ČÁST PRVNÍ
CO PŘEDCHÁZELO
2000 LET PŘED PŘÍCHODEM
PRVNÍCH EVROPANŮ DO ANTARKTIDY
Při pohledu na noční oblohu viděl Ui jen samé neznámé hvězdy. Nebyla to souhvězdí, která ho provázela mezi ostrovy jeho rodné Polynésie, ale hvězdy z vnějšího okraje oblohy, takové, které se jeho národ nikdy nenamáhal pojmenovat a zavrhl je coby petuu vare – bláznivé hvězdy –, protože se podle nich nebylo možné plavit. Představoval si, jak na něj ty zářivé body dnes večer shlížejí a ptají se, kdo z nich je větší blázen, zda ony, nebo tenhle člověk plavící se tak sám a tak daleko od domova. Plachty spletené z pandánových listů se nadouvaly silným větrem a jeho plavidlo dokázalo vyvinout velkou rychlost. Dva trupy ve tvaru kánoí spojené bambusovým roštem ladně klouzaly po mořské hladině. Byly vytesané z kmene nejstarší kalaby na jejich domovském ostrově. Jeho otec, mistr loďař, na nich dřel po mnoho měsíců, každou skulinu utěsňoval kaší z bahna, poklepával po čepech, spojoval je a zase je rozpojoval a hledal sebemenší prasklinu, skrz kterou by si mohla najít cestu voda. Po otcových dovednostech byla taková poptávka, že se o jeho služby rvali i námořníci ze vzdálených ostrovů, ale on všechny nabídky odmítal a pracoval výhradně na synově lodi, nejlepší, jakou kdy postavil.
Mnozí z jejich obce považovali stavbu této lodi i samotnou výpravu za pouhý nástroj k ukojení Uiovy ješitnosti, protože z cesty do neznáma neplynul jejich domovině žádný užitek. Už teď se všichni shodovali na tom, že Uiovi se na moři nikdo nevyrovná a jeho navigační schopnosti jsou nepřekonatelné. Nemusel nikomu nic dokazovat. Měl kupu milenek, které ho zbožňovaly, a kupu přátel, kteří mu záviděli. V jejich očích bylo tohle dobrodružství bláznovstvím; Ui byl posedlý zemí, kterou nazývali Iraro.
Slovo Iraro slyšel poprvé jako malý chlapec, když mu otec nakreslil do písku mapu, aby ho naučil zeměpis Polynésie. Ui si prohlížel obrysy ostrovů, pak zapíchl prst do oceánu na okraji a zeptal se:
„Co je tady?“
„Vody, jimž říkáme Iraro.“
„Iraro? Co to je?“
„Místo, o němž nic nevíme.“
„Jak je to možné?“
„Protože se tam ještě nikdo neplavil.“
„Já se tam jednou vydám.“
Otec se nerozesmál ani toto tvrzení nezpochybnil jako pouhé dětské vychloubání. Jen si dřepl a smazal kresby v písku, jako by se bál, že zasel do vnímavé mysli semínko nebezpečné myšlenky.
„A když už se tam vydáš, synku, kterého mám tolik rád a bez kterého bych nedokázal žít, vrátíš se zase domů?“
Ui zastavil loď, spustil plachty, vztyčil se na palubě a rozhlížel se po obzoru. Pokud co nevidět nespatří pevninu, bude se muset vrátit.
Dutý trup byl naložen zásobami, balíky s nakládanou zeleninou, svazky cukrové třtiny, ale hlavně kokosovými ořechy k uhašení žízně; jídla mu moře poskytovalo dostatek. Na své plavbě spatřil mořský život v dosud nevídané podobě: hejna elegantních ryb v množství, jež nedokázal spočítat, a které vyrážely zpod hladiny jako ptáci s mléčně zbarvenými šupinami a s očima podobajícíma se perlám. Vždycky si myslel, že teplo znamená život a zima smrt; teď musel uznat, že se mýlil: chlad představoval jen jiný způsob života.
Zářezem na stěžni vyznačil šedesátý devátý den plavby, během níž nezahlédl pevninu. Vzduch v Iraru byl ledový a on se balil do nejtlustších kožešin, oděvu ušitého zvlášť pro tuto cestu. Zatímco usrkával drahocennou kokosovou vodu – pil jen tolik, aby mu neochabovaly svaly a mysl –, přemítal o vyhlídce na to, že by se vrátil,
aniž by učinil jakýkoli objev. Dobře si uvědomoval, že až bude jeho ješitnost konfrontována s očekáváním lidí doma, mohl by snadno zalhat a zakrýt vlastní nezdar vymýšlením historek o prazvláštních zemích obývaných roztodivnými tvory. Většina přátel by mu uvěřila bez ohledu na to, co si vybájí, a naslouchala by mu s tichou úctou, ale otec by to poznal, protože otci nikdy nedokázal lhát. A tak by si na této nádherné lodi vydlabané z nejstaršího stromu na ostrově přivezl z daleké plavby jen hanbu a nepravdy. Otci by puklo srdce studem.
Lepší by bylo se nevrátit; raději zemřít než lhát.
Posadil se na palubu, spustil ruku do vody a přitiskl dlaň na hladinu. Čtení z vln bylo darem, který mnozí považovali za druh magie, jakou dostali do vínku jen ti, jichž se dotkl duch moře. Hlas vln na širém oceánu zněl mocně; převalovaly se tam a zpět, ne jako vlny odrážející se od pevniny, které promlouvají jemnějším pohybem nahoru a dolů, hlasem, jenž se s rostoucí vzdáleností od břehu stává neslyšným. Celý roztřesený zimou prosil moře, aby k němu promluvilo a vedlo ho. K jeho úlevě tentokrát odpovědělo a zašeptalo, že pevnina je už blízko.
Ui přeběhl přes bambusový rošt a začal se hrabat v zásobách, až našel dřevěnou klec s fregatkou. Pták v těsném prostoru strádal a nadouval hruď. Fregatka by nikdy nepřistála na mořské hladině, protože by se jí snadno namočilo peří a ona by ztratila schopnost létat. Pokud nenajde suchou zem, bude se muset vrátit na loď. Nakrmil ji několika kousky sušené rybí kůže a vypustil ji. Po tolika dnech vězení nechápala, že je na svobodě, nehýbala se, dokud do ní nešťouchl, a teprve pak se vznesla k obloze. Stál na přídi a sledoval směr jejího letu. Fregatka pomalu zakroužila nad lodí a pak se vydala na cestu.
Určitě zahlédla pevninu. Určitě spatřila Iraro.
Ui plul za opeřencem dlouhé hodiny, až se konečně ocitl uprostřed podivného oceánu mezi nespočetnými ostrůvky, hladkými
a bílými jako oblaka. Vzduch kolem byl tak studený, že se mu dech srážel v páru. Skasal plachtu a pomocí kormidelního vesla připlul k nejbližšímu ostrovu. Nebyly na něm žádné rostliny ani stromy, žádná zvířata. Když hranou vesla přejel po povrchu, vytvořil se na ní jemný bílý prášek, který se mu mezi prsty změnil ve vodu. Ui jej olízl. Nechutnala slaně jako mořská voda, ale svěže jako déšť, jako by tyto ostrovy byly mraky, které se zřítily do moře. Možná právě sem padala oblaka poté, co skončila svůj let, nebo tady možná přicházela na svět, a kdyby tu zůstal dost dlouho, viděl by, jak se ostrůvky nadouvají a stoupají k obloze.
Vyšplhal na stěžeň, v dokonalé rovnováze se usadil na jeho vrcholu a rozhlédl se. V dáli spatřil bílé útesy, vysoké a hladké, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Přemýšlel, jak asi mohly vzniknout. Možná se někde za nimi nacházejí bílé sopky a místo žhavého rudého magmatu chrlí lávu studenou a bílou. Možná tam jsou i bílé lesy plné stromů s bílými kmeny a bílým listím. Snad tam žijí stáda bíle zbarvených zvířat a národy mužů a žen s bílou kůží. Říkal si, jací lidé by mohli obývat takovou zemi. Musel by to být jiný druh lidí, nějaký divoký kmen: v takové zimě mohli přežít jen skuteční divoši.
JIŽNÍ GEORGIE
2000 KILOMETRŮ SEVERNĚ OD ANTARKTIDY
PŘED 155 LETY
V těchto mrazivých vodách mohl přežít jen lidský odpad a kapitán
Moray během let dospěl k závěru, že výjimky z tohoto pravidla neexistují. Někteří členové jeho posádky se mohli chvíli pohybovat v civilizované společnosti a dokázali pobavit lokál historkami o svých dobrodružstvích, ale když se jim někdo znelíbil, tasili nůž –a znelíbilo se jim už hodně lidí. Jako kapitán nejúspěšnější lodi lovící tuleně ve vodách ostrova Jižní Georgie si Moray dovedl skvěle vybrat posádku z nejrůznějších vyděděnců, kteří byli po ruce, a dával přednost melancholikům, zvrhlíkům a zlodějům. Zloději neměli na lodi co ukrást, melancholici mohli rozjímat nad nekonečnou rozlohou oceánu a zvrhlíci tam našli jiné zvrhlíky. S vlastní minulostí se Moray nikdy nikomu nesvěřoval a pěstoval si obraz rázného, ale spravedlivého muže, záštity pořádku v tomto tak barbarském řemesle. Na jeho lodi bylo místo jen pro jednoho vraha.
Loď jménem Rudá růže, paroplachetnice o výtlaku dvou set tun, kotvila v ústí zátoky Krále Eduarda. Moray měl v úmyslu se ještě naposled vypravit na břeh, než odpluje do čínského Kantonu, kde už měl na svůj náklad tuleních kožešin kupce; cena byla dohodnuta na tři a půl dolaru za kus, což bylo o hodně méně než rekordních devět dolarů, které vydělával v dobách, kdy byl jedním z mála lovců tuleňů, co se odvážili tak daleko na jih. Dnes kotvilo kolem Jižní Georgie přes šedesát lodí a trh byl kožešinami zaplaven natolik, že i za ty tři dolary vděčil jen své pověsti dodavatele kvalitního zboží.
Před plavbou do Kantonu ho čekala poslední večeře se soudcem Jejího Veličenstva placeným britskou Korunou, zástupcem
koloniálních úřadů Falklandských ostrovů a Jižní Georgie, které tuto odlehlou výspu spravovaly. Bez soudcova požehnání se v těchto vodách nedalo fungovat. Celní inspektor by vybíral neúnosné poplatky, policista sloužící na ostrově by zatýkal členy posádky za skutečné i domnělé přestupky a obchod by šel do háje. S kapitánem cestovali ke břehu čtyři námořníci: seděli u vesel šalupy, hbitého člunu s plochým dnem, jaký se používal k lovu a výletům. Když Moray vplouval do nově vybudovaného přístaviště, vzpomínal na ne tak vzdálenou dobu, kdy byl tento ostrov člověkem nedotčený a tuleni na březích leželi namačkaní tak hustě, že člověk pod jejich tlustými břichy skoro neviděl oblázkové pláže. Teď na skaliskách zbyly jen tulení lebky, z nichž buřňáci oklovávali zbytky masa, a továrna na zpracování zvířecího tuku, která vyráběla galon oleje za padesát centů a odporně páchnoucí kouř, který se rozptýlil jen za nejsilnějšího větru. Dále se tu nacházely chatrné ubikace pro dělníky, lidské kolonie přeplněné palandami a cikcak protkané šňůrami na sušení hrubých vlněných ponožek. Za ubikacemi stál špitál a primitivní dřevěná kaple s krucifixem z naplaveného dřeva.
Cestou k soudcově rezidenci si Moray všiml nesourodého laťového plotu kolem zahrady, z jejíž černé půdy vyrážely trsy trávy. Soudcova manželka tenhle ostrov nenáviděla a snažila se jejich dům přeměnit v cosi, co by mohlo docela dobře existovat na britském venkově. Pro útěchu si přivezla králíky, ale krysy z lodí je sežraly. Vysadila luční květiny, ale ty zahubila slaná mlha. Ze strachu před zhýralými lovci tuleňů ji soudce přiměl, aby u sebe nosila revolver Beaumont-Adams, kdykoli opustí pozemek ohraničený plotem: ne ukrytý pod šaty, ale dobře viditelný a pevně sevřený v dlani. Pokud bylo Morayovi známo, vystřelila z něj pouze jednou a mušku měla neomylnou.
Dveře mu otevřel komorník, další britský import s obličejem staženým do permanentní grimasy, jako by chtěl naznačit, že ani
on sem nepatří. Moray si zul kožené boty, vyměnil je za luxusní hedvábné pantofle a následoval komorníka do obývacího pokoje zařízeného stylovým mahagonovým nábytkem vyřezaným ze stromů pokácených v Karibiku a se stěnami pokrytými olejomalbami bukolických krajinek Anglie. Díky ohni praskajícímu v krbu a zataženým závěsům zakrývajícím bezútěšnou realitu místa, na němž se nacházeli, působila místnost aspoň jako levná napodobenina honosného salonu.
Soudce vstoupil a bez jediného slova díků přijal lahev Château Margaux, kterou mu kapitán přinesl jako dar. K večeři byl pošírovaný jazyk z rypouše sloního nakrájený na plátky a podávaný s nejrůznějšími druhy dušených mořských řas a chaluh. Jídlo neobsahovalo nic ze zásob, které si soudce nechal vozit z Anglie. Moray se necítil uraženě, ačkoli to jako urážka bylo míněno. V hierarchii námořnických profesí stáli lovci tuleňů nejníže, daleko pod námořními důstojníky Jejího Veličenstva nebo obchodníky, dokonce i pod oceánskými rybáři a velrybáři. O lovcích tuleňů se nepsaly romány, protože to bylo hanebné povolání. Dokonce i v těchto vzdálených vodách se vyvinul třídní systém, jako by na světě neexistovalo místo, kde by se nějaké kastování neuchytilo. Moray přešel rychle k věci.
„Přišel jsem se zeptat, jestli něco nedlužím na neuhrazených poplatcích.“
Za normálních okolností by soudce o nabízeném úplatku ochotně diskutoval, ale dnes se zdálo, že ho takové maličkosti nezajímají, a stočil řeč na jinou záležitost: „Doneslo se mi, že toto má být vaše poslední sezona. Prý máte zálusk na městský dům na Cavendish Square. Je to pravda?“
Moray si uřízl malý kousek tuleního jazyka a zamyšleně žvýkal. Ano, byla to pravda. Kvůli neukázněným posádkám lovícím mláďata a březí samice se tuleni ocitli na pokraji vyhubení. Kdysi neomezené
zdroje ostrova už nebyly zdaleka neomezené. Do pěti let bude s lovem tuleňů konec. A mohl za to soudce. Nevymáhal dodržování zákonů a raději bral úplatky. Jestli se tohle řemeslo zhroutí, ani odlehlá poloha ostrova nedokáže toho člověka ochránit před důkladnou inspekcí z úředních míst v Londýně.
„Tenhle ostrov skončil, pane soudce. Zničili jsme ho.“
„Zánik představuje jen konec jedné příležitosti a začátek jiné.“
Soudce zatleskal a vstoupil komorník. Moray se překvapeně napřímil, když mu komorník nalil víno z lahve, kterou přinesl soudci jako dar: to byl akt velkorysosti, jaký nikdy dřív nezažil.
„Minulý týden jsem sledoval houf lovců na útesech nad Cumberlandskou zátokou. Zaskočili skupinu rypouších samic s mláďaty. Pro zvířata nebylo úniku a lovci je ubíjeli ve vycházkovém tempu; kdykoli se některé pokusilo uniknout, zahnali je holemi zpátky. Jedna ze samic se v zoufalství odpojila od stáda a vrhla se z útesu: trochu se odrazila, padala snad sto metrů, ale přežila a zmizela v moři. Další a další samice skákaly za ní, aby unikly masakru: z útesu ji následovala celá kolonie. Mnohé se při pádu zabily, ale některé to zvládly –ochránila je silná vrstva tuku. Mláďata následovala matky, ale byla příliš malá a žádné nepřežilo.“
Soudce usrkl skvělého vína a upřeně si Moraye prohlížel.
„Myslíte si, že na vás londýnská společnost bude pohlížet jako na gentlemana, za kterého se vydáváte? Že vás budou zvát k sobě domů a prahnout po vaší společnosti? Přirozeně jim o své minulosti zalžete. Budete tvrdit, že jste se plavil po širém moři a obchodoval se vzácným kořením. Budete mluvit o šafránu a skořici. Budete nosit nejluxusnější obleky a po stěnách si věšet umělecká díla. Ale oni z vaší kůže ucítí tulení tuk a za nehty uvidí zažrané ošklivé historky. V jejich očích budete řezník. Divoch v hedvábné košili.“
Moray uvažoval nad tím, co mu soudce právě řekl.
„Můžete mít pravdu. Ale po tuleních je veta, pane soudce. Brzy bude celé naše řemeslo spočívat ve vytahování zubů z lebek rypoušů sloních, aby se mohly vyleštit a zasadit do šperků. A to není práce pro člověka, dokonce ani pro barbara.“
Soudce ho předběhl: „Vyrazte na jih, Morayi, musíte na jih, na obrovské ledové pláně, na neprobádaný kontinent, kde žijí neobjevená zvířata a leží nedotčené bohatství přesahující naši představivost.“
Položil na stůl složku plnou skic neobyčejných tvorů, které kdy člověk zahlédl na neprobádaném ledu. Byli tam kytovci s rohem jednorožce z oceánské slonoviny. Byl tam mrož s třpytivou stříbřitou kožešinou. Byli tam ptáci s peřím takové krásy, že by po něm zatoužily nejlepší pařížské módní salony.
„Led je neschůdný.“
„Ne, cesty existují, najdete je. Jsou nebezpečné, ale stojí za to riskovat.“
„A vy?“
„Budu držet ochrannou ruku nad vašimi obchody. Tento ostrov budete používat jako základnu. Budete jíst u tohoto stolu. V Londýně gentlemanem být nemůžete, ale tady ano. Budete důležitý a vážený. V Anglii se takovým člověkem nikdy nestanete, Morayi, nemůžeme vrátit čas. Nikdy se nemůžeme vrátit. Tohle místo nás poznamenalo. Patříme sem, ať se nám to líbí, nebo ne.“
Mezitím se vrátil komorník a přinesl podnos s dezerty: egyptskými datlemi, medem z levandulových květů, hořkou čokoládou a smetanovým krémem ochuceným brandy. Za chvíli už se Moray opájel sny o chladných stvořeních se zakroucenými kly lesknoucími se jako perly a kůží hebkou jako sníh. Soudce vycenil zuby potřísněné portským a prohlásil:
„Led, kapitáne! Vypleníme ledové království!“
POLÁRNÍ STANICE M c MURDO ANTARKTIDA
PŘED 15 LETY
Doug Reynolds měl ve zvyku opakovat nováčkům přicházejícím na stanici McMurdo všemožná moudra typu:
Největší překážkou přežití v Antarktidě není zima, ale lidé.
Jako starý polárník, který strávil na kontinentu osm let, si vychutnával jejich zmatek, když se snažili pochopit, co tím asi myslí. Antarktida přece byla nejchladnějším, největrnějším a nejnehostinnějším světadílem na planetě; zdálo se bizarní naznačovat, že největší problém tu představují lidé. Za prvé jich tu nebylo tolik. V létě se na stanici McMurdo nacházelo tisíc vědců a členů pomocného personálu, v zimě se jejich počet smrskl na necelé dvě stovky. Navíc šlo o prestižní pracoviště: ti, kdo měli to štěstí, že se zde ocitli, patřili ke špičkám ve svých oborech a byli vyselektováni americkým antarktickým programem na základě nesmírně přísného výběrového řízení. Papírově se jednalo o jedny z nejlépe připravených lidí, kteří se kdy shromáždili na jednom místě, a všichni prošli přísnými psychologickými testy, které zahrnovaly odpovědi na následující otázky:
I. Trpěli jste někdy klinickou depresí?
II. Měli jste někdy problémy s alkoholem nebo zneužíváním návykových látek?
III. Projevoval/a jste někdy násilnické sklony?
Odborníci z oboru psychiatrie pak pokročili nad rámec základní problematiky a vyptávali se mimo jiné na následující věci:
I. Jaké konspirační teorie vás přitahují?
II. Rozčílila vás někdy nějaká situace spojená se sexem?
III. Všimnete si, že se skupina lidí směje, a zeptáte se čemu, ale oni se smějí tak nezvladatelně, že nedokážou odpovědět. Jak byste se v takové situaci cítili?
Doug však věděl, že bez ohledu na to, kolik odborníků vydá dobrozdání, že je někdo schopen zvládnout život na ledové kře, nemůže to nikdo tvrdit s jistotou, dokud se tu doopravdy neocitne. Tento světadíl uměl člověka změnit. Inteligentní, vyrovnaní a slušní lidé tu přicházeli o rozum a žádné hodnocení nedokázalo předpovědět, kdo podlehne příště. Přesto by si Doug po osmi úspěšných letech nikdy nepomyslel, že se to přihodí právě jemu.
Bydlel v budově 201 a ráno co ráno vstával v šest hodin – ani ve dnech volna nezaspal a dodržoval každodenní rutinu. Nikdy se nesprchoval déle než dvě minuty a čas si odměřoval stopkami, aby šetřil drahocennou vodu, která se vyráběla na místě energeticky náročnou metodou reverzní osmózy. Před několika lety se jedna ze špičkových vědkyň na základně McMurdo, jež se zabývala dosud neobjevenými bakteriálními formami života ukrytými hluboko v zamrzlých jezerech, začala sprchovat déle – ze tří minut se stalo pět, z pěti deset –, až ji znepokojená spolubydlící nahlásila nadřízeným. Když byla vědkyně taktně dotázána, jak dlouho se sprchuje, rozběsnila se, nazvala svou spolubydlící zrádkyní a vyhrožovala, že spálí její věci, které podle ní zabíraly ve stísněném pokoji mnohem více místa než její vlastní propriety. Křičela, že objevuje nové formy života a může se sprchovat, jak dlouho chce. Následně ji nacpali sedativy, izolovali od ostatních a hned prvním letadlem ji evakuovali z Antarktidy.
Stopky přicvaknuté na plastové poličce na mýdlo Dougovi dnes ráno oznámily, že už se sprchuje minutu a padesát pět vteřin. „Je čas
zastavit vodu,“ pronesl nahlas klidným tónem, jako by četl oznámení do místního rozhlasu.
Jeho ruce se nepohnuly. Vyměřený čas uplynul. Dvě minuty jedenáct, dvanáct, třináct vteřin. Opřel se hlavou o zeď a voda mu stékala přes rty a nos.
„Zastav tu vodu, Dougu, vzpamatuj se a zastav ji.“
Dvě minuty dvacet, dvě minuty dvacet jedna: jeho hlas teď spíš připomínal hlas milence žadonícího o druhou šanci: „Prosím, zastav tu vodu. Prosím!“
Dvě minuty třicet. Dvě minuty čtyřicet. Teď už křičel: „Okamžitě zastav tu vodu!“
Otočil zápěstím, zavřel kohoutek, a jak tam tak stál a voda z něj kapala, lapal po dechu a zíral na stopky. Poprvé za osm let porušil svůj železný zvyk.
Aniž by se řídil jedním z vlastních mouder, totiž že drobné trhliny v duševní rovnováze jsou vždy předzvěstí větších problémů, oblékl se, přesvědčil sám sebe, že se nic neděje, oblékl si péřovou bundu a vyrazil k budově číslo 155, kde se podávala snídaně. Vešel do kuchyňky a zahleděl se na samoobslužný bufet. V zimě se nabídka měnila jen málokdy: chyběly tu čerstvé bylinky, ovoce i zelenina, a když Doug zíral na míchaná vajíčka z práškové směsi, udeřila ho do očí jejich nepřirozeně zářivá žlutá barva. Už to nemohl popírat. Něco nebylo v pořádku a to něco byl nový příchozí jménem Zack. Zack pocházel z Nového Zélandu, byl členem pátracího a záchranného týmu základny a všichni se shodovali, že je to výjimečně milý chlapík, právě tak laskavý jako pohledný, stejně okouzlující jako chlapácký. Kdyby se na stanici konala soutěž popularity, nejenže by vyhrál, ale ještě by se tomu upřímně podivil. Doug dlouhá léta usiloval o to, aby na lidi působil trochu sympatičtějším dojmem. Možná nebyl příliš energický a rozhodně nijak zvlášť pohledný, ale byl
zajímavý a přívětivý. Dělal vše pro to, aby nováčkům pomohl zvyknout si na život na stanici. Ukazoval lidem vtipné citáty z „Příručky účastníka polárních výprav“, které pak nováčci rozesílali mailem svým přátelům a rodině:
PRŮVODCE AMERICKÉHO POLÁRNÍKA
Peníze. Kvůli omezenému pokrytí satelitním signálem neexistuje na jižním pólu
možnost vybírat hotovost z bankomatu ani používat kreditní karty.
Avšak žádná podobná konverzace nikdy nepřerostla v hlubší přátelství. Doug měl odjakživa nejsilnější vztah ke své práci. Sblížit se s někým dokázal, jen když byl opilý. Následný pokus o další kontakt se nazítří pokaždé setkal s odmítnutím a veškeré předchozí důvěrnosti byly odbyty mávnutím rukou jako bezvýznamný flirt v prostředí velmi omezených možností. Doug to obvykle akceptoval a přistoupil na variantu „napříště budeme jen přáteli“. Odmítnutí ho nikdy netrápilo, dokud nepřišel Zack. Dokud nepřišel Zack, nic ho netrápilo. Doug začal Zacka nesnášet. Nemělo to opodstatnění, ale bylo tomu tak. Nadechl se a řekl si:
„Hlavně žádné agresivní řeči. Není pravda, že toho člověka nenávidíš. Nemůžeš ho nenávidět. Není tu nikdo, kdo by ho nenáviděl.“
Vzal podnos se snídaní a posadil se k prázdnému stolu na opačném konci místnosti, zády k ostatním, aby naznačil, že dnes ráno nestojí o společnost. Stihl spolknout jen pár soust zářivě žlutých míchaných vajec z prášku, když za sebou uslyšel: „Můžu si přisednout?“
Byl to Zack. Měl za úkol vypozorovat, kdy člověk zažívá emocionální napětí. Čím víc jste se skrývali, tím intenzivněji se na vás
lepil. S úsměvem se posadil a Douga ze všeho nejdřív napadlo, že se zvedne a odejde. Pohledem zhodnotil, kolik jídla mu ještě zbývá na talíři. Do snídaně se pustil teprve před chvílí, a kdyby vyhodil takovou porci, upozornil by na sebe. V kuchyni na základně platily ve věci plýtvání jídlem přísné předpisy. Vyptávali by se ho. Sepsali by hlášení. Říkal si: Buď přívětivý. Řekni něco hezkého.
Ale ve skutečnosti se zeptal: „Slyšel jsi někdy o letu 901 společnosti Air New Zealand?“
Let 901 byl jediným komerčním letem v historii, který v Antarktidě havaroval. Část trosek se stále nacházela na úbočí hory Erebus, sopky tyčící se nedaleko základny. Zacka otázka zmátla.
„Let 901?“
„Letadlo narazilo do hory Erebus a všichni na palubě zahynuli. Šlo o vyhlídkový let v malé výšce na okružní trase z Christchurche a zase zpátky. Ty jsi z Christchurche?“
„Z Aucklandu.“
„Tamten let startoval z Christchurche, ale někteří cestující mohli být i z Aucklandu. Každopádně se během letu směli volně pohybovat a fotografovat. Některé z fotoaparátů přežily. Chceš slyšet, co je na tom všem nejšílenější? Vyšetřovatelé po havárii vyvolali film. A víš, co na něm našli? Jasně modrou oblohu. Ani mráček. Jak může perfektně fungující letadlo narazit za jasného dne do úbočí hory? Ve zprávě o nehodě stojí, že za ni částečně může ,ošidné polární světlo‘. Zastánci konspiračních teorií tvrdí, že došlo ke kolizi s UFO. Mám ti prozradit, co bylo skutečným důvodem havárie?“
Jeho řeč byla bezpochyby agresivní. Zack přestal jíst a kulil na něj velké, laskavé, starostlivé oči.
„Co bylo skutečným důvodem?“
„Lidé.“
„Lidé?“
„To letadlo havarovalo kvůli lidskému faktoru. Lidé na palubě se zbláznili. Třeba ten vulkán kapitána uhranul. Nebo si kapitán myslel, že hledí dolů na mraky, a on to byl zatím led. V Antarktidě existuje velká propast mezi tím, jak se ti okolní svět jeví, a jaký ve skutečnosti je.“
„Taková propast existuje všude, nemyslíš?“
„Ale tady dole je největší.“
„Zajímavá teorie.“
„Jak ti chutnají vajíčka, Zacku?“
„Tahle vajíčka?“
„Jak si pochutnáváš na těch umělých, zářivě žlutých vejcích? Ta barva je mimořádná, že? Možná nám tu nesvítí slunce, ale zato máme vajíčka v prášku.“
„Dougu, jsi v pořádku?“
„Proč bych neměl být v pořádku? Mojí prací je pozorovat hvězdy a na Zemi není lepší místo pro jejich pozorování než tady. Teleskopická stanice na jižním pólu se nachází ve výšce tři tisíce metrů nad mořem na vrcholu náhorní plošiny, kde katabatické větry ještě nenabraly na síle a v atmosféře není skoro žádná vlhkost, tak jak tu můžeš jen tak sedět a ptát se mě, jestli jsem v pořádku, když se mi naskýtá výhled na hvězdy, jaký bych jinak mohl mít leda při letu do vesmíru? Víš, co jsem tuhle viděl?“
„Ne, Dougu, co jsi viděl?“
„Padající hvězdu: letěla napříč oblohou a pak se najednou zastavila, ta padající hvězda, zastavila se, otočila se o devadesát stupňů a pokračovala dál oblohou, úplně jiným směrem.“
„Jako že změnila směr?“
„Padající hvězda změnila směr, viděl jsem to na vlastní oči.“
„Jak je to možné?“
„To mi pověz ty, Zacku. Ty mi to vysvětli.“
„Já to neviděl, Dougu. Nevím.“
Doug náhle vstal a odstrčil židli tak prudce, že sebou Zack cukl. „Teď mě omluv, mám práci. Jsou tu další galaxie, které je třeba objevit. Přeji ti hezký den.“
S tím odkráčel a hned se cítil lépe, už jen proto, že neseděl u stolu v Zackově přítomnosti. Shrábl obsah talíře do koše a na kuchařův nesouhlasný pohled odsekl:
„Nedívej se na mě takhle. Vždyť to ani nejsou opravdová vejce.“
Už byl ve dveřích, když na rameni ucítil čísi ruku, a jakmile se otočil, uviděl Zacka.
„Nezůstal bys tu chvíli se mnou? Zvedá se vítr. Za chvíli vyhlásí druhý stupeň.“
„Nemůžeš mi udělit důtku jen proto, že jdu při druhém stupni ven.“
„O důtce nikdo nemluví. Ale možná by bylo dobré chvíli počkat. Dej si kávu a posaď se se mnou; nemusíš nic říkat, jen počkáme, až se vítr uklidní.“
Existovaly tři stupně počasí. Ten třetí znamenal normální provozní podmínky bez omezení pohybu, druhý vítr nad devadesát kilometrů v hodině a první stupeň, ten nejrizikovější, vítr nad sto kilometrů a pocitovou teplotu –70° C. Při prvním stupni nesměl nikdo opustit základnu ani vycházet ven. Jako člověk zodpovídající za bezpečnost na polární stanici měl Zack právo hlásit každý případ sebeohrožujícího chování. Pokud šlo o nehody, vykazovalo vedení stanice sklon podléhat panice. To byl také důvod, proč si většina personálu nenechávala ošetřit drobné škrábance a modřiny v obavě, že by se tím spustil proces hodnocení rizik, který by mohl skončit jejich nuceným odchodem z Antarktidy: pokaždé mohl někdo tvrdit, že i drobné zranění je třeba vnímat jako předzvěst vážného incidentu.