Mému Samovi a všem na tomto světě, kteří se potřebují cítit méně osamělí
Předmluva
TENTO PŘÍBĚH bere kousky mého srdce a v tenkých vrstvách je roztírá po papíru. Je podáván z perspektivy vševědoucího vypravěče, zkoumá přátelství, prohřešky, nemoci, lásku a všechny věci, které nás činí lidmi.
Stránky této knihy jsou zaplněny skutečnými vzpomínkami, které vytvářejí rozličné postavy, podobná místa a stejné myšlenky. Je nutné upozornit na to, že některá fakta o nemoci jsou v tomto románu vykreslena s jistou dávkou představivosti a nemohou být analyzována z pohledu medicíny. V tomto románu se setkáváme s domácím násilím, poruchami příjmu potravy, intenzivní fyzickou šikanou, sebepoškozováním, sebevraždou, znásilněním, depresí, úzkostí a podrobnými popisy nemoci.
Autoimunitní poruchy jsou zapeklitým problémem z perspektivy člověka stojícího stranou, ale mnohem horší z pozice těch, kterých se týkají. Existuje široké spektrum, kde se jako kyvadlo pohybuje ručička od chronických nemocí až po smrtelné.
Většina lidí s autoimunitními poruchami dokáže prožít normální život. Malá část to nedokáže.
Tento příběh je pro obě skupiny. Pro všechny, kteří znají osamění, i pro ty, kteří se hledají.
Doufám, že v Sam, Hikari, Neovi, Sony a Coeurovi najdete kousek sebe, jako se to povedlo mně.
Předtím
LÁSKA MÉHO ŽIVOTA chce zemřít. Když se to vysloví nahlas, zní to tragicky. Ne. Možná ne. Možná jen nepatřičně. Ale až začnete číst tento příběh, myslím, že zjistíte, že tragédie a křivdy jdou spolu ruku v ruce.
Když se moje životní láska rozhodla, že už dál nechce žít, pověděla mi, že všechny hvězdy patří nám. Trávili jsme spolu každičkou noc, naše těla se k sobě na tvrdých střešních taškách něžně tulila a my jsme se snažili zapamatovat si postavení všech souhvězdí na obloze. I když se pomalu vytrácel, jeho tělo už nebylo tělem, ale spíše troskou, věřila jsem, že mu naše hvězdy dodají víru. Doufala jsem, že ho udrží při životě tak dlouho, dokud bude schopen hledět vzhůru, aby viděl, že ještě nespadly.
Dnes večer spolu stojíme na mostě, pod nímž se valí temná řeka, a pouliční lampy vytvářejí zlatavé kruhy na našich prstech ztuhlých zimou.
„Zlobíš se na mě?“ ptám se, protože dnes večer mu chci říct pravdu. Prozradím mu něco o sobě, něco, co jsem nikomu neřekla, tajemství, které mě
odlišuje od všech, co zná. Hodím mu to jako laso kolem krku, jako záchranné lano, co ho zadrží, aby neudělal ten poslední krok do temnoty.
Potřese hlavou a sevře zábradlí. „Jsem jenom zvědavý.“ Jeho oči zářící žlutým světlem, které mě vždycky uchvátí, se zahledí do těch mých. „Jaké to je? Být tebou?“
„Cítím se jako ukradená,“ odpovím. „Jako by tohle tělo ani nebylo moje.“
Přiznání mohou být drsná a odevzdaná, ale to moje je laskavé. Pravda o tom, kdo jsem, nedává smysl, ale to ani nemusí. A on to ví. Je nemocný od narození. Nemoc vás učí, že hledání příčin je jen ubohým pokusem ospravedlnit své neštěstí. Vznikají pouze iluze toho proč. Ale proč je hlasitá otázka a smrt je tichá.
„Věříš mi?“ ptám se.
Přikývne.
„Ještě mě miluješ?“
„To víš, že tě stále miluju.“ Povzdechne si, dlaní mi hladí obličej a palcem přejíždí po tvářích.
Usměju se.
Láska nás spojuje. Láska z nás udělala snílky.
Jako děti jsme si představovali, že nemocnice je zámek a my jsme rytíři. Na hlídce jsme hrávali karty. Vždycky mě nechával vyhrát. Jedli jsme na podlaze a on si vymýšlel příběhy o lidech v róbách, procházejících se kolem nás. Spali jsme v jedné posteli a on mi šeptem vyprávěl o dobrodružstvích, která zažijeme za zámeckými zdmi. Pak mě políbil, protože jsme byli sami a patřili jsme jeden druhému a všechno bylo dobré.
Museli jsme si vymýšlet. Vzduch byl řídký. Proto nemohl popadnout dech. Toho dne byl smutný. Tlukot jeho srdce slábl.
Cítili jsme únavu. Jeho svaly chřadly a on mi klesl do náručí.
Celý náš život byl plný snění a představ. Když ale něco předstíráte příliš dlouho, skutečnost vám tak či onak připomene, že je nerada opomíjena.
Dnes večer jsme se pohádali. Útočili jsme na sebe jako nikdy dřív. Myslím, že se vydal k tomuhle mostu, aby mi unikl. Nejsem si jistá. Teď, když je mé tajemství odhaleno, když ví, kdo jsem a co jsem zač, ta zloba mezi námi slábne, jako když se rozbolavělý sval, v němž se usídlila, začne hojit.
Když vidí, že se chvěju, přehodí mi přes ramena svůj kabát. Jeho paže vklouznou pod mé. Přitáhne si mě k sobě. Uvolním se v teple jeho těla a naši siluetu najednou naruší bílé chomáčky dopadající na zem.
„Padají hvězdy?“ ptám se.
„To je sníh,“ zašeptá. Přejede mi rukou po páteři a zasměje se. „Je to jen sníh.“
Chladivé drobné vločky mi dopadají na rty.
„Je sníh taky náš?“ vyzvídám.
„Ano,“ odpoví se rty přitisknutými k mému krku.
„Všechno je naše.“
„Děkuju.“ Prsty mu prohrábnu vlasy. „Za všechno.“
„Já děkuju tobě.“ Bolest mu stáhne hrdlo. Přitiskne se ke mně ještě silněji, jako kdyby se ve mně chtěl rozplynout. „Za to, že jsi mě přiměla, abych se za tím hnal.“
Znovu se pokusí o smích, ale není to ten, co se mi na něm vždy líbil. Smích, který jsem si oblíbila, rezonoval. Vyvolávala jsem ho z jeho hrudi, když ležel s hadičkami zavedenými do žil. Když mi v zoufalství svíral ruku, aby se chytil něčeho skutečného. Teď je jeho smích monotónní. Skončí náhle, místo aby se postupně vytrácel.
„Lásko moje,“ řeknu zastřeným hlasem. „Proč jsi šel k tomuhle mostu?“
Pouliční lampa zabliká. Hvězdy začnou náhle padat. Zahaluje nás plíživým krokem temnota a svírá okraje světelného kruhu.
Sevře rty. Přimhouří zrak před sněhovými vločkami, které mu vhánějí slzy do očí.
„Je mi to líto, moje sladká Sam,“ pronese a snaží se popadnout dech. Prsty mi na zádech mačká kabát. „Že už s tebou nebudu dál snít.“
Náš zámek máme za zády a nasloucháme. Pláče mi na rameni a já cítím, že otevře oči jako pokaždé, přestože jsem si myslela, že to neudělá. Vybaví se mi naše úsměvy, které jsme si vyměňovali vždy, když se smrt rozhodla vrátit mi ho znovu a znovu zpátky.
Dokážu jen zašeptat: „Já to nechápu.“
Přitiskne své čelo k mému a horké proudy slz stékají po promrzlých okrajích jeho lícních kostí.
Do jeho objetí se vloudí strach, který znám až příliš dobře.
„Jsem rád, že jsi mi svěřila své tajemství,“ řekne a slzy se mu zachytí v zakřivení tváře způsobeném pousmáním. „Jsem rád, že budeš žít dál, i když tu nebudu.“
Políbí mě a já cítím na rtech sníh a sůl.
Políbí mě, jako by to mělo být naposledy, kdy k tomu dostane příležitost.
„Vzpomeň si na mě někdy,“ řekne. „Pamatuj si, že přestože už hvězdy popadaly, neznamená to, že nemá cenu si něco přát.“
„Nechápu to,“ opakuju, polibek už skončil.
Necítím už dotek na tváři. Otočil se a odchází. Natáhnu se k němu, aby se naše prsty zase spojily, abych si ho mohla přitáhnout zpátky jako vždy, ale smrt mu již podala svou ruku.
„Počkej!“ Jeho stopy ve sněhu pomalu mizí. „Počkej!“
Neslyší mě. Naslouchá jen noci, která ho volá z druhé strany mostu a slibuje mu pokoj.
„Počkej… prosím…“ Proudy slz si najdou svou cestu, protože i když se sebevíc snažím, nedokážu ho následovat.
Naše vzpomínky se vytrácejí, mizí ze světel pouličních lamp a noří se do temného stínu.
„Ne, nemůžeš… Ještě jsi…,“ potřesu hlavou. „Nemůžeš odejít… Nemůžeš mě opustit… Ty…“
Ty.
Moje světlo, moje láska, můj smysl.
„Umřeš.“
Strach mi hlodá v útrobách. Ničí mé tělo, plíce a srdce.
Když ho temnota pohltí, chápe se svého žezla realita a drží mou nesnesitelnou bolest v ruce jako kosu.
Sněžení přechází v bouři. Pokouším se zachytit létající sněhové vločky do dlaně a nějak je dostat zpátky na oblohu. Padnu koleny na zem, která navzdory chladu hoří jako oheň. Můj zámek mě lítostivě sleduje. Slzy mi stékají jako přívalový déšť do řeky, pláč se mění ve vzlyky a vzpomínky se vytrácejí.
Mé hvězdy padají.
A já je nemůžu zachránit.
Žlutě planoucí oči
Po letech
PO JEHO SMRTI jsem se stala někým jiným.
Dřív jsem o nás snila. Myslela jsem si, že v těch jeho žlutě planoucích očích vidím budoucnost, na kterou se můžu spolehnout. Ale budoucnost je vždycky nejistá. Je to obrovská lekce, když prožíváte, jak vaše láska odchází.
Nic vás na to nepřipraví lépe než to, když vyrůstáte v nemocnici.
Neměnné bílé zvuky vás udržují při smyslech. V určených koridorech nemocničních dálnic projíždějí nosítka a pochoduje personál. Kromě toho je vaším údělem nemastné neslané jídlo bez chuti a stejně tak nemastné a neslané vybavení. Taková prostě nemocnice je. Opravdu. Není to místo, kde se vám udělá lépe, ani kde vás vyléčí, ale kde stále jen čekáte.
Představte si, že máte k zápěstí připoutanou bombu. Vydává zvuky. Jako srdeční monitor. Ve dne v noci. Stálé odpočítávání. Odpočítávání, které
nevidíte. Pohlédněte na bombu a zvedněte ji vzhůru jako hodinky. Jediné, co na vás zírá, je blikající červené světlo s tím štěkavým pípáním. Připomínka toho, že bomba vybuchne. Jenom nevíte kdy.
Takhle vypadá čekání na smrt.
Vašimi žilami putuje bomba se jménem vaší nemoci.
Nemůžete ji zneškodnit. Nemůžete ji zničit. Nemůžete před ní utéct.
Čas, nemoc a smrt jsou zničující mechanismy.
Radují se z vytváření strachu a rádi si s vámi hrají. Jejich nástroji jsou stíny. Kroutí se vám kolem ramen svými podivnými prsty, kradou vám tělo, duši a cokoliv, co se jim zlíbí.
Čas, nemoc a smrt jsou největšími zloději na světě.
Nebo alespoň byly.
Dokud jsme nepřišli my. Čtyři přátelé, kteří nevěří v bomby.
Sony nevstoupila do mého života z nemocniční postele, ale od automatu, do kterého kopala, protože ji okradl o čokoládu. Ve chvíli, kdy mě spatřila, se její zlost vytratila. Posadily jsme se na chodbě na studenou podlahu, podělily se o čokoládu a povídaly si o svých nereálných snech. Ačkoliv jsem to tenkrát ještě nevěděla, překonala mnohem víc než jen ztrátu jedné plíce.
S vlasy barvy ohně a svobodnou myslí je jako gladiátorka, nejstatečnější zlodějka, jakou znám.
Coeur je mnohem klidnější bytost. Je naší hybnou silou, naším ochablým svalem. Jeho matka je Francouzka, otec Haiťan. Rodiče si dali hodně záležet na výběru jména. Coeur znamená srdce, i když to v Coeurově těle je poškozené. Ale srdce v duši má z nás
největší. V naší skupince je to sice miláček, ale taky nejhorší zloděj.
Neo je spisovatel, zahořklý básník. Na rozdíl od Sony je tichý a na rozdíl od Coeura nemilosrdný. Má křehkou páteř, ale jeho slova to vynahradí. Je vyhublý na kost a malého vzrůstu, proto mu říkáme
Bejby, ačkoliv se jako dítě nechová. Jsem si jistá, že se nikdy v životě neusmál. Znám ho ze všech nejdéle, ale přestože je zamračený a dost neomalený, je to jen maska, jeho ochrana. Je to zároveň nejchytřejší člověk, jakého znám – všímavý, kreativní, houževnatý. Právě on plánuje a zaznamenává naše zlodějské výpravy. Tvrdí, že Sony a já jsme extroverti, kteří ho unesli a donutili, aby se stal naším kamarádem, ale já vím, že je mu v naší společnosti dobře. V nemocnici se cítíte osamělí, dokud si nenajdete své lidi.
Už po léta tráví Neo, Sony a Coeur čas střídavě v nemocnici a mimo ni.
Když odcházejí domů, nikdy to není na dlouho. Nemoc je zákeřná. Bere si vás kousek po kousku, až nepoznáváte sami sebe, a Neo, Coeur a Sony se mimo nemocnici už nepoznávají.
Ať už jste nemocní, nebo ne, noc vytváří z oken zrcadla. V minulosti ukazovala obrazy mých přátel jako mrtvoly: Jako kostry bez masa, vnitřní orgány deroucí se ven z hrudního koše, krev řinoucí se z úst. Třásli se z předpovědí a prsty se dotýkali povrchu, který je uváděl do transu. Diagnózy, prášky, jehly a množství dalších obrazů v zrcadle, které nikdy neměly zasahovat do jejich života. Ale ty odrazy se staly realitou.
A tak raději, než aby se setkávali se svou novou verzí, zranitelní ve svých postelích a nemocničních košilích, moji kamarádi zhasli. Vyšplhali po schodišti
a setkali se na střeše. Natáhli prsty k obloze a nic jim nemohlo zabránit dotknout se hvězd.
Vzdorovali.
Měli bychom ukrást všechno, řekla Sony. Přestože uvnitř vyhasla, byla statečná. Než odsud odejdeme, ukradneme všechno.
Všechno? podivil se Coeur.
Všechno.
Všechno, to bude dlouhý seznam, řekl Neo.
Ukradli nám naše životy, vysvětlila. Tak proč bychom si něco neukradli na oplátku?
Toho dne vznikl náš seznam cílů. Zatím nám ještě všechno nepatří.
Krádež je určitá forma umění a my se musíme nejprve stát umělci. Ale to nás neodradí od toho, abychom se o to pokusili.
Jednoho jasného odpoledne vyklouzneme z nemocnice. Sony se ujme vedení, Coeur tlačí Nea v kolečkovém křesle po bulváru. Pokračujeme po chodníku a vcházíme do obchodu. Sony zamíří k regálu se slunečními brýlemi, nasadí si pilotky, které si tam vybrala, a kývne hlavou.
„Teď,“ řekne. Na spánku se jí ještě houpe cenovka. Coeur se vydá k chladícím boxům.
„Teď?“ Neo vzhlédne a tiskne k sobě knihu, kterou nosí vždy u sebe. Je to výtisk Nadějných vyhlídek. Patří k němu, jako znaménko krásy nebo tvar jeho nosu. Kniha je na hřbetu prohnutá jako on.
„Teď,“ přikáže Sony s vypnutou hrudí.
„Nechytí nás?“ zašeptám a rozhlédnu se po obchodě benzinové pumpy. Mezi regály se potulují tři lidé a pokladní si listuje v časopise.
„Určitě nás chytí,“ odpoví Neo.
Sony se na něho uculí přes brýle, které se chystá ukrást.