Poznámka autorky
%
Zásah odnikud není příběh o smrti. Je to příběh o přežití. Osudy dvou cizích lidí se střetnou v okamžiku nepředstavitelné tragédie. Nebýt této nepředvídatelné, nevysvětlitelné události, Elle a Calder by se pravděpodobně nikdy nesetkali. Zásahem vyšší moci se však jejich životy propletly.
Neměla jsem v úmyslu psát příběh, který začíná masovou střelbou. Vlastně je to téma, jemuž bych se za normálních okolností vyhnula. Na zprávu o další střelbě reaguju, ostatně jako my všichni, pocity zděšení, odporu a hlubokého smutku. Nedovedu si ani představit tu hrůzu, jakou prožívá člověk, jenž se ocitne v situaci tak nepochopitelné bezohlednosti.
Ale jak už to vypravěči příběhů mívají ve zvyku, šla jsem do toho. Chci říct, představila jsem si to.
Snažila jsem se představit si, jak se člověk s tak děsivou a traumatizující událostí vyrovnává. Jak může začít znovu a přetvořit svůj život do nějaké normální podoby, jestliže jsou jeho části nyní roztříštěné nebo úplně chybí?
Přiznám se, že už když jsem tento příběh psala, věděla jsem, že moje slova nestačí na to, abych popsala, jak Elle a Calder trpí.
Každému, kdo tuto knihu čte a kdo se alespoň přiblížil tomu, čemu byly vystaveny mé postavy, se omlouvám, pokud má slova naznačují, že vím, jaké to je. Já to nevím. Snažila jsem se však co nejautentičtěji a s co největší mírou empatie vylíčit, jak je zřejmě těžké udržet se po katastrofě nad vodou.
Ve zprávách se pojem „další masová střelba“ stal tak známým refrénem, že je až příliš snadné ho zastínit, zapomenout na jméno školy, města, pracoviště, nákupního
centra, zábavního podniku nebo kancelářské budovy, kde došlo ke zmaření či zničení dalších životů. My jako společnost, jako jednotlivé lidské bytosti, nesmíme nikdy zůstat vůči takovým situacím neteční.
Takže zpět k tomu, co mě motivovalo k napsání tohoto příběhu. Je to pocta obětem. Řadím mezi ně i ty, kteří přežili.
Sandra Brown
Jen tak pro pořádek…
Jestli mě dopadnou, bude se předpokládat, že jsem cvok.
Správná úvaha, ale jedině v případě, že se cvok dá použít jako synonymum pro někoho, kdo je rozčilenej.
Aby člověk udělal to, co mám v plánu já, nemusí se jednat o někoho psychicky labilního. Já uvažuju docela racionálně. Nevypadám, ani se nechovám jako šílenec, protože jím nejsem.
Jsem vzteky bez sebe.
Všechno se ve mně vaří. A už hodně dlouho. Ostatní, co uvažujou o něčem podobným jako já, dělají tu největší blbost, když se rozhodnou svoje plány vytroubit do světa, ještě než je provedou. Ventilujou svoje rozhořčení na sociálních sítích. Takzvanejm přátelům svěřujou ty nejmorbidnější myšlenky. Zapisujou si svoje psychotický fantazie na papír, doplněný o strašidelný obrázky smrti a zkázy. Zaplňujou stránky načmáranýma nesmyslama, který se pak psychiatři a profilovači FBI snažej rozluštit, aby určili motiv jejich činu. Pak tyhle skutky často označí za „postrádající smysl“.
To, co postrádá smysl, jsou přitom ty analýzy. Je to mrhání časem a příjmy od daňovejch poplatníků. Ten, kdo tu věc spáchal, nemusel bejt ani šílenec, ani pacoš s nádorem na mozku, kvůli kterýmu se mu změnila osobnost. Nemusel trpět vzácnou chemickou nerovnováhou, ani mít potřebu držet vždycky všechno pevně na uzdě.
Ne. Je pravděpodobný, že ho prostě někdo nasral.
A to je právě můj případ. Mě taky někdo nasral, ale jinak jsem v pohodě. A svůj vztek si hodlám vybít tak, aby na mě ještě dlouho nikdo nezapomněl. Nemám ale potřebu dělat blbosti, jako třeba že budu všem svoje plány vytrubovat. Tamty ostatní netrpělivý pitomce nakonec policajti dopadnou, sejme je zásahovka nebo se zabijou sami.
Já nic z toho nemám v úmyslu. A věřím, že mi to projde.
Použiju tuhle zbraň. Nedá se vystopovat. To se dá zajistit snadno. Při páchání trestný činnosti ji ještě nikdo nikdy nepoužil. Je přenosná a lehce se dá schovat, ale není o nic míň smrtící než samonabíjecí puška.
Vidíte? Mám to promyšlený.
Má to ale jeden háček – jedinej, trochu znepokojivej zádrhel: já totiž nevím, kdy a kde ten svůj plán zrealizuju. Nezbyde než přizpůsobit se situaci, ať už jakýkoli, a využít příležitosti.
Ale nejsem blázen. Jestli se mi to prostředí nebude pozdávat nebo se tam bude vyskytovat moc policajtů nebo cokoli jinýho nebude úplně oukej, jednoduše odejdu a nechám si tu akci na jindy.
Takhle se to bohužel muselo odkládat už několikrát. Okolnosti se mi nejdřív zdály ideální a mě napadlo: Paráda, konečně! Jenže pak se pokaždý stalo něco, co mi zabránilo jednat. Jednou to byla bouřka. Jindy, kde byly jinak ideální podmínky, nějakýho staříka skolila mrtvice. Klasika, co? Vyrojila se tam ochranka a taky záchranáři. Do něčeho takovýho by se pouštěl jenom cvok.
Tyhle zpoždění mě ale čím dál víc frustrujou, rozčilujou. Prostě mě to štve.
Na druhou stranu, byť je fakt, že si nemůžu pořádně zvolit čas ani místo, tak trochu nevýhoda, ta bezprostřednost by zase mohla přijít vhod. Neprozradí mě žádný přeřeknutí, na mý záměry nikdo nikoho neupozorní, ani v nikom nevzbudím zvědavost.
Další výhodou takový spontánní akce je to, že když se naskytne příležitost a já si uvědomím, že všechno šlape, jak má, nebudu mít čas na nějakou nervozitu a zbytečně nad tím dumat. Budu muset jednat cílevědomě a bez váhání.
Proto se držím permanentně ve střehu. Ostražitost je hrozně důležitá. Jakmile se něco namane, jdu do toho. Až nastane ta správná chvíle, budu to vědět. A udělám to.
A co je na tom nejlepší? Nikdo mě nebude podezřívat.
Kapitola
„Tvrdil jste, že jste nejlepší, a to taky zatraceně jste.“ Generální ředitel společnosti John Zimmerman Industries se usmál a natáhl ruku s bankovní stvrzenkou. „Před hodinou vám byl na účet připsán honorář včetně těch zasloužených bonusů.“
„Děkuju.“ Calder Hudson zkontroloval údaje na stvrzence. Číslo účtu bylo správné a částka před desetinnou čárkou se pohybovala v krásných šestimístných cifrách.
„Všechno se zdá být v pořádku.“ Calder papír přeložil, zastrčil ho do náprsní kapsy svého na míru ušitého obleku a usmál se na skupinu zaměstnanců vyššího managementu, kteří se kolem něj shlukli. „Bylo mi potěšením, dámy a pánové. Mohu použít JZI jako referenci?“
Generální ředitel odpověděl jménem shromážděných: „Samozřejmě, samozřejmě. Poskytneme vám výtečné hodnocení.“
Calder povytáhl obočí. „S důrazem na diskrétnost.“
Všichni se zachichotali.
„Přirozeně,“ odvětil generální ředitel.
Calder spokojeně přikývl, poděkoval všem vespolek a pak jako kněz rozdávající požehnání obešel kruh a s každým si potřásl rukou. Popřál jim hezký večer, vzal si aktovku a vyšel z jednací místnosti ven.
Cestou k výtahu se snažil udržet zdánlivě ležérní krok, nicméně v duchu si připadal vítězně jako maršál při průvodu k Mardi Gras.
Sestup z nejvyššího patra dallaského mrakodrapu plného skla a oceli do podzemních garáží trval dlouho, ale Calderovi ještě dole pulzovala v žilách samolibá radost. Máchl vítězoslavně rukou do vzduchu a jeho zavýsknutí se rozléhalo
ozvěnou po celé téměř prázdné garáži, připomínající betonovou jeskyni.
Jak bylo předem domluveno, jeho jaguár na něj čekal v první řadě VIP parkovacích míst. Něco přes tři měsíce musel jezdit v pronajatém autě a byl moc rád, že se mu podařilo získat svůj elegantní sporťák zpět.
Konečky prstů si přiložil k ústům jako polibek a pak jimi poklepal na střechu auta. „Ahoj, zlatíčko. Chyběl jsem ti?“
Svlékl si kabát, položil ho i s kufříkem na sedadlo spolujezdce a pak nastartoval motor, vzrušený agresivním vrčením, po kterém se mu tolik stýskalo.
Vycouval, a když prudkými zatáčkami stoupal po garážových patrech k výjezdu, pneumatiky hrozivě skřípaly. „Drsňák za volantem,“ zašeptal si pro sebe samolibě, jakmile vystřelil z garáže do městských ulic.
Bylo už po pracovní době, a tak dopravní špička polevila. Žádný jiný řidič by se mu neodvážil postavit do cesty. Ne dnes. Než dofrčel k nájezdu na dálnici, několika křižovatkami ve městě prosvištěl na oranžovou.
Nasadil si sluneční brýle, aby přes ty krvavě oranžovo-červené pruhy, které na obloze vykreslovalo zapadající slunce, viděl na cestu, a pak si z držátka u volantu vytáhl telefon.
Shauna to zvedla po druhém zazvonění a řekla: „Ahojky, fešáku.“
„Ahojky, krásko.“
„Jak to šlo?“
„No, o všech se to asi říct nedá, ale já jsem měl super den.“
„To je poznat už podle hlasu. Cítím z něj domýšlivost.“
„Snažím se ji ze všech sil potlačit, ale vždyť víš…“
„Jojo, vím. Už jsem to párkrát slyšela a je to nesnesitelné.“
Zakřenil se. „Ty to ale sneseš, viď?“
„Nedělej chytráka. Kdepak jsi?“
„Mířím domů. A co ty?“
„Domů? Měl jsi být na cestě sem.“
Calderovo nadšení trochu pohaslo, když si uvědomil, že Shauna musí jít večer do práce. Ať se propadne, jestli si dokáže vzpomenout, co měla v plánu. „Ty jsi ještě ve studiu?“
„Ne, už jsem na pouti. Zabíjím čas v dodávce, zatímco se štáb připravuje na rozhovor.“ Podrážděně si odfrkla. „Tys zapomněl, viď? Na rovinu, Caldere. Sliboval jsi, že přijdeš.“
Pouť. Aha, jasně. „Řekl jsem, že o tom budu přemýšlet.“
Nemusel o tom přemýšlet. Už když to vyslovoval, věděl, že ve skutečnosti nikam nepůjde. Na žádnou okresní pouť se nechystal. „Jak dlouho se zdržíš?“
„Rozhovor dělám hodinu před začátkem koncertu. Chci zachytit trochu atmosféry ze zákulisí, ještě než to vypukne. Nemusím zůstat na celou akci, nějakou dobu se tu ale zdržím.“
Nic z toho, co řekla, se mu nelíbilo. „Právě jsem zdárně dotáhl svůj největší kontrakt. Jsem bohatší o víc než sto tisíc a ti hlavouni mi prakticky líbali ruce za to, že mi můžou zaplatit. Tak bych chtěl prostě zapařit.“
„Však zapaříme. Jenom to bude o pár hodin později.“
O pár hodin?
Shauna pokračovala: „… producent totiž vtěsnal ten rozhovor na poslední chvíli do vysílání v deset večer.“
„Koho tam máte tak důležitého? Je snad ve městě prezident?“
„Ještě někdo lepší. Bryce Conrad.“
„To je kdo?“
„Jenom ta nejzářivější vycházející hvězda ze světa country,“ vysvětlila a ani se nesnažila skrýt své nadšení.
„Nikdy jsem o něm neslyšel.“
„Ale slyšel! Říkala jsem ti, že se obecně stydí před kamerou, ale že mně rozhovor slíbil. Mluvili jsme o tom spolu přece aspoň deset minut.“ Po krátké odmlce dodala: „Já věděla, že mě nevnímáš.“
„No tak, nech toho, jo? Soustředil jsem se na práci. V tomhle týdnu mi šlo vážně o hodně.“
„Mně taky, Caldere,“ odsekla. „Kdybys mě poslouchal, věděl bys, že dostat se k Bryci Conradovi byl přímo bravurní
kousek. Fakt důležitý. Dnes odpoledne mi zavolali z Entertainment Tonight. O víkendu o něm připravují reportáž a možná do ní přidají i pár střípků z mého rozhovoru. Takže nejsi sám, kdo měl super den, chápeš? Mimochodem, děkuju za optání.“
Kdyby pokračovali v tomto duchu, jeho pocit vítězství by byl brzo v tahu. A on o něj vážně nechtěl přijít, zvlášť kvůli hádce ohledně nějakého country týpka.
Pokusil se udobřit si ji. „Hele, mě to mrzí. Měl jsem dávat větší pozor. To s tou televizí je bezva.“
Mírnějším hlasem odpověděla: „I kdyby ten rozhovor neodvysílali, jsem alespoň v jejich hledáčku.“
„O to víc bychom to měli dneska večer oslavit. V kolik tipuješ, že se vrátíš domů? Nechám vychladit šampaňské.“
„Co kdybys prosím přijel ty sem, jak bylo v plánu?“
„Na tu pouť?“ Odfrkl si. „No tak, Shauno.“
„Je to trochu z cesty, ale…“
„Je to prakticky v Oklahomě.“
„Když pojedeš v rychlém pruhu, stihneš to za pětačtyřicet minut. Prosím. Bude to zábava.“
„V porovnání s čím? S kolonoskopií? Kromě toho budeš pracovat, takže mě tam stejně necháš jen tak postávat a hrát kulečník.“
„Než sem dorazíš, budu už nejspíš s rozhovorem hotová. Přijeď. Je krásný večer.“
„Shauno…“
„Nechám ti volňásek u severní brány. Tam je taky vyhrazené parkoviště. Až sem přijedeš, pošli mi esemesku a já ti řeknu, kde mě najdeš. Zůstaneme na pár písniček a pak odjedeme. Slibuju.“
„Nenapadá mě nic, na co bych měl dneska menší chuť než na okresní pouť. Hodně štěstí s tím rozhovorem. Uvidíme se doma. Ahoj.“
Calder zavěsil. Vztek a rozhořčení mu zkazily dobrou náladu. Zvýšil hlasitost autorádia a pak ho podrážděný výběrem písní vypnul úplně.
Jelikož se tolik radoval z úspěchu, očekával, že až se vrátí domů, bude na něj mezi hedvábnými prostěradly čekat Shauna se svým rozpáleným tělem a vychlazeným šampaňským.
Přeplněný zábavní park se štěrkovým povrchem byl od této představy na hony vzdálený. Měl plné právo se zlobit.
Po pár ujetých kilometrech po dálnici však ubral plyn a neochotně musel uznat, že to byla jeho chyba, že na její dnešní závazek zapomněl. Získání toho rozhovoru bylo pro Shaunu a její další kariéru evidentně důležité a ona o něj moc stála.
Až se vrátí domů, bude nevrlá a zamlklá. On bude mít tichou domácnost. Na sex pak může rovnou zapomenout. Ten by nepřipadal v úvahu.
Na druhou stranu, co kdyby se na té pouti nečekaně objevil a tím ji překvapil? Řekl by: Choval jsem se jako vůl. Promiň. Což by v hloubi duše nemyslel vážně, ale díky omluvě by s největší pravděpodobností roztál i ledovec a on by si večer mohl vrznout, což bylo prioritou.
Když se to vezme kolem a kolem… Šlápl na plyn, aby předjel kamion, jehož řidič na něj zatroubil. Calder mu ukázal vztyčený prostředník, prosvištěl jaguárem okolo a zamířil ke sjezdu.
„Charlie, Charlie, podívej se sem. Podívej se na maminku.“
Pomocí fotoaparátu mobilního telefonu se Elle podařilo zachytit uslintaný zubatý úsměv, když kolem ní její syn projížděl na minikolotoči. Při další otáčce natočila dokonce několikavteřinové video, jak jí mává, k čemuž ho navedla její kamarádka Glenda, která se laskavě nabídla, že ji na kolotoči vystřídá. Charlie se totiž vezl už popáté.
Když kolotoč pomalu zastavil, Glenda stihla sesednout a zároveň udržet dvouleté dítě, které chtělo zůstat na malovaném poníkovi. Přenesla ho k Elle, jež si chlapce převzala.
„Díky moc,“ řekla Elle kamarádce. „Kdybych musela absolvovat ještě jednu jízdu, asi bych se pozvracela.“
Glenda se zasmála. „Ze všeho toho točení nebo z té hudby?“
„Těžko říct. Z té muziky mi bude pískat v uších ještě pár dní.“
„Mně taky, ale projížďku se svým oblíbeným kovbojem bych si ujít nenechala.“ Glenda pohladila Charlieho po tvářičce. Ta byla ulepená od zbytků cukrové vaty, kvůli čemuž se Elle omluvně zasmála, Glenda však jen mávla rukou. „To je fuk. Musím ale zmizet. Jedna z holek mi napsala. Jsou tady a čekají na mě na pivní zahrádce se džbánem mražených margarit, o kterých přísahají, že volají moje jméno.“
„Jen běž,“ pobídla ji Elle a snažila se upoutat Charlieho v kočárku. Hrbil se a odmítal spolupracovat. „Nepočítala jsem s tím, že tu zůstanu tak dlouho, ale chci využít každou chvilku. Mám totiž pocit, že se blíží malý dětský hysteráček.“
Z přihrádky na zadní straně kočárku vylovila Charlieho králíka s ušima svěšenýma dolů jménem Bun a podala mu ho. Ten si plyšáka zastrčil pod paži a na chvíli se uklidnil.
Glenda se zamračila a řekla: „Kéž by ses k nám tak mohla přidat a zůstat na ten koncert.“
„Ach, no jo, ráda bych zůstala. Jenže tenhle výlet jsem vymyslela na poslední chvíli a hlídání pro Charlieho takhle narychlo se už nedalo sehnat.“
Toho rána se poté, co se popasovala s praním a lehkým úklidem, usadila ve své domácí kanceláři, aby zase odvedla kousek práce. Charlieho zabavila hračkami, knížkami a jeho oblíbenými videy s Tlapkovou patrolou.
V průběhu odpoledne však začal fňukat a dožadovat se její pozornosti, kterou si za to, že byl celý den zavřený doma, zasloužil. A tak, i když byla právě ve své tvůrčí „zóně“, vypnula počítač, posadila si synka na klín a mezi pusinkováním jeho tvářiček mu navrhla, že zkusí zavolat Glendě. „Dneska pouť končí. Uvidíme, jestli pojede s námi.“
Ačkoli rozuměl jen slovu „Glenda“ a „pojede“, Elle se nemusela ptát dvakrát.
Glenda byla z návrhu, aby ze své realitní kanceláře odešla dřív, nadšená. „Skvělý nápad. Pár mých kamarádek z pilates
pořádá dámskou jízdu. Večer jdeme na ten koncert. Připojím se k tobě a Charliemu a potom se sejdu s nimi.“
Domluvily se na čase a místě setkání hned u severní brány. Když Glenda, generální a výkonná ředitelka společnosti Foster Real Estate, dorazila, připomínala modelku pro nějaký luxusní obchod s westernovými oděvy. Na sobě měla dlouhou džínovou sukni, kovbojské boty se stříbrnými ozdobnými cvočky, koženou bundu s třásněmi a šňůry tyrkysových korálků kolem krku.
„Vedle tebe si připadám jako v pytli od brambor,“ poznamenala Elle se sebeironickým úsměvem. „A jako mamina.“
Glenda si ji prohlédla odshora dolů. „Kdyby sis vzala o číslo menší džíny, tvůj zadek by byl k sežrání.“
„To sotva.“
„Já bych si s tebou zadek hnedka vyměnila. A o tvých vlasech ani nemluvím. To prostě není fér. Každopádně to tričko by vážně sneslo ozdobu, ideálně pár zářivých flitrů.“
Elle se zasmála. „Zářivé flitry, ty se tedy k mému životnímu stylu dokonale hodí.“
Následující dvě hodiny přítelkyně na střídačku manévrovaly s Charlieho kočárkem v davu. Navštívili společně zoo, vánoční trh a různé výstavy, ale centrum hlavního dění si nechali na konec, právě když zapadalo slunce a obloha se barvila do tmavě fialové.
Všude kolem se začala rozsvěcet blikající barevná světýlka, která Charlieho fascinovala. Se svou matkou se svezl na několika atrakcích v dětském koutku, zatímco Glenda je svým telefonem fotila s tím, že snímky později pošle Elle. Chlapcovou nejoblíbenější atrakcí byl pochopitelně kolotoč. Jízdou na něm celou akci vhodně zakončili.
Teď, když Elle objala svou kamarádku na rozloučenou, Glenda řekla: „Všimla jsem si v okolí spousty hezkých chlapíků. Co kdyby ses pokusila s někým seznámit, Elle?“
„Já už jednoho hezkého chlapíka mám,“ namítla Elle, sklonila se a pocuchala Charlieho tmavé kadeře.
„O tom žádná,“ souhlasila Glenda. „Je to zlatíčko. Dávejte na sebe po cestě domů pozor. Mám vás ráda.“
„Zavolej mi zítra, povyprávíš mi o tom koncertu, jo?“
„Zavolám.“ Glenda jim poslala vzdušný polibek a začala se prodírat davem směrem k pivní zahrádce.
Elle pocítila záchvěv žárlivosti, že si její kamarádka může v pátek večer užívat a vyrazit si do společnosti. Před třemi lety však učinila jisté rozhodnutí, a ani na okamžik toho nelitovala.
Když se podívala na Charlieho, který mohutně zíval, srdce se jí rozbušilo čirou radostí. Sehnula se a přitiskla se mu tváří ke krku. „Maminka tě má moc a moc ráda. Tak co, půjdeme už domů?“
Kopl do opěrky. „Domů.“
„Obávám se, že to moc rychle nezvládneme.“ Otočila kočárek tak obratně, jak jen to šlo, aniž by do někoho vrazila.
Dav zhoustl, jak se blížili k severní bráně, jíž předtím do areálu vstoupili. Přestože byly turnikety pro vstup a výstup oddělené, v místech, kde se sbíhali ti, kdo přicházeli, s těmi, kdo odcházeli, tvořili návštěvníci dva proti sobě se pohybující davy. Elle s Charliem se snažili jít proti proudu těch, kteří vstupovali, ale řada před nimi se posouvala nanejvýš po pár centimetrech.
„Vypadá to, že tu dneska večer bude pěkná sešlost,“ ozval se muž, který se šoural vedle ní. Měl kulatou a zarudlou tvář. Kouty ustupujících šedivých vlasů mu ohraničovaly širokou lesklou pleš. Na nose mu seděly brýle s drátěnými obroučkami, v jejichž sklech se odráželo točící se ruské kolo. Ačkoli by mu případnou rozmrzelost nikdo nemohl vyčítat, jeho hlas sršel dobrou náladou.
Elle se na něj usmála. „Bryce Conrad je holt velký tahák.“
„To tedy.“ Mrkl na ni. „Myslím, že utíkáme právě včas.“
Opětovala jeho rošťácký úsměv, pozornost však obrátila zpět k Charliemu, který se snažil vylézt z kočárku.
„Ne, Charlie. Tady nemůžeš ven.“
Odolával jejím pokusům zatlačit ho zpátky na sedadlo a nehodlal pochopit, proč mu vysvětluje, že musí zůstat sedět. Nakonec bitvu vyhrála, narovnala se, s nadějí pohlédla k východu a odhadovala, jak dlouho to ještě vydrží, než Charlie propukne v záchvat vzteku.
„Pardon.“
Podrážděné zamumlání se ozvalo z druhé strany, když do Elle vrazil někdo mířící v protisměru. Otočila se, aby odpověděla, jenže dotyčný už byl o kus dál. Na rozdíl od ostatních měl na sobě formální kalhoty a košili. Asi nějaký manažer, pomyslela si.
To byla Ellina poslední myšlenka před tím výstřelem.
Nečekaným a hlasitým.
Nejdřív si myslela, že je to zvukový efekt některé z atrakcí. Když se rána ozvala znovu, napadlo ji, že se snad jedná o ohňostroj. Ale ten měli odpálit až po koncertě.
Zmateně se ohlédla za starším mužem, s nímž před chvílí mluvila. Držel se rukou pod krkem. Mezi prsty mu stříkala krev. Gejzír krve vystříkl i na Elle.
Zapotácel se a upadl tvrdě přímo na ni, což ji přinutilo ucouvnout. Levou rukou se zachytila madla kočárku a pravou natáhla, aby se pokusila odvrátit pád. Při nárazu do asfaltové vozovky jí však madlo vyklouzlo z ruky. Dopadla na zem tak tvrdě, že se kousla do jazyka a cítila v ústech krev. Kočárek neudržela.
Starší muž se tím nárazem svalil na kočárek a vymrštil ho dopředu. Ten se začal rozjíždět a vrážel do lidí, kteří se nyní zběsile rozprchávali.
Někdo vykřikl: „Střelec, střelec!“
Elle trvalo jen zlomek vteřiny, než si uvědomila, že se skutečně děje něco nemyslitelného. „Charlie!“
Vrhla se dopředu a zběsile se snažila chytit aspoň okraj kočárku, ale ten už byl mimo její dosah a ujížděl od ní dál a dál. V cestě jí překážel starší muž, který padl obličejem k zemi a nyní se už nehýbal. Pod ním se rozlévala kaluž krve.
Blesklo jí hlavou – tou částí mysli, která ještě fungovala –, že je mrtvý. Ale bez přemýšlení, aniž by na vteřinu zaváhala, se plazila přes jeho ležící tělo, rukama a teniskami klouzala po jeho krvi. Moc se jí to však nedařilo. Pravá ruka ji neposlouchala.
Kočárek se zmítal v tlačenici vyděšených lidí. Vzdálenost mezi ním a Elle se zvětšovala a ona se nemohla dostat k němu, k Charliemu, ke svému dítěti.
Přímo před ní spadl muž, kterému někdo podrazil nohu. Při pádu zařval bolestí. Její výkřiky se nedaly odlišit od výkřiků ostatních, panikařících a stejně smrtelně vyděšených jako ona. Dokázala však rozeznat hlas svého dítěte. Jeho kvílení.
„Charlie, už běžím! Maminka už jde! Charlie!“
Prchající muž v kšiltovce narazil do kočárku a koleny se udeřil o jeho hranu.
Elle s bezmocnou hrůzou sledovala, jak už kočárek jede pouze po dvou kolech.
Periferně zahlédla, jak se manažer, který do ní předtím vrazil, natáhl po kočárku a podařilo se mu ho čapnout za madlo.
Setrvačností se však vozítko převrátilo na bok a strhlo muže s sebou.
Muž na něj spadl.
Elle hystericky vykřikla.
Slyšela pronikavé, vyděšené výkřiky ostatních. Země pod dusotem stovek nohou úplně vibrovala.
Pro Elle Portmanovou se vřava proměnila v horor, který se odehrával ve zpomaleném záběru.
Proto později tolik litovala, že si pamatuje s ostrostí a brutalitou každý detail toho pekla.
