Nowembris 1421 Nowembris, 1421
Byla hluboká noc a vojenský tábor ozařoval měsíc, který byl jen pár dní před úplňkem. Ohně pomalu vyhasínaly, ale i přesto házely na stany tančící stíny. Akir ležel na zádech, jeden kámen přiložený ke krystalu, zatímco druhým do něj zlehka tloukl. Už to byla rutina. Přes den se snažil spát, jelikož na nic víc stejně neměl sílu, a v noci, jakmile to šlo, se pustil do práce.
Na místě, na kterém se nacházeli, se zatím jen shromažďovalo vojsko. Tábor se každou chvílí rozrůstal o nové a nové oddíly, ty ale nikam nepokračovaly ani nic nepodnikaly. Na něco se čekalo. Věděl, že jsou kdesi na hranicích, nedaleko jakéhosi průsmyku, který chtěl Orient dobýt. Zřejmě to byla přístupová cesta k severnímu pohoří, kde bylo něco, co Orient chtěl. Víc z rozhovorů vojáků nepochytil, ale ani se o to nijak nesnažil. Jeho jediným cílem bylo rozbít krystal a zmizet. Nemyslel si, že po něm následně budou pátrat, když Stanus s Peig netušili, zda jim Akir ještě vůbec k něčemu bude. Věděl ale, že musí zmizet dřív, než ho převezou do věznice. Odtamtud už pravděpodobně nebude mít šanci se dostat, protože věznice pro čaroděje jsou údajně chráněny pomocí nyghémských krystalů.
Pohyby rukou už ani nevnímal, byla v tom jistá automatizace. Ležel, zíral do prázdna a ruce se hýbaly samy. Už vlastně ani nevěřil, že se mu podaří krystal rozbít, ale bylo to to poslední, co ještě mělo nějaký smysl. Tupě sledoval, jak se obloha začíná lehce zbarvovat a připravovat se na
východ slunce, když vtom se ozvalo hlasité lupnutí a k Akirovi přišlo něco, co už měsíce necítil. Přírodní magie.
Jako čaroděj uměl vnímat přírodu a její energii, ale co mu nasadili obojek, o tuto schopnost spolu s ostatními přišel. Ale teď, přestože to bylo slabší, než si pamatoval, to znovu ucítil. Radostně se posadil.
Dokázal jsem to. Rozbil jsem krystal.
Radost i vzrušení, které se do něj vlily, byly nepopsatelné. Zalapal po dechu a cítil, jak se mu do očí nahrnuly slzy. Zvedl instinktivně ruku, aby v dlani zažehl oheň. Chtěl se ubezpečit, že je jeho síla skutečně zpátky.
Nic… Cítil energii okolo sebe, cítil ohnivé plameny v táboře i vítr ohýbající větve stromů. Přišlo mu, že je schopný dotknout se své vlastní magie, ale i přesto to nešlo. Jeho radost odezněla stejně rychle, jako přišla. Zdálo se, že dosáhl na pasivní magii, tedy aspoň částečně. Přicházely k němu signály, a dokonce měl pocit, že cítí lehký náznak myšlenek a emocí lidí kolem. Aktivní magie mu ale byla nedostupná.
Naštval se a špičatým kamenem uhodil o dřevěnou podlahu klece. Ruce se mu rozklepaly a z očí vytryskly slzy. Tentokrát to ale byly slzy zoufalství a smutku.
Brzy se ale sebral. Zavřel oči a celou situaci rozdýchal.
Koneckonců udělal krok vpřed. Zřejmě krystal poškodil natolik, že k jisté části magie získal přístup. Stačilo jen pokračovat.
Sáhl na obojek a zjistil, že kus krystalu chybí. Byl to malý úlomek, zřejmě ne ani čtvrtina. Zamyslel se. Kdyby se mi podařilo zbavit se aspoň poloviny, možná by to stačilo. Podíval se kolem sebe, aby našel ten chybějící kousek. Ležel v záhybu jeho kalhot. Vzal ho a uklidil pod uvolněné prkno, kam schovával i své dva kameny – nástroje vytoužené svobody.
Pak si opět lehl na záda a trpělivě pokračoval v práci.
Tristan si připadal jako v jiném světě. Nejednou ho napadlo, jestli neumřel a nedostal se do jakéhosi posmrtného života. Poprvé od tragédie, která potkala jeho rodinu, pocítil skutečný klid. Ve skutečnosti začala být jeho mysl klidná natolik, až ho to samotného chvílemi děsilo.
Byl tomu víc jak měsíc, co zůstal v chrámu Thesebe. Prvních patnáct dní vypadalo na chlup stejně. Každý den po setmění vyrazil s Abdalahem k jednomu z podzemních pramenů. Jistým způsobem byl součástí chrámu, ale se stavbou samotnou neměl nic společného. Šlo o čistě přírodní jeskyni, která působila jako tichý, oddělený svět, kde se tajemství snoubilo s klidem.
Abdalah posadil Tristana k čeřící se vodě, nakázal mu zavřít oči a vnímat jen to, co slyší a cítí. Nesměl oči otvírat a zároveň musel zůstat bdělý.
„To tu mám zůstat celou noc?“ ptal se Tristan první den. „Přesně tak. A já tu budu celou dobu s tebou. Jakmile zpozoruji, že usínáš, promluvím, abych tě vrátil do reality. Ty pak budeš pokračovat.“
Nejdřív si Tristan myslel, že to nemůže být tak těžké, a celé cvičení mu přišlo absurdní. Jakmile ale během první noci dvanáctkrát usnul, pochopil, že to nebude tak jednoduché a možná ani zbytečné.
Druhou noc to nebylo lepší, třetí možná o trochu, ale od čtvrté už se začal zlepšovat. Dokázal se udržet vzhůru déle a déle, i když s malou pomocí. Neustále si v hlavě přeříkával různé básně, texty, pohádky, písničky… Ovšem kvůli tomu neplnil Abdalahův příkaz vnímat jen to, co slyší. A brzy na to doplatil. Jakmile to totiž vypadalo, že Tristan jakžtakž dokáže zůstat bdělý celou noc, Abdalah úkol upravil.
„Několik dní ti nyní budu vyprávět jeden a ten samý příběh. Budu ho vyprávět tak tiše, že ho přes zurčení vody pravděpodobně vůbec neuslyšíš. Tvým úkolem bude oddělit zvuk vody a můj hlas a poslouchat. Budeme to opakovat
tak dlouho, dokud nebudeš schopný celý ten příběh sám převyprávět.“
Tristan věděl, že s tímhle už mu nic nepomůže. Musel se naučit soustředit, aniž by začal upadat do spánku. Ale nešlo to. Abdalah skutečně mluvil tak potichu, že měl co dělat, aby aspoň občas zaslechl nějaké jeho slovo. Často to v průběhu noci zkrátka vzdal a soustředil se jen na vodu.
Po jedné lekci se Abdalah zeptal: „Zvládl bys už říct alespoň něco z toho příběhu?“
Tristan zavrtěl hlavou. „Ne. Občas váš hlas slyším, ale absolutně nevím, co říkáte. Omlouvám se.“
„Neomlouvej se. Jen se musíš zlepšit. Navíc tohle není cvičení na pár nocí, Tristane. Některým předchozím žákům to zabralo měsíce. Každý má své tempo. U tebe je nevýhoda, že jsi skutečně velmi mladý upír. A vše se zlepšuje s věkem. Síla, bystrost, rozsah smyslů…“
„Mohu se vás na něco zeptat? Vanda mi říkala, že si své žáky pečlivě vybíráte. Proč jste si vybral mě?“
Abdalah se krátce zasmál. „Je více důvodů. Ten první byl, a to jsem nijak nezatajoval, že je to zkouška a ochrana našich plánů. To, co jsem řekl, jsem myslel vážně. Článek, který rozpohyboval tak velké soukolí událostí, nemůže být slabý. A bohužel právě to nyní jsi. Další důvod je, že skutečně plníš většinu toho, co po svých žácích vyžaduji.“
„A to je co?“
„Těžko se to vysvětluje. Snáze to půjde až u jedné konkrétní lekce, ke které dojdeme. Zatím se spokoj s tím, že máš mysl, která se dá kout a ohýbat k dokonalosti.“
„Tomu tedy moc nerozumím.“
„Jak říkám – v budoucnu se k tomu dostaneme.“
Brzy došli k Tristanově komnatě, kde se s ním Abdalah rozloučil. Jakmile za sebou zavřel dveře, vhodil Tristan do misky s olejem zápalku, aby se celá místnost trochu osvětlila. Viděl i bez toho, ale líbilo se mu před spánkem pozorovat obrysy a stíny vytvořené na stěnách.
Ten den se mu zdál zvláštní sen. Seděl v lodi, která plula po řece mezi pouštními dunami. Na obloze žhnulo slunce a on věděl, že by ho mělo spálit zaživa. Ovšem nedělo se tak, a on se neustále a nahlas vyptával sám sebe, proč tomu tak je. Nakonec odkudsi vytáhl velkou knihu a začal v ní hledat odpovědi… Moc to celé nedávalo smysl.
Večer ho probudil jeden z bratrů, a jak bylo zvykem, nechal mu stole pohár s krví a čistou chrámovou róbu. Tristan krev vypil, zašel se omýt, oblékl se a vyrazil za Abdalahem, aby pokračoval v tom, v čem doposud.
Té noci byl zvuk vody snad ještě silnější než obvykle.
Pramen čeřil hladinu rychleji a Tristan měl pocit, že mu šum naráží přímo do hlavy. Seděl se zavřenýma očima, zády opřený o chladný kámen, ruce složené volně v klíně. Nejdřív slyšel jen vodu. Nic jiného. Byla všude – vepředu, za ním i v myšlenkách. Každý pokus soustředit se skončil tím, že ho šum pohltil a táhl s sebou.
Teprve po dlouhé chvíli si uvědomil další vrstvy. Kapání ze stropu. Pomalý odtok vody ve skalním korytě. Vlastní dech, který byl o něco rychlejší, než by chtěl. Ozvěna v jeskyni se vracela s mírným zpožděním a mátla ho, zvuky zněly, jako by přicházely ze špatných směrů, mísily se.
Musel se pekelně soustředit, aby je aspoň trochu oddělil. A pak někde mezi nimi, sotva slyšitelně, objevil Abdalahův hlas.
Nebyl to hlas v běžném slova smyslu, spíš přítomnost řeči. Rytmus, který nepatřil vodě ani kameni. Tristan zachytil několik slabik, pak ticho, pak znovu cosi, co mohlo být začátkem věty. Nechápal význam, ale tentokrát se nesnažil si nic domýšlet. Držel se jen hlasu, jako by byl tenkou nití v chaosu toho všeho.
Jakmile ten večer skončili, Tristan se zeptal, zda by mohl opustit chrám a jít se podívat do vesnice. Viděl ji jen jednou, když tehdy s ostatními přicházeli do chrámu. Abdalah mu to však zatrhl.
„Ještě ne, Tristane. Tvé soustředění je v tak křehké fázi, že si nemyslím, že by byl dobrý nápad vystavovat tě podnětům zvenčí. Až se to zlepší, určitě se ven podíváš, do té doby ale prosím respektuj mé pokyny.“
Tristan tak opět skončil ve své komnatě, ale kupodivu necítil hněv ani podráždění. Chápal to. A musel uznat, že Abdalah má pravdu. Jeho soustředění bylo zatím opravdu dost mizerné.
A tak to pokračovalo dál, noc co noc stejné cvičení, noc co noc trénování sluchu a dovednosti oddělit jednotlivé zvuky.
A aniž by tušil, kdy přesně to přišlo, zničehonic si uvědomil, že mezi jednotlivými zvuky slyší i Abdalahova slova. Zdaleka ne všechna, ale byla tam.
Tristan věděl, že to je první krok.
Kristeen čekala, až se jeden z čarodějů u stolu vypovídá. Mluvil už několik minut a stěžoval si na to, jak nesnesitelné začíná být podhorské počasí, které posledních pár dní útočilo na pevnost Draven, kde přebývali. Navrhoval, aby vytvořili kouzlo, které by je v noci před studeným větrem chránilo.
„Pro všechno svaté,“ promluvila Nina nasupeně, „k čemu potřebuješ nás? Tak si vytvoř nějaké vlastní kouzlo, které udrží oheň ve tvé ložnici déle hořet nebo něco takového. Přijde mi, že tady plýtváš časem na úplnou pitomost.“
Děkuji, pomyslela si Kristeen.
„Promiň, ale nechci plýtvat svou magií, když nevím, jestli ji právě dnes v noci nebudu potřebovat.“
„Slyšíš se vůbec?“ Nina rozhodila ruce. „Uvědomuješ si, že trvalé kouzlo, o kterém mluvíš, by tě stálo zhruba stejné množství energie? A to i kdybychom se na něm podíleli všichni? Vždyť jde o prkotinu, která tě nevyčerpá víc, než když popoběhneš do schodů.“
„Jde mi o princip.“
Kristeen je přestala poslouchat. Začala si hrát se svým náramkem a zároveň přemýšlela, co je čeká dál. Věděli, že se vojsko Orientu shromažďuje nedaleko průsmyku, přesněji řečeno přímo na hranicích mezi oběma královstvími. Každou chvíli se rozrůstali o další a další oddíly a zřejmě čekali, až jich bude dost na to, aby útok na průsmyk zopakovali.
I oni však měli svůj plán. Také povolali na pomoc další část své armády, ale všechny příchozí oddíly se k nim dostávaly ze západní strany. Díky tomu nepřítelovi špehové vůbec netušili, že se množství vojáků v pevnosti už zdvojnásobilo a že za jejími hradbami směrem na západ vznikl velký vojenský tábor. To ale nebylo vše. Králi i velitelům bylo jasné, že nemohou jen čekat, až Orient opět zaútočí, a rozhodli se jednat dříve než oni. Tedy aspoň to tak měli v plánu. Pevnost čekala na zbylé oddíly vojska i ta z království Yoss a na dodávky zbraní, pryskyřice, oleje a síry pro výbušniny. Těch neměli mnoho a musely se vyrábět i skladovat daleko za pevností, jelikož nebyly stabilní, a už vůbec ne bezpečné. Byly však nutné, jestli chtěli vojenský tábor Orientu napadnout. Tak trochu měly nahradit magii, aby ji v tomto střetu mohli využít úplně jinak.
Plán byl takový, že čarodějové vytvoří desítky velkých portálů až téměř k táboru, které umožní prvním jednotkám zaútočit rychle a nepozorovaně. A právě tyto první jednotky budou mít za úkol vyvolat v táboře pomocí výbušnin chaos a zmatek. Ve chvíli, kdy jejich útok začne, zbytek oddílů už bude na cestě.
Kristeen tomu plánu věřila, ale ne všichni to tak měli. Někteří velitelé byli toho názoru, že by bylo lepší poslat čaroděje do boje než je využít jen jako otvírače portálů. Sám král Yarrec byl naštěstí přesvědčen, že rychlý a překvapivý vpád jejich armády bude mnohem efektivnější. Navíc zjistili, že část nepřátelského tábora se rozrostla i za hranicemi,
a tedy za jejich magickou bariérou – to byla oblast, kam
úplně klidně mohli vytvořit jeden z portálů a udeřit tak přímo uvnitř tábora.
Dohady mezi čaroději ohledně tepla skončily a Kristeen si opět vzala slovo. Bylo třeba věnovat se důležitějším tématům. Orient napadl nedaleké vesnice a oni se museli rozhodnout, zda jim poslat na pomoc záchrannou družinu, či nikoli.
Yanuarr 1422 Yanuarr, 1422
Tristan kráčel do chrámové zbrojnice, o které až do minulé noci ani nevěděl, že existuje. Abdalah mu o ní řekl, protože právě na tom místě bude pokračovat jejich trénink. Tristan byl štěstím bez sebe. Do té doby jen sedával v jeskyni a naslouchal Abdalahovým slovům. Většinu vyprávění po vší té době konečně rozluštil, ale stále to nebylo vše. Přesto Abdalah usoudil, že už je načase připojit i něco jiného, a tak měli v jeskyni nadále pokračovat jen každý třetí den a začít s dalším tréninkem.
Tristan došel do zbrojnice. Byla to menší síň zapuštěná hluboko do skály, kde chlad přirozeně vyvažoval žár pouště. Stěny zdobily výklenky s pečlivě uloženými zbraněmi, jejichž tvary byly odlišné od všeho, co Tristan dosud viděl. Zahnuté čepele s jemně prohnutými hřbety, dlouhá kopí s listovitými hroty a lehké štíty potažené kůží, do níž byly vyraženy geometrické vzory a znaky chrámu. Kov se teple a matně leskl, jako by byl záměrně zbaven okázalosti, a z některých zbraní bylo cítit jemné magické chvění. Vzduch voněl olejem, kovem a pryskyřicí.
Uprostřed síně stály nízké kamenné podstavce, na nichž spočívaly zbraně určené k výcviku. Nad nimi visely látky v barvách písku, mědi a temné modři, které tlumily zvuk a dodávaly prostoru zvláštní klid. Světlo mizejícího slunce pronikalo shora úzkými průduchy a lámalo se o leštěné plochy čepelí, stejně jako světlo ohňů, které hořely podél stěn.
Abdalah byl již na místě a zkoumal jedno konkrétní kopí, jež třímal v rukách. Bylo poseté zlatými symboly a čepel připomínala spíše sklo než ocel. Byla totiž průsvitná.
„Arterovo kopí. Staré přes čtrnáct století.“
„Kdo byl Arter?“ zeptal se Tristan.
Abdalah se pousmál. „Samozřejmě že to nevíš. Arter byl významný vojevůdce, který se zasloužil o porážku Cedrika de Vertese. Vedl svou armádu nedbaje na mor, který de Vertes rozšířil. A také na něj zemřel. Ještě předtím ale zabil spousty nepřátel, a otevřel tak ostatním cestu přímo do paláce. Byl to dobrý chlap.“
Tristanovi poskočilo srdce. Úplně zapomínal, že Abdalah patří k těm, kteří dávnou válku pamatují. „Znal jste ho?“
„A velmi dobře. I jeho ženu a všechny děti. Jeho krev žije dodnes. V knihovně ti později doporučím knihu, která se zabývá jeho životem a přístupem k válce. Bude se ti líbit. Dnes jsi tu však kvůli něčemu jinému.“ Odložil kopí na podstavec, kam patřilo, a začal se plně věnovat Tristanovi. „Dnes v noci začneme lekci, která je od té předchozí velmi odlišná. Dnes se budeš učit využívat své smysly k obraně. Už nebudeš jen pasivním posluchačem. A předem říkám, že je to bolestivá lekce.“
„Jak to myslíte, bolestivá?“ Tristan znejistěl.
Abdalah přešel k jinému podstavci, kde bylo na rudé látce vyskládáno několik malých vrhacích dýk.
„Musíš se naučit zbystřit své smysly, aby ses dokázal bránit. Hlavně sluch. Dívej se a bedlivě poslouchej.“ Pak se otočil k široké dřevěné stěně a zručně jejím směrem hodil jednu z dýk. Ta se bez jediného vychýlení zabodla do silného dřeva.
„Co jsi slyšel?“
Tristan si nebyl jistý, co odpovědět. Bylo to tak rychlé, že vlastně nevěděl, co měl přesně slyšet.
Abdalah jeho myšlenky uhodl, možná přečetl a vzal do ruky další dýku. „Tak ještě jednou. Odteď opravdu dobře
poslouchej.“ A znovu se rozpřáhl a vrhl dýku do dřeva. „Tak?“
„Slyším to, co vidím,“ odpověděl Tristan zmateně. „Neslyším nic zvláštního.“
„Ale to je ono. Já se neptám, co vidíš, ale co slyšíš, Tristane. Takže znova.“ Uchopil další dýku a celý proces zopakoval. „Řekni mi, cos přesně slyšel.“
Tristan se zamyslel a možná pochopil. „Slyšel jsem váš pohyb. Šustění látky. Poté hlasitý úder, jak se dýka zabodla do dřeva.“
„Skutečně? A mezi šustěním látky a zabodnutím čepele do dřeva nic? Třeba můj výdech v okamžiku, kdy dýku odhodím? To, jak se mi její jílec otřel o prsty? To, jak ostří prořízlo vzduch? To jsi neslyšel?“
Tristan se znovu zamyslel, ale nebyl si jistý. Nevěděl, zda to slyšel.
„Hm…,“ zabručel Abdalah nespokojeně. „Zavři oči a snaž se.“
Tristan zavřel oči, ponořil se do temnoty a snažil se vidět jen svým sluchem. A skutečně. Vše, o čem Abdalah mluvil, najednou rozpoznával. A vlastně velmi zřetelně. Jakmile se dýka setkala se dřevem, opět oči otevřel.
„Máte pravdu. Ano, slyším to všechno.“
Abdalah přikývl. „Dobře. Teď přijde ta těžší část.“ Ukázal na kus látky ležící opodál. „Zavaž si oči.“
Tristan poslechl.
„Nyní budu házet dýku přímo na tebe. Mířím na hruď.“
„Cože?“ vyjekl Tristan. Doufal, že jen špatně rozuměl.
„Neptej se cože, když jsi mě slyšel.“
„Počkejte přece. Nemůžete po mně házet dýku.“
„Ale ano, mohu. A tvým úkolem je ji chytit.“
„To přece nejde. Slyšet je jedna věc, ale odhadnout, kam přesně dýka letí a kdy ji chytit? To je úplně něco jiného.“
„Jak to myslíš, kam přesně letí? Řekl jsem ti přece, že budu mířit na hruď. Skutečně mám, Tristane, pocit, že mě vůbec neposloucháš.“
Tristan zvedl ruce v obranném gestu. „Ne, ne, tohle nejde. Není možné, abych ji chytil.“
Abdalah si povzdechl. „A proč by to nebylo možné? Tristane, jsi upír. Nemáš vnímání obyčejných smrtelníků a musíš to pochopit. Připrav se. Použij, co ses dosud naučil.“
Tristan se lehce rozkročil, a než se nadál, ucítil tlak v hrudi a obrovskou bolest, která mu projela celým tělem. Hlasitě vykřikl, padl na kolena, strhl si šátek z očí a pohlédl na dýku trčící mu z prsou. Dotkl se jí a chtěl ji vytáhnout, ale bolest mu to nedovolila. Abdalah rázně došel až k němu a jedním rychlým pohybem mu ji z těla vytáhl. Tristan opět zařval bolestí a instinktivně si k ráně přiložil ruce. Náhle byl plný vzteku, který mu úplně zastíral rozum. „Kurva! Do hajzlu, to bolí!“ I přesto, že se rána zacelovala, bolest zatím neustupovala. Ústa měl plná krve.
„Kroť svůj slovník, prosím,“ pronesl Abdalah klidně a hadříkem otřel dýku od krve.
„Co má být tohle za cvičení?!“
„Takové, které tě donutí využít své smysly na maximum. Pokud ne, bude se to opakovat pořád a pořád a pořád. Navíc se naučíš trochu zvládat bolest, jelikož to potřebuješ také. Tvá mysl, emoce, vnímání… Všechno je stále tak lidské. Ty už ale nejsi člověk, Tristane, a musíš o tom přesvědčit své tělo i mysl. Jinak zůstaneš slabý.“
Tristan lapal po dechu a plival krev. Trvalo několik minut, než se rána zacelila a bolest odešla do zapomnění. Abdalah mu pokynul, aby se postavil. Přichystal si další dýku a na jeho výrazu bylo poznat, že vůbec nepochybuje, že by Tristan mohl neuposlechnout.
Jenže on nechtěl poslouchat. Chtěl se sebrat a dostat se od toho šílence co možná nejdál. Hořel vztekem a nejraději by na Abdalaha začal řvát tak, že by ho slyšeli až ve vesnici. Pak by vzal dýku a také mu ji zabodl do prsou.
Ale jistá Tristanova část tu druhou zpracovala. Věděl, že musí pokračovat. Věděl, že je to trénink, který mu
do budoucna přinese mnohé. A koneckonců, Abdalah měl pravdu – bolelo to, ale nic horšího mu to způsobit nemohlo. Zaťal pěsti a vstal. Trochu mu vadilo, že Abdalah umí číst jeho myšlenky, jelikož v tu chvíli byly pěkně sprosté.
„Šátek na oči,“ připomenul Abdalah a čekal.
Tristan si zavázal oči, uklidnil se a začal se pozorně soustředit. Přesto se ta šílená bolest vzápětí zopakovala. Tristan znovu vykřikl a padl na zem.
Zbytek noci se slil do jediné, nekonečné smyčky bolesti. Šátek na očích, krátký nádech, napjaté čekání – a pak ostrý, neomylný zásah. Tristan padal na kolena, lapal po dechu, krev mu plnila ústa, rána se zacelovala, a sotva se stačil zvednout, přišel další pokus. Čas ztratil tvar. Nevěděl, kolikrát byl zasažen, jen to, že pokaždé přišel strach o zlomek vteřiny dřív než bolest. A pokaždé selhal.
Snažil se měnit přístup. Zadržoval dech, pak ho naopak zrychloval. Napínal svaly a napodruhé je nechával povolit. Počítal kroky, rytmus, vlastní tep… Nic nepomáhalo. V hlavě mu hučelo, vztek se mísil s únavou a studem. Abdalah nemluvil a to ticho bylo horší než cokoli jiného. Každý zásah Tristanovi připomínal, jak daleko je od cíle.
Až ke konci noci se něco nepatrně změnilo. Mezi šumem krve v uších a ozvěnami síně se na okamžik objevil i jiný zvuk, tenký, řezavý, pohybující se. Tristan jej sotva zachytil. Spíš ho tušil, než slyšel.
Dráha ve vzduchu, rychlá a chladná.
Ruce se pohnuly pozdě a špatně; dýka ho znovu zasáhla. Poprvé měl však pocit, že se nedívá do tmy naslepo. Poprvé něco zahlédl i bez zraku.
„Dnes končíme,“ hlesl Abdalah, když skrz malé okno sledoval zbarvující se oblohu. „Ještě než půjdeš spát, dej si ledovou koupel, pomůže ti s regenerací. Mezitím do tvé komnaty pošlu někoho s pohárem krve. Hodně jsi jí ztratil, a tím i energii. Zítra navečer se sejdeme opět dole.“
Když se Tristan ponořil do ledové vody podzemní tůně, ucítil příval euforie. Jeho tělo, i když to už nebylo navenek vidět, bylo zdevastované a zesláblé. Těšil se na krev. Neuvěřitelně se na ni těšil. Ale ledová voda také pomáhala. A čím déle v ní byl, tím byla překvapivě touha po krvi slabší.
Opřel se o ledový kámen a snažil se relaxovat, ale hlavou se mu proháněla smršť myšlenek. Věděla Vanda, že ho čeká něco takového? Tušila to? A jestli ano, proč ho aspoň nevarovala? Věděl, že asi dojde na nějakou bolest, ale spíš si myslel, že to přijde při nějakých bojových lekcích, a ne při něčem takovém.
Pěkně se to zvrtlo. Když si teď vzpomněl, jak Adrianovi i Vandě při jejich zatím jediné návštěvě říkal, že to na něj celé působí až moc klidně a nábožensky, musel se usmát.
Příště jim bude vyprávět něco úplně jiného.
Příště. Kdy to ale mělo být? Abdalah dal jasně najevo, že si nepřeje, aby měl návštěvy kdovíjak často. A podávat mu informace o tom, jak pokračuje veškeré jejich snažení, jim úplně zakázal. Tvrdil, že prozatím se nesmí nijak rozptylovat. Na jednu stranu si Tristan uvědomoval, že je jeho mysl lehčí, a může se tak na všechno lépe soustředit. Na druhou ho užíralo, že nedostává nové informace. Zajímalo ho toho tolik…
Když po několika dlouhých minutách vylezl z vody ven, cítil se mnohem lépe. I tak ho ale představa, že se to cvičení bude v budoucnu opakovat, děsila. A ještě víc to, že se nebude opakovat jen jednou. Bude trpět bolestí dokola a dokola, dokud se jeho smysly nezbystří natolik, aby tu dýku chytil.
V jeho komnatě už čekal pohár s krví. Usedl na lůžko, uchopil ho a s pocitem naprosté euforie si vychutnal každý doušek. Do žil i zbytku těla se mu okamžitě začala vracet energie. Ale bylo to jen fyzické, po psychické stránce byl
úplně na pokraji sil. A to se krví spravit nedalo. Natáhl se a připravil se ke spánku.
Ještě než se však odevzdal snům, napadla ho jedna věc: Kolik upírů na kontinentu podstoupilo podobný trénink?
Jak moc budu schopný rovnat se jiným, kteří budou například o dvě stě i více let starší? Skutečně to pomůže tak moc? Budu silnější? Rychlejší? Bystřejší? Jak moc?
Těch otázek by bylo asi více, ale Tristan prakticky v půlce svých myšlenkových pochodů tvrdě usnul.
Akir klečel a rukama bolestivě svíral čelo postele, zatímco velitel ho držel za hýždě a tvrdě přirážel. Trvalo to už skoro celou hodinu. Akirovi se sice povedlo při příchodu napít pálenky, Piechov ho dokonce nechal, ale její účinky už úplně zmizely. Nezbývalo nic jiného, než to vydržet.
Čím silněji svíral dřevo pod svýma rukama, tím víc se snažil uvolnit celou spodní část těla, aby zredukoval bolest na minimum. Zatínal zuby, oči mu slzely, dýchal ztěžka a v duchu prosil, aby to už skončilo. Byla to jedna z nejhorších návštěv Piechovova stanu.
Když konečně přišel konec, Akir odpadl. Do jeho klece ho odvedli napůl v bezvědomí a jen ve spodkách. A jelikož byl všude sníh, cítil, jak se mu krutý mráz zavrtává pod kůži.
Umístili ho do klece a zatáhli plachtovinu, která byla přes celý vůz hozená. Akir se donutil obléct a pořádně se zavrtal do kožešin, jež mu vojáci do klece naházeli, aby neumrzl. Naštěstí hned za vozem rozdělávali každý den oheň, který příjemně hřál. Usoudil, že to bylo schválně kvůli němu, jelikož když spadla teplota pod bod mrazu, ani kožešiny by mu moc nepomohly. Za plachtovinu proti sněhu a větru každopádně v duchu děkoval. Nejen kvůli většímu komfortu, ale také proto, že na něj nikdo neviděl. Posledních pár týdnů se navíc vojáci drželi uvnitř stanů či vozů,
a tak nemusel mít obavy, že ho někdo přistihne při jeho snaze o rozbití krystalu. Již se mu podařilo dostat z něj dva úlomky a pracoval na dalším.
Když se mu zadařilo s tím druhým, opět ucítil o něco větší přístup k vlastní magii. Už zvládl hýbat předměty svou myslí, ohýbat vítr, aktivně číst některé myšlenky… Ale stále to vše byla jen jakási ozvěna jeho pravé moci. Zatím to nebylo dost na to, aby utekl. Musel krystal rozbít ještě trochu víc.
Ten večer se ale nezmohl na nic. Tupá bolest po styku se mu šířila pánví až do varlat. Choulil se u teplé stěny pod hromadou kožešin, nohy přitažené k tělu, a snažil se nemyslet na ten nepříjemný pocit potřeby na záchod. Už to znal, nebyla to skutečná potřeba, jen taková iluze způsobená podrážděním jeho intimních míst.
V hlavě si spočítal, že v zajetí byl už přes půl roku. Ale snažil se mít aspoň malou radost z toho, že ho nikdo z čarodějů už nemučí. Zneužívání od Piechova nebylo sice o moc lepší, ale aspoň to bylo jen jedno zlo, a ne dvě.
„Brzy se odtud dostanu,“ zašeptal si sám pro sebe. „Musím.“