PROLOG Kosovo 1999
Chlapec měl rád klid u potoka v polovině cesty mezi jejich a babiččiným domem. Přes hukot vody, stékající po úbočí hory, tu dnes vládlo ticho. Žádná střelba ani granáty. Rozhlédl se, jestli je sám, ponořil kbelík do potoka. Zdálo se mu, že v dálce zaslechl auto. Ohlédl se. Z klikaté cesty se zvedal prach. Někdo se blíží. Vytáhl kbelík tak prudce, až se voda vylila. Skřípění brzd a hlasy ho přiměly dát se na útěk.
Kousek od domova upustil kbelík a padl k zemi. Zůstal ležet na břiše, štěrk se mu zadíral do kůže. Košili si nechal viset na rezavém hřebíku trčícím z betonového kvádru tam, kde pracoval se svým otcem. Pokoušeli se opravit škody, které při bombardování utrpěl babiččin dům. Chlapci bylo jasné, že je to marné, ale otec na tom trval. A chlapec už ve svých třinácti věděl, že nemá smysl odporovat. Navíc ho těšilo trávit den s otcem a nemuset poslouchat věčné řeči matky a sestry.
Po čtyřech se přes prašnou silnici doplazil do vysoké trávy na kraji.
Domů to měl jen pár metrů, ale jako by byl kilometr daleko.
Naslouchal. Od domu se ozýval smích, pak křik. Matka? Rhea?
Ne! Modlil se k slunci na bezmračné obloze. Avšak z nebe jen sálal spalující žár.
Další obhroublý smích. Vojáci?
Plížil se vpřed. Muži křičeli. Co má udělat? Je otec příliš daleko? Má u sebe pušku?
Chlapec se plazil dál. U plotu rozhrnul vysokou hnědou trávu a přimáčkl se k mezeře mezi plaňkami.
Spatřil zelený džíp se znakem červeného kříže na otevřených dveřích. Čtyři muže ve vojenských uniformách. Pušky volně pověšené přes záda. Kalhoty u kotníků. Holé přirážející zadnice. Věděl, co dělají. Sestru jeho kamaráda znásilnili. A pak ji zabili.
Pozoroval je a polykal zbytečné slzy. Matka s Rheou křičely. Dva vojáci vstali, oblékli se a druzí dva je vystřídali. Další smích.
Chlapec zatínal zuby do pěsti a potlačoval vzlyky. Jeho kolie Shep hlasitě štěkala a zoufale kroužila kolem vojáků. Náhle se pod horou rozlehl výstřel. Chlapec strnul, vzápětí sebou trhl, až mu zuby cvakly o sebe. Nechtě vykřikl. Z těch několika málo stromů se vznesli ptáci, splynuli v jeden houf a vzápětí se rozlétli do všech stran. Shep zůstal nehybně ležet na zahradě pod provizorní houpačkou z pneumatiky, kterou jim
Patricia Gibneyová
otec pověsil na strom, když byli ještě malí. Pořád byli malí, houpat se už však nechodili. Od začátku války.
Mezi vojáky došlo k hádce. Chlapec se jim snažil porozumět, nedokázal ovšem spustit oči z nahých, zaprášených postav, dosud živých, jejichž výkřiky přešly v tlumené naříkání. Kde je táta?
Zíral jako v hypnóze, jak si jeden z vojáků natahuje chirurgické rukavice. Ten nejvyšší vytáhl ze staromódního pouzdra na opasku dlouhou ocelovou čepel. Druhý udělal totéž. Chlapec byl ochromený hrůzou. Jako v transu sledoval, jak se voják skrčil za jeho matku a přitáhl si ji na prsa. Druhý popadl jedenáctiletou Rheu. Po nohách jí tekla krev. Chlapec měl sto chutí rozběhnout se k nim a něčím ji zakrýt. Tiše plakal, připadal si bezmocný a k ničemu.
Jeden z mužů pozvedl nůž. Čepel se zaleskla na slunci a vzápětí rozřízla Rheu od hrdla k břichu. Druhý udělal totéž jeho matce. Těla sebou škubala, do tváří pachatelů stříkala krev. Vrazili ruce v rukavicích do rozříznutých břich a vytrhli ženám orgány. Po pažích jim stékala krev.
Druzí dva přiběhli s ocelovými kufry. Těla spadla na zem.
Chlapec zděšeně sledoval, jak vojáci uložili orgány jeho milované matky a sestry do beden a se smíchem je zavřeli. Jeden vytáhl z kapsy fix a bedny popsal, druhý nakopl Rheu. Její tělo se otřáslo. Pak se zadíval přímo do míst, kde se ukrýval chlapec.
Ten tajil dech, oči upřené na vojáka. A náhle z něj strach spadl. Byl připravený zemřít, začínal se zvedat, ten muž se však otočil ke svým kamarádům. Naložili bedny do džípu, nasedli a v oblaku prachu a kamení se rozjeli zpátky na silnici.
Netušil, jak dlouho ležel ztuhlý na stejném místě. Náhle mu na rameno dopadla ruka, vzápětí se ocitl v otcově náruči. Pohlédl do jeho zdrcených očí. Neslyšel ho přibíhat, neslyšel jeho zoufalý křik. Pohled na Rheino a matčino vykuchané tělo se mu vryl do mysli jako fotografie, která nikdy nevybledne.
Otec ho táhl k tělům. Chlapec se zadíval do matčiných očí. Prosily o smrt. Otec vytáhl pistoli, otočil manželčinu hlavu tváří k rozpálené hlíně a střelil ji do temene. Její tělo se napjalo. A pak znehybnělo.
Otec se přesunul k Rhee, mlčky proléval slzy. Zastřelil i ji, ačkoli už byla mrtvá. Kulky nebylo třeba. Chlapec na otce volal, ten však nevnímal.
„Musel jsem to udělat,“ naříkal otec. „Abych zachránil jejich duše.“
Odtáhl obě těla i mrtvého psa dovnitř do domu. V zádveří vylil kanystr
benzinu a vhodil dovnitř zapálenou pochodeň ze suchého rákosí. Pak zvedl zbraň a namířil na chlapce.
Žádný strach, žádný pohyb. Zatím. Chlapec byl jako paralyzovaný, dokud nespatřil, jak se otcův zakrvácený prst zachvěl na spoušti. Pak ho instinkt přinutil dát se do běhu.
„Zachraň se, hochu,“ křikl za ním otec. „Uteč. Nezastavuj.“
Když se ohlédl, spatřil, jak otec obrátil pistoli k vlastnímu vrásčitému čelu, zmáčkl spoušť a zhroutil se pozpátku do plamenů. Dům vzplál, dřevo začalo praskat a bortit se.
Chlapec od plotu sledoval, jak život, jaký znal, hoří stejně jasně jako slunce na obloze. Nepřišla žádná pomoc. Válka způsobila, že se každý staral sám o sebe. Ti, kteří žili v dalších domech podél silnice, se zřejmě zděšeně ukrývali a očekávali svůj vlastní osud. Nedivil se jim. Tady už stejně nic nepomůže.
Po nějaké době slunce zapadlo a na nebi se zatřpytily hvězdy, jako by se vůbec nic nestalo. Nechal za sebou i tu košili, která zůstala na hřebíku, a vydal se na dlouhou osamělou cestu do údolí.
Nevěděl, kam má namířeno.
Neměl kam jít.
A bylo mu to jedno.
Pomalu šel, krok za krokem, za křupání štěrku pod gumovými podrážkami sandálů. Šel dál, až měl nohy rozedřené do krve. Šel dál, i když se mu sandály rozpadly tak jako jeho srdce. Šel dál, někam, kde ho žádná bolest nedostihne.