Kapitola dvacátá čtvrtá
PŘED VZÁCNOU
NÁVŠTĚVOU (1)
Mezi důstojnictvem na Zelené Hoře vypukl nevídaný zmatek. Ministr národní obrany Alexej Čepička se svým dvorem vykonal prý několik neočekávaných návštěv u některých útvarů a pro řadu důstojníků to znamenalo osobní katastrofu. Pouhá představa, že by ministr mohl navštívit Zelenou Horu nebo některé pracoviště, byla k zešílení.
Pak přišla zpráva z Kynžvartu, že prověrková komise vedená velikým Alexejem navštívila tamější pétépáky a několik důstojníků že to odneslo okamžitým odchodem do civilu.
„Boha jeho!“ sténal Terazky a srdceryvně upíral zrak k nebesům. „Ta haňba, ta haňba, dněs som majorom a zajtra buděm v riti!“
Také ostatní důstojníci s výjimkou doktora Hořce, který po civilu marně prahnul, chodili v těchto dnech nápadně pobledlí. Ale pochopitelnou skleslost vystřídala záhy zvýšená aktivita.
„Chlapi!“ hřímal nadporučík Hulák, který se bál civilu jak čert kříže. „Čistota je půl zdraví a z toho důvodu musí bejt armáda čistotná! Každej, kdo není na stráži, popadne kýbl, hadr a bude šůrovat! Vše se musí lesknout, neboť jde o naši dobrou pověst. Kdo to nechápe, toho zavřu! Sabotéry netrpím, lenochy proženu!“
„Soudruzi,“ naléhal kapitán Ořech, „dívejte se na to politicky. Na naše nebojové útvary se poukazuje, jako na vřed armády a semeniště reakce. Vy máte nyní příležitost tuto pověst napravit! Dokažte, že jste vzornými a uvědomělými vojíny, za které se soudruh velitel nemusí stydět ani před soudruhem ministrem!“
Miloslav Švandrlík: Černí baroni
„Vojáci!“ vyzýval kapitán Honec, „buďte ustavičně ve střehu! Neprolelkujte na stráži ani minutu, neboť v každém okamžiku vás může přepadnout diverzant. A když ne diverzant, tedy někdo z prověrkové komise, což by bylo podstatně horší! Nesmějte se, Voňavka, vy jste, jenom co já vím, čtyřikrát na stráži usnul. To, že tak dobře hrajete fotbal, vás neomlouvá. Jestli usnete v této pohnuté době, tak půjdete před prokurátora a za tou svou Jitunou ze Zelenče se dostanete nejdřív za pět let. Vojáci, dokažte, že nejste dobytek a banda špinavých vagabundů a jděte trochu do sebe!“
„Soudruzi vojíni,“ vyrážel ze sebe kapitán Domkář, „buďte upraveni, na to si soudruzi generálové nejvíce potrpí! Ani ten nejlepší voják nemá cenu, chybí-li mu knoflík nebo nemá-li vyčištěné boty. Přestaňte chodit jako prasata a trochu na sebe dbejte! Nereprezentujete pouze sebe, ale celý náš útvar. Na upraveného vojáka je radost pohledět, to mějte vždy na paměti!“
Jenom Terazky se šikanování mužstva příliš nezúčastnil. Znal své podřízené, dovedl odhadnout sám sebe, a tak mu bylo úplně jasné, jak to dopadne, jestliže se ministerská kontrola opravdu dostaví.
„Čo bolo, to bolo,“ šeptal zdrceně, „terazky pojděm na volajakú salaš a buděm drevo rúbať. Ta haňba, ta haňba!“
Z deprese ho vyvedl teprve, jako již vícekrát, kapitán Ořech. Sdělil mu, že v Kynžvartě, jakož i u řady jiných útvarů, byli do civilu posláni jen někteří nižší důstojníci. Taková šarže, jako je major, musí přestát i ministerskou bouři.
Po tomto ujištění Terazky viditelně ožil. Na oběd do důstojnické jídelny se dostavil téměř ve výtečné náladě a po chvíli pomlaskování spokojeně pravil: „Terazky som zistil, že som majorom a som úplně kludný!“
Mužstvo bylo uvedeno do pohybu, ale důstojníci nezůstávali v ničem pozadu. Ba právě naopak. Soustavně zvyšovali svou fyzickou kondici a rozšiřovali své vědomosti přímo nevídaným způsobem. Nezapomenutelným zážitkem pro každého bylo sledování
Před vzácnou návštěvou
jejich kreací na hrazdě postavené na travnaté planince za zámkem. Těžko říct, proč Terazky trval právě na tomto nářadí. Patrně proto, že jako jediný z účastníků dosáhl na žerď ze země, zatímco ostatní na ni museli namáhavě vyskakovat. Dobrá polovina cvičenců nedokázala víc než se zavěsit na žerď a pohupovat se sem a tam při různé intenzitě funění. Hekání pupkatého kapitána Honce bylo slyšet dobré dva kilometry, zatímco starý zbrojíř nadporučík Maršálek ze sebe vydával zvuky připomínající kloktání heřmánku. Naproti tomu major Haluška se dokázal několikrát za sebou přitáhnout až k žerdi a připadal si při tom jako zasloužilý mistr sportu. Nadporučík Hulák se pokusil o totéž, ale vyrazil si při tom dva zuby, což byla při jeho pověstné žravosti značná ztráta.
Fyzická kondice ovšem není všechno a příprava na vzácnou návštěvu se neobešla bez politického školení vedeného kapitánem Ořechem.
„V podstatě jste to vystihl, soudruhu majore,“ bylo slyšet z kanceláře sytý Ořechův hlas, „ale máme-li být docela přesní, tedy Francie tak úplně v Americe neleží, i když pochopitelně patří k imperialistickému válečnému seskupení. Velice zajímavá je otázka kapitána Domkaře: Jsou-li v našem státě třídy tři: dělnická, rolnická a pracující inteligence, kam patří důstojníci? Nuže, soudruzi, já se domnívám, že jsme pracující inteligenti.“
Miloslav Švandrlík: Černí baroni
„Prečo?“ otázal se nespokojeně Terazky. „Prečo máme byť inteligenti, keď sme nič neurobili?“
„To je jen takové zařazení,“ uklidňoval ho Ořech, „jinak samozřejmě nemáme s inteligencí nic společného!“
Na denním pořadu byla i bojová příprava důstojníků, kterou vedl sám Terazky. Byly to pro něho strašné okamžiky, neboť musel ostatním předčítat z brožurek o vojenské technice a čtení rozhodně nepatřilo k jeho silným stránkám. Zejména cizí slova a neznámé technické výrazy ho přiváděly do rozpaků a ustavičně mu komplikovaly život. Terazky namáhavě slabikoval nesrozumitelná slova a děsně se při tom potil. Funěl, otíral si kapesníkem pleš a za každým víceslabičným slovem udělal dlouhou pauzu. Občas do brožury upřel nenávistný pohled, jako by chtěl ty neslýchané intelektuálské výrazy vygumovat svým orlím zrakem, ale pochopitelně neměl úspěch.
Jednoho odpoledne, když už po bojové přípravě nikdo ani nevzdechl, se přitočil Terazky nenápadně k doktoru Hořci. Bylo vidět, že má něco závažného na srdci, ale nemůže se k tomu odhodlat. Konečně se rozhodl. „Počujtě, súdruh kapitán,“ pravil jakoby zcela mimochodem. „Čo si predstavujete pod takým slovom horizontálný?“
(3)
J
ednoho dne popadla Terazkyho neslýchaná marnivost. Prostě si usmyslel, že je potřebné, ne-li přímo nutné, aby se pro budoucí pokolení uchovala jeho podobizna v uniformě majora. Zlí jazykové tvrdili, že tu sehrály svou roli obavy o další vojenskou existenci, ale tyto domněnky není radno přeceňovat. V době, kdy se major obrátil na fotografa vojína Šulíka, byl již opět pln zdravého sebevědomí.
Vojín Šulík si nemohl naříkat, že by se na vojně nudil. Již v prvních týdnech byl u něho objeven fotoaparát, a tudíž byl okamžitě zařazen do kategorie obzvláště rafinovaných diverzantů. Jeho snímky byly bedlivě prozkoumány a zhodnoceny, avšak šlo většinou pouze o různé druhy blanokřídlého hmyzu a květiny, popřípadě o obojí.
Před vzácnou návštěvou
Fotograf trpělivě vykládal, že to je jeho záliba i profese a důstojnictvo v čele s Terazkym nevycházelo z úžasu.
„Bože moj!“ spínal ruce Terazky. „On fotografuje muchy a nič iného něrobí! A takých parazitov máme, súdruhovia, vela!“
Vojín Šulík posléze z prvotního podezření vybruslil, avšak místo hmyzu musel nyní fotografovat politicky důležité akce. Jeho snímky zdobily četné nástěnky, některé z nich byly dokonce uveřejněny ve vojenských časopisech. Nejhůře však Šulík nesl, že na soukromé snímky bude třeba počkat až do civilu. Po každém politicky důležitém snímku musel totiž odevzdat fotoaparát náčelníkovi kontrarozvědky, aby snad přece jen nepodlehl pokušení a nepracoval za úplatu pro imperialisty.
Na pokyn Terazkyho si však nyní mohl fotoaparát vyzvednout a spolu s majorem došel k planince, kde stála hrazda. Terazky si stoupl vedle ní a zaujal vznešenou pózu. Za jeho zády se košatil strom, který velitel z dosud neznámých důvodů nenechal „popílit“, a ještě dál se tyčil zámek, v němž byl major tak neomezeným vládcem, že by mu to bývali feudálové do jednoho záviděli.
Miloslav Švandrlík: Černí baroni
„Fotografujtě, Šulík!“ vyzval Terazky vojína. „Keď sa to zdarí, móžetě celú nedělu fotografovať muchy!“ Šulík se celý roztetelil nad tou nebývalou velkorysostí a horečně se pustil do práce. Soustředěně si spustil fotoaparát až pod břicho a zahleděl se směrem dolů.
Před vzácnou návštěvou
„Čo to tam robítě, Šulík?“ ozval se nespokojeně Terazky. „Keď som tuna, prečo kúkátě dole? A prečo mátě onen bazmek pod bruchom?“
„To je zrcadlovka, soudruhu majore,“ vysvětloval vojín, „tady dole v tom sklíčku všechno vidím. Hrazdu, strom, zámek i vás. Pak už jen zmáčknu páčku.“
„Nehovortě, Šulík,“ nevěřil major. „Terazky sú aj také prístroje?“
Vykročil ze svého místa a chtivě se zmocnil Šulíkova fotoaparátu. Zahleděl se do zrcadlovky a dětsky se usmívaje hledal to, o čem fotograf hovořil. Uplynulo několik vteřin.
„Počujtě, Šulík,“ ozval se po chvíli Terazky. „To je všetko akési čudné. Hrazdu vidím, strom vidím, zámok vidím, ale kdě som ja?“
(4)
Navzdory svému železnému zdraví a navzdory tomu, že s oblibou říkával, že vojákova ošetrovňa je v zákope a voják potrebuje lekára len, keď je strelený, Terazky zčistajasna ochořel. Nikdo nevěděl, jaká zákeřná choroba ho vlastně sklátila, ale tušili to více méně všichni. Terazky zřejmě podlehl některému ze svých mindráků a řekl si, že v posteli bude před Čepičkovým hněvem bezpečnější. Nedostatky, které budou u jeho jednotky zjištěny, bude lze vysvětlit tím, že velitel se nalézá ve stavu nemocných.
Terazky ležel v posteli a sténal. Na to, že neměl v simulování žádné zkušenosti, si počínal poměrně slušně. Důstojnické návštěvy se střídaly u jeho lůžka a z očí jim čišela závist. Kdo by to řekl, že se major Haluška tak rafinovaně vyzuje ze své odpovědnosti za útvar.
Odpoledne se k nemocnému dostavil doktor Hořec. Terazky zalapal po dechu a cosi s krajní námahou zachrčel.
„Hm,“ řekl doktor Hořec a vrazil mu pod paži teploměr. Po chvíli jej vytáhl a zkontroloval teplotu, rovných třicet šest stupňů.
„Čo povietě, súdruh kapitán, na takú velkú horúčku?“ otázal se s nadějí v hlase Terazky. „Nie je to zápal plúc?“
Doktor Hořec ho ujistil, že o horečce nemůže být ani řeč.
Miloslav Švandrlík: Černí baroni
„Ako je to možné?“ vyhrkl nešťastně Terazky a zamyslel se. Po chvíli přemýšlení pravil: „Už viem, súdruh kapitán, pred vami tuna bol kapitán Orech. Ja som vstal a horúčka se mi striasla dole!“
(5)
Terazky však byl přece jenom charakter a slabou chvilku, která ho potkala, rychle překlenul. Tak, jak ulehl, zase povstal a zčistajasna se objevil na nádvoří. Kapitán Honec na něho hleděl s otevřenými ústy jako na ducha zesnulého, ale Terazky prohlásil: „Som vojak a nie volajaký civil. Choďťe, Honec, do kancelarii!“
Náčelník štábu se stále nemohl vzpamatovat, ale beze slova následoval svého představeného.
„Je treba, Honec, urobiť volajaké presuny,“ řekl Terazky zamyšleně. „A hned teraz. Kriplov, umelcov a iných fašistov odošleme na pracoviska. Sem prijdú dobrí vojaci, lebo poddostojníci.“
„V tom je jeden háček,“ namítl kapitán. „Ten materiál, který tu máme, se na pracovištích projevil jako nevýkonný. Když ta čísla vrátíme k jednotkám, poklesne tak pracovní morálka a pravděpodobně i výkon. Plnění plánu za minulý měsíc jen slabě přesáhlo 100 procent.“
Terazky mávl rukou. „Čo bolo, to bolo,“ pravil, „o pár dní skorše urobíme další presun. Terazky potrebujem dobrých a uvedomelých vojakov a ti sú iba na pracoviskách.“
„Moc jich tam taky není,“zahučel pesimisticky kapitán Honec a okamžitě se pustil do práce, aby dočasná výměna kádrů proběhla dřív, než se dostaví prověrková komise z ministerstva. (6)
Nastaly horečné přesuny. Vojíni, ze kterých by se mohlo soudruhu ministrovi udělat špatně, cestovali na nejodlehlejší pracoviště a netrpělivě se čekalo na reprezentativní posily od rot. Tak se stalo, že Terazky potkal pod zámkem vojína Kefalína. Vykulil oči
Před vzácnou návštěvou
a zašermoval rukama, jako by rozháněl mdloby. „Kefalín!“ vypravil ze sebe. „Čo vy robítě tuna?“
„Dostavil jsem se z Tábora místo odveleného vojína Vločky,“ oznámil zděšenému majorovi Kefalín. „Zde mám řádně vystavený cestovní rozkaz.“
Terazky zaskřípal zubama. „Kdo vás odoslal?“ zeptal se hrozivě. „Ktorý somár vás odoslal, keď potrebujem vojakov?“
„Soudruh nadporučík Mazurek,“ zněla okamžitá odpověď.
Terazky dlouho mlčel a přemítal. „Kefalín,“ řekl potom. „Vy stě chory.“
„Nejsem, soudruhu majore,“ odvětil vojín. „Momentálně si nemohu na nic stěžovat.“
„Kefalín!“ utrhl se na něho major. „Keď hovorím, že stě chory, stě chory. Taký je rozkaz. Keby som hovoril, že stě mrtvy, boli bystě mrtvy!“
„Provedu!“ řekl Kefalín.
„Stě chory,“ pokračoval Terazky, a buděte sa hlásiť na ošetrovni.
Budětě ležať, dokial tuna budú súdruhovia z ministerstva.“
To se Kefalínovi docela zamlouvalo. Proti povinnému odpočinku na ošetřovně nebyl nikterak zaujat.
„S takými vojákmi sa nědá nič iné robiť,“ prohlásil major, „keby bola vojna, něchal by som vás zastreliť a súdruhovia by vás zahádzali vápnom. Terazky to němožem urobiť, lebo němám takú pravomoc. Preto buděte chory a buděte mať horúčky!“
„Ale jak to mám udělat?“ zeptal se Kefalín.
„Kto je tuna simulant? Vy alebo ja?“ zvedl obočí Terazky. „Ja viem veleť, vy vietě simulovať. Terazky běžtě na ošetrovňu a buďtě chory!“
„Provedu!“ zvolal Kefalín a rozběhl se k ordinaci kapitána Hořce.
„Keď takého vojaka spatrí súdruh minister Čepička,“ hučel pro sebe Terazky, „buděm majorom v zálohe.“
(7)
Další maléry nedaly na sebe dlouho čekat. Poručíku Bélovi Kuchárovi utekla žena s jakýmsi pivovarníkem a nešťastný důstojník se pokusil o sebevraždu. Neprohnal si však hlavou kulku,
Miloslav Švandrlík: Černí baroni
jak by se slušelo na jeho stav, ale popadl šňůru na prádlo a šel se oběsit na zahradu. Vybral si mohutnou jabloň, přesně jako Bezručův Kantor Halfar, přehodil provaz přes větev a po delším přemítání strčil hlavu do oprátky. V tomto okamžiku zasáhli sousedé, kteří již několik minut napjatě sledovali jeho počínání. Přeřízli šňůru a vzpouzejícího se poručíka odvlekli do chodby, kde ho začali nemilosrdně polévat vodou. Tím to také mohlo skončit, kdyby Béla Kuchár neprokousl jednomu ze zachránců lýtko. Jelikož tak učinil, putoval na psychiatrickou kliniku a z pokusu sebevraždy se stala mimořádná událost.
Sotva se nešťastník vrátil do Nepomuku, navštívil ho rozlícený Terazky. „Kuchár!“ zvolal. „Ako stě to mohli urobiť. Pre takú kurvu, Kuchár!“
Bélovi se zamžily oči. „Veď ja ju ľúbím, súdruh major,“ zašeptal. „Ja ju ľúbím!“
Terazky se zamyslel. „Kuchár!“ pravil potom. „Pamätajtě si, že dôstojník má lúbiť iba Sovietský sväz!“
(8)
Na Zelenou Horu byl odkudsi z Brna převelen nadporučík Pernica. Měl zaražený postup pro opakované opilství a jeho nadřízení zkonstatovali, že není způsobilý vychovávat vojíny u bojových
Před vzácnou návštěvou
jednotek. Pernicovi toto rozhodnutí přišlo poměrně vhod, neboť se mohl opít nejprve ze žalu, a potom ještě uspořádal pitku na rozloučenou. Když konečně trochu vystřízlivěl, sbalil si propriety a odejel na nové působiště.
Den, který si za tím účelem vybral, se náramně vyvedl. Babí léto jako by naráz chtělo nahradit předchozí sychravé dny a slunce hřálo jako uprostřed července. Nadporučík Pernica, jakkoliv si umínil, že na nového velitele učiní ten nejlepší dojem, pocítil již na nádraží ve Dvorcích ukrutnou žízeň.
„Jedno pivo mě neporazí,“ zahučel optimisticky a zamířil do restaurace. Nutno přiznat, že měl naprostou pravdu. Po jednom pivě byl skutečně docela fit jak duševně, tak fyzicky. Horší to bylo po pětadvacátém půllitru, zejména když si k tomu dal ještě deset rumů a dvě kmínky.
„Soudruhu hostinský,“ zablekotal a stáhnul ze stolu ubrus. „Ty seš pracující, já jsem pracující. Víš, co nám každej může políbit?“
„Vím,“ odvětil hostinský, „ale ty už zaplať a koukej vypadnout!“
Pernica s tímto řešením kupodivu souhlasil. Pokynul přátel sky hostinskému, vyčůral se na telegrafní sloup a vrávoravým krokem se vydal po silnici kroutící se vzhůru na zámek. „Komandýr geroj, geroj Čapájev,“ hulákal, „on vsjo vremja vpěredi!“ a krok za krokem neohroženě postupoval k vytčenému cíli. Jenomže bylo úmorné vedro a asfalt na silnici byl měkký a místy úplně rozteklý. Nadporučík jen ztěžka zvedal nohy z té husté černé kaše a usilovný pochod ho záhy přestal bavit. Dozpíval Čapajeva, několikrát mohutně říhl a pak prohlásil, že štěstí je jen muška zlatá a život stojí za hovno. Poté zajódloval, svalil se na silnici a usnul, bohužel na místě ne příliš frekventovaném. Tak se stalo, že zde zůstal ležet delší dobu nepovšimnut. Nehledě na to, že na podzimní počasí není příliš spolehnutí. Sluneční pa prsky ztratily záhy svou intenzitu a rozteklý asfalt, v němž nadporučík spokojeně chrupal, začal pomalu ale nemilosrdně tuhnout. Pernica, aniž to tušil, se ocitnul ve strašlivém vězení. Když po nějaké době naléhavě zatroubilo auto, které se napříč ležící posta vě marně snažilo vyhnout, nadporučík se probudil. Zamžikal nechápavě
Miloslav Švandrlík: Černí baroni
očima, snažil se zvednout, ale marně. Zacukal sebou, leč bezvýsledně. Pevně sevřen ztuhlou masou asfaltu, nemohl učinit jediný kloudný pohyb.
„Pomóc!“ zakvičel. „Pomóc!“
Z troubícího auta vystoupil šofér. Když zjistil, v jakém se Pernica nachází stavu, zahalekal na závozníka: „Pocem, Franto, tady leží nějakej lampasák a nemůže se hnout!“
„Tak ho kopni do prdele, ať se svalí do příkopu!“ poradil mu spolujezdec. „Pro takovou volovinu nebudu vylízat z vozu!“
„To nepomůže,“ tvrdil šofér. „Von je přilepenej k silnici jako moucha k mucholapce. Toho budou muset buď vyorat, nebo vybagrovat!“
Tohle začalo závozníka zajímat. Vystoupil z auta a počal se nešťastnému Pernicovi vysmívat.
„Soudruzi,“ naříkal nadporučík, „udělejte něco, ale rychle, mně se chce na velkou stranu!“
„Jo kamaráde,“ vysmíval se mu závozník. „To se asi budeš muset posrat! Tady je každá rada drahá!“
„Co kdybychom ho vytáhli lanem?“ navrhoval šofér. „Myslíš, že ten asfalt povolí?“
„Možná že jo, možná že ne,“ pokrčil rameny závozník, „ale já s tím nechci mít nic společnýho. Když se to povede, tak z toho stejně nic nemáš. A když toho bejka přetrhneš vejpůl, tak nám přišijou atentát na příslušníka ozbrojených sil.“
„To je pravda,“ řekl šofér, „nedá se nic dělat.“
„Soudruzi!“ sténal Pernica, „přece mě zde nenecháte zahynout!“
„Neboj se,“ uklidňoval ho závozník. „Pomoc přijde dřív, než se naděješ.“
A taky přišla. O postiženém důstojníkovi se dozvěděl sám veliký Terazky. A okamžitě spěchal k místu incidentu.
„Soudruhu majore, nadporučík Pernica,“ ohlásil se přilepený nešťastník. „Bohužel se nemohu postavit do pozoru.“
Terazky na něho opovržlivě pohlédl a pak podezíravě nasál do nozder vzduch, který se mu nezdál dostatečně čistý.
„Vy stě sa posrali, Pernica!“ vybuchl zlostně. „Bože moj, také dóstojníky mi súdruhovja posílajú!“
Před vzácnou návštěvou
„Soudruhu majore,“ koktal nadporučík. „Nemohl jsem vyhledat latrínu, poněvadž…“
Terazky otráveně mávl rukou. „Tri chlapi vás vykopú krompáčom,“ řekl potom, „a rozbitú silnicu dostaněte predpísanú k náhradě!“
Potom se otočil na podpatku a s výrazem nejvyššího pohrdání opustil důstojníka, který ztratil jeho veškeré sympatie. Když o několik hodin později namítl kapitán Ořech, že by nebylo vhodné, aby potupeného nadporučíka vyprošťovali obyčejní vojíni, ušklíbl se Terazky a řekl: „Keby něbol posratý, vykopal by som ho sám. A vy, Orech, s ostatnými dóstojníkmi bystě ho oslobodzovali ešče teraz!“
Vrámci plánovaných přesunů z pracovišť přicestoval do Nepomuku vojín Rukáv, nositel odznaku vzorného vojáka. Byl to skutečně reprezentativní zjev, který se k pétépákům dostal pouze díky prokázanému náměsíčnictví. Nelezl ovšem při úplňku po střechách, jak se o něm tradovalo. Pouze se těžko probouzel, a když byl vyburcován ze spánku, mluvil několik minut neznámými jazyky, v nichž se sám nevyznal. To byla jeho jediná vada a nebýt jí, stal by se jistě ozdobou kteréhokoliv bojového útvaru.
Vojín Rukáv pracoval v civilu jako ceremoniář v krematoriu a při smutečních projevech si vypěstoval hluboký, znělý hlas se zvláštním nádechem tragiky. Když promluvil, rozhostila se kolem důstojná a teskná atmosféra.
„Vy, Rukáv,“ tvrdil kapitán Ořech, „jste pokrokovej člověk, i v socialismu nám dosud umírají lidi a jsou-li dobrými soudruhy, musíme se s nimi patřičně rozloučit. S kulaky, diverzanty a jinými příživníky se pochopitelně loučit nebudeme, to ať udělají kněžouři, kteří s nimi mají stejnou ideologickou platformu! Kněžouři, Rukáv, jsou odvěcí nepřátelé dělnické třídy a všeho pracujícího lidu! Naproti tomu vás, Rukáv, dělnická třída potřebuje. Vy se nepaktujete s pánbíčkem a nikomu neslibujete věčnej život! Jakejpak věčný život, soudruhu. Prdnete, škytnete a jste pod kytičkama, taková je dialektika a tak se na to musíme dívat! Všechno ostatní je balast a ten my vymetáme
Přebal s použitím kreseb Jiřího Wintera-Neprakty a grafickou úpravu navrhl Lukáš Tuma.
Odpovědná redaktorka Pavlína Machková. Jazykovou korekturu provedla Kateřina Kubanová.
Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1 v roce 2026 jako svou 1068. publikaci.
V Nakladatelství Epocha čtvrté vydání, 480 stran.
Sazbu, skeny a litografii provedlo studio Prestig. Vytiskl Finidr, s. r. o.
Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat s 25% slevou přímo u nás: v e-shopu na adrese: www.epocha.cz, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, nebo telefonicky na čísle: 737 195 997.