Měla jsem mámu a kupu bratrů, ale žádnou sestru.
Všichni jsme žili v čistém, teplém kotci. Měl tři stěny, přes které jsem neviděla, a jednu, přes kterou vidět bylo. Tvořily ji tenké, propletené drátky. Mohla jsem pozorovat, co se děje na druhé straně, ale skrz jsem se protáhnout nedokázala.
Nikomu z nás se to nepodařilo, i když jsme se o to snažili. Věděli jsme, že tam venku jsou věci, které se dají očichávat, ochutnávat a žvýkat, věci, které jsme v našem domově nenašli.
Nad hlavou jsme měli vysoký strop a v zadní části našeho kotce byl měkký pelíšek. Tam jsem spávala se svou psí maminkou a obvykle jedním nebo více bratry, kteří se svalili přese mě.
Skrze pletivo, přímo naproti nám, jsme viděli další kotec, stejný jako ten náš, ale prázdný. Cítila jsem a slyšela, že kdesi mimo náš kotec jsou další zvířata – psi, kteří štěkali, a psi, kteří neštěkali, a podivně páchnoucí zvířata, která psy nebyla a vydávala mňoukavé zvuky. Jiní nepsi štěbetali nebo syčeli.
Nikdy jsem však žádné z těch zvířat neviděla a do našeho kotce za námi nezavítala.
Nebydleli jsme tu odjakživa. Matně jsem si vzpomínala na jiné místo s jinými pachy. Tam mi byla zima. V kotci ne.
Když jsme ještě bydleli na tom studeném místě, jediné jídlo, které jsem dostávala, bylo mléko od maminky. Brzy po příchodu do kotce jsem však ochutnala i jiné jídlo. V té stěně z drátů byla dvířka, která se otevřela, a dovnitř vstoupila nějaká žena s řídkou kaší v misce.
Moje máma se s tou ženou zdravila, olizovala jí ruce a radostně vrtěla ocasem, takže jsem věděla, že ta paní je hodná. Že její přítomnost je v pořádku a můžu jí věřit. Moji bratři, ti jí rozhodně důvěřovali – hnali se k ní, snažili se jí dosáhnout na obličej a chňapali jí po vlasech. Já jsem se většinou držela zpátky, aby mě nepošlapali. Ale líbila se mi stejně jako jim.
Nebýt mých bratrů, dala bych té ženě najevo, jak moc ji mám ráda. A taky jak moc mi chutná její jídlo – bylo totiž báječné.
Ale ne vždycky jsem se stihla najíst do sytosti.
To proto, že jsem měla příliš mnoho bratrů. O tomhle problému jsem přemýšlela často, zvlášť když na mě některý z nich skákal nebo mi bránil jít, kam jsem chtěla.
Největší z mých bratrů byl bílý se šedými skvrnami, stejně jako já. Další byl černý s bílou špičkou ocasu a třetí celý hnědý. Všichni měli hebké uši, velké packy a ocásky, které se ani na okamžik nezastavily. To všechno jsem měla taky, ale oni byli větší než já. Mnohem větší, což je zřejmě vedlo k přesvědčení, že si na mě můžou dovolovat.
Bylo těžké vybojovat si místo, abych se mohla napít matčina mléka, protože jeden nebo dva bratři se mě vždycky snažili odstrčit. V kotci jsem se jen s obtížemi prodrala k masité kaši v misce, protože bratři u ní byli první a nechtěli mě k ní pustit.
Bratři po mně při hře šlapali. Spali na mně, dokud jsem si nepřipadala jako placka. Byli hlasitější, rychlejší a hrubější než já, a když jsme zápasili, vždycky jsem skončila úplně vespod.
Občas jsem si říkala, že by život bez bratrů byl jednodušší.
Když mě některý z nich kousl do ocasu, spadl mi na hlavu nebo mě šťouchl packou do oka, vyštěkla jsem nebo zakňučela. V takových chvílích si pro mě přišla máma a popadla mě zezadu za krk. Někdy
jsem na zátylku ucítila jemný stisk matčiných zubů a její teplý dech ještě dřív, než se mámina tlama vůbec objevila, a to jen díky své představivosti.
Matka mě odnesla do zadní části kotce, kde byl na podlaze pelíšek z měkkých polštářů, a tam si vedle mě lehla. Obvykle se stočila do klubíčka tak, že jsem byla obklopena jejím tělem.
Společné ležení s mámou jsem milovala. Byla holka, stejně jako já. Cítila jsem její vůni. Byly jsme jediné dvě holky v našem kotci. Myslela jsem si, že právě proto mě měla ze všech nejraději.
Nebo jsem v to alespoň doufala. Občas jsem, schoulená u mámy, pozorovala lidi, kteří míjeli náš kotec. Nic jiného tady ostatně k vidění nebylo, pokud jsem se nechtěla dívat na své bratry.
Většina lidí jen svižně prošla tím či oním směrem.
Ale jednou se u našeho kotce zastavila žena, která nám nosila jídlo. Se zájmem jsem zvedla hlavu, protože s ní byli další lidé! Byli menší než ona a pohybovali se rychleji a trochu neohrabaněji. Lidská mláďata. Děti.
Zavětřila jsem. Cítila jsem dva chlapce a jednu dívku.
Chlapci byli větší, dívka menší. Přesně jako moje rodina!
Podívala jsem se na své bratry. Nevěnovali mi pozornost. Jako obvykle leželi naskládaní jeden přes
druhého u stěny kotce. Hnědý bratříček žvýkal nějakou hračku. Největší z bratrů žvýkal Hnědému bráškovi nohu. Bratr s bílým ocáskem se chystal skočit Největšímu bratrovi na hlavu.
„Jéé!“ hlesla dívka na druhé straně plotu. Byl to dlouhý, protáhlý zvuk, ve kterém znělo štěstí i touha.
„Jéé, štěňátka!“
Vstala jsem, oklepala se a rozběhla se k ní, abych to prozkoumala.
Dívka si klekla a prostrčila prsty pletivem. Očichala jsem je. Nádherně voněly. Zachytila jsem vůni slaného potu, hebké kůže, hlíny a něčeho lepkavého a sladkého. Olízala jsem je a dívka se přitom smála tak, že jsem musela začít vrtět ocasem.
Pak se na mě vrhli moji bratři. Než jsem si stihla uvědomit, co se děje, ocitla jsem se pod hromadou štěňat, která vrtěla ocásky, funěla a kňučela.
„Uhni, Maggie Rose!“ řekl kdosi.
Kroutila jsem se a snažila se vycouvat. Když se mi konečně podařilo vytáhnout hlavu zpod hromady bratrů, spatřila jsem, že dívka už u plotu neklečí. Kluci ji odstrčili stranou, klekli si k pletivu sami a smáli se, zatímco jim moji sourozenci olizovali a oždibovali prsty a kňučením se dožadovali pozornosti.
Byla jsem si docela jistá, že ti dva větší kluci jsou bratři té dívky. Poznala jsem to podle jejich pachu. Tak jako byli moji sourozenci cítit podobně jako
já, i dívčin pach se podobal pachu těch dvou kluků. Kromě toho mi bylo víc než povědomé všechno to pošťuchování a strkání – chovali se prostě jako bráchové.
Všichni měli vlasy ve stejném hnědém tónu, dívce však lokny sahaly až k ramenům, zatímco chlapci je měli krátké. Ten vyšší kluk měl vlasy úhledně sčesané na stranu, kdežto mladšímu trčely na všechny strany.
„Uhni, Craigu!“ zahučel mladší z chlapců a šťouchl do staršího loktem.
„Nestrkej do mě, Bryane!“ ohradil se starší a šťouchanec mu vrátil. Z jeho dechu byla cítit vůně, o níž jsem měla brzy zjistit, že pochází z burákového másla. Byla tak lákavá. Ráda bych se dozvěděla něco víc o tom, odkud se bere.
Dívka – Maggie Rose? – se obrátila k ženě. „Mami? Proč je ta psí holčička tak malá?“ zeptala se.
„Je to prostě zakrslík,“ odpověděla ta žena, Máma. „To se stává, zlatíčko. Jedno štěně je menší už při narození, tím pádem si nedokáže vybojovat dost krmení a mléka, takže ani pak neroste tak rychle jako ostatní.“
Mladší z chlapců, kterému můj bratr Bílý ocásek právě žvýkal prsty, vzhlédl.
„Zakrslík – tak budeme říkat tobě, Maggie Rose,“ prohodil se smíchem.
Sedla jsem si a upřela pohled vysoko nad hlavy svých bratrů, na onu dívku s matkou. Viděla jsem, jak dívce při chlapcových slovech poněkud poklesla ramena a hlava.
„To by stačilo, Bryane,“ ozvala se Máma přísně. „Pusť mě.“ Máma se natáhla a otevřela branku ve stěně z drátěného pletiva.
Sotva to udělala, mí bratři vběhli do chodby, vrhli se na kluky, skákali po nich, aby jim olízli obličej a kousali je do rukou. Craig a Bryan se se smíchem svalili na zem a moji bratři po nich lezli stejně jako po naší mámě, když si chtěli hrát.
Zůstala jsem uvnitř boudy. Ráda bych si ty nové lidi očichala a olízala, abych zjistila, jestli mají nějaké jídlo. Ale tuhle hru jsem už znala. Vždycky to skončilo tím, že mě bratři povalili a pošlapali.
„Štěňátko, neboj se,“ zavolala Maggie Rose tiše. Posadila se a natáhla ruce. „Pojď jsem. Pojď ke mně.“
Její hlas se mi líbil. Chtěla jsem jí ještě trochu olízat ruce. Opatrně jsem se vyhnula svým bratrům, kteří se právě potýkali s kluky, a několika skoky jsem se dostala Maggie Rose na klín.
Nedělala žádné prudké pohyby. Jemně se mě dotkla. Její ruce chutnaly stejně lahodně jako předtím. Strčila jsem jí čenich do záhybu pod bradou, tam měla kůži zpocenou a chutnala báječně.
Zachichotala se. „To lechtá!“ řekla.
„Tohohle pojmenuju Gunner!“ prohlásil Bryan a držel přitom bratra s bílým ocáskem tak, že hrabal packama ve vzduchu.
„A tenhle bude Butch!“ řekl Craig a drbal přitom na břiše mého Největšího bratra.
„A co takhle Rodeo pro toho hnědého?“ navrhl Bryan.
„Ani náhodou. Zev! Měl by se jmenovat Zev!“
„Téhle budu říkat Lily,“ pronesla Maggie Rose. Objala mě a já jsem se jí v klíně schoulila do klubíčka. Bylo to stejně příjemné jako spát s mámou.
„To ani náhodou,“ ušklíbl se Craig. „Co takhle… Katie?“
„Proč nemůžu taky pojmenovat nějaké štěně?“ ohradila se Maggie Rose.
„Protože jsi zakrslík,“ houkl Bryan.
„Už to nebudu opakovat, Bryane,“ varovala ho Máma.
„Maggie Rose, to štěňátko můžeš samozřejmě pojmenovat ty, jestli chceš.“
„Tak to bude Lily,“ prohlásila Maggie Rose.
„Pitomé jméno,“ zamumlal Craig.
„Jak může někdo pojmenovat psa po kytce?“ poškleboval se Bryan. „Vždyť ani není čistě bílá.“
„Je to moje oblíbená květina,“ odpověděla Maggie Rose. Mluvila tiše, ale její tón byl neústupný. „Bude se jmenovat Lily.“
Máma poodešla o pár metrů dál a právě mluvila s vysokou ženou, kterou jsem zahlédla už dřív. Ženou s krátkými černými vlasy a vysokými botami. „Tak jo, kluci, musíme jít,“ zavolala Máma vzápětí.
„Ach jo,“ protestoval Craig. „Vždyť jsme teď přišli.“
„Máš trénink. Fotbal nepočká, Craigu. Vrať ta štěňata zpátky do kotce.“
„Mami, můžu tu zůstat?“ žadonila Maggie Rose. „Já na jejich trénink jít nechci.“
„Ještě by si tě spletli s míčem, zakrslíku!“ poškleboval se Bryan. Mluvil potichu, takže ho Máma zřejmě neslyšela.
Máma s tou vysokou ženou prohodila ještě pár slov. „To je v pořádku, dám na ni pozor,“ ujistila Mámu ta vysoká žena.
„Dobře, Maggie Rose, můžeš tu zůstat,“ zavolala Máma. „Amélie tady tomu šéfuje. Pomáhej jí a poslouchej ji.“
Maggie Rose se usmála. Přivinula mě k sobě a přitiskla ke mně tvář, takže jsem mohla strčit čenich do jejích vlasů a nasát vůně, které se v nich skrývaly.
Dívčini bratři odešli. Moji psí bratři se vrhli k Maggie Rose, vlezli jí na klín a olizovali jí obličej. Maggie Rose mě objala, aby mě ochránila.
Vstala a přitom mě stále pevně držela. Bráškové jí sklouzli z klína na podlahu. Maggie Rose je zahnala zpátky do kotce a zavřela za nimi.
Štěkali a kňučeli opření packami o dvířka. Naše máma, stále ležící v koutě kotce, ostražitě zvedla hlavu a všechno sledovala, ale jinak se ani nepohnula. „Užijeme si trochu dobrodružství, Lily,“ řekla mi Maggie Rose.
Její vůně se mi líbila. Líbil se mi její hlas. Líbily se mi její ruce. Ale nevěděla jsem, kam mě nese, když se mnou v náručí odcházela od mého kotce, od mé matky a bratrů. Kam jsme šly?