Issuu

Šicího stroje, hrnečků… Matouš rozeznal i části jiných předmětů. Stáli tam a nevěděli, co dělat. Jenom si opakovali, že tohle se nemohlo stát, to musí být sen. Za chvíli se probudí. Nebo věřili, že to aspoň přežila Anežka. Soused se spletl. Voják se třeba netrefil. Mohla utéct. Schovat se. A teď se oddělí od davu, přiběhne a skočí jim kolem krku. Ale ze stovky lidí k nim nezamířil nikdo. Nikdo je neobjal. Nikdo neřekl, že se jim všechno zdá. Ani je nikdo neprobudil a nevysvobodil. Vrátil se jen muž, který předtím vše vyprávěl. Menší silný chlap s medvědíma rukama. Jmenoval se Karhan. Pohladil Matouše po hlavě a soucitně se usmál. I když mu to v zamračeném obličeji moc nešlo. „Je mi to líto, Františku. Pojď… Oba pojďte k nám. Žena vám ustele ve světnici.“ František nejprve souhlasil. Ale uvědomil si, že by byli vedle spáleniště. A popela jeho… „Děkujeme, ale půjdeme jinam. I když je noc. A i když nevíme kam a nemáme nic.“ „Neblázni. Pojď s Matoušem do našeho domu. V klidu si oba rozmyslíte, co dál.“ „V klidu si to rozmyslíme…“ František se díval do země. „My už nebudeme mít klid nikdy.“ A tehdy to Karhana napadlo. „Když mluvíš takhle… Něco vám poradím. Ve městečku Rokytín jeden muž prodává hospodářství. Běžte za ním. A řekněte, že vás posílám já. Dá vám cenu.“ „Cenu…“ František se zamračil a dlouze se na Karhana podíval. „Nemáme vůbec nic. Jen koně. A co budu dělat s tímhle?“ Hlavou pohodil ke spáleništi.

„A s pozemky, co mám?“ dodal ještě. Karhan vycítil příležitost. „Nemusíš s tím dělat nic. A o peníze se nestarej. Budeš mít dost na to, abyste se znova zařídili. Koupím to tu. I pozemky, polnosti, pastviny. Sepíšeme smlouvu a já vám zaplatím. Ještě teď to vyřídíme. A budete moct odejít. Hned odejít, jestli chceš.“ František váhal. Tady se narodil. Tady zemřeli rodiče. Tady přišel na svět Matouš. Tady jeho rod hospodařil, dřel se, potil krev. Tady František strávil celý život. Tohle bylo jeho místo. Ale přitom věděl, že zůstat opravdu nemohou. Dívat se na doutnající spáleniště. A potom co? Potom znovu postaví dům? Sežene zvířata? „Rokytín… To je hodně dlouhá cesta.“ „Ne když půjdete lesem. Nejdřív k Šibeničnímu vrchu. U něj najdete cestu. Je zarostlá a zapomenutá. Bez ní byste ale museli obcházet les. Po ní se dostanete k poutnímu místu s kostelem, to je v lese taky. Andělská hora. Odtud je to jen kousek do Rokytína. Neztratíte se.“ František přikývl. „Ale koně si necháme.“ Karhan mu nápad rozmlouval. Je to nesmysl, ať koně prodá. František se ale zviklat nenechal. Uznával, že putování by bylo pohodlnější bez zvířete. Ale věděl, proč to dělá. Chtěl si z dřívějšího života nechat co nejvíc. Nebo aspoň něco. ~~~ Náležitosti se vyřídily rychle. Pokud šlo o dobrý obchod, Karhan se vyznal.

Ani ne za půl hodiny měl František peníze. A se synem vyšel na dlouhou cestu. V jedné dlani svíral jeho ruku. Ve druhé vedl koně. Vesnice a její světla se ztrácely. Halila je tma. Z dálky k nim ještě doléhal dým. Jako by se jich Anežka pořád držela. Neměli mapu, neměli kompas, jen tušili směr. Do lesa a na Šibeniční vrch. Potom po Zapomenuté cestě k Andělské hoře. A odtud do Rokytína. Ne po vyznačených pěšinách. Ale těžkým terénem mezi pichlavými větvemi ostrých jehličnanů. Nejprve se vrátili do skrýše, aby vzali ruksak. František ho tam předtím ve spěchu, jak pro něj Matouš přiběhl, zapomněl. Potom pokračovali dál. Cestou, která jako by vedla do samotného podsvětí. Jako by oni sami otevírali brány nějaké tajemné, hororové země. ~~~ Šli asi hodinu a půl, ale museli zastavit. Únava z dlouhého putování. Navíc ve tmě, která v lese pochopitelně zesílila, těžko viděli na cestu. Začalo také mrholit. Houští a mlází, za ním schůdnější terén. Tam František uvázal koně a shodil ruksak. Vyndal jídlo. Sedli si na pařezy. Váhal, jestli rozdělají oheň, ale nakonec jen podal Matoušovi kousek chleba. On jako by ho nevnímal. Nehnutě seděl a zarytě koukal do země. „Na, vem si to,“ pobídl František chlapce, ale ten nereagoval, myšlenkami byl jinde. „Matouši?“ Konečně se na něj podíval. Oči mokré od sílícího deště a slz. „Neměl jsem utíkat,“ vyčítal si nahlas. „Měl jsem maminku ochránit.“

„Kdybys tam zůstal, zabili by tě taky.“ František se dal do jídla. „A já bych zůstal úplně sám.“ Kůň si odfrkl. „Nedostanu je z hlavy,“ pokračoval Matouš. „Ty vojáky. Viděl jsem je z dálky a přes okno, ale i tak… Byly to stvůry.“ „Nemysli na to.“ „Maminka tam stála. Úplně bezbranná.“ „Říkám, abys na to nemyslel.“ „Utekl jsem. Zbaběle.“ „Anežka…“ František to nedořekl. Mlčeli. Dopadání kapek do rozmáčené půdy. Přežvykování jídla. Ošívání koně. To byly zvuky, které se rozléhaly lesem. Rozhodli se na tom místě přespat. Zalezli pod rozvětvený strom a schoulili se pod deku. Kdyby ji František předtím nesbalil do ruksaku, déšť by se na nich vyřádil. Ale i tak se nedalo mluvit o pohodlí… Naopak. Teprve když neleželi ve svých postelích a pod teplou peřinou… teprve když se čas zastavil a každý osaměl s vlastními myšlenkami… všechno si uvědomovali. Převrácené a nenávratně ztracené životy. Matouš by snesl i kolonii potkanů, jen být doma. Ani jeden z nich nespal. Jen odpočítávali minuty a vteřiny. Oba mučil žal. Srdce měli prorostlá šílenou bolestí. Pořád nemohli uvěřit tomu, co se stalo. Pochopili, že s tak velkou tíhou neusnou. Když byli trochu odpočatí, dohodli se, že raději znovu vyrazí na cestu. Přestávalo pršet. ~~~

Posilnili se suchým chlebem. Noční snídaně. Seděli zkroušeně a postupně jim to docházelo víc a víc. Jejich úděl a kolik se toho změnilo. Odpočinek nepřinesl nic. Jen v nich nechal staré bolesti. „Na maminku nezapomenu,“ řekl najednou Matouš do tmy. „Budu na ni pořád myslet.“ „To je dobře. Já taky.“ „Snad nikdy nezapomenu, jak vypadala.“ „Nezůstala jediná fotografie. Shořelo všechno. Kéž by…“ Ale František zase nedokázal větu doříct. Když dojedli, Matouš se tátovi svěřil se vzpomínkou. „Maminka mi vyprávěla příběhy.“ „Jaký příběhy?“ „Strašidelný. Třeba o tomhle temném lese. Myslíš, že se v něm neztratíme?“ „Proč bysme se ztráceli? Musíme k Šibeničnímu vrchu. Pak k poutnímu místu a do Rokytína.“ „Dobře. Hlavně se odtud vymotat. Maminka mi vyprávěla, že tu jsou.“ „Kdo tady je?“ zamračil se František. „Plno stínů.“ „Neboj. Všechno si vymyslela. Brzo budeme v bezpečí. A začneme nanovo.“ František si poněkolikáté nahmatal kapsu s penězi. „Všechno začne znovu…“ Znělo to rozhodně, ale Matouš zase cítil neklid. Něco se stane. Vyprávění a pověsti o tom lese pořád nemohl dostat z hlavy. Ty stíny tušil. Věděl, že je pronásledují. „Budeme muset jít,“ řekl táta chlapci.

Ten přikývl. Vyšli.Vstříc dalšímu trápení. ~~~ „Dá se bolest změřit?“ ptal se Matouš při vyprávění. „Dá se zvážit? Dá se pochopit a pojmenovat? Vysvětlit? Vysvětlit, jak je možný, že špatnejm věcem nemělo být konce?“ ~~~ Prodírání mezi stromy. Putování přes kořeny, kameny, spadané větve. Zastavovali jen na okamžiky. Scházeli z cesty, zase ji nacházeli. Ztrácela se jim. Měsíc ani hvězdy nepomáhaly, přes rozvětvené stromy, navíc blízko u sebe, se k nim moc svitu nedostávalo. Minimum, slabé proužky. Viděli jen pár metrů před sebe. Kůň jim putování ztěžoval. Bylo to pořád jasnější. Hlavně Františkovi. Takhle dál nemohou. Vždyť oni se jen tak tak p rosmýkali… co teprve kůň. A pak se to stalo. Další věc, která se Matoušovi zaryla do paměti. Kůň klopýtl. Stejně jako mnohokrát předtím. Tentokrát to ale bylo jiné. První si toho všiml právě chlapec. „Táto…“ „Co je?“ František se prudce otočil. „Ten kůň. Něco s ním je.“ František zatáhl. Odpor pevný jako skála. Kůň neudělal ani krok.

„Tak pojď!“ křičel vztekle, ale zvíře se nehnulo. Stálo jako přikované. „On nepůjde,“ řekl Matouš. „Má něco s nohou.“ František se pár kroků vrátil. „Co má s nohou? Ježíši Kriste,“ vykřikl zděšeně, když ji ohmatal. Kůň přitom zakvílel bolestí. „Má ji zlomenou.“ Nezmohli se na slovo. Až se ozval dětský hlas. „Co s ním budeme dělat?“ František neodpověděl. Přitom věděl přesně, co se musí. Dělalo se to i za normálních podmínek, v klidu na statku. Dělal to jeho táta, děda, praděda. Tohle se neléčilo. Bylo jediné řešení. „Jestli chceš, běž dál. Ať to nevidíš.“ „Co nemám vidět?“ Zase neodpověděl. Sundal ruksak, kde měl nejnutnější věci. I nůž. Kůň to vycítil. Strachem se začal ošívat. Ze zbytků sil. To mu ale způsobovalo další nesnesitelnou bolest. František věděl, kde říznout. Jak zbavit koně trápení. Matouš ho přemlouval, ať to nedělá. Prosil. Plakal. Úpěnlivě kři čel. Ale jinou možnost opravdu neměli. Nakonec poodběhl. Zavřel oči a zacpal si uši. Výkřik bolesti ale slyšel. I to, jak se ohromné tělo sesulo k zemi. K zemi rudé od krve, která se vpíjela do půdy a mechu. ~~~ František se vrátil k Matoušovi. Otíral nůž. Sedli si na zem. Chlapec s ním dlouho nemluvil. Dával mu to za vinu. Koukal skrz něj, někam daleko. Pořád mlčel. Do mozku

se vrývaly další myšlenky, které dříve zažil jen v nejtemnějších snech. Srdce měl sevřené děsem. A nejen z toho, co otec udělal. Nevěřil, že to vůbec navrhl. Ale jeho táta chtěl z koně odřezat kousky masa. Matouš dal jasně najevo, že s tímhle nesouhlasí. Něčeho takového by se stejně ani nedotkl. Argumenty, že nemají jak vykopat jámu a koně pohřbít, takže ho sežerou lišky a havěť, názor nezměnily. František nechal syna chvíli v klidu. Museli ale znovu vyrazit. ~~~ Neputovali dlouho, když je dohnal ten stín. Člověk, který ho připomínal. Pronásledoval je už delší dobu. Trošku ho tušili, ale vždycky, když se otočili a ohlédli, nikoho neviděli. František se pokaždé utěšoval, že se jenom větrem pohnuly větve a hraje si s nimi tma. Matouš zase tím, že moc dává na maminčiny pohádky. Ale pak se jim ukázal sám. Když zastavili a rozdělali oheň… Potřebovali se ohřát. Seděli a přes ostré plameny uviděli postavu. Vysokého muže oblečeného do černého a se zahalenou hlavou. Vyděsili se. Chvíli mysleli, že je to sama smrt, která čeká, až klopýtnou, aby je odvedla. Aby je vzala za ruku a doprovodila k navěky ztraceným duším. Bylo to ale jinak. V patách jim byl člověk. Vystoupil zpoza stromu. Do tváře mu neviděli, jen do pronikavých očí. Jako by nic jiného neměl. Upřel je na ně. Sedl si proti nim. Natáhl ruce, aby se ohřál.

Napadlo je, že by to mohl být partyzán. Nebo německý voják, který se v lese ukrývá. Ale nic z toho… „Proč za náma jdeš?“ přerušil František mlčení. Snažil se znít odvážně. „Někdo mě poslal,“ odsekl hrubý hlas. „Kdo tě poslal?“ I krátké odmlčení přinášelo strach. Další strach… měl vůbec nějakou hranici? „Tvářil se, že vám pomáhá.“ „Nechápu.“ „Ale jo, rozumíš mi dobře. Jste hloupí, že jste mu věřili. Proč vás asi poslal přes les… Do Rokytína vedou lepší cesty. Lepší než tímhle temným lesem.“ „Vyslal nás tudy schválně?“ „Žiješ tady celej život, ale moc to tu neznáš. Jinak bys věděl, že tudy jít je těžký.“ „Chceš nás okrást?“ „Spíš to mám za úkol.“ Stín se nahlas zasmál. „Chce zpátky peníze? Ten, kdo tě poslal?“ „Když mě za váma posílal, říkal, že je rozdíl mít pozemky i peníze nebo jenom pozemky. Když svoje dostane zpátky, bude se mít líp.“ „Peníze ale nedám,“ zamračil se František. „A budu se bránit, když si je budeš chtít vzít.“ „Klidně se braň. Já si ale počkám, až se unavíte cestou. Budu vám v patách. Vyčerpáte se. A pak si vezmu, co chci. Šibeniční vrch, Zapomenutá cesta, Andělská hora. To je vaše trasa. A moje taky. Jinudy nemůžete. Jinudy se nedostanete. Jenom zpátky, ale tam si na vás počkám stejně tak.“

„Nech nás být,“ prosil František. „Přece víš, co se nám stalo. Trápení máme dost.“ „To říkej jiným. Vymyslel to dobře. Hlavně ten Šibeniční vrch. Víte, co se tam dělo?“ Matouš chtěl vykřiknout, že tohle zná z maminčina vyprávění. Ale raději mlčel. „Nevadí, řeknu vám to. Za dávnejch dob tam popravovali vrahy. Za všechno špatný, co udělali. Dostali tak nejtěžší možnej trest. Našli smrt daleko od domova a nikdo je nelitoval. Říkalo se totiž… a pořád se to říká…, že člověk, nad kterým se netruchlí, nedojde pokoje, ale naopak jenom bloudí… Jenže jak se stává, někdy odsoudili i nevinnnýho. Jednou na takovým člověku měli vykonat trest. Když se k tomu schylovalo, ten odsouzenec se modlil. V tu chvíli začala bouřka, která to celý zdržela. Do doby, než dorazil posel s příkazem k osvobození. To lidi brali jako zázrak. Přestali tam popravovat. Navíc ten nespravedlivě odsouzenej o pár kilometrů dál založil poutní místo.“ „Andělskou horu,“ přikývl František. „Proč nám to říkáš?“ „Proč? Abyste něco věděli o tomhle lese. A abyste měli strach. Vezmu si ty peníze. A když bude potřeba, zabiju vás. Uvězním ve tmě. A jestli myslíš, že se mi ztratíte… Budete mě mít v zádech. Pohrajeme si. Vezmu si vás kousek po kousku. Začal jsem tím koněm.“ „Ten si zlomil nohu,“ ohradil se František. „A usmrtil jsem ho já.“ Stín zakroutil hlavou. „Předběhl jsem vás. A nastražil past. Nevidíme se naposled. A pamatuj… kousek po kousku.“ Přes oheň viděli, jak se na ně usmívá. Ne ústy, která stále neviděli, ale pronikavýma očima. Zvedl se. Chvíli nehnutě stál a nakonec zašel mezi stromy.

~~~ Šibeniční vrch… Dostali se tam zhruba o půlnoci. Místo je děsilo ze samotné podstaty. Matouše určitě. A na jeho tátovi bylo také znát, že kdekoliv jinde by byl šťastnější. Chlapec si představoval, že míjejí zástupy duchů. Všude kolem jich byla určitě spousta. Nikdo popravené neoplakal, a proto se tam toulali. A možná jim chtěli ublížit. Opuštěný pahorek, kam se vydrápali po kilometr dlouhém, táhlém výstupu. Pobořená šibenice. Kamenný kříž, připomínka umírání. U něho zastavili. Lapali po dechu. Rozhlíželi se, ale pronásledovatel nikde. Ovšem… František si potvrdil, že nepřítel zvolil dobrou taktiku. Cestou se skutečně unavovali. Na každém jejím metru nechávali spoustu sil. Jako by je odsypávali. Budou chybět, přemítal, jestli dojde na rvačku. Od rozhovoru u ohně měl v ruce připravený nůž. ~~~ Chtěli co nejrychleji zmizet. Hledali cestu. Tu zapomenutou, která vrch spojovala s Andělskou horou. Vysoká tráva ale všechno překrývala. Jako by i ona byla proti nim. Nevěřili, že by v ní něco našli. „Kudy půjdem?“ ptal se Matouš. „Nevím,“ odpověděl František. Kromě stromů stojících blízko u sebe neviděl nic. Mezi nimi cesta nevedla.

„Něco ti ale musím říct.“ František se sklonil a na synovo rameno položil silnou dlaň. „Až ho uvidíme podruhý, myslím toho chlapa, a napadne mě, ty uteč. Rozumíš? Uteč hodně daleko.“ Matouš si vyčítal, že utekl od maminky. Podruhé to opakovat nechtěl. „Ani náhodou. Neopustím tě.“ „Musíš,“ zdůraznil František. „Ne!“ A pak, aby to Matouš podtrhl, několikrát zopakoval: „Ne, ne a ne.“ A rozhodnutí by omílal víckrát, kdyby… Pohled najednou zabloudil ke dvěma stromům. Mezi nimi přece jenom uviděl náznak pěšiny. „Nepůjdeme támhle?“ Chlapci se rozzářily oči. František se otočil tím směrem. „Jo, to bude ta cesta,“ pousmál se. Rádi to místo opustili. „Naznačoval, že na Šibeničním vrchu nás zabije,“ připomněl Matouš. „Ale nic se nestalo,“ odpověděl s úlevou jeho táta. Jenže Matouš věděl, že jenom „nic se nestalo“ v tom není. Opravdu si s nimi hrál? Jo. Byla to hra. ~~~ Zapomenutá cesta… Šli pomalu, aby nezakopli o kořeny. Pořád se otáčeli a hlídali. Každý zvuk mohl přinášet smrt. Ze země trčely vystouplé kameny. Jako kdyby šlapali po střepech. Do rukou je zase škrábaly větve lemující cestu. Stromy někdy stály přímo na ní, aby ji dokonale překryly.

Putovali dlouho. Mysleli, že půjdou snad pořád. Ale pak ho uviděli. Kostel. Přímo před sebou, na vrcholu kopce. Věž nad špičkami stromů. Zářila v měsíčním, půlnočním svitu. Ke svatostánku se museli dostat. A potom do Rokytína. Plánovali, že do rána určitě budou mezi lidmi a v bezpečí… Stoupali do vršku. Ohlíželi se. „Kde může být?“ drmolil František. Nikde nikdo. Ale tušili ho. ~~~ Andělská hora… Prostor zalitý měsíční září. Romantickou i hororovou zároveň. Když se dostali až nahoru, všechno viděli jasně. Pobořený, za války neudržovaný kostel. Lavičky. A vysoký, dřevěný kříž. Zastavili se. Rozhlíželi se po muži. Odhadovali, že tam je. Že je předběhl… Za okamžik vyšel zpoza zdi. Tentokrát mu do obličeje viděli. Měl ho stažený šílenstvím. Maniak. Nejhorší bytost, jakou za nimi mohli poslat. Tváře plné strupů a jizev. Přišel z pekla? Mlčel. Jen se přibližoval. Matouš uskočil. „Zmiz!“ zakřičel František. „Tak uteč!“ Chlapec to udělal. Přesvědčení, že tentokrát zůstane, bylo fuč. Vypařilo se. Ale neběžel daleko. Schoval se za nejbližší strom, odkud vše viděl. Muž zůstal stát před jeho tátou. Promluvil: „Ty peníze.“ „Peníze ti nedáme,“ odpověděl František. Zvedl nůž, který měl stále v ruce. „Je to všechno, co máme. Bez nich znova nezačneme.“

„Někdo je chce zpátky.“ „Já ti je nedám.“ Stín nic dalšího neříkal. Popoběhl. A skočil po Františkovi. Ten z malátné dlaně upustil nůž a zády dopadl na zem. František se rval. Protivník ho ale nakonec celou svou vahou zasedl, aby mu znemožnil pohnout se. Jednou dlaní chytil Františkovy ruce. Druhou z kapsy kalhot vytáhl kudlu. Ostří namířil k hlavě oběti, která se pořád snažila bránit. Ale vleže na to neměla dost sil. Hrot nejdříve zastudil oči, co se topily ve strachu ze smrti. Pak se přesunul k čelu. Špička se zaryla do tenké kůže. Psala slovo. Krátké, jen se třemi písmeny. I tak po sobě nechávala nesnesitelnou bolest. Rozřezávala kůži, škrtala o lebku. „Tma.“ Slovo znělo: „Tma.“ František se snažil vzdorovat. Vzpouzel se. Vyvlekl ruce, bušil do muže pěstmi. Kopal nohama, škubal sebou. Ale nic nepomáhalo. Z lehu do ran a kopanců nemohl dát razanci. A zdálo se, že násilník to ani nevnímá. Matoušovi i z dálky připadalo, že nevnímá celý svět. Byl jako smyslů zbavený. Úplně mimo. Viděl jen bezbrannou oběť, kterou může zabít. Seděl na slabém těle a pořád se smál. Víc a víc. Zvlášť když nůž přesunul od hlavy k Františkovu boku. Bodl. Jednou, dvakrát, třikrát… potom se to už nedalo ani počítat. Zajížděl ostřím do masa. Když nůž vyndal naposled, postavil se a shlížel na Františka. Tvář jiskřila běsem. „V tomhle lese lidi nebo spíš duchové bloudí tmou,“ řekl. „A ty se přidáš.“

František se na zemi svíjel bolestí. Rukou si stlačoval bok. Chtěl zastavit krvácení. Matouš stál za závojem z větví. Dal si před pusu dlaň, aby nebylo slyšet, jak řve hrůzou. Stín pokračoval. Přes hlasité oddechování a s brunátným pohledem: „Budeš tápat tmou. Chvíli ještě ne jako duch. Ale jako živej.“ Z kapsy špinavých kalhot vyndal další věc. Matouš z dálky mhou řil oči. Přemýšlel, co to je. A pak to rozeznal. Dřívko. „Neuvidíš nic jinýho než černou tmu. Budeš jenom s ní v hlubokým lese.“ Znovu na oběť sedl. Pod kolena si dal její ruce, aby se nemohly bránit. Hrot dřívka položil k Františkovu pravému oku. K tomu levému zase zakrvácený nůž. Obě špičky a rozmazaná, v temnotě se rýsující postava byly to poslední, co Matoušův táta na tomhle světě spatřil. ~~~ Tma. Všude byla tma. František viděl jen ji. A pak se do ní i propadl. Úplně. A navěky. Vykrvácel. Vrah se k němu sklonil. Ujistil se, že je mrtvý. Prohrabal kapsy a vyndal peníze. Rozhlédl se kolem. Matouše si nevšímal. Zapomenutou cestou se vydal zpátky. Jako by se nic nestalo. Chlapec se bál vyjít nebo jen o milimetr pohnout. Zadržoval dech. Hrůzou zkameněl. Díval se na to místo. Na tátu. Ležel v krvi, nehýbal se.

Kolik uběhlo času? Kolik minut nebo snad hodin? Nedokázal spočítat, za jak dlouho se odvážil jít k němu. Pomalu, děsilo ho, že by se vrah vrátil. Dotkl se táty. Devadesátikilového kusu ztuhlého masa. Zkoušel nahmatat srdce. Nebušilo. „Táto,“ volal na něj, ale žádná odpověď. „Táto,“ zopakoval a pohnul s ním, opět nic. Hlasitě se rozplakal. Už neřešil, že se muž vrátí a zabije i jeho. Život stejně skončil. O půlku přišel smrtí maminky. O tu druhou teď. Chtěl umřít také. Přitulil se k tatínkovi a objal ho. Ležel u něj dlouho. Než si to uvědomil. Musí ho pohřbít. S mrtvými se to tak dělá. Hlínou je oddělit od živých. Duše by jinak nenašla klid… Aspoň se to říkalo. Jenže by nedokázal vyhloubit ani mělký hrob. I kdyby měl krumpáč a lopatu. A holýma rukama? To už vůbec ne. Byl zesláblý. Tátovo tělo odtáhl do stráně. Navršil na něj mech a větvičky. Plánoval, že později někoho přivede a ten mu mrtvolu pomůže odnést na hřbitov. Ráno se pro někoho vydá. Zatím ale byla noc. Prosvětlená hvězdami a měsícem. Matouš musel na Andělské hoře zůstat. Dál jít nemohl. Nevěděl kam… Netušil, kudy by v čase mezi půlnocí a ránem šel. A cítil se vyčerpaný. Najednou na jeho malé tělo padla hrozná únava. Byl přesvědčený, že by urazil sotva pár kroků. Rozhodl se, že tam přespí. Ohlédl se ke kostelu. Na ohromnou stavbu, která vypadala honosně i strašidelně. Bílá fasáda s mapami černé plísně. Střecha obrostlá mechem. Okna vytlučená. Chyběly i vchodové dveře. Nic mu nebránilo, aby vešel dovnitř.

Obsah Prolog Květen 1945 Květen 2025 Únor–červen 1945 Květen 2025 Únor–květen 1945 Květen 2025, květen 1945 Květen 1945 Květen 2025, květen 1945 Květen 2025 Prosinec 2010, vzpomínka na červen 1945 (a na další dny, měsíce i roky života) Květen–srpen 2025 Květen 2026 Poděkování… za příběhy

9 10 40 48 77 112 137 146 158 166 176 190 199 222

Petr Bobek

Obálku navrhl a ilustrace nakreslil Tomáš Cikán. Redakce Zuzana Kotrmanová. Jazyková redakce Anežka Černá. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2026 jako svou 1085. publikaci. První vydání, 224 stran. Sazbu provedla Aneta Cikánová. Vytiskl Finidr, s. r. o. #epochalnibeletrie

Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat s 25% slevou přímo u nás: v e-shopu na adrese: www.epocha.cz, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, nebo telefonicky na čísle: 737 195 997.