. „Vypadá to, že zůstanu v Pittsburghu a budu tu strašit po zbytek života.“
„A to bys vážně chtěla?“
„Asi jo.“ Pokrčím rameny. Rezignovala jsem a víceméně se s tím smířila.
Krámek na rohu mám ráda, miluju svoje rodiče a vím, že se můžu vždycky zapsat do místních vzdělávacích programů a dělat něco jiného. Nebyla by to žádná tragédie. Když to ale říkám nahlas, dojde mi, jak mi při pomyšlení, že se jakživa nedostanu zpoza téhle pokladny, svírá hrudník nepopiratelná tíha. Že se vzdám svého snu stát se umělkyní, snu, který vykrystalizoval ještě před Charliem a tím letním kurzem. Sice se bojím opustit tenhle obchůdek a tohle město, nicméně vím, že tady mi to na rozdíl od mého táty nikdy nebude úplně stačit.
Montgomery si odfrkne. „Tomuhle jsme za našich časů říkali vyměknout.“
„A to bylo kdy – v devatenáctém století?“
On něco polohlasně zamumlá a zpod bílého chmýří obočí po mně střelí zlostným pohledem, v koutcích úst mu ale pohrává neznatelný úsměv.
„No nic.“ Usrkne kávu a pak zaloví v kapsách. Když ruku vytáhne, zamává neotevřeným balíčkem černých fixek Faber-Castell. Mých oblíbených. „Jenom pro případ, že bys měla puzení.“
Položí fixy na skicák a vezme si z pultu noviny. Já se koušu do tváře a oči mi překvapivě zvlhnou.
„Děkuju, pane Montgomery,“ zvládnu zaskřehotat, ale to už se belhá k východu. Nejdřív jen mávne hůlkou, potom se však otočí a zůstane stát s rukou na klice.
„Audrey Cameronová, jakou znám já, by nedopustila, aby jí sny o vynikající výtvarné škole překazil nějaký kluk. Vždyť jsi o ní vykládala, ještě než ti sundali rovnátka.“ Vyměníme si nepatrný úsměv, protože má samozřejmě pravdu. „Nevzdávej to, děvče. Jestli se ti nevrátí jiskra, budu v tom směru muset něco podniknout!“
Než se stihnu zeptat, co by to asi tak mohlo být, už je venku, na cestě k domu ve čtvrti Lawrenceville, který obývá posledních asi tak tisíc let a bedlivě přitom sleduje, jak rostu já i celá tahle část města. Co si vzpomínám, táta si od něj nikdy nenechal za kafe zaplatit, právě kvůli takovýmhle chvilkám. Montgomery je sice bručoun, ale zároveň je to chlap, který nám po strejdově smrti celý týden denně přinášel večeři. Chlap, který chodí na taneční vystoupení a absolventské slavnosti zdejších dětí. Chlap, o kterém mi máma s tátou vyprávěli, že jim v době, kdy jsem ještě chodila na základní školu, pomohl překonat nelehké období. A teď mi dal balíček oblíbených fix, když už jsem se téměř vzdala naděje.
„No, Coope,“ podotknu a dlouze vydechnu. „Třeba ty fixky budou fungovat.“
Cooper na mě oddaně upře své velké, kulaté hnědé oči, já se sehnu a podrbu ho po huňaté černé hlavě, až začne spokojeně vrtět ocasem.
Potom obrátím na prázdnou stránku a doufám, že to zajiskří.
LUCY
7. června 1812
Přiznávám to nesmírně nerada, ale možná jsem raději, když je můj otec pracovně v Londýně, a ne doma v Radcliffu.
Na samotu už jsem si zvykla, ticho našeho domu působí téměř útěšným dojmem. Osvobozujícím. U snídaně si můžu číst romány, které by otec neschvaloval. Odpoledne si na klavír můžu brnkat vlastní písničky, a ne hrát etudy či nokturna, jak se momentálně očekává od jemných a vzdělaných dam v Londýně. Můžu se vydávat na dlouhé večerní procházky, a když se vrátím, nikdo nečastuje ušpiněný lem mojí sukně pohrdlivými pohledy.
Když je otec doma, což zrovna je, samota zůstává, ale ticho se změní. Je dusivé – ne, ohlušující, utápí v sobě dokonce i cinkání příborů o talíře, když večeříme, a při jídle sotva padne jediné slovo.
Dřív to bývalo jinak. Dům se zdál… živější, před lety, než zemřela matka. Během svačiny se vzduchem nesl její nakažlivý smích, hlučně odsouvala nábytek, aby mě naučila nové tance, a žádný lem nebyl cennější než dobrodružství za slunečného dne.
Můj otec se k nám nikdy nepřipojil. Jeho arogance a zjevné opovržení byly trvale přítomné už od mého narození. Ty výstřelky jí nicméně toleroval, nikoli z lásky k ní, jak mi později došlo, ale pro velikost jejího věna a společenské postavení její rodiny. Obě jsme tak měly jistou hodnotu pro muže, který k lásce žádnou úctu nechová a považuje ji za zbytečnou.
Nyní se nemůže dočkat, až se zbaví i mě; zatím mě tu trpí jen kvůli vyhlídce na můj sňatek a na to, co tím získá.
Prázdnotu, která zbyla po matce, se snaží zaplnit naše hospodyně Martha, ale stejně –
Otec si odkašle, a tak prudce zvednu hlavu a pohlédnu do ledově modrých očí, jež na mě mhouří zpoza dlouhého
jídelního stolu.
„Za měsíc pořádá pan Hawkins výroční ples,“ přeruší hlasité ticho a osuší si ubrouskem koutky úst. „Pan Caldwell tě tam navzdory tvým usilovným snahám a svému oprávněnému zdráhání míní doprovodit a já upřímně doufám, že tu příležitost využiješ, aby sis konečně zajistila jeho nabídku k sňatku.“
To pomyšlení mě sklíčí. Sňatek. S panem Caldwellem.
Snažím se představit si, jak kráčím k oltáři, kde na mě čeká tento muž, a žaludek se mi nevyhnutelně sevře. Pan Caldwell je hlupák. Navíc dvakrát starší než já.
Na druhou stranu je neobyčejně bohatý. Vlastně nejbohatší muž v okrese, k nelibosti mého otce, který je až druhý. Spojení našich dvou rodů by bylo zlatým hřebem nejen otcova společenského postavení, ale i jeho obchodních aktivit a jediné, co pro to můžu udělat, co bych měla udělat, je postarat se, aby k onomu spojení došlo. A událost natolik významná jako ples u Hawkinsových by rozhodně byla tou správnou kulisou.
Já se však v posledních dvou měsících snažila dvoření pana Caldwella nenápadně odolávat s nadějí, že ztratí zájem. Při
konverzaci jsem byla nudná, odešla jsem z parketu uprostřed tance s tím, že mě bolí nohy, a dokonce jsem se i zadrhla při klavírní skladbě, kterou znám zpaměti, když ho k nám otec pozval na svačinu. (Zmíněnou skladbu jsem pak za trest musela cvičit celý týden, pod otcovým přísným dohledem.) Jenže vzhledem k tomu, že mě zve na ples, to zřejmě bylo všechno k ničemu.
Manželství. Tentokrát se jeví vskutku neodvratné. Otec o něm nemluví mlhavě jako dřív, ale zcela jasně a jednoznačně. A já nemám na vybranou, musím se podřídit.
Jaký jiný smysl by měla moje existence? Existence kterékoli ženy?
Celý život, zejména v posledních několika letech, mě šlechtí a připravují k tomuto jedinému, konkrétnímu účelu.
Dobře se vdát. Ne proto, abych nalezla lásku či romantiku, o níž vždycky mluvila moje matka v naději, že můj osud bude zcela odlišný od toho jejího, ale proto, abych alespoň trošičku napravila škody, jež jsem napáchala tím, že jsem se narodila jako dívka.
A tak přikývnu, což udělám i ve chvíli, kdy mě pan Caldwell požádá o ruku, sklopím oči k talíři a upřu zrak na zdobné modré květiny, které se pnou po jeho okraji. „Ano, otče, využiji.“
„A protože se nemůžu spolehnout, že na to postačí tvůj šarm, zajedeš zítra do města a pořídíš si nové šaty. Martha tě doprovodí. Slečna Burtonová vás bude očekávat přesně ve dvě hodiny,“ dodá. Či spíše nařídí, ačkoli tenhle jeho požadavek mi nevadí. Slečna Burtonová si otevřela krejčovský salon před třemi lety a zakrátko si vydobyla značné renomé. Ceny má rozumné, zaměstnance nesmírně milé a její výtvory jsou vynikající. Nehledě na to, že vyrazit do salonu pokaždé znamená uniknout na několik hodin samotě Radcliffu či otcovu hněvu. „Ušije ti něco, co pana
Caldwella zaujme a jeho zájem udrží, když je to tobě samotné podle všeho tak zatěžko.“
Sleduji, jak vstává, dívá se na hodinky a pak zamíří ke dveřím, čímž ukončí večeři, aniž se mě zeptá, jestli jsem dojedla.
„Nemám čas to dál probírat. Za týden odjíždím do Londýna, ale na ten ples budu zpátky.“
Načež zmizí v pracovně. Vyfouknu vzduch, který jsem zadržovala snad po celou večeři. Martha mi stiskne rameno a pokyne Abigail, jedné ze služebných, aby sklidila talíře po otci.
„Kdyby tak chtěl zůstat v Londýně navždycky,“ zašeptám, aby to slyšela jenom Martha.
Ta na mě soucitně pohlédne a zdvihne koutky úst, lemované vráskami. „No, drahoušku, nejste jediná, kdo by si to přál.“
Abigail souhlasně přikývne a vyšourá se z místnosti, s hlasitým řinkotem nádobí.
Nebýt mě, Martha by Radcliffe dávno opustila a našla si jiné zaměstnání. Poté co zemřel její manžel Samuel, náš dřívější správce, jsem si byla jistá, že odejde.
Martha je však lidem, na kterých jí záleží, zcela oddaná.
Mojí matce i mně. A tak zůstala, jenže kvůli tomu mám ještě větší výčitky – že jen kvůli mně musí někdo, koho mám tak ráda, trčet právě tady.
To je možná jediná dobrá věc, která vzejde z mých vdavek s panem Caldwellem.
Martha bude konečně volná.
Až do setmění v salonu čtu, jak se ode mě očekává, příšerně nudná kázání ze sbírky Jamese Fordyce určené mladým ženám a krátce nato ulehnu. V posteli se však převaluji, nedají mi spát nepříjemné myšlenky na pana Caldwella. Na jeho zpocené