Příšerná smrt krásné dívky Jizera tiše plynula svým odvěkým korytem a kolem ní smutně bloudila Anděla Krásná, nejpůvabnější dívka z Bakova nad Jizerou. Bylo jí devatenáct let, ale navzdory svému jménu, ztepilé postavě i sličnému obličejíku nepotkala dosud chlapce, který by rád zaklepal na dveře malé dřevěné chaloupky a požádal rodiče o Andělinu ruku. Vlastně ani nebylo divu. Josef Krásný pletl za pár krejcarů pro obchodníka Doušu orobincové rohožky a jeho vyzáblá manželka postonávala na suchou nemoc. V chaloupce se rozhodně nežilo na vysoké noze a jediným skvostem, na nějž cizí oko pohlédlo se zalíbením, byla Anděla. Jenomže zůstávalo při těch pohledech. Ženiši se nerojili a chtivé oplzlíky cudná krasavice rozhodně odmítala. Léta jí přibývala, družky z dětských her byly dávno pod čepcem, a ona sama neměla nejmenší naději. Hleděla na řeku, pozorovala rej rybek a říkala si: „Kdyby teď z vody vystoupil sám hastrman a požádal mě, abych se stala jeho ženou, nezaváhala bych ani na okamžik. Vzala bych si kohokoliv, jen aby se mi lidé neposmívali, že zůstanu starou pannou!“ Anděla toužila po vdavkách tím silněji, čím víc se jevily jako vzdálené, ne-li přímo neuskutečnitelné. „Ani vdovec Hádl mě nechce!“ téměř zalkala. „Zeptal se tatínka, kolik mi našetřil na věno, a když se dozvěděl, že ani tu dřevěnou chaloupku na spadnutí pro dluhy neudržíme, oženil se raději s tlustou hostinskou Vítkovou. Zůstanu na ocet a do smrti budu plést rohožky, abych měla alespoň na chlebovou polévku!“ S těmito nevalnými vyhlídkami do budoucnosti se vracela domů. Už zdálky slyšela matčino pokašlávání. S nechutí vešla do chudé jizby, kde očekávala dusnou, nepřívětivou atmosféru, ale na první pohled zjistila, že se stalo něco neobvyklého. Otec se usmíval, jako kdyby vyhrál v loterii. To ovšem nemohl, protože mu chyběly peníze na zakoupení losu. Přesto jeho podmračený, ba zavilý kukuč byl ten tam.
14