„Do háje, mami, jestli budeš lidem rozmlouvat očkování, tak to tady spolu skončíme, doktor jsem tady já!“ vystartuju na mámu, jen co za pacientem zapadnou dveře. Sedí u stolku se svým odběrovým náčiním a tváří se jako bohyně klidu. Důstojná, netečná, rozvážná. A taky trochu povýšená nad všechno uboze člověčího.
„Doopravdy? Už někoho za mě máš?“ opáčí, zkušeně u toho zakrouží zkumavkou s krví a hned nato ji zasune do stojanu. Platinový přeliv, šikmo střižená ofina a rudá rtěnka mi důrazně připomenou, že se před nedávnem docela zbláznila. Posledního půl roku proplouvá ambulancí v nové, nevhodně krátké uniformě jako koráb ve vlnách oceánu. Určitě by spíš chtěla slyšet, že pluje jako jachta, bleskově svým štíhlým tělem rozráží zdejší stojaté vody a jasně určuje mému chabému doktorskému počínání směr. Pro jachtí vzhled dělá naprosto všechno — jen co táta zemřel, přešla na veganskou stravu, prý to v sobě měla vždycky, jen jí otec s těmi svými nakládanými krkovičkami, vejci se slaninou a glazovaným bůčkem nedal příležitost se uplatnit. Začala chodit do fitka a na jógu a hlavně si vytrvale nalhává, že šedesátka není žádný věk.
Takže — jestli už mám místo ní novou zdravotní sestru?
„Jo, mám,“ odpovím nabroušeně, ale máma se jen uchichtne. Ví, že nemám. A nikdy mít nebudu. Najít tady sestru — to je pravděpodobnější, že mi spadne na hlavu meteorit. A máti se na to poklidně spoléhá.
„Bláhová má v moči bílkovinu,“ zatřese proti světlu zkumavkou, „doufám, žes jí hned nepsal antibiotika, tohle zvládnou brusinky,“ podotkne a pátravě se na mě zadívá. Pak se zahledíme na zkalenou moč paní Bláhové. Tuším sice, že máti má pravdu, ale přiznat jí to nehodlám.
„Proboha, mami, přestaň se chovat jako laboratoř. A hlavně si nehraj na doktora,“ zaúpím, ale matka mě nevnímá.
Od chvíle, kdy sem před třemi lety nastoupila na záskok za nemocnou sestru, která se ale nikdy nevrátila, tu vládne pevnou rukou. Ovšem podle nejnovějších trendů, které jí pravidelně předkládají magazíny typu Vegan, Jóga plus, Power Fit a Žena a zdraví.
„Jestli ten dědek Voráček dostane chřipku nebo covid, piš si, že z toho bude zápal plic, a ten už to nedá,“ ucedím mezi zuby. „Máš ho na svědomí.“
„Prosím tě, doporučila jsem mu třezalku, ta mu imunitu vyšponuje tak, že nějaká chřipka nemá šanci,“ oznámí mi matka a dál mě ignoruje. Zavrtí myší počítače a koukne do systému, kdo další sedí v čekárně.
Raději zalezu k sobě do ordinace a dělám mrtvýho brouka. Strategie přežití, kterou jsem dokonale odkoukal od táty. Lepší půtky utnout v zárodku, než je nechat rozjet. I za cenu drobných osobních obětí. Stačilo, co jsem si
s máti užil, když jsem se rozhodl stát praktickým doktorem.
Chvílemi to vypadalo, že jí půjde o život. Syn významnýho brněnskýho internisty, o kterým se už na medicíně říkalo, že dřív nebo později překročí otcův odbornej stín. A on si oproti všem očekáváním zaleze na svý rodný maloměsto a otevře praxi tam. „Kdyby to bylo aspoň v Brně, mohl bys mít v péči významný pacienty — celebrity, novináře, umělce, tak jak to míval tatínek. Ale ty se zašiješ v tý naší díře, kde je největší celebritou akorát tak prodavačka z Kauflandu,“ spílala mi máti dennodenně, ale já ji vytrvale ignoroval.
Pravdou je, že žádnej geniální doktor by se nestal obvoďákem. Žádnej. Kromě mě. Kdybych chtěl, na kliniku do Brna mě vezmou všemi deseti znovu. Jenže máma nemůže pochopit, že jedna věc je, že mě baví medicína, a druhá, že nesnáším lidi. Ne pacienty, s těma jsem úplně v pohodě. Všechny ty dědky, babči, studenty, dělňase, prodavačky, inženýry a bůhvíkoho, nikdo z nich mi v zásadě nevadí. Co ale ze srdce nenávidím, jsou ostatní doktoři. Takzvaní kolegové, se všema jejich podělanýma ambicema. Jejich rádoby vznešený oslovování se pane kolego není v žádným případě projevem úcty a respektu. Spíš to používají proto, že si vzájemně nemůžou přijít na jméno. Zvlášť když mají pocit, že jim dotčený kolega vyfoukl pacienta, na kterým mohl udělat kariéru. Třeba proto, že trpěl vzácným onemocněním, nebo se ho coby prakticky mrtvého povedlo přivést zpět k životu. Jo, a tohle je moje smůla. Já se k takovým pacošům nachomýtl hned dvakrát. Nejhorší je, že to ani nebyli mí pacienti a já do toho vážně neměl co
mluvit. Jenže když jdete po chodbě špitálu a čistě náhodou tam sedí na lavici docela malá holka a vám z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu sepne v hlavě, že tohle není ta z tisíce holek, co je sem rodiče přivezli s rýmou a odejdou domů s lahvičkou nurofenu. I když to tak na první dobrou vypadá. Že se tam rozjíždí těžká infekce a bude potřeba okamžitě pomoct. A na tohle já mám dokonalej radar.
Nějakej šestej smysl, kterej mi pomáhá přijít na to, kdo doopravdy potřebuje doktora. Překvapivě je to daleko míň lidí, než se v ordinacích a špitálech objevuje. V podstatě bych řekl, že zvlášť ambulance praktika je narvaná zdravejma lidma. V lepším případě se chodí jen ujistit, že jim nic není, v horším očekávají dramatickou léčbu banalit, jako je rýma, zaražený větry nebo záděrka na prstu. A v tom nejhorším — a kupodivu hodně častým případě — si jdou pro potvrzení, že se můžou oficiálně flákat. Jenže pořád lepší řešit tyhle obyčejný maloměstský pacoše než si hrát na elitu národa.
Celý dopoledne raději nevylízám z ordinace, protože zvlášť v poslední době se mi zdá, že každej náš konflikt mámu ještě víc podnítí k třezalkový osvětě. V hloubi duše si ale znovu dám předsevzetí, že vyvěsím novej inzerát na sestru. Máma se konečně odporoučí do důchodu a já tu budu mít svatej pokoj.
„Už tam nikdo není, tak si skočíme s Marikou na oběd,“ strčí mi kolem poledne hlavu do dveří. Samozřejmě se neptá, jen mi to oznamuje a rozhodně nečeká, že bych to rozporoval. V místnosti je přetopeno a porouchaný
termostat ani po týdnu nepřišel nikdo opravit. Jen přikývnu, ale ani teď do sesterny nevylezu. Nerad bych se tam srazil s Marikou. Určitě mám zrudlý tváře a na tričku propocená kola jak od vozu. Už tak mám dojem, že jí musím být od přírody odpornej. Něco mi říká, že vedle sebe působíme v duchu pohádky Kráska a zvíře. Samozřejmě já jsem zvíře, ona kráska. Marika už při pohovoru podle mýho dost nepoučenýho odhadu naplňovala všechny parametry modelky. Kdežto já splnil parametry… koblihy, jejíž čas na pultu se postupně krátí, cukrová posypka vlhne a začíná se nebezpečně lesknout. Prakticky vzato jsem od Mariky nejmíň o pět let starší a osmdesát kilo těžší. Jo, o osmdesát. A to je můj problém. Člověk může být sebehodnější, sebemilejší a sebechytřejší, pokud ale jeho tělo nekontrolovaně přetéká do všech stran a břicho visí jak po porodu oslích osmerčat, tyhle Mariky jím budou zákonitě vždycky trochu pohrdat.
Zahledím se z okna ordinace, a i když jsem v přízemí, mám z něho výhled rovnou ke kolejím. Je to tady stará nádražácká budova, kterou koupil jakejsi místní podnikatel a nabídl k pronájmu doktorům, zubařům a bůhvíkomu. Tenkrát se mi to místo zdálo výhodný, začínal jsem nově praxi a říkal si, že ordinace u nádraží se bude hodit. Lidi si za mnou zaskočí cestou z práce nebo před odjezdem, budou to mít blízko do centra i k nákupáku. Moc jsem neřešil, že budova je stará a potřebovala by lecjakou inovaci. A jak tohle místo získalo osvědčení pro zdravotnický zařízení, to nepochopím dodneška. Jenže za ty roky jsem
se tu zabydlel tak, že se mi odsud nechce, i když hygiena to tu nechává běžet spíš ze starý dobrý známosti.
Chvíli jen tak zírám do žloutnoucího listí, obloha je zatažená a šedivá, přesně ten úmornej čas, kdy už má člověk podepsanou zlou jistotu, že léto je definitivně pryč, a do Vánoc daleko. Cestička hrůzy, přes kterou se k nim může prokousat, vede skrz adenovirózy, covidy a sem tam i vlnu streptokokových angín, zápalů plic nebo infekční žloutenky.
Znovu zavrtím myší, probudím počítač a začnu dopisovat papíry. Mlátím do klávesnice jak zběsilej, dělám si naději, že když tu nikdo není, naženu práci pro pojišťovny a vypadnu dneska dřív. V televizi hraje Real s Barcelonou; a i když jsem dost nesportovní typ, tak fotbalu poctivě fandím.
Máma s Marikou se ani po tři čtvrtě hodině nevrací, nějakým zázrakem se ale už žádnej pacoš neobjeví, takže mám dost šanci. Někde vzadu v hlavě si uvědomím ticho, který se rozlévá všude kolem, dokonce ani žádný vlak nepřijíždí, až mě napadne, že se musel zastavit čas. Jenže sotva mi tohle bleskne hlavou, ozve se klepání na okno. Nejdřív tomu nevěnuju pozornost, nebylo by to poprvé, kdy si tu nějaký floutek ťukne jen tak ze zábavy a hned nato se smíchem vezme do zaječích. Ohromná sranda, že přinutil knedloidního plešouna vyskočit ze židle. Jenže po pár vteřinách se klepání zopakuje a zdá se mi dokonce, že zesílilo. Napadá mě, že je to nějakej dotěrnej pacient, občas někdo pojme nápad, že se mnou svoje zdravotní potíže vyřeší skrz okno,
a obejde tak frontu v čekárně. Už se chystám na dotyčnýho začít zostra, že ordinace má i dveře a taky čekárnu a nejsem výdejní okýnko, jenže když otevřu, naproti mně přešlapuje jakási holka. Když mě uvidí, skoro vyjekne úlekem, uskočí dozadu a zmateně přepočítává okna.
„WTF, tak ono je to třetí okno zleva, já to tušila,“ zatřepe culíky. Stojí a zírá na mě, může jí být tak dvanáct, možná i míň, ve vlasech má čelenku s kočičíma ušima a taky kočku tak trochu i připomíná. Nebo spíš kotě s růžovým čumáčkem a zelenýma vyděšenýma očima. Ale podle toho, jak špulí rty, bych se vsadil, že umí i pořádně seknout.
„A cos potřebovala? Doufám, že jsi mě nepřišla přepadnout,“ zavtipkuju.
„Houbes přepadnout,“ zasměje se cácora a sjíždí mě pohledem jako exemplář v cirkuse. „Já hledám mámu.“
„No jo… to já ti rád pomůžu, ale musel bych vědět, kdo je tvá máma.“ Rychle si v hlavě probírám seznam pacientek, které tu za mnou dneska byly a ke komu by mohla tahle malá patřit.
„No mámu… doktorku, co tady pracuje…“
Ty jo — tohle je vážně Maričina dcera? Probůh, kde k ní přišla? Někde na medicíně? Možná spíš na gymplu.
„Jo tak, mámu — ona je na obědě, ale vrátí se co nevidět, můžeš tu na ni počkat.“ Kývnu směrem ke dveřím. Holka se na mě nejdřív podezíravě zahledí, bodejť ne — Shrek mimo bažinu taky moc důvěry nevzbuzoval —, pak ale přikývne a beze slova vyrazí ke dveřím.
Vpustím ji do čekárny a hned za ní zamknu dveře. Za pár minut bude jedna, teď už snad nikdo nepřijde.
„Pojď klidně semhle,“ vedu ji k nám do kutlochu, kde se převlíkáme. „Uvařím ti čaj…“ nabídnu jí a jsem trochu na rozpacích, přece jen s malýma holkama si moc nemám co říct. Pak si vzpomenu na mámu, ta by se teď určitě vytasila s jídlem, dítě má mít dostatek makroživin a je potřeba mu je dodat. V zásadě jsem za ten nápad vděčnej, i když v matčiných fantaziích ještě donedávna představovaly makroživiny hlavně dozlatova vypečený bůčky a krkovice marinovaný na všechny způsoby, koneckonců proto vypadám právě takhle. Máti to dneska sice všechno popírá, ale já jsem jejího kulinářskýho počínání živoucím důkazem.
„Měla by sis dát banán,“ zalovím ve skříňce a podávám ho holce.
„Jo, vážně dík,“ sáhne po něm docela vděčně. Vida, makroživiny opravdu zabírají. „Ve škole byl zase hnus, skoro celý jsem to vyhodila,“ nakrčí nos a znovu si mě přeměří, jako by mě právě vypustili z výběhu pro dinosaury.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptám se a trochu nejistě si popotáhnu tričko. Fakt mi nemusí zírat na ten visící špek.
„Já jsem Drejk,“ oznámí mi pískle a zahryzne se do banánu. Pak ale ještě s pusou plnou jídla dodá: „Teda jmenuju se Ema, ale nikdo mi neřekne jinak než Drejk.“
„A to jako proč?“ zasměju se a uvědomím si, že mě tahle holka začíná bavit. Opřu se o stolek a pozoruju, s jakou chutí slupne banán. Škoda že tu nemám další.
„Jako malej drak, když pařím na kompu, nejčastěji si beru jeho avatara.“
„Hm, skvělý,“ ušklíbnu se uznale. „A to ti tak říká i máma?“
„Jasně že jo,“ zakinklá holka nohama, „my doma přezdívky dost dodržujeme.“
„To je fajn,“ otočím se k rychlovarný konvici a začnu zalívat sáček ovocnýho čaje. „A co má za přezdívku máma?“
Drejk užuž otvírá pusu, když se z chodby ozve hlahol. „Máma,“ napruží se holka a jak splašená vyletí ke dveřím.
„Emo, co tady děláš?“ zírá Marika na holku a ta jen protočí oči v sloup. „Jsem ti říkala, že se za tebou stavím, protože odpadá výtvarka.“
„Tak šup do ordinace, nebudeš tady pana doktora zdržovat,“ ukáže Marika směrem ke svý ambulanci a omluvně pokrčí rameny. Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že se těmi svými dokonalými rty nepatrně ušklíbla.
„To je v pohodě,“ zamumlám a taky zapadnu k sobě. Zasednu za stůl a myší rozkliknu kartu Bláhové. Vůbec se ale nemůžu soustředit. Hlavně proto, že ve mně zase zahlodá pochybnost, jestli jsem udělal dobře, když jsem sem Mariku přijal. Jenže jestli moje máti něco dokonale ovládá, tak je to schopnost naskládat přesvědčivý argumenty přesně tak, že nakonec dávají hlavu a patu. V případě Mariky to bylo tvrzení, že budu mít s kým konzultovat složitý případy, že táta vždycky tvrdil, že pohled druhýho kolegy je nenahraditelnej a taky že lidi ve městě ocení, když tady bude další doktor. Zasypávala mě podobnýma pravdama tak dlouho, až jsem podlehl. Nečekaně velkoryse přehlídla, že Maričino každý druhý slovo je sprostý, a už vůbec si nelámala hlavu s tím, co na to pacienti.
„Aspoň mluví jejich řečí, to mají lidi rádi,“ vysvětlila mi máti, když jsem si po týdnu společný práce neprozřetelně postěžoval.
„Ale víš, jak to působí, když na pacienta vyvalí to její: Do prdele, vy máte CRP jak kůň! nebo Krucinál, vám chybí železo jako v železným dole po ukončení těžby.“
Jenže máti byla neoblomná — potřebuju k ruce druhýho doktora a basta. Nakonec se aspoň uvolila, že bude k Marice přednostně posílat ty pacienty, na který její jadrná mluva nebude mít zhoubnej vliv.
„Taky počítej s tím, že ona to vykompenzuje svým vzhledem, vždyť vypadá líp než Monika Bagárová. A to už je nějaká hvězda.“ Moc jsem tenkrát nevěděl, kdo Monika Bagárová je, ale když jsem si ji vygooglil, musel jsem dát máti za pravdu. Hlavně teda když si představím, že Marika nasadí ten svůj zdánlivě zjihlej výraz, a oni si nemůžou být jistí, jestli je hodlá ošetřit, nebo pěkně pomaličku sežrat.