Lily Graham
POSLEDNÍ RESTAURACE V PAŘÍŽI
přeložil František Jahnátek
Copyright © Lily Graham, 2022 First published in Great Britain in 2022 by Storyfire Ltd trading as Bookouture. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu nakladatele. Translation © František Jahnátek, 2023 Cover © DOBROVSKÝ s.r.o., 2023 © DOBROVSKÝ s.r.o., 2023 ISBN 978-80-277-2115-3
Věnuji Fudge, milované přítelkyni, která mi tolik chybí.
ČÁST PRVNÍ
112 Gilbert
PAŘÍŽ, 1987 Mezi velkými pastelově zbarvenými obchody na pařížské ulici Rue Cardinet, lemované listnatými stromy, se krčil starý antikvariát. Jmenoval se Librairie d’antiquités de Géroux a patřil do čtvrtě Batignolles stejně jako sobotní farmářský trh, náměstí a turisté, kteří se sem vydávali po stopách impresionistického malíře Alfreda Sisleyho. Zvlášť u jedné budovy se zdálo, že zde má od nepaměti svoje místo: opuštěná restaurace na rohu. Připomínala staré rodinné stříbro, které se nikam nehodí, ale nemůžete ho přece jen tak schovat do skříně. Většina lidí věřila, že je ten dům prokletý nebo že v něm straší, a to kvůli tomu, co se v něm odehrálo za okupace. Jednoho večera jeho majitelka otrávila všechny svoje zákazníky a během pár let se z příběhu stala legenda. Většina místních by přísahala, že kdykoli z té strany zafoukal vítr nebo když se blížilo nové roční období, cítili jste, jak v něm někdo vaří. Když se listí na platanech zbarvilo dozlatova, nesla se vzduchem lahodná vůně smetany, portského a pečeného kuřete, která se však během dne změnila na štiplavý a trpký zápach. A když rozkvetly vistárie, zaletěla k vám vůně meruněk, másla a třešní; a opět se vám nejprve začaly sbíhat
10
Lily Graham
sliny, ale do večera se vám už z toho nepříjemného nasládlého pachu svíral žaludek a nezbývalo nic jiného než dýchat pusou, aby vám do nosu nevnikal hnilobný zápach zkaženého ovoce. V každém případě byl i toto jeden z důvodů, proč sem turisté přijížděli. Představa, že na tomto místě přetrvává jakýsi přízrak minulosti, doháněla majitele antikvariátu monsieur Gérouxe ke vzteku, který si pak vyléval na ostatních. Ve svých devětapadesáti letech a s vlasy značně prošedivělými si zoufal nad tím, jak se události, které byly samy o sobě dost děsivé, rozrostly do mystických rozměrů skoro jako v nějaké gotické romanci. Uběhlo vice než čtyřicet let a monsieur Gérouxe stále pronásledovaly noční můry. A teď se jeho život znovu ocitl ve stínu té ďábelské restaurace. Zvoneček u dveří zacinkal, když vklouzl do svého obchodu. S povzdechem za sebou zavřel. Obvykle ho vítala známá vůně starých knih, dřeva a nostalgie, která v něm vyvolávala pocit klidu a domácí pohody. Jenže dnes ho zaplavil pocit hrůzy. A to všechno jen kvůli tomu dopisu. Přišel včera a díky úhledné bílé obálce a úřednickému rukopisu vypadal na první pohled neškodně. Pak se ale ukázalo, že se jedná o pozvánku zaslanou jednou právnickou kanceláří s prosbou promluvit si o tom večeru. Pro monsieur Gérouxe to byl nejhorší večer v životě, protože právě tehdy zabili jeho bratra Henriho. Poté, co si tu žádost přečetl, téměř propukl v pláč. Vyběhl z obchodu a s bušícím srdcem zamířil co nejdál od tohoto místa. Zbytek večera strávil na procházce podél Seiny a neúspěšně se snažil zapomenout na obsah toho dopisu. Nevnímal výjevy na řece, které ho jindy dokázaly uklidnit: úzké čluny s přehlídkou květin na stříškách, bdělí námořníci držící stráž na přídi. Ani milenci zavěšení do sebe, kteří se pravděpodobně chystali připevnit další visací zámek na jeden z mnoha mostů. Pouliční
Poslední restaurace v Paříži
11
prodavači nabízející na březích svoje zboží, stánky obtížené cetkami, deskami a knihami – zvlášť ty obvykle nedokázal jen tak minout a s horkou palačinkou zabalenou ve voskovém papíru v ruce a s bradou upatlanou od horkého cukru a citronu si je pročítal a neustále doufal, že by mohl najít nějaký vzácný klenot, který by pak prodal ve svém obchodě. Tentokrát se nedostavil ani klid, ani radost a už vůbec neměl náladu na palačinky. Ráno s povzdechem zamířil zpátky ke svému obchodu. Dlaněmi si pokusil vyhladit vrásky na obličeji, jako by se jednalo o zmačkaný papír. V noci skoro nespal, protože ho trýznila minulost. Vzpomínky na něho dotíraly svými pomíjivými prsty a on před nimi uhýbal a pokoušel se je nevnímat stejně jako ten dopis. Jenže nemohl. Roztřesenou rukou stiskl měděný vypínač a v obchodě se rozsvítilo. Stěny zdobila olivově zelená malba. Podlahu pokrývaly parkety ve vzoru rybí kosti a od podlahy až ke stropu se vypínaly police natřené stejnou olivově zelenou. Odpočívadlo u okna zvelebovaly polštářky hořčicové barvy. U jedné zdi se nacházela prosklená skříňka s těmi nejvzácnějšími knihami; několika z nich se v jeho branži dostalo překvapivě velkého ohlasu, samozřejmě s ohledem na poptávku. Patřila k nim jak první vydání, tak i tituly, které by nikdy neprodal, ale také ty, kterých se snažil zbavit deset a víc let. Uchovával mezi nimi také dobré šampaňské z šedesátého osmého – to byla odměna za den, kdy se mu konečně podařilo prodat zvlášť ošklivé první americké vydání Lolity. Občas ho napadlo, kdo odsud odejde jako první – on, nebo ty knihy? Někdy ho taková myšlenka pobavila, jindy ne. Otevřené police zaplňovala spousta knih z druhé ruky, jejichž hodnota nebyla nijak vysoká, ale byl o ně trochu větší zájem. Vrstva prachu však napovídala, že zájem není dostatečný.
12
Lily Graham
Uprostřed místnosti stál obrovský staromódní stůl patřící původně jeho dědečkovi, kdysi řediteli místní základní chlapecké školy. Svojí strohostí sem krásně zapadal, a kdyby se měl přirovnat k lidské tváři, dalo by se říct, že má ostrou bradu a licousy jako Charles Dickens. Na zeleně čalouněné desce z mahagonového dřeva se vyjímala pečlivě vyrovnaná hromádka knih, které čekaly na opravu. Monsieur Géroux se zamračil. Minulý večer odešel od rozdělané práce, knihu i náčiní nechal jen tak ležet na stole a dopustil, aby lepidlo v lahvičce zatvrdlo. Nehtem odstranil stopy lepidla na stole – a stejně tak i vrstvu kolem ústí lahvičky – a pak si povzdechl; spatřil totiž štětec, který použil k vyspravení koženého přebalu knihy a potom ho odložil tak, že se přilepil k desce stolu a štětiny ztvrdly na kámen. I kdyby ho nyní umyl v horké vodě, může ho pravděpodobně odepsat. Zlobil se sám na sebe. „Kafe,“ rozhodl se. I během špatného dne tu přece byla káva, a tedy aspoň jedna dobrá malá věc. Monsieur Géroux sbíral dobré malé věci. Nezvyklý tón ptačího zpěvu, slevy v pekárně, úsměv běžícího dítěte. Uchovával si takové vzpomínky, aby si je mohl v případě potřeby vybavit. Občas přicházely dny, kdy si příliš jasně uvědomoval přicházející léta; například dnes ráno se cítil přesně tak unavený, jak napovídaly vrásky a stíny pod očima, když si holil strniště na tváři. Někdy se zahlédl v okně na ulici a polekal se, když si uvědomil, že ten starý muž v odraze je on. Připadal si totiž jako mladík s rezavě hnědými vlasy a pihami. Aspoň že ty pihy zůstaly. V mládí se mu nelíbily, ale nyní byl za ně rád. Bylo zvláštní, jak se něco takového mohlo stát. Popošel, aby zapálil malá plynová kamna v kuchyni nalevo od obchodu, schovaná za dveřmi natřenými olivově zelenou barvou. Někdy si říkal, že to s tou zelenou možná trochu přehnal.
Poslední restaurace v Paříži
13
Otočil kohoutkem na teplou vodu a vložil štětec do sklenice, aby nasákl. Pak lžící nabral hustou černou hromádku čerstvé italské kávy, vložil ji do konvice, ale ještě předtím si k ní přivoněl. Tomu dopisu se budu věnovat později, rozhodl se pevně poté, co uklidil a dokončil ranní úkoly. Když vymezil této konkrétní starosti určitý čas, cítil se lépe a poprvé od včerejšího večera se trochu uklidnil. Jako by se vyprahlou půdou prodral k životu malý zelený klíček. Odnesl si kávu ke stolu a začal třídit nepořádek, který tu včera zanechal. Naladil si France Musique, rozhlasovou stanici s převahou jazzu a klasické hudby, kterou vítal každé nové ráno. Místnost naplnily magické tóny Bachovy suity, Preludia pro violoncello v G dur. Monsieur Géroux se napil černočerné kávy a pustil se do práce: nanesl lepidlo na nový štětec a začal opravovat vazbu jedné sbírky poezie. Venku se zatím probouzela Paříž a na dlážděné ulici zazněly první kroky. Dveře obchodů se otevíraly a cedule Zavřeno se otáčely na stranu Otevřeno. Lidé míjeli antikvariát a v rukách svírali pain au chocolat. Mířili do práce, popřípadě k pekárně na konci ulice, odkud si chtěli odnést domů teplou bagetu. Děti se smály a cestou do školy poskakovaly po chodníku. Postarší pánové pomalu kráčeli ke své oblíbené kavárně, před kterou už na ně čekaly venkovní židle. Každé ráno tam trávili čas nad kávou, s párátkem v puse a s krásným výhledem na běh okolního světa. Monsieur Géroux si však ničeho takového nevšímal, na to byl příliš zaujatý svojí prací. Když Bacha v rádiu vystřídal Pachelbel a jeho Kánon D dur, ozvalo se známé zaškrábání na dveře. „Můj první zákazník.“ Monsieur Géroux vstal, otevřel dveře a hned se mu nálada o něco zlepšila. Jeho rty sebou zacukaly. „Tak co?“
14
Lily Graham
Dovnitř se vplížilo cosi, podobné střapatému hnědému koberci na třech nohách. „Tak kdepak jsi byl, Tapisi?“ zeptal se, jako by čekal, že mu pes povypráví o svých dobrodružstvích. Zvíře na něho zamrkalo jantarovýma očima, částečně schovanýma pod rozježenou srstí. Monsieur Géroux zamlaskal a šel tomu starouškovi obstarat něco k snídani. I když byl Tapis pes, žil v podstatě jako kočka. Monsieur Géroux přísahal, že ho jednou viděl čekat u semaforu. Ostatní majitelé obchodů přidávali, že ho spatřili v noci, jak se toulá se dvěma kočkami, které jako by plnily jeho pokyny; úplně jako nějaký huňatý mafiánský kmotr. Monsieur Gérouxe by to ani nepřekvapilo. Tapis snědl snídani a posadil se na svoje obvyklé místo u okna. Monsieur Géroux se na něj chvilku se zalíbením díval a pak se obrátil k další knize, která čekala na opravu. Vtom si ale uvědomil, že vlastně nedokončil tu předchozí a že na stole nechal několik kapek lepidla. Už zase. Zavřel oči a pomodlil se. Potřeboval být silný. Ten dopis ho skutečně rozrušil a nemělo smysl předstírat opak. Chvíli seděl a bubnoval prsty o bradu, až to konečně vzdal, otevřel zásuvku pracovního stolu, vytáhl dopis a opět se do něho začetl. 19. dubna 1987 Vážený pane Gérouxi, pracuji jako právní asistentka u advokátní firmy Lefauge et Constable. Nedávno se nám do rukou dostala záležitost jedné z nemovitostí pod naší správou – bývalé restaurace na rohu ulic Rue Cardinet a Lumercier, dříve známá pod názvem Luberon. Konečně se nám podařilo nalézt posledního žijícího příbuzného původní majitelky Marianne Blanchetové.
Poslední restaurace v Paříži
15
Podle francouzského zákona, jak pravděpodobně sám víte, nemůžeme žádnou nemovitost prodat dřív, než zjistíme veškeré možné nároky na dědictví. Na základě našich záznamů jsem vyrozuměla, že jste s touto nemovitostí obeznámen, a z toho důvodu Vám i píši. V našich záznamech ohledně této budovy jste uveden jako osoba, která v roce 1943 poskytla úřadům jistou výpověď. Vzhledem k tomu, že jste jeden z mála stále žijících svědků tehdejší události, ráda bych Vás zkontaktovala s naší klientkou Sabine Duprisovou. Naše klientka netušila, že je s bývalou majitelkou v příbuzenském vztahu, a toto zjištění – společně s událostí, jež se v tom domě odehrála – jí hodně otřáslo. Má spoustu nezodpovězených otázek, na které nejsme schopni odpovědět. Domníváme se, že Vy byste jí mohl poskytnout odpovědi, ale samozřejmě to není Vaší povinností. Sabine Duprisová nám dovolila, abychom Vám poskytli její níže uvedené kontaktní údaje. S pozdravem
Julie Dupontová
Monsieur Géroux se zarazil u slova událost a ušklíbl se. Pěkný eufemismus pro vraždu, pomyslel si hořce a přemýšlel, jestli se právníci a jejich asistenti učí takovým opisům ve škole. Zamračil se a pokračoval k místu, kde stálo, že naše klientka netušila, že je s bývalou majitelkou v příbuzenském vztahu, a navzdory svému vlastnímu slibu být na sebe tvrdý ucítil, jak mu roztálo srdce; věděl totiž, že něco podobného nebylo jednoduché zjistit. Znovu si přečetl slova není Vaší povinností a stiskl rty, když narazil na zmínku, jak to mladou klientkou otřáslo. Zároveň
16
Lily Graham
si uvědomil, že přes všechna ujištění se očekávalo, že této žádosti vyhoví; klidně tam mohli napsat slovo povinnost a červeně ho zakroužkovat. Ten dopis napsali tak, aby se ho dotkl. Přesto ale nemusel poslechnout. Klidně by mohl celou obálku strčit zpátky do zásuvky a dělat, že o ničem neví. Úřadům přece informace o tom, co se v té restauraci tehdy za války stalo, už poskytl, a co se jeho týká, tím splnil svoji povinnost. Ta žena po něm nyní chtěla něco nemyslitelného… Copak by měl vylovit všechny ty vzpomínky a povědět Marianniným příbuzným, co provedla? O všech těch lidech, které úmyslně otrávila. Vykládat o vraždě svého bratra nějakému neznámému člověku? Skoro jako by… přednášel dějiny? Tahle paní Duprisová musela být mladá; vždyť právě mladí se ještě nenaučili, jak skutečná je minulost, a že když člověk stárne, stačí jen zašeptat a vyvolat ji ze vzpomínek v nesnesitelně reálných obrysech. Monsieur Géroux si stiskl kořen nosu a odložil dopis. Podrobnosti, které paní Duprisová hledala, byly stále k mání ve veřejně přístupných archivech. Nebylo potřeba, aby tyto vzpomínky oživoval a přinášel hlubší pohled do zapomenuté rodinné historie. Nebo se snad měl pokusit pochopit nepochopitelné? Stejně nebude nikdy schopen zodpovědět jednu určitou otázku, kterou mu nepochybně položí: proč? Proč Marianne Blanchetová zabila všechny ty lidi? To právě nevěděl. A stále se tím trápil. Děsilo ho, že určitě bude muset něco prozradit – něco, o čem se doposud veřejně nezmínil. Povede to jenom k dalším otázkám, a na ty už odpovědět nedokáže. Jen Marianne znala všechny odpovědi, jenže ta už byla naštěstí po smrti. Za její zločiny ji popravili.
Poslední restaurace v Paříži
17
Přesto ale byl, jak trefně upozornila asistentka z advokátní kanceláře, posledním žijícím člověkem, který si na onu událost pamatoval a mohl o ní vyprávět. Na okamžik se mu před očima vybavila tvář jeho bratra Henriho. Až jednou monsieur Géroux zemře, také tu nezanechá nikoho, kdo by si na něho pamatoval. A právě tato myšlenka, víc než cokoli jiného, mu pomohla se rozhodnout. Henri si zasloužil, aby se na něho nezapomnělo, a to zvláště v rodině Marianne, která to všechno způsobila. Na konci dopisu bylo uvedené telefonní číslo. Třesoucími se prsty zvedl sluchátko.
122 Sabine
O DVA TÝDNY DŘÍV – PAŘÍŽ, 1987 Každému z nás se vypráví příběh o tom, odkud přicházíme. Vždy začíná u těch, kteří tu byli před námi a poskytli nám základ k budování našich životů. A každá změna v takovém příběhu pak nečekaně způsobí i změnu v nás. Naše životy se podobají obru na hliněných nohách. Sabine Duprisová takový zlom zažila ve chvíli, kdy jí zazvonil telefon. Stála bosá v malé kuchyni vyzdobené drobnými vzory propletených květů, které si sama s láskou namalovala na bledě modrá dřevěná dvířka kuchyňských skříněk. Z rádia vyhrávala La Isla Bonita, ale Sabine se netoulala v myšlenkách s Madonnou po španělském ostrově. Pozorovala vlastnoručně vyrobené krmítko za oknem, jehož si konečně všiml párek červenek. Očividně jim nevadilo, že se Sabine práci se dřevem stále ještě učí. S rukama sepjatýma pod bradou a vytažená na špičky sledovala s potěšením celý ten venkovní výjev, když najednou zazvonil telefon a všechno se rázem změnilo. Mladý muž se představil jako advokát George Constable. Nikdy o něm neslyšela, ale on tvrdil, že má pro ni zprávy
Poslední restaurace v Paříži
19
ohledně majetku její matky. Sabine se zamračila. S ohledem na to, že její máma zemřela před dvěma lety a své poslední roky strávila u Sabine a jejího manžela Antoina, působila tato zpráva trochu překvapivě. „A jste si jistý, že mluvíte se správným člověkem?“ zeptala se a úplně zapomněla na ptáky v krmítku. „Naprosto. Jste přece Sabine Duprisová, rozená Allardová, dcera Marguerite Allardové, rozené Marchantové. Nebo ne?“ Přikývla a cítila, jak jí vyschlo v krku. Pak si uvědomila, že ji ten muž nemohl vidět, a tiše dodala: „Ano, jsem. Proč?“ „Myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste se zastavila v naší kanceláři. Tady vám všechno dopodrobna vysvětlíme. Jde o trochu složitou záležitost na to, abychom o ní hovořili po telefonu.“ Hned další odpoledne zamířila Sabine do advokátní kanceláře v ulici Montmartre. V této části města si lidé z vyšších kruhů užívali prvních jarních slunečných dní. Z přepychově zařízené haly v poschodí ji zavedli do přijímací místnosti, kde stály tři oranžové židle a nad nimi visel po celé délce stěny obrovský zarámovaný plakát s kopií Monetových leknínů. Když spatřila svůj odraz ve skle, s hrůzou zjistila, že má úplně rozmazané oční linky a z drdolu jí vyklouzlo několik blonďatých kudrnatých pramenů. Začala se upravovat, ale to už do dveří vešel mladík v novém obleku a pozdravil ji. Vypadal, jako by právě dokončil studium práv. Byl vysoký, hubený a měl velké hnědé oči a vlasy, které mu neodbytně padaly do čela navzdory bohaté vrstvě gelu. „George Constable,“ představil se a natáhl ruku. Pak dodal: „Junior.“ Sabine se zvědavě podívala na ceduli visící nad jejich hlavami, kde stálo vyrytými černými písmeny na stříbrném kovovém podkladu: Lefauge et Constable. Usmála se: „Sabine Duprisová.“
20
Lily Graham
„Mohla byste mě následovat, prosím?“ vyzval ji a ukázal za roh k místnosti se skleněnou stěnou. Podivné místo pro soukromý rozhovor, pomyslela si Sabine. Připadala si tam jako nějaký exponát na výstavě. „Kávu? Vodu?“ nabídl jí. „Ani ne, díky,“ odvětila a posadila se. Zase oranžová židle. Začínala tušit, co tady vládne za módní styl. Pak ji ale napadla ponurá myšlenka, že ať už tady používají jakkoli veselé barvy, stav jejich klientů to příliš neovlivní. Lidé přece nechodí k právníkovi, když jim všechno vychází. I když kdoví, bohatí možná ano. Sedl si naproti ní, zapálil si cigaretu a nabídl jí krabičku. Zavrtěla hlavou. Pokrčil rameny a pronesl: „Bon.“ Pak otevřel složku a jednou rukou se začal přehrabovat v papírech, zatímco z druhé mu stoupal dlouhý proužek dýmu. Po chvíli se konečně pustil do vysvětlování, proč ji sem pozval. Vedl složitý monolog o dědickém právu a zněl přitom, jako když to cituje z učebnice. Patrně má ještě všechno čerst vě v paměti ze školy, pomyslela si Sabine, ale vzápětí si za ten komentář vynadala; vždyť ve svých dvaceti devíti letech nebyla o moc starší než on. Mluvil a mluvil a na jeho cigaretě se nahromadilo tolik popela, až Sabine přestala dávat pozor a jen přemýšlela, kdy ho konečně odklepne. A protože na jeho monolog nijak nereagovala, začal víc a víc nervóznět. Chvíli si pohrával se svojí modrošedou proužkovanou kravatou a trochu popela mu spadlo do klína. Tiše zanadával a Sabine se potutelně usmála, protože si musel oprášit kalhoty. Potom cigaretu konečně típl v popelníku. Sabine si uvědomila, že mladík nemluví s pařížským přízvukem. Možná pocházel z Normandie. Dál popisoval taje
Poslední restaurace v Paříži
21
dědického práva a ona opět přestala poslouchat. Zpozorněla až v okamžiku, kdy se zmínil o složité cestě, která je přivedla k tomu, aby našli její matku Marguerite. „Musím ale přiznat, že vzhledem k té adopci jsem se bál, že se nám ji nepodaří vystopovat.“ Sabine se zprudka nadechla. „Cože?“ Její reakci si vyložil špatně, nejspíš si myslel, že na ni udělala dojem jeho badatelská dovednost, a přikývl. „Myslel jsem si, že veškeré záznamy o adopci vaší matky už budou po těch čtyřiceti letech zničené, ale naštěstí tomu tak nebylo. Nakonec jsme ji přece jen dokázali dohledat. A teď, když už mezi námi není, tak jste…“ Sabine se na něj upřeně zadívala. Jeho hnědé oči měla bělma s nepatrným náznakem žluté, patrně od kouření. Oblek ušpiněný na nohavici od cigaretového popela musel být docela drahý a stejně tak i celá kancelář – v této čtvrti byste levný prostor nesehnali, pomyslela si. Nezdálo se, že by na takovém místě docházelo k promyšleným podvodům s dědictvím nebo vtípkům na úkor nějakého naivního chudáka. Protože Sabine pracovala v knihovně, rozhodně nepatřila k těm, které by mohli obrat o hodně peněz. Pro něco takového by si právníci našli lepší oběť. Znala příběhy lidí, kteří náhle zdědili nějakou půdu nebo nemovitost, ale pak se ukázalo, že se jednalo o rafinovanou past s cílem vymámit z nich podvodem peníze. Opravdu jí nepřipadalo, že by zrovna tady docházelo k podobným praktikám, úplně jistá si tím ale nebyla. „Myslím, že se mýlíte,“ pronesla a svraštila čelo. Constable zavrtěl hlavou a znovu shrnul vše, co jí řekl před pěti minutami. Pak ztuhl a dodal: „Ujišťuji vás, že jsme prověřili veškeré dokumenty. Vaše matka byla právoplatnou majitelkou komerční nemovitosti v pařížské čtvrti Batignolles, kterou zdědila po své matce a vaší biologické babičce Marianne Blanchetové.