KAPITOLA 6
PERGAMON 1955–1964
I. Pravidlo bylo jednoduché: kdo vlastní informace, vlastní svět. Maxwell to pochopil dříve než většina lidí kolem něj – dříve než jeho konkurenti, dříve než jeho bankéři, dříve než jeho kontakty v šedých oblecích. Pochopil to instinktivně, tím samým instinktem, jímž jeho otec rozuměl doma ceně koz a kterým on sám rozuměl ceně lidí. Informace jsou komodita. Jako ropa, jako zlato, jako obilí. Jenže informace mají jednu vlastnost, již ropa a zlato nemají: informace se sdílením nezmenšují. Můžete je prodat a pořád je mít. A to Pergamon Press dělal. Katalog narostl na pět set titulů ročně. Pět set. Číslo, které by Rosbaud – starý opatrný Rosbaud – považoval za šílenství. A přesto každá z těch pěti set knih našla svého kupce, protože Maxwell neprodával knihy. Maxwell prodával potřebu. Potřebu 113
& vědců publikovat, potřebu univerzit mít přístup k výzkumu, potřebu vlád vědět, co se děje za hranicemi. Systém fungoval takto: Maxwell cestoval na Východ. Setkával se s vědci, s řediteli akademických ústavů, s ministry školství. Vyjednával práva na překlad a publikaci vědeckých prací – sovětských, československých, polských, maďarských. Přivážel je do Oxfordu, kde tým editorů – dvacet lidí, pak padesát, pak sto – texty upravoval, překládal, sázel a tiskl. A pak je prodával na Západ. Americkým univerzitám, britským výzkumným ústavům, firmám v Německu a Japonsku. Na každém článku v řetězci Maxwell vydělával. A na každém článku v řetězci získával informace.
II. Moskva, březen 1958. Třetí návštěva za posledních osmnáct měsíců. Letiště Šeremeťjevo bylo betonová krabice uprostřed zamrzlé pláně – funkční, nepohodlná, s tou specifickou sovětskou estetikou, která říkala: Nepřišli jste se bavit. Pasová kontrola trvala čtyřicet minut. Celní prohlídka dalších dvacet. Uniformovaní muži s kamennými tvářemi listovali Maxwellovým pasem – britským pasem s tou krásnou, temně modrou obálkou a zlatým znakem, který říkal Her Britannic Majesty‘s Secretary of State requests and requires… (Ministr zahraničí Jejího Britského Veličenstva žádá a požaduje…) – a Maxwell stál a čekal a neprojevoval netrpělivost, přestože netrpělivost byla jeho přirozený stav. 114
& V Moskvě se nespěchalo. V Moskvě měly věci svůj rytmus – pomalý, těžkopádný, nevyhnutelný jako pohyb ledovce. A Maxwell se naučil ten rytmus respektovat, protože respektování místních rituálů bylo klíčem k místním dveřím. Za pasovou kontrolou na něj čekal Volkov. Nikolaj Petrovič Volkov. Profesor fyziky na Moskevské státní univerzitě, člen korespondent sovětské akademie věd, editor časopisu Žurnal eksperimentaľnoj i teoretičeskoj fiziki – a neoficiálně Maxwellův hlavní kontakt v sovětském vědeckém establishmentu. Volkov byl vysoký, hubený muž s šedivějícími spánky a s obličejem, který vypadal, jako by ho modeloval vítr – ostrý, ošlehaný, s hlubokými liniemi kolem úst a s očima, které byly tak světle modré, že za určitého osvětlení vypadaly téměř průhledné. Volkov nebyl špion. Aspoň ne v tom tradičním smyslu. Volkov byl – systém. Součást sovětského akademického systému, který věděl, jak věci fungují, kde jsou hranice, co se smí a co ne. A který zároveň – tiše, opatrně, s tou specifickou sovětskou obratností – využíval svých kontaktů na Západě k vlastnímu prospěchu. Publikace v Pergamonu mu přinášely prestiž. Prestiž mu přinášela moc. Moc mu přinášela volnost. A v Sovětském svazu byla volnost ta nejcennější měna. „Ivane Robertoviči!“ zvolal Volkov a rozevřel náruč. Rusové Maxwellovi říkali Ivan Robertovič – rusifikovaná verze jeho jména, která z něj dělala skoro jednoho z nich. Maxwellovi to nevadilo. Dokonce to podporoval. Nové jméno, nový jazyk – nová maska. A každá maska otvírala další dveře. 115
& Objali se. Na ruský způsob – pevně, s poplácáním po zádech. Objetí mezi muži, kteří si důvěřují. Nebo předstírají, že si důvěřují. V Moskvě to bylo totéž. „Nikolaji Petroviči,“ řekl Maxwell rusky. Jeho ruština byla plynulá, ale nebyla dokonalá. Byla plynulá tím způsobem, který Rusům imponoval. Cizinec, který se obtěžuje mluvit jejich jazykem, je cizinec, který je respektuje. A Rusové – pod tou vší sovětskou tvrdostí – po respektu toužili jako po vzduchu.
*** Volkov ho vezl černou Volhou přes Moskvu. Za okny plynulo město – široké bulváry, monumentální budovy, lidé v šedých kabátech, kteří spěchali po širokých chodnících s hlavami skloněnými proti větru. Moskva v březnu byla ještě zimní – špinavý sníh na okrajích silnic, holé stromy jako kostry, nebe tak nízko, jako by město přiklopili pokličkou. „Mám pro tebe překvapení,“ řekl Volkov. Usmíval se – tím svým úsměvem, který byl vždycky o něco širší, než situace vyžadovala, jako by přesvědčoval sám sebe, že je šťastný. „Jaké?“ „Uvidíš.“ Překvapení čekalo v budově akademie věd na Leninském prospektu – obrovské, stalinské monstrum z třicátých let, s pilastry a římsami a se sochou na střeše, která měla představovat pokrok, ale která vypadala spíš jako obézní anděl s knihou v ruce. V zasedací místnosti ve čtvrtém patře, v místnosti s dubovým stolem pro čtyřicet osob a s portrétem Lenina na čelní stěně, 116
& seděli tři muži. Dva z nich Maxwell znal: akademik Kapica, fyzik, nositel Nobelovy ceny, starý muž s bílými vlasy a s očima, které viděly atomové jádro, a profesor Landau, teoretický fyzik, génius, pověstný svou přímostí a svým pohrdáním byrokracií – tedy do té míry, do jaké si v Sovětském svazu mohl někdo dovolit pohrdat byrokracií. Třetího muže Maxwell neznal. Ale poznal ho. Nebylo těžké poznat muže z KGB. Měli tu – kvalitu. Ne v oblečení ani ve vystupování – v očích. Oči, které se dívaly na svět jako na šachovnici. Oči, které vyhodnocovaly, katalogizovaly, indexovaly. Muž seděl na konci stolu, v tmavém obleku, s kravatou, která byla o odstín tmavší než oblek, a s tvářemi tak hladce oholenými, že jeho kůže vypadala jako porcelán. „Tohle je soudruh Morozov,“ řekl Volkov. Lehká nervozita v hlase, sotva znatelná, ale Maxwell ji zachytil, jako seismograf zachycuje otřes na druhé straně planety. „Soudruh Morozov je z – ministerstva.“ Z ministerstva. V Sovětském svazu slovo „ministerstvo“ bez dalšího určení znamenalo jedno jediné: KGB. Maxwell podal Morozovovi ruku. Stisk byl – přesný. Ani příliš silný, ani příliš slabý. Odměřený. Profesionální. „Pane Maxwelli,“ řekl Morozov. Rusky, ale s jemným přízvukem, který Maxwell identifikoval jako leningradský – kultivovanější, měkčí, s protaženými samohláskami. „Slyšel jsem o vás mnoho. Vše pozitivní.“ „To mě překvapuje,“ řekl Maxwell. „Obvykle o mně lidé říkají mnoho – ale ne vše pozitivní.“ Morozov se neusmál. „Jste skromný.“ 117
& „Ne. Jsem realista.“
*** Jednání trvalo pět hodin. Oficiální téma: rozšíření spolupráce mezi Pergamon Press a Sovětskou akademií věd. Nové řady překladů. Nové časopisy. Společné projekty. Kapica mluvil o fyzice s nadšením, které bylo nakažlivé i přesto, že většině toho, co říkal, Maxwell nerozuměl – ne jazykově, ale obsahově, protože kvantová fyzika byla mimo jeho dosah. Landau mluvil málo a přesně, jako by každé slovo stálo peníze a on byl spořivý. Ale skutečné jednání – to se odehrávalo mezi řádky. Ve chvílích, kdy Kapica mluvil o fyzice, se Maxwell díval na Morozova a Morozov se díval na Maxwella, a mezi nimi probíhal jiný rozhovor. Němý. Neviditelný. Rozhovor dvou mužů, kteří oba věděli, proč tu ten druhý doopravdy je. Morozov chtěl přístup. K západní vědě, k americkým výzkumným programům, k informacím, které se nedaly získat oficiálně. A nabízel totéž – sovětskou vědu, publikace, kontakty. Pod tou vrstvou akademické zdvořilosti ale nabízel ještě něco jiného. Dohodu: my vám něco dáme, vy nám něco dáte, a dokud se to vyplatí, budeme se tvářit, že si věříme. Maxwell to znal. Znal to od Cartwrighta, od Kováře, od Avnera. Každá zpravodajská služba nabízela totéž: důvěru výměnou za užitečnost. A Maxwell – Maxwell byl užitečný všem. Po jednání, v chodbě, kdy Kapica a Landau odcházeli a Volkov šel někam telefonovat, se Morozov přiblížil k Maxwellovi. 118
& Blízko. Blíž, než vyžadoval rozhovor. Tou specifickou ruskou blízkostí, která nebyla intimní, ale – byla naléhavá. „Pane Maxwelli,“ řekl tiše. „Ta spolupráce, o které jsme mluvili – akademická spolupráce –, je důležitá. Ale existují i jiné formy spolupráce. Formy, o nichž se nemluví v zasedacích místnostech.“ „Vím,“ řekl Maxwell. „Víte.“ Morozovovy oči – šedé, studené, precizní – se na okamžik zastavily na Maxwellově tváři. „A jste jim – otevřený?“ Maxwell přemýšlel. Dvě vteřiny. Tři. V těch vteřinách proběhla kalkulace – rychlá, chladná, bezcitná kalkulace muže, který zvažuje riziko a výnos. Riziko: být identifikován jako sovětský agent. Výnos: přístup k dalším informacím, dalším kontaktům, dalšímu vlivu. A pod tím vším – pod kalkulací –, ten starý známý motor: hlad. Hlad po tom být nenahraditelný. Být mužem, bez něhož se nikdo neobejde. Být středem všeho. „Jsem obchodník, soudruhu Morozove,“ řekl Maxwell. „A obchodník je vždycky otevřený.“ Morozov přikývl. Pomalu, s tou definitivností, se kterou se v Sovětském svazu potvrzovaly dohody, jež neměly být zapsány na papíře.
III. Vědecké časopisy byly zlatý důl. Ne proto, že by jednotlivý článek stál jmění – nestál. Článek v časopise Nuclear Physics stál pár korun. Ale Maxwell neprodával články. Prodával předplatné. A předplatné bylo – geniální. 119
& Univerzitní knihovna si předplatila časopis. Ne proto, že by chtěla, ale proto, že musela. Protože vědci na univerzitě potřebovali číst, co publikovali vědci na jiných univerzitách. Protože výzkumné granty vyžadovaly přístup k aktuální literatuře. Protože vědecká kariéra závisela na publikování a citování a odkazování – a všechno to vyžadovalo přístup k časopisům. A přístup k časopisům vyžadoval předplatné. A předplatné stálo peníze. A peníze šly k Maxwellovi. Každý rok Maxwell ceny zvýšil. Pět procent. Deset procent. Patnáct. Knihovny reptaly, ale platily, protože neměly na výběr. Nemohly si dovolit zrušit předplatné – to by znamenalo, že jejich vědci ztratí přístup, a vědec bez přístupu je jako chirurg bez skalpelu. Maxwell to nazýval „neviditelnou daní z vědění.“ Elisabeth to nazývala „vydíráním.“ Maxwell se zasmál, když to řekla. „Vydírání je, když někdo nemá na výběr. Tady mají na výběr – můžou přestat dělat vědu.“ „To není žádná volba, Roberte.“ „Právě,“ řekl Maxwell. A usmál se.
*** Do roku 1960 měl Pergamon Press pod kontrolou přes čtyřicet vědeckých časopisů. Čtyřicet klíčů ke čtyřiceti oborům. Každý časopis měl redakční radu složenou z předních vědců – jména, která dodávala prestiž a legitimitu. A každý časopis generoval příjem. Stabilní, rostoucí, předvídatelný příjem, který nebyl závislý na jednom zákazníkovi, ale na tisících. 120
& Maxwell stavěl impérium. Headington Hill Hall se proměnil z pronajatého sídla v hlavní stan. V přízemí redakce, v prvním patře administrativa, v druhém patře Maxwellova kancelář – obrovská místnost s výhledem na park, se stolem, za kterým mohl sedět král, se třemi, čtyřmi, nakonec šesti telefony, protože Maxwell potřeboval mluvit s více lidmi najednou, jelikož svět se nedal řídit jen jedním hovorem. Zaměstnanci se ho báli. Ne všichni – někteří ho obdivovali, někteří ho tolerovali, někteří ho nenáviděli s tou specifickou nenávistí, již lidé cítí k šéfům, kteří jsou příliš chytří a příliš nároční. Ale většina se ho bála. Bála se jeho hlasu – toho dunivého, přehlušujícího hlasu, který zaplnil každou místnost, do níž vstoupil. Bála se jeho výbuchů, záchvatů zuřivosti, které přicházely bez varování a které byly tak intenzivní, tak elementární, že lidé kolem něj zkameněli jako zvířata v reflektorech. Sekretářky odcházely v slzách. Editoři podávali výpovědi po týdnech v práci. Účetní se nervově hroutili. Maxwell si toho nevšímal. Nebylo mu to jedno, ale nepovažoval to za důležité. Lidé byli součástky stroje. Když součástka nefungovala, vyměnil ji. Když fungovala, nechal ji být. Sentimentalita v podnikání byla přepych, který si nechtěl dovolit. Protože sentimentalita znamenala zranitelnost. A zranitelnost znamenala slabost. A slabost vedla do vlaků, které jely do Osvětimi. To si samozřejmě nikdy neřekl nahlas. Nikdy si tu spojitost nepřiznal. Ale byla tam. Hluboko pod vším, jako podloží, na kterém stálo všechno ostatní. 121
& IV. Moskva, léto 1961. Hotel Metropol. Maxwell seděl v restauraci hotelu a jedl kaviár. Skutečný – ne ten exportní, ředěný, který se prodával na Západě. Čerstvý, černý, z Kaspického moře, servírovaný na ledě v křišťálové misce s toustem a se smetanou. Stál víc, než sovětský dělník vydělal za měsíc. V Moskvě to bylo normální – luxus existoval, jen ne pro všechny. Pro Maxwella ano. Protože Maxwell byl cenný host. A cenným hostům se v Sovětském svazu neodpíralo nic. Naproti němu seděl Volkov a vypadal neklidně. Víc než obvykle. Napětí, které se usadí v ramenou a ve spáncích. Něco se změnilo. „Co se děje, Nikolaji?“ zeptal se Maxwell. Volkov se rozhlédl po restauraci. Reflexivní gesto. V Moskvě se člověk vždycky rozhlédl, než řekl něco, co nebylo určeno pro cizí uši. I když v restauraci hotelu Metropol byly všechny uši cizí. „Berlín,“ řekl Volkov tiše. „Co Berlín?“ „Zeď.“ Maxwell odložil lžičku s kaviárem. „Jaká zeď?“ Ještě to nebylo oficiální. Ještě to nebylo v novinách, ještě to nebylo v rádiu – ale Volkov měl kontakty a kontakty měly kontakty, a v Moskvě se věci věděly dříve, než se staly, protože se tam taky dříve rozhodovaly. 122
& Chruščov se rozhodl uzavřít Berlín. Rozdělit město zdí. Zastavit exodus – statisíce lidí, kteří utíkali z Východu na Západ, každý měsíc jich bylo víc, každý měsíc utíkali rychleji, jako krev z otevřené rány. Maxwell seděl a přemýšlel. Zeď. Fyzická, betonová zeď uprostřed Evropy. Svět se rozdělí na dvě poloviny – definitivně, brutálně, bez iluzí. A on – on stál na obou stranách. A najednou – v tom okamžiku, nad kaviárem v hotelu Metropol – Maxwell pochopil něco, co mu změnilo život. Zeď nebyla hrozba. Zeď byla příležitost. Protože zeď znamenala, že komunikace mezi Východem a Západem bude těžší. Obtížnější. Kontrolovanější. A čím obtížnější bude komunikace, tím cennější bude člověk, který tu komunikaci umí zprostředkovat. Člověk, který má kontakty na obou stranách. Člověk, který prochází dveřmi, jež se pro ostatní zavírají. „Nikolaji,“ řekl Maxwell. Hlas měl klidný, vyrovnaný. Ale Volkov ho znal roky – znal jeho rytmus, jeho intonaci – a slyšel tu změnu. Energii, která se v Maxwellovi vzedmula jako vlna. „Nikolaji, potřebuji rozšířit naši spolupráci. Výrazně.“ „Jak výrazně?“ „Chci všechno. Každou sovětskou vědeckou publikaci, která stojí za překlad. Každý obor. Chci exkluzivní práva na celou produkci Akademie věd.“ Volkov zbledl. „To je – nemožné.“ „Není. Ne pokud to přijde shora.“ 123
& „Shora? Jak vysoko?“ Maxwell se usmál. Tím svým velkým, masivním, odzbrojujícím úsměvem. Úsměvem muže, který se chystá udělat něco šíleného – a právě proto ví, že to bude fungovat. „Jak vysoko bude potřeba,“ řekl.
V. A šel vysoko. V následujících třech letech se Maxwell setkal s lidmi, s nimiž se západní nakladatelé nesetkávali. S ministry, se členy ústředního výboru. S lidmi, jejichž jména se neobjevovala v novinách, ale jejichž rozhodnutí hýbala celými odvětvími. Setkával se s nimi v Moskvě, v Leningradě, v Kyjevě, v zasedacích místnostech, v restauracích, v dačách za městem, kde se v zimě topilo v krbech a v létě se grilovalo v zahradách a kde se hodně pilo, protože Rusové při vyjednávání pili. A kdo nepil, nebyl důvěryhodný. Maxwell pil. Naučil se pít – ne tolik, aby ztratil kontrolu, ale dost na to, aby vypadal, že pije hodně. Měl trik: první tři panáky vodky vypil se všemi. Pak je začal nenápadně vylévat. Do květináče, do umyvadla, do sklenky souseda, když se otočil. Nikdo si toho nevšiml, protože nikdo nehledá podvod u muže, který vypadá opilý. Jednání byla složitá. Sovětský systém nebyl monolit – bylo to bludiště se stovkami dveří a pravidly, která se měnila podle toho, kdo je zrovna interpretoval. Maxwell se v něm orientoval. Ne proto, že by znal pravidla – ale proto, že znal lidi. Věděl, kdo 124
& chce povýšení, kdo chce jet na Západ, kdo chce, aby jeho syn studoval v Anglii. A uměl to zařídit. A za každou laskavost, za každé otevřené dveře – získal něco na oplátku. Práva na překlad, exkluzivní smlouvy, přístup k lidem a místům, kam se jiní nedostali. Do roku 1964 měl Pergamon Press exkluzivní smlouvy s více než dvaceti sovětskými vědeckými institucemi. Roční obrat přesáhl deset milionů liber. Maxwell zaměstnával přes tisíc lidí. Byl jedním z největších akademických nakladatelů na světě. A jeho zprávy – ty krátké, specifické zprávy, které posílal lidem v šedých oblecích – byly stále podrobnější. Stále cennější. Stále nebezpečnější.
VI. Elisabeth to věděla. Ne všechno – nikdo nevěděl všechno ani Maxwell sám ne, protože Maxwell žil v tolika vrstvách, že se v nich občas ztrácel jako člověk v domě plném zrcadel. Ale Elisabeth věděla dost. Věděla o pozdních telefonátech. O schůzkách, které nebyly v diáři. O cestách, jež trvaly déle, než měly. O penězích, které přicházely z míst, odkud peníze normálně nepřicházejí. A věděla o – změně. O pomalé, postupné změně, která probíhala v Maxwellovi jako eroze v krajině – neviditelná den za dnem, ale nezastavitelná v průběhu let. Maxwell se měnil. Rostl – nejen fyzicky, kilo za kilem, rok za rokem. Rostl také vnitřně. 125
& Rozpínal se. Jeho sebevědomí, které vždycky bylo značné, se proměňovalo v něco jiného – v jistotu. V absolutní, neochvějnou jistotu, že má pravdu. Vždycky. Ve všem. S tou jistotou rostla tvrdost. A bezohlednost. Jako válec, který jede kupředu a nezajímá ho, co je pod ním. Lidé, kteří mu stáli v cestě, nebyli nepřátelé. Byli překážky. A překážky se odstraňují. Elisabeth s ním o tom za celé ty dlouhé roky mluvila všeho všudy jednou. Bylo to v noci, po večírku v Headington Hill Hall, který trval do dvou do rána a na kterém byli poslanci, profesoři, dva velvyslanci a šéfredaktor Sunday Times. Elisabeth se celý večer starala o hosty – usmívala se, podávala ruce, vedla konverzaci ve čtyřech jazycích – a pak, když poslední host odešel, si sedla do křesla v ložnici a řekla: „Roberte, kdo jsi?“ Maxwell si sundával kravatu. Stál před zrcadlem – velkým, oválným zrcadlem v pozlaceném rámu – a díval se na svůj odraz. Velký muž. Masivní. S obličejem, který vypadal jako vytesaný z kamene a který nesl stopy únavy, již si odmítal přiznat. „Co tím myslíš?“ zeptal se. „Myslím to, co říkám. Kdo jsi? Pro Brity jsi nakladatel. Pro Rusy jsi přítel. Pro Izraelce jsi spojenec. Pro poslance jsi sponzor. Pro zaměstnance jsi tyran. Pro děti jsi otec, který není nikdy doma. A pro mě…“ Její hlas se na okamžik zlomil. Jen na okamžik. Pak se Elisabeth Maxwellová, rozená Meynardová z Lyonu, protestantka, absolventka Sorbonny, manželka, matka sedmi dětí, vzpamatovala. „Pro mě jsi muž, s nímž žiju dvacet let a kterého stále neznám.“ 126
& Dlouhé ticho. Maxwell si sundal kravatu. Pověsil ji na věšák – pečlivě, přesně, každou kravatu na své místo, protože Maxwell byl v osobních věcech puntičkářský způsobem, jenž kontrastoval s chaosem, který šířil kolem sebe. „Znáš mě líp než kdokoli jiný,“ řekl.
VII. Maxwellovy děti rostly ve stínu svého otce. Ne ve stínu v metaforickém slova smyslu. V doslovném stínu obrovského muže, který plnil každou místnost svou přítomností a který nedovoloval nikomu – ani vlastním dětem – být středem pozornosti. Střed pozornosti patřil jemu. Vždycky. Všude. Michael, nejstarší syn, byl tichý a citlivý. Měl matčiny oči a otcovu inteligenci a nic z otcovy zuřivosti. Studoval v Oxfordu – samozřejmě v Oxfordu, kam jinam by Maxwell poslal syna – a Maxwell na něj kladl požadavky, které by zlomily většinu lidí. Výsledky. Úspěch. Výjimečnost. Protože Maxwell netoleroval průměrnost – ne u sebe, ne u svých lidí a už vůbec ne u svých dětí. Philip, druhý syn, byl tvrdší. Měl otcovy ambice, i když v menším měřítku, a otcovu schopnost přimět lidi, aby ho poslechli. Ale i Philip žil v jeho stínu. Dvojčata Christine a Isabel měla tu výhodu, že od nich Maxwell čekal méně. Ne proto, že by je podceňoval – ale šedesátá léta ještě nebyla doba, kdy muži jako Maxwell čekali od dcer totéž co od synů. Menší očekávání znamenala menší tlak. Ale taky menší pozornost. 127
& A pak tu byla Karine. Nejmladší. Krásná, živá, s úsměvem, který rozsvěcoval místnosti víc než Maxwellův. Karine, jež onemocněla leukémií a zemřela ve třech letech. Za lednového odpoledne v nemocnici v Oxfordu, kdy venku padal sníh, seděl Maxwell u její postýlky a držel ji za ruku a nemohl udělat nic. Nemohl. To strašné, nepřijatelné slovo, které Maxwell nenáviděl víc než cokoliv jiného. Nemohl – to znamenalo bezmoc. Jako ve Slatinských Dolech, jako v táboře za ostnatým drátem, jako v Sasku nad Šanim. Znovu ta propast, to hrůzné vědomí, že existují věci, které nejdou koupit, nejdou vyjednat, nejdou zařídit. Karine zemřela a Maxwell neplakal. Od Šaniho smrti neplakal. Protože pláč je slabost a slabost vede do… Ale přestal spát. Na tři týdny přestal spát. Chodil po Headington Hill Hall jako duch – v noci, za tmy, z pokoje do pokoje, po schodech nahoru a dolů. Elisabeth ho slyšela – jeho těžké kroky na dřevěné podlaze, jako údery bubnu, jako tlukot srdce. Pak se vrátil do kanceláře. Zdvihl telefon. Zavolal do Moskvy, do Prahy, do Londýna. A pokračoval. Protože zastavit se znamenalo cítit. A cítit si Maxwell nemohl dovolit.
VIII. Rok 1964. Nová kapitola. Politická. Maxwell se rozhodl kandidovat do parlamentu. 128
& „Proč?“ Elisabeth se ho zeptala klidně, věcně, jak to uměla jen ona. „Máš nakladatelství, které vydělává miliony. Kontakty po celém světě. Všechno, co jsi chtěl. Proč parlament?“ „Protože parlament je skutečná moc,“ řekl Maxwell. „Nejsou to peníze, ale rozhodování. Možnost měnit věci.“ To byla oficiální verze. Neoficiální verze – ta, kterou Maxwell neřekl ani sám sobě, ale která se dala vyčíst z jeho chování jako text mezi řádky – byla jednodušší. Maxwell chtěl být viděn. Nejen jako bohatý a úspěšný, ale jako – důležitý. Sedět v lavicích Westminsteru, v tom starobylém, posvátném prostoru, kde se rozhodovalo o osudu impéria. Vstát, promluvit a vidět v očích kolegů totéž, co kdysi viděl v očích kolemjdoucích, kteří se dívali na vojáky. Ten chlapec ze Slatinských Dolů to chtěl pořád. Jako ti vojáci v Chustu před třiceti lety. Jiný svět, jiný život – ale ten samý hlad. Buckingham – volební obvod ve střední Anglii. Farmy, malá města, kostelní věže nad loukami. Voliči tu nebyli konzervativní z přesvědčení – spíš z opatrnosti. Nedůvěřovali cizincům, nedůvěřovali příliš velkým ambicím a nedůvěřovali příliš silným hlasům. A Maxwell byl cizinec s příliš velkými ambicemi a příliš silným hlasem. Maxwell tam kandidoval za labouristy. Cizinec. Žid. Nakladatel. Milionář. Všechno, co ten obvod tradičně nevolil. A vyhrál. Ne o moc – o pár set hlasů, ve volbách, kdy labouristé vyhráli celostátně. Ian Robert Maxwell, MP. Poslanec britského parlamentu. Člen nejstaršího zákonodárného sboru na světě. 129
& Když poprvé vstoupil do sněmovní síně – do toho zeleného, úzkého prostoru, kde se po staletí rozhodovalo o osudech národů –, cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Nebylo to dojetím nebo pýchou. Něčím hlubším. Něčím, co nemělo jméno, ale co mělo tvar – tvar cesty, dlouhé, klikaté cesty od Slatinských Dolů přes zákopy Normandie, trosky Berlína až sem. Podívej se, mami, pomyslel si. A pak tu myšlenku zarazil, jako se zaráží slza, kterou si člověk nemůže dovolit. A šel pracovat.
*** V roce 1964 měl Pergamon Press roční obrat přes deset milionů liber. Ian Robert Maxwell byl zvolen do britského parlamentu jako poslanec za Buckingham. Mluvil devíti jazyky. Vlastnil impérium. Spolupracoval se třemi zpravodajskými službami. Bylo mu čtyřicet jedna let. A byl teprve v polovině.
130
OBSAH IAN ROBERT MAXWELL.................................................................
7
PROLOG
Atlantský oceán, 4. listopadu 1991, 23:47..........................................
9
ČÁST I Chlapec z karpatských hor................................................................. 23 KAPITOLA 1
SLATINSKÉ DOLY: Léto 1935.................................................... 25 KAPITOLA 2
KONEC SVĚTA: 1938–1940....................................................... 41 KAPITOLA 3
VOJÁK: 1940–1944..................................................................... 59 KAPITOLA 4
POPEL: 1945............................................................................... 79
ČÁST II Stíny a zrcadla.................................................................................... 93 KAPITOLA 5
MOSTY: 1947–1955..................................................................... 95 KAPITOLA 6
PERGAMON: 1955–1964............................................................ 113
KAPITOLA 7
POSLANEC: 1964–1970............................................................. 131
ČÁST III Král papíru......................................................................................... 143 KAPITOLA 8
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ: 1974–1984.............................................. 145 KAPITOLA 9
TROJSKÝ KŮŇ: 1984–1986....................................................... 163 KAPITOLA 10
VZDUŠNÝ ZÁMEK: 1987–1990................................................. 185
ČÁST IV Atlantik............................................................................................... 203 KAPITOLA 11
POSLEDNÍ ROK: 1991................................................................ 205 EPILOG
NÁVRAT: 1991–.......................................................................... 221 DOSLOV
STÍNY: 2024............................................................................... 229