Obsah Kdo? Proč? Komu? ������������������������������������������������������������������������������� 9 Vstříc branám tartaru ����������������������������������������������������������������������� 13 Osmané přicházejí ������������������������������������������������������������������������� 15 Královské vojsko na bitevním poli ������������������������������������������������� 25 Bitva začíná ����������������������������������������������������������������������������������� 43 Krajina po bitvě ��������������������������������������������������������������������������������� 95 „Padl do příkopu potoka Csele“ ��������������������������������������������������� 107 Dobrodružství Albína Šlika ��������������������������������������������������������� 114 Zachránit královnu! ��������������������������������������������������������������������� 130 Zničení Budína ��������������������������������������������������������������������������� 135 Králův poslední odpočinek ��������������������������������������������������������� 151 Moháč a české země ��������������������������������������������������������������������� 160 Pýcha a předsudky ��������������������������������������������������������������������������� 181 Opevněná hranice ����������������������������������������������������������������������� 182 Osmanské plány a sny ����������������������������������������������������������������� 194 Pád Bělehradu ����������������������������������������������������������������������������� 201 Slabiny stavovské monarchie ������������������������������������������������������� 219 Cesta do Čech ����������������������������������������������������������������������������� 229 A co mír se sultánem? ����������������������������������������������������������������� 235 Snahy o obnovení královské moci ����������������������������������������������� 239 Na cestě k Moháči ����������������������������������������������������������������������� 262
Otázky a pochybnosti ��������������������������������������������������������������������� 289 Moháč českýma očima ����������������������������������������������������������������� 290 Kdo bojoval u Moháče? ��������������������������������������������������������������� 296 Věc Zápolského zrady ����������������������������������������������������������������� 303 Habsburský švagr a spojenec ������������������������������������������������������� 311 Musel Ludvík ztratit království i život? ����������������������������������������� 316 Královo přežití v alternativních dějinách ������������������������������������� 326 Rodokmeny Habsburkové ������������������������������������������������������������������������������� 334 Jagellonci ������������������������������������������������������������������������������������� 335 Chronologie vybraných událostí ����������������������������������������������������� 336 Prameny a literatura ����������������������������������������������������������������������� 343 Prameny ������������������������������������������������������������������������������������� 343 Literatura ������������������������������������������������������������������������������������� 346 Jmenný rejstřík ������������������������������������������������������������������������������� 357 Místní rejstřík ��������������������������������������������������������������������������������� 366
Vstříc branám tartaru nejjižnějším koutě dnešního Maďarska, na pravém břehu dunajského veletoku a jen kousek od chorvatských hranic, leží asi dvacetitisícové město Moháč (maďarsky Mohács). V posledních letech získalo proslulost především tradičním festivalem lidových masek busó, jež po staletí vyráběli chorvatští usedlíci. Festival se odehrává každoročně po šest únorových dní. Trochu připomíná náš masopust. Ale podle pověsti, rozšířené v tomto kraji, karneval busó vznikl na památku vyhnání Turků z Moháče. Jednou prý zdejší obyvatelé, kteří se před tureckými okupanty ukrývali v močálech a lesích, ze dřeva vyřezali strašidelné masky čertů. Takto nastrojeni za bouřlivé noci na sklonku zimy přepadli tureckou posádku ve městě. Turci v domnění, že na ně útočí sami ďáblové, uprchli a kraj získal svobodu. Když se turista vydá z Moháče jihozápadním směrem k vesnici Sátorhely, narazí zde ještě na jednu zajímavost spojenou s tradicí masek busó. Jde o rozlehlý kruhový památník pod širým nebem, jenž připomíná krvavou bitvu mezi vojsky uherského krále a osmanského sultána, která se nedaleko Moháče odehrála 29. srpna 1526. Postavy velitelů, vojáci, dokonce i koně jsou ztvárněni jako dřevěné plastiky ve stylu busó. Památník však neleží přímo na bitevním poli. To se rozkládalo ještě několik kilometrů dál na jih, kde širokou nivu přetíná ve směru západovýchodním potok Borza. Od jeho koryta ubíhá planina opět jihozápadně 13
Bitva u Moháče
Památník bitvy u obce Sátorhely. Celkový pohled na areál památníku s dřevěnými plastikami koní uherské jízdy, stylizovanými podle lidové tradice výroby masek busó. (Foto: Zdeněk Prchlík) až k výrazné terénní vlně stoupající nad obcí Majs. Dnes tento kus maďarské krajiny pokrývají rozlehlá kukuřičná pole, jen místy přerušovaná alejemi stromů podél cest nebo řídkými lesíky. Na západě se pláň táhne až k osadě Nagynyárád u železniční trati z Moháče do Pětikostelí (maďarsky Pécs). Z východní strany se opírá o starou silnici číslo 56, která vede od Moháče do chorvatského Osijeku, paralelně s moderní dálnicí M6. V 16. století tvořily přirozenou východní hranici oblasti břehy Dunaje, jenž se rozmáchlým meandrem zařezával hluboko k západu. Zákruty řeky zde jako mohutný předvoj kopíroval souvislý pás bažinaté půdy a močálů hustě porostlý rákosím. Dál, až téměř k Nagynyárádu, vody Dunaje při pravidelných záplavách odnepaměti vyvrhovaly nánosy hlíny, písku, kamení. Povrch země, utvářený nepravidelně rozmístěnými prohlubněmi a hřebeny, proto vypadal spíš jako vzdouvající se hladina moře čeřená 14
Vstříc branám tartaru mírnou brízou. Zde, v této sypké půdě, bychom nalezli kosti nešťastných účastníků bitvy, která jedním rázem změnila osud dvou království, přispěla k vymření prastaré panovnické dynastie, otevřela Turkům cestu k Budínu a Vídni a zároveň Habsburkům ke koruně uherské i české. Tím vším navždy poznamenala osudy střední Evropy.
Osmané přicházejí Nebe zvěstovalo toho rána 29. srpna 1526 po řadě deštivých dnů (naposledy propršely celé tři dny mezi 22. a 24. srpnem) příchod slunného počasí. Na obloze se převalovalo jen několik osamocených mraků, které zdaleka nestačily překrýt jasnící se blankyt. Tábor osmanské armády, ležící na severním břehu říčky Karašica (někde mezi dnešními chorvatskými osadami Branjina a Branjin Vrh) se již od úsvitu plnil hlukem a lomozem. Včerejšího večera nařídil vrchní velitel armády, osmanský vládce Sulejman I., svým mužům odpočinek. Očekával však, že zůstanou v pohotovosti. Jakmile trubky kolem páté hodiny oznámí ranní modlitbu, měli být všichni již připraveni. Mnoho bojovníků proto neodložilo na noc zbroj a raději snášeli nepohodlí. Sultán rovněž vyrazil plně ozbrojen. Jen si nechal přes lesknoucí se pancíř přehodit světlý, bohatě zdobený plášť. Dnes mělo konečně dojít k bitvě, vojsko se tedy vydalo na sever vstříc nepříteli. Přesun v rozmoklé krajině poblíž Dunaje, zbrázděné jeho četnými přítoky, se však ukázal nanejvýš nesnadný. Vytrvalé deště smazaly všechny cesty hodné toho jména a proměnily mnoho míst v širokém okolí v obtížně překonatelné mokřiny. Všechny vodní toky se vylévaly z břehů, Dunaj sám místy připomínal spíš protáhlé jezero. Do bahna zapadaly nohy lidí i zvířat. Nejhorší trampoty působila polní děla, ačkoli se jednalo jen o lehké kusy, každý tažený dvěma nebo nanejvýš čtyřmi koňmi. Sultánova armáda jich s sebou vláčela na tři stovky. Těžká děla se pomalu 15
Bitva u Moháče
Vojenský tábor na dřevořezu z cyklu Mravy a zvyklosti Turků, vydaného v Antverpách roku 1553 podle předloh Pietera Coecka van Aelsta. Obraz zachycuje osmanské vojsko nikoli přímo v bitvě, ale v každodenním provozu tažení: s jezdci, stany, zvířaty, zásobováním i táborovým zázemím. Právě takové zázemí umožňovalo Sulejmanově armádě podnikat dlouhé výpravy do střední Evropy, včetně tažení, které roku 1526 vyvrcholilo bitvou u Moháče. Dřevořez dobře připomíná, že za osmanskými vítězstvími stála také mimořádná organizační schopnost, pohyblivost a logistika celé říše. přesouvala od Bělehradu na lodích po Dunaji. Ke všemu bylo nutno postupovat v bojové sestavě, protože uspořádání téměř stotisícového vojska do pochodových kolon by znamenalo roztáhnout se do délky několika desítek kilometrů. Zvědové hlásili, že protivník se blíží. Od zkušených osmanských vojevůdců se nedalo čekat, že by zbytečně riskovali a vyrazili naproti nepříteli v nepořádku. Důstojníci proto seřadili své oddíly sice do volnějších seskupení, aby se mohly lépe pohybovat členitým terénem, 16
Vstříc branám tartaru ale přesto v bitevní formaci. I tak vynakládali značné úsilí, aby udrželi své muže pohromadě a zabránili zmatku. Bojový šik se totiž zanedlouho rozdrolil, jak byly jednotlivé oddíly nuceny zdolávat překážky v krajině. Vojákům nestály v cestě jen bažiny a prohlubně naplněné vodou. Museli se prodírat vinicemi a ovocnými sady, procházet opuštěnými vesnicemi a statky. Zejména dělostřelci vynaložili hodně lopoty a úsilí, aby se svými smrtonosnými břemeny příliš nezaostali. Pravé křídlo, jež tvořily jednotky anatolského sboru pod vedením samotného beglerbega Anatolie Behrama paši, brzy narazilo na nečekané potíže. Hladina Dunaje se vylila přes nízké louky, kudy se Anatolci zamýšleli přesunout na sever. Celý více než dvacetitisícový sbor se proto musel stočit čelem k řece, počkat, až vlevo kolem něj přejde hlavní část armády, posunout se víc na západ a potom se snažit znovu dosáhnout určených pozic. Nepříjemné překvapení přichystala moháčská krajina i rumelijskému sboru, jejž sultán svěřil do rukou svého oblíbence, velkovezíra Ibrahima paši. Mužstvo sboru pocházelo převážně z oblastí jižního Balkánu, odkud si přineslo i své pojmenování. (Rumelie byl souhrnný název pro tehdejší evropské provincie osmanského sultanátu, dobyté kdysi na Byzanci a zahrnující přibližně dnešní Řecko a Makedonii.) Rumelijský sbor – v počtu asi třiceti tisíc ozbrojenců – postupoval jako předvoj celé armády. Když se kolem poledne po deseti kilometrech vyčerpávajícího přesunu jeho muži konečně dovlekli na dohled křesťanskému ležení, ocitli se na vrcholu hřebene vypínajícího se asi třicet až čtyřicet metrů nad úrovní okolního terénu. Hřeben ukončoval šest a půl kilometru širokou plošinu, po níž Rumelijci právě prošli, a prudce se svažoval do otevřené pláně dál na sever. Tím směrem mohli Osmané zahlédnout asi dva kilometry vzdálené první řady křesťanského vojska připraveného v boji. Přibližně uprostřed hřebene se rýsoval záhyb, jenž připomínal hlediště řeckého amfiteátru. V jeho středu, poblíž dnešní obce Majs, ležela později zaniklá osada Földvár s malým kostelíkem. Svahy hřebene sbíhaly dolů 17
Bitva u Moháče nejen v poměrně velkém sklonu, ale půda nasáklá deštěm navíc pořádně klouzala a znesnadňovala sestup. Minula již druhá hodina odpoledne, když se po namáhavé dřině u hřebene ocitl střed Sulejmanovy armády. Jeho jádro představovalo asi jedenáct tisíc janičárů. Původ tohoto pojmenování se většinou odvozuje od tureckého sousloví yeni çeri (doslova „noví vojáci“). Drtivá většina z členů janičárského sboru pocházela z chlapců pochytaných kdysi v křesťanských zemích. Stali se sultánovým osobním majetkem a ve zvláštních táborech prošli důslednou převýchovou. Vynikali náboženským fanatismem, slepou věrností sultánovi, zuřivou odvahou v boji. Vedle šavlí a jataganů byli všichni vyzbrojeni mušketami s doutnákovým zámkem primitivní, ale účinné konstrukce. Uplatňovali se proto zásadně jako pěší oddíly. V boji většinou nepoužívali ochrannou zbroj. Zato s oblibou nosili zvláštní vysoké pokrývky hlavy z velbloudí srsti ve tvaru vysokých, rozložitých čepic, jejichž látka nebyla ve špičce sešita, ale přepadávala na šíji a záda ve volném pruhu. Vypadali tak vyšší a mohutnější, což mělo u nepřátel vzbuzovat strach. Při přehlídkách a slavnostních příležitostech si své čepice vylepšovali různými bizarními ozdobami, jež napodobovaly hrady, lodě, zvířata nebo květiny. Díky vytrvalému výcviku dobře ovládali své zbraně a představovali rozhodně to nejlepší, co mohl sultán vypravit do pole. Menší část z nich sloužila přímo jako sultánova tělesná stráž. Kromě janičárů obklopovali Sulejmana I. ještě sultánovi sipáhiové (slovo sipâhi je perského původu a dá se přeložit jako „voják“), rozdělení do šesti skupin vždy zhruba po tisícovce mužů. Ti se pro změnu právem považovali za elitu mezi tureckou jízdou. Vzdáleně připomínali obrněné jezdce křesťanských armád. Užívali však lehčí zbroj, vyráběnou převážně z kovových kroužků a destiček. Odolností se tedy nemohli rovnat evropským rytířům pozdního středověku v plátové zbroji, překonávali je však pohyblivostí. Hlavy si chránili špičatými přilbami typicky asijského kónického tvaru, často s nánosníky, ale bez hledí. Nadto jim pro obranu 18
Vstříc branám tartaru sloužily malé kruhové štíty, pro útok dlouhá kopí, šavle a palcáty. Namísto jezdeckých pistolí setrvávali ještě u osvědčených reflexních luků. Určitý počet sipáhiů žil v Cařihradě (turecky Istanbul, dříve byzantská Konstantinopol) z prostředků, které jim vyplácel přímo osmanský vládce. Sloužili jako osobní vojsko sultána, jeho palácová jízdní stráž. Díky tomu se mohli pochlubit lepším výcvikem i výzbrojí než ostatní sipáhiové, vydržovaní z provincií. Ale také v anatolském a rumelijském sboru tvořili sipáhiové hlavní údernou sílu. Jakožto nejpočetnější pravidelné jízdní oddíly představovali na počátku 16. století stále ještě páteř osmanské válečné moci. Ve srovnání s janičáry provinční pěchota, takzvaní azábové, zaostávala v bojových dovednostech i v užívání moderních střelných zbraní, na jejichž pořízení azábům většinou scházely prostředky. Osmanští vojevůdci se proto klonili k neblahému zvyku nasazovat azáby při útocích do přední linie jako „kanonenfutr“ k upoutání protivníkovy pozornosti. Ještě hůře zacházeli s příležitostně najímanými pěšáky, neblaze pověstnými bašibozuky (doslova „choré hlavy“; jsou tím míněni lidé bez vedení, chovající se nepořádně, bláznivě). Ti se rekrutovali často z kriminálních živlů, tuláků, zlodějů, banditů a různých povalečů. Hodili se výborně k rozsévání strachu mezi civilním obyvatelstvem protivníka nebo k plundrování nepřátelských ležení. Ačkoli vzhledem k dobrodružnému způsobu civilního života uměli výborně zacházet se zbraněmi, málokdy se nechali donutit nebo vyprovokovat k účasti na řádné bitvě. V takových případech bojovali s velkou zuřivostí. Kvůli katastrofálnímu nedostatku morálky a disciplíny však jevili sklon k dezercím a plnění rozkazů se raději vyhýbali. Kolem třetí hodiny odpoledne dorazili k severnímu okraji plošiny konečně i Anatolci. Pohled na znavené muže, s potem ve tvářích a blátem na šatech, nenaplňoval Sulejmana I. ani jeho vojevůdce příznivými nadějemi. Únavou navíc trpěli i koně a velbloudi. Armáda zjevně potřebovala alespoň krátký oddech. Velení sice vidělo, kde se nachází nepřítel – přes okraj vyvýšené planiny mohlo s jistými obtížemi rozeznat postavení 19
Sipáhíjský důstojník s praporcem. Vyšší postavení jezdce naznačuje nejen oděv a výstroj, ale také kopí s praporcem, které jej odlišuje od běžného bojovníka.
ZDENĚK VYBÍRAL
OSUDOVÝ STŘET ČESKÝCH A STŘEDOEVROPSKÝCH DĚJIN Obálku navrhl Lukáš Tuma. Ilustrace na obálce Lubomír Kupčík. Fotografie a ilustrace Aargauer Kantonsbibliothek, Art Institute of Chicago, Bayerische Staatsbibliothek, Bayerische Staatsgemäldesammlungen – Staatsgalerie in der Neuen Residenz Bamberg, Cleveland Museum of Art, Collectie Museum Boijmans Van Beuningen Rotterdam, Ghent University Library, Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel, Chester Beatty Library Dublin, Jagiellońska Biblioteka Cyfrowa, Library of Congress, Magyar Nemzeti Levéltár, Metropolitan Museum of Art, Muzeum Narodowe w Warszawie, National Gallery of Art, New York Public Library, Pierre Terlinden, Rijksmuseum Amsterdam, Správa Pražského hradu (foto: Jan Gloc), Staatsbibliothek Bamberg (foto: Gerald Raab), Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Universitätsbibliothek Heidelberg, Yale Center for British Art, Wien Museum, Wikimedia Commons, Zdeněk Prchlík. Mapy nakreslili Martin Ďásek a Jana Maffet Šouflová. Redakce Martin Ďásek. Jazyková korektura Václav Kotrman. Vydalo Nakladatelství Epocha, s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2026 jako svou 1081. publikaci. První vydání, 376 stran. Sazbu a litografii provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskl Finidr, s. r. o.
Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat s 25% slevou přímo u nás: v e-shopu na adrese: www.epocha.cz, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, nebo telefonicky na čísle: 737 195 997.