Kdo si čte, ten se tu doví o Helence, o Vláďovi, o Evě a ještě víc.
Kdo si nečte, kdo si hoví, nedoví se ale nic.
1/ Řekni, co se ve sklepě hýbá?
Ty to nevíš? To je chyba.
Víte, jak chodí Helenka ze školy? Nejdřív doleva kolem náměstí. Pak doprava, do ulice, kde je obchod s gramofonovými deskami. A pak zase
doleva kolem dlouhého dřevěného plotu. Kolem náměstí jde Helenka s Evou a Vláďou. Eva chodí
do druhé třídy. Vláďa chodí do první třídy jako
Helenka. Na konci náměstí řekne Eva:
„Tak běžte, děti, a dejte pozor, ať vás nic nezajede.“
Eva bydlí na konci náměstí. Helenka a Vláďa jdou dál sami.
„Ta Eva,“ povídá Vláďa, „za rok budeme přece chodit do druhé třídy taky.“
Potom zabočí Vláďa s Helenkou doprava, kde je obchod s gramofonovými deskami.
Z ampliónu nad dveřmi obchodu hrají písničku.
„Lalá, lalá,“ zpívá si Helenka.
Vláďa zkouší hvízdat, ale nejde mu to.
A pak už se musí s Helenkou rozloučit.
Ve vedlejším domě Vláďa bydlí.
„Ty se máš,“ povídá Helenka, „celý den můžeš poslouchat písničky.“
„To můžu,“ řekne Vláďa, „znáš tuhletu?“
Našpulí pusu, ale nezahvízdá. Nejde to.
„To je nějaká tichá písnička,“ řekne Helenka.
„To je,“ řekne Vláďa. „A buď ráda, že jsi ji neslyšela.“
„Proč mám být ráda, že jsem ji neslyšela?“
„Třeba… třeba je smutná.“
Helenka chce ještě něco povědět, ale Vláďa už je
v domě. Co může Helenka dělat? Jde sama domů.
Kolem dlouhého dřevěného plotu.
Plot je polepený plakáty. Z jednoho plakátu se na
Helenku směje veliké žluté slunce. Veliké žluté vlasaté slunce.
„Ahoj, sluníčko,“ pozdraví Helenka. Pohladí slunci dlouhé vlasy. A vlasaté slunce jako by se smálo ještě víc.
A když Helenka zabočí za plotem ještě jednou doprava, je v ulici, ve které bydlí. Ano, tady bydlí ve vysokém domě. Kolik je v tom domě bytů?
Osm, deset, dvanáct?
Dole má dům při chodníku okénko. Okénkem se skládá uhlí do sklepa. Teď je okénko vysazené a je vidět ve sklepě tmu. Kus tmy se rozlévá po chodníku. Ale tahle tma na chodníku je černý prach z uhlí. Helenka se sehne a podívá se do sklepa. Ve tmě se něco hýbá. Copak to může být?
2/
Kdepak jeden, nejmíň čtyři
lívance jsou na talíři.
Sláva, k obědu jsou lívance!
Honzíček sedí už u stolu a povidla z lívanců má až za ušima.
„Fousatej,“ řekne mu Helenka. „Jakpak to mluvíš s bratříčkem?“ zeptá se Helenky
maminka. Maminka se ptá, ale dá se na takovou otázku odpovědět?
Lepší je jíst lívance.
„Mami,“ řekne Helenka, „přivezli uhlí a ve sklepě se něco hýbalo.“
„Nemluv s plnou pusou,“ řekne maminka.
Helenka polkne a povídá znovu:
„Ve sklepě se něco hýbalo.“