Svůj život jsem naprosto zbabrala.
Narodila jsem se ještě za války, moji rodiče nebyli nijak hodní lidé a ani já jsem nebyla žádné hodné dítě. Když začaly být konflikty nesnesitelné, dostala jsem se na evangelickou faru k pěstounům, kde vládl citový chlad a intelekt, při večeři se vedly debaty o Heidegge rovi a Habermasovi. Hodiny klavíru, doučová ní z matematiky, maturita. Studium jsem po dvanácti semestrech přerušila, dlouho jsem byla v nemocnici: operace plic. Doktoři mi dávali pět let. Jasně, roky jsem hulila jak fabrika. Pak první svatba, moc brzo, za pár let přišel rozvod. Druhá svatba, po pětadvaceti letech rozchod, po dvaačtyřiceti letech druhý rozvod. Nemocnice: rakovina. Jasně, život samá chyba. Pracovala jsem pro televizi, ten nejlepší pořad, co jsem kdy dělala — vysílání o knihách „Lesen!“ (Číst!) —, jsem zvorala, protože jsem o ZDF prohlásila, že jsou nekulturní banda, a tak mě vyhodili. Stěhování do Kolína, kde to tenkrát bylo vzrušující a dneska je z něj zpustlá provincie. Teď tu sedím, je mi osmdesát a v noci nemůžu spát a říkám si: Jak dlouho to asi ještě potrvá? 11