Poznámky
Byli jsme to my. Jeden druhého jsme si představovali, vnímali jeden druhého v temnotě, která je v mých vzpomínkách prosycena světlem.
Chtěla bych tomu říkat život.
Adrienne Rich: Původ a dějiny vědomí 1
Elizabeth Shaw má problém. Režisér Ridley Scott implantoval do jejích útrob velké embryo hnusného vetřelce připomínajícího chobotnici. Elizabeth musí na palubě vesmírné lodi Prometheus najít způsob, jak se nezvaného hosta zbavit a nevykrvácet při tom. Vyšplhá se do futuristické zdravotní jednotky a požaduje od počítače císařský řez. „Chyba,“ hlásí počítač, „tato jednotka je kalibrována pouze pro mužské pacienty.“
„Do háje,“ ozvala se žena za mnou, „kdo to vymyslel?“
Následuje děsivá scéna plná laserů, kancelářských svorek a svíjejících se chapadel. 2 Když jsem v roce 2012 seděla ve zhasnutém kinosále v New Yorku a sledovala tento prequel k filmu Prometheus, neubránila jsem se otázce: Ano, kdo to vymyslel? Kdo vyslal do vesmíru expedici za miliardy dolarů a neujistil se, že vybavení je uzpůsobené i pro ženy?
Moderní lékařství bohužel často činí právě tohle. Muži i ženy užívají antidepresiva ve stejných dávkách, ačkoli existují důkazy, že každé pohlaví na ně možná reaguje jinak.3 Léky proti bolesti se rovněž předepisují bez ohledu na pohlaví navzdory nesporným důkazům, že u žen může být jejich účinek snížený4. Riziko úmrtí na srdeční infarkt je u žen vyšší, přestože mají nižší pravděpodobnost, že jím budou postiženy5 . Příznaky jsou u každého pohlaví odlišné, proto je postižené ženy ani ošetřující lékaři mnohdy nerozpoznají včas6. Anestetika při operacích7, léky proti Alzheimerově chorobě8, a dokonce i vzdělávací plány9 vykazují jeden velký nedostatek v podobě nedomyšleného předpokladu, že těla žen jsou zkrátka těla — měkčí a oblejší, sice postrádající pár nepřehlédnutelných věcí kdesi dole, ale v podstatě stejná jako ta mužská10 .
A téměř všechny studie založené na těchto závěrech zahrnují pouze cisgenderové jedince. Ve světě vědeckých výzkumů není věnována téměř žádná pozornost tomu, co se odehrává v tělech lidí, kteří se narodili s tím či oním pohlavím, ale později se identifikují odlišně.
Důvodem může být částečně to, že mezi biologickým pohlavím — něčím, co od základů určuje náš tělesný vývoj, od buněčných organel až po celkové tělesné rysy, co se vyvíjelo celé miliardy let v průběhu
evoluce — a lidskou genderovou identitou, nejistou kognitivní záležitostí starou nejvýše několik set tisíc let, je propastný rozdíl.* Ale to není všechno. V podstatě jde o to, že až do velice nedávné doby vědecké zkoumání biologicky ženského těla dalece zaostávalo za studiemi zabývajícími se tělem mužským. Důvodem není jen to, že se lékaři a vědci nenamáhají vyhledávat specifické údaje ohledně konkrétního pohlaví. Ještě před velmi krátkou dobou tyto údaje prostě neexistovaly. Studie věnované živočichům, které v letech 1996—2006 vycházely v odborném časopisu Pain, se z více než 79 procent týkaly pouze subjektů mužského pohlaví.11 Před rokem 1990 byly statistiky ještě mnohem nevyrovnanější. Není to vůbec neobvyklé, neboť desítky prominentních vědeckých časopisů uveřejňují totéž. Důvodem existence této slepoty ohledně ženského těla, pokud hovoříme o základní biologii nebo personalizovaném lékařství, není jen sexismus. Jedná se o intelektuální problém, který přerostl v problém společenský: velmi dlouho jsme k pohlavně diferencovaným tělům i k jejich vědeckému zkoumání přistupovali naprosto chybně. V biologických vědách stále ještě existuje cosi jako „maskulinní norma“. Od myší po člověka je předmětem laboratorního bádání tělo mužského pohlaví.12 Když právě nejde o vaječníky, dělohy, estrogeny nebo prsa, holky jsou prostě stranou. Vzpomeňte si, kdy jste naposledy
* Vím, že mnozí lidé se s touto myšlenkou zatím nesmířili, ale většina vědecké obce souhlasí s tím, že biologické pohlaví a lidská genderová identita jsou dvě různé věci. Domněnka, že typické pohlavní znaky lidského těla nevyhnutelně předjímají genderovou identitu a chování s ní spojované, se někdy označuje jako „biologismus“ nebo obecněji „genderový esencialismus“ (Witt, 1995). U genderového esencialismu jde v zásadě o přirozené rozšíření sexismu. Společnosti, v nichž je udržováno hluboce kulturně zakořeněné přesvědčení ohledně toho, jaké by to či ono pohlaví „mělo být“, mají rovněž sklony věřit, že člověk od narození náleží k jednomu ze dvou pohlaví podle toho, jak vypadá jeho tělo. Takové společnosti pak uvedené domněnky utužují pomocí různých pravidel pro každé pohlaví. Při jejich nedodržování následuje celá škála postihů, od nenápadného a obtížného sociálního vyloučení až po neuvěřitelně násilné tresty pro „narušitele pravidel“.
četli jakoukoli vědeckou studii, třeba článek pojednávající o novém pohledu na obezitu, toleranci bolesti, paměti či stárnutí. Tato studie s největší pravděpodobností nezahrnovala ženské subjekty. Platí to stejnou měrou pro myši, psy, prasata, opice a až příliš často i pro lidi. Jakmile se nový lék začne testovat na lidských subjektech, jeho účinky předtím nejspíš nikdo netestoval na samicích. Když tedy pomyslíme na Elizabeth Shaw, jak ve sci-fi filmu křičí na mizogynního robota-zdravotníka, neměli bychom pociťovat jen hrůzu, soucit a nevěřícnost. Měli bychom cítit uznání.
Proč k tomu stále dochází? Neměla by být věda objektivní? Genderově neutrální? Neměla by se řídit empirickými metodami?
Když jsem se poprvé setkala s maskulinní normou, byla jsem v šoku — ne proto, že jsem žena, ale proto, že jsem v té době dokončovala doktorát na Kolumbijské univerzitě, kde jsem studovala vývoj narace a poznání — stručně řečeno mozek a příběhy a jejich tři sta tisíc let trvající historii. Vyučovala jsem a vedla výzkumy v řadě špičkových institucí pro vědu a vzdělávání. Proto jsem si myslela, že mám celkem dobrý přehled o situaci žen v moderním univerzitním světě. Sice jsem byla svědkyní několika hraničních projevů chování, osobně jsem však sexismus v laboratoři nikdy nezažila. Představa, že se většina biologických věd doposud zakládá na „maskulinní normě“, mi byla zcela cizí. Třebaže jsem feministka, můj feminismus byl spíše praktického rázu. Už jen samotný fakt, že jsem žena zabývající se kvantitativním výzkumem, mi stačil jako dostatečný projev revolucionářství. A upřímně, biologové i neurovědci, psychologové a biofyzikové, s nimiž jsem byla v kontaktu, počínaje lidmi, s nimiž jsem spolupracovala, až po ty, se kterými jsem chodila na pivo, patřili k těm nejliberálnějším, nejrozumnějším, nejinteligentnějším a nejkosmopolitnějším osobám, jaké jsem kdy poznala. A navíc to byli vážně dobří lidé. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo považovat je za jedince, kteří udržují v chodu jakousi systémovou nespravedlnost, navíc takovou, která poškozuje jejich vědní obor.
Není to však výhradně jejich chyba. Řada badatelů využívá mužské subjekty z praktických důvodů. Není totiž snadné získat kontrolu nad tím, čím vším je u žen ovlivněn rozmnožovací cyklus, zejména pak u savců. Jejich těla v pravidelných intervalech zaplavuje hutná směs
Úvod
hormonů, zatímco mužské hormony se zdají být stabilnější. Kvalitní vědecký experiment by měl být přehledný a zahrnovat co nejmenší počet rušivých faktorů. Jak mi řekl jeden novopečený držitel doktorského titulu, který pracoval v laboratoři laureáta Nobelovy ceny, užití maskulinních subjektů „zkrátka usnadňuje snahu o čistou vědu“. Jinými slovy: proměnné snáze udržíme pod kontrolou, údaje lze interpretovat bez přílišné námahy a výsledky mají vyšší výpovědní hodnotu. Platí to hlavně pro složité systémy týkající se výzkumu chování, problém ale může nastat i u tak základních věcí, jako je metabolismus. Zahrnutí ženského reprodukčního cyklu do výzkumu je považováno za složité a nákladné13; už pouhý vaječník představuje „rušivý faktor“. Pokud se tedy vědecký pracovník nezabývá konkrétní záležitostí týkající se ženského těla, zůstává ženské pohlaví stranou. Pokusy probíhají rychleji, studie jsou uveřejněny dříve a badatel spíše získá grant i definitivu. Podněty k takovému „zjednodušování“ však vycházejí i z mnohem staršího způsobu chápání pohlavně diferencovaného těla (a jsou stále aktuální). Nejde o to, že by si špičkoví vědci stále ještě mysleli, že ženské tělo vzniklo z Adamova žebra, avšak předpoklad, že pohlavní diferenciace je pouze záležitost pohlavních orgánů — že ženství je jen drobná kosmetická úprava platónské ideje —, přece jen trochu připomíná starý biblický příběh. A ten příběh je lživý. Jak jsme postupně zjistili, ženská těla nejsou jen mužská těla se „speciální výbavou“ (tuk, prsa, děloha). Varlata ani vaječníky není možné „domontovat“. Pohlavní diferenciace prostupuje do všech důležitých rysů našich savčích těl i do životů, které v těchto tělech prožíváme, a platí to stejně pro myš jako pro člověka14. Pokud budou vědci zkoumat výhradně maskulinní normu, získáme sotva polovinu celého obrazu; až příliš často ani nevíme, o co přicházíme, když ignorujeme rozdíly mezi pohlavími, protože se na ně neptáme. Ohromila mě svéhlavá realita maskulinní normy, a tak jsem učinila to, co badatelé rádi dělají: prohrabala jsem se databázemi, abych zjistila, jak velký dosah tenhle problém má. A došla k závěru, že nezměrný. Tak obrovský, že řada pojednání ani nezmiňuje fakt, že vycházejí pouze ze závěrů získaných od jedinců mužského pohlaví. Často jsem musela autory přímo kontaktovat a zeptat se.
Fajn, třeba se to týká jen myší, říkala jsem si. Možná je to jen problém u studií, které se zabývají živočichy. Bohužel tomu tak není. Podle předpisů vytvořených v 70. letech 20. století pro klinické testy ve Spojených státech je „přísně nařízeno“ nevyužívat subjekty ženského pohlaví v „plodném věku“. S těhotnými subjekty se nesmí pracovat už vůbec. I když na první pohled se to může zdát víc než rozumné — s dětskými životy si nikdo zahrávat nechce —, také to znamená, že ustavičně kormidlujeme v mlhách. Ačkoli National Institutes of Health (Národní ústavy zdraví, NIH) dokázaly v roce 1994 některá z těchto pravidel aktualizovat, pravidelně dochází k využívání různých skulin. Jedna z každých pěti klinických studií léků provedených NIH od roku 2000 stále s žádnými subjekty ženského pohlaví nepracovala15, a z těch, které to učinily, se téměř dvě třetiny ani nenamáhaly analyzovat získaná data ohledně rozdílů mezi pohlavími. I kdyby všichni dodržovali nová pravidla, teprve v roce 2004 by se na trh dostaly první nově schválené léky testované na statisticky významném počtu žen. Obvykle totiž zabere víc než deset let, než je po dokončení klinické studie možné začít lék prodávat.16 U léků, které byly schváleny pro prodej dříve, než nové úpravy vstoupily v platnost, rozhodně nejsou vyžadovány nové klinické studie.*
A proto většinu testovaných osob v klinických studiích tvoří i nadále muži a stejně tak ve studiích týkajících se jiných živočichů převažují
* Podobné problémy se objevují v právních předpisech ve většině industrializovaných zemí světa včetně Kanady, Spojeného království a Francie. Dobře míněný záměr ochraňovat těhotné ženy a jejich budoucí potomky vedl k tomu, že ženské pohlaví bylo dlouhou dobu z lékařských výzkumů vyřazeno. Novější legislativa v řadě zemí čísla navýšila — ve Spojených státech například studie hrazené NIH musejí obhajovat svůj postup, když do klinických studií nezahrnou ženy, v systému ovšem zbývá dostatek možných skulin, aby uchem jehly prošli i velbloudi (Geller et al., 2018; Rechlin et al., 2021). Některé odborné časopisy se věci chopily po svém a například Endocrinology nyní vyžaduje, aby bylo v metodické části dokumentu uvedeno pohlaví živočichů (Blaustein, 2012). Většina recenzovaných vědeckých časopisů však takové podmínky nezavedla.
Úvod
jako pokusná zvířata samci. Zatím se ženám častěji než mužům předepisují léky proti bolesti a psychotropní látky.17 Jedná se o léky, které nebyly ani zdaleka testovány na dostatečném počtu ženských subjektů.
Jelikož dávkování obvykle vychází z tělesné hmotnosti a věku, nejsou-li na základě výzkumu k dispozici specifická doporučení pro ženy, musejí se lékaři spoléhat na neověřené poznatky* , aby zjistili, zda je předpis zapotřebí poupravit pro pacientku ženského pohlaví.18
Obzvlášť problematická je situace u analgetik. Třebaže nedávné výzkumy prokázaly, že ženy potřebují vyšší dávky analgetik, aby pocítily stejnou úlevu od bolesti jako muži, v instrukcích pro dávkování tento poznatek ani dnes uveden není. A proč by měl? Oficiální pokyny se obecně zakládají na výsledcích klinických testů. U řady dnes dostupných analgetik, například u OxyContinu19, který se začal prodávat v roce 199620, se klinické studie rozdíly mezi pohlavími zpravidla nezabývaly, jelikož se to po nich nevyžadovalo. V mnohých případech je zákonné předpisy dokonce vyzývaly k tomu, aby tak nečinily, protože tyto studie byly uveřejněny dříve, než došlo ke změně pravidel NIH. OxyContin se od té doby stal jedním z nejvíce zneužívaných analgetik na světě, které se běžně předepisuje ženám trpícím endometriózou a křečemi dělohy.21 Těhotné ženy, jež jsou na takových lécích závislé, bývají varovány, aby je nevysazovaly příliš rychle, neboť v důsledku
* Regulační orgány se občas vzchopí k akci, ale trvá to. V roce 2013 například americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) konečně vydal směrnici, která poskytuje lékařům instrukce k předepisování nižších (v zásadě polovičních) dávek hypnotika Zolpidem, protože u žen zřejmě dochází k jeho odbourávání z krevního oběhu pomaleji než u mužů (FDA, 2013). V té době už byl Zolpidem schválen pro lékařské použití jednadvacet let. Původní schvalovací dokument uváděl, že dávkování je třeba „přizpůsobit“ pro konkrétního pacienta, neuváděl však žádné poznámky ohledně rozdílů v dávkování mezi muži a ženami. V návodu se psalo pouze „doporučená dávka pro dospělého člověka je 10 mg bezprostředně před spaním“ (FDA, 1992) a další rada zněla, že „starší, oslabené osoby a pacienti se selháním jater“ by měli užívat „počáteční dávku 5 mg“ (tamtéž). Nebylo by tedy lepší rovnou předpokládat, že všechny ženy trpí selháním jater?
stresu z abstinenčních příznaků by mohlo dojít k potratu. (Těmto ženám se obvykle předepisuje metadon.22) Jiné si závislost vypěstují během těhotenství, občas poté, co jim lékaři s dobrým úmyslem předepíšou analgetika pro úlevu od bolesti a netuší, že pacientka je těhotná (nebo se chystá otěhotnět). Jedna studie uveřejněná v roce 2012 ukazuje, že počet novorozenců, již přišli na svět se závislostí na opiátech23, se během pouhých deseti let ztrojnásobil. Důvodem je částečně to, že matky si vytvořily závislost na lécích jako OxyContin. Tento počet stále narůstá.24
Podle nedávné zprávy od American Academy of Pediatrics (Americká akademie pediatrů) řada matek ani nevěděla25, že by tyto léky mohly jejich dětem uškodit. Jenže na rozdíl od pacientů — mužů, kterým lékař předepsal stejný lék, tyto ženy pravděpodobně užívaly vyšší dávku uvedené látky, neboť nepocítily očekávanou úlevu, nebo úleva trvala příliš krátkou dobu: Zabralo to jen na chvíli, kašlu na to, radši si vezmu další, ach jo, tentokrát to nefungovalo tak dobře, radši jich spolknu víc… Většina klinických studií prokázala, že napříč různými typy léků dochází u žen k rychlejšímu odbourávání účinných látek než u mužů.* Tento závěr bývá ovšem obvykle pominut, když dojde na příbalovou informaci. A závislost na analgetikách naneštěstí vzniká snáze, jsou-li dávky vyšší a častější. Jinými slovy: ženy užívající OxyContin mají sklon dělat přesně tu věc, která jejich tělo uvrhne do závislosti:
* Velká pozornost je věnována faktu, že ženská těla jsou spíše menší. Příčina odlišností v metabolizaci účinné látky by mohla souviset s játry. Z nedávného výzkumu, který srovnával vzorky odebrané z tkáně mužských a ženských jater, vyplynulo, že existuje 1300 genů, jejichž genová exprese mRNA byla významnou měrou ovlivněna pohlavím; 75 procent z nich vykázalo vyšší expresi u žen (Renaud et al., 2011).
Jinými slovy: nejde tedy jen o to, jaké množství účinné látky projde jakým objemem tělesné hmoty, ale o to, jak buňky v ženských či mužských játrech přes den pracují. A „den“ je tady skutečně důležitý: játra stejně jako zbytek těla podléhají cirkadiánnímu rytmu. Samice savců si v průběhu evoluce vyvinuly obzvlášť vysokou citlivost na sluneční paprsky (Lu et al., 2013). Více na téma denní světlo a jeho vlivy najdete v kapitole „Vnímání“.
Úvod
polykají tabletky tak dlouho, dokud si tělo nevytvoří určitou hladinu účinné látky. Kdyby léky jako OxyContin prošly v průběhu klinických studií řádným testováním na ženách, měli by lékaři k dispozici lepší instrukce ohledně přístupu k bolesti u pacientek a na svět by přicházelo méně novorozenců, kteří vstoupí do života jako drogově závislí. Je důležité zmínit, že „léky“ nejsou jen tabletky v našich lékárničkách. Položte si otázku: Je přijatelné, že teprve v roce 1999 jsme se uvolili začít provádět testy týkající se rozdílů mezi pohlavími u celkové anestezie? Vyšlo při nich najevo, že ženy se probouzejí rychleji než muži bez ohledu na věk, hmotnost nebo velikost dávky, kterou dostaly. 26 (Nevím jak vám, ale mně se dost příčí představa, že bych se během operace probrala.) A přitom cílem této studie ani nebylo zjišťování odlišností mezi pohlavími. Badatelé jen chtěli vyzkoušet nový elektroencefalograf v průběhu anestezie. Studie byla provedena u pacientů, kteří již byli na rozpisech pro operace. Účastnily se čtyři různé fakultní nemocnice, takže subjektů bylo překvapivě velmi mnoho — žen i mužů. Elektroencefalograf se nakonec ukázal jako přínosný, ale tento fakt byl v závěru mnohem méně zajímavý než výsledky získané u žen. Badatelé se očividně až v tomto okamžiku vrátili o kus zpět a provedli analýzu získaných dat na základě odlišností mezi pohlavími. Jinak řečeno, vlastně se na to neptali. A až potom, řekněme po akci, přišli na to, že si tuto otázku položit měli.
Pominout tuto otázku je nebezpečné. Jsem jednoznačně zastánkyní jednoduchosti experimentů, ale kdo se zdravým rozumem by tohle označil za „čistou vědu“?
Ve stejné době, kdy jsem přišla na to, jak moc je maskulinní norma pro ženy nevýhodná, jsem objevila nový výzkum týkající se ženského těla, jemuž ani zdaleka nebyla věnována dostatečná pozornost. Vědci jen zřídka čtou texty mimo svůj obor, ale oblast mého zkoumání vyžadovala, abych pravidelně pročítala dokumenty nejméně ze tří různých disciplín (kognitivní psychologie, evoluční teorie poznání a počítačová lingvistika), a musela jsem si udržovat přehled také o nejnovějších poznatcích v literární vědě. Ale dokonce i pro mě bylo nezvyklé ponořit se do časopisů o anestezii, do studií o metabolismu a paleoantropologie.
Poháněla mě však otázka: A co ženy? Co se změní, když se zeptáte: „Co je na ženském těle jiného? Nezapomněli jsme na něco?“
Proč jsou například ženy tlustší než muži (když na to půjdeme bez okolků)? Jako americká žena z jednadvacátého století jsem strávila celkem hodně času přemítáním o svém tělesném tuku, ale neměla jsem ani nejmenší tušení, že moje tuková tkáň je vlastně orgán, nemluvě o tom, že se vyvinul z téhož starobylého orgánu jako játra a většina imunitního systému27 .
Dovolte mi uvést jeden příklad ze skutečného života. V roce 2011 uveřejnily The New York Times článek o liposukci.28 Zdá se, že u žen, které se rozhodly pro liposukci boků a stehen, se tato tuková tkáň zase obnoví, ale objeví se na jiných místech. Stehna zůstanou štíhlá, vaše nadloktí ovšem bude časem silnější než dřív. Byl to rozkošný článek. Trošku nadnesený, dlužno podotknout. Ale na rozdíl od většiny plastických chirurgů (což je přinejmenším moje domněnka) jsem měla více informací díky nedávnému pročítání nejnovějších výzkumů v oblasti tukové tkáně — zejména té ženské. Dozvěděla jsem se, že ženský tuk není stejný jako mužský. Jednotlivé části tukových zásob v našem těle se všelijak odlišují* , ale ženské boky, hýždě a tuk v horní části stehen, takzvaný gluteofemorální tuk, jsou napěchované neobvyklými lipidy29: jde o polynenasycené mastné kyseliny s dlouhým řetězcem neboli LCFA (známé jako omega 3 neboli rybí tuk). Lidská játra tyto druhy tuků nedokážou vytvářet, takže je musíme přijímat v potravě.30 A těla, která mohou otěhotnět, je potřebují pro budování mozků a sítnic miminek.
Ženský gluteofemorální tuk po většinu času odolává metabolickým procesům31, takže nedochází k jeho odbourání. Jak mnoho žen ví, jsou to první oblasti, kde se přibírá, a poslední, kde se hubne.** Ale
* Například tukové zásoby v okolí srdce se chovají jinak než ty, které máte pod bradou, a mají také odlišnou strukturu.
** Proto si ženy v této oblasti tak často nechávají provést liposukci. V těsném závěsu následují tukové polštáře na břiše. Takzvaný brazilský lifting hýždí spojuje obojí. Z ženina břicha se odsají tukové zásoby a vstříknou se do hýždí. Tato operace je dost nebezpečná, protože v ženských
Úvod
v posledním trimestru těhotenství, kdy se neustále vyvíjí mozek plodu a plod si ukládá vlastní tukové zásoby, matčino tělo ochotně uvolňuje spousty těchto lipidů ve prospěch miminka. Cílené využívání matčina gluteofemorálního tuku pokračuje během prvního roku kojení, což je překvapivě ta nejdůležitější doba pro vývoj dětského mozku a očí. Někteří evoluční biologové tvrdí, že ženy jsou evolučně předurčeny k tomu, aby se jim na bocích ukládaly tukové polštářky, protože právě ty jsou zdrojem stavebních kamenů pro velké mozky lidských mláďat.32 Jelikož ze stravy dostatek těchto mastných kyselin získat nelze, střádají si je ženy už od dětství. U jiných primátů se takový vzorec očividně nevyskytuje.
Teprve před pár lety jsme zjistili — i tady si někdo konečně položil otázku —, že tuk uložený na bocích dívek je jedním z nejlepších indikátorů doby první menstruace33. Nikoli růst kostry, nikoli výška ani obvyklá strava, nýbrž množství gluteofemorálního tuku. Je to důkaz, že tento tuk je pro reprodukci skutečně důležitý. Vaječníky nezačnou fungovat, dokud si ho nevytvoříme dostatečné zásoby, abychom měly obstojný základ. Pokud příliš zhubneme, přestaneme menstruovat. Vědci rovněž teprve nedávno přišli na to, že užívání doplňků stravy u kojících matek může hladinu mastných kyselin zvýšit, nicméně naprostá většina toho, co dostane dítě, pochází ze zásob matčina tělesného tuku, hlavně z těch na zadečku.* Ženské tělo se na těhotenství
hýždích se nachází velký počet krevních cév. Právě do těchto míst rozhodně žádné hory lipidů přidávat nechcete, jelikož tím riskujete tukovou embolii. Při ní by se tuk mohl dostat do krevního řečiště, doputovat k některému životně důležitému orgánu, například do srdce, plic nebo mozku, a způsobit tam ucpání.
* K tomuto objevu došlo tak, že kojícím ženám byly podávány speciálně upravené doplňky stravy, které bylo možné vysledovat prostřednictvím izotopů. Badatelé ze vzorků mateřského mléka zjistili, které mastné kyseliny v mléce pocházejí z doplňků a které odjinud. Jiné studie došly k závěru, že výkyvy ve stravě budoucích matek mohou vést ke změně některých (nikoli všech) LCFA v krevním oběhu matky a v pupečníkové krvi novorozence (ta mnohdy slouží jako ukazatel toho, které látky putují k dítěti během těhotenství přes placentu; Brenna et al., 2009).
připravuje od dětství, ne snad proto, že být matkou je ženský úděl, ale proto, že těhotenství je neskutečně úmorné a naše těla si vyvinula způsob, jak ho přežít.
Každoročně ovšem skoro 190 000 žen jen ve Spojených státech podstoupí liposukci.34 Jak se od roku 2013 psalo v nejrůznějších lékařských periodikách, během násilného narušení ženské tkáně při liposukci zřejmě dochází k procesu35, který zabraňuje tvorbě nového tuku v místě zákroku.* Domnívám se, že nový tuk, který se ženám po liposukci hromadí na nadloktích, není stejného druhu jako tuk, který jim odsáli z boků a hýždí. Takže se musím ptát: Co se stane, když po násilném narušení zásobárny mastných kyselin s dlouhým řetězcem, která už jen stěží bude schopná plnit svou původní funkci, dojde k otěhotnění?
Neměla bych být první, kdo se na to ptá. Tuto otázku si měl někdo položit už mnohem dříve během těch desetiletí, po která si ženy nechávají provádět „kosmetické“ odsávání tuku z určitých částí těla, jako by šlo o pouhé zastřižení vlasů. Dávno měly být provedeny studie. Nikdo to ale neudělal, přestože jsem se po přečtení článku v Timesech v tomto směru pokoušela rozvířit vody.
V dobách, kdy jsem byla doktorandkou, se na mém pracovišti nenacházely vhodné mrazáky pro skladování mateřského mléka, které jsem hodlala podrobit zkoumání. Mléko jsem měla v plánu získat
* Snad je příčinou záměrné propichování: při nejčastějším typu liposukce se cílová oblast zaplaví roztokem, který napomáhá uvolnit tukovou tkáň, a poté následuje opakované propichování dutou jehlou zvanou kanyla, která odsaje směs tekutiny včetně lokálních buněk a podpůrné tkáně. Oficiálně se uvádí, že většina lidí je s výsledkem spokojená a provedení na odborném pracovišti může být vlastně bezpečné. Otázkou tady není, zda se liposukce vůbec mají provádět; otázka zní, zda máme podkožní tukovou tkáň považovat v zásadě za přebytečnou a její chirurgické odstranění za neškodné, zejména u žen v plodném věku. Zabýváme-li se tématem více do hloubky, jde o to, zda způsob, jakým nahlížíme na potenciálně „škodlivé“ zásahy do ženského těla, zohledňuje dlouhou historii evoluce savců — protože to, čím jsme, je propojeno s tím, jak jsme sem došli.
Úvod
od skupiny žen z Manhattanu, které si před lety nechaly provést liposukci a nyní kojily své děti.* Napsala jsem tedy pár e-mailů vědcům do jiných laboratoří. Všichni byli toho názoru, že taková studie by se provést měla. Někdo možná i chtěl. Zatím ale budou ženy dál podstupovat liposukci a nikdo nebude ani zdaleka vědět, jestli záleží na tom, kterou evolučně důležitou zásobárnu tuku přitom zlikvidují. Napříč moderní lékařskou vědou všichni doufají ve štěstí — nic jiného nezbývá ani pacientkám a jejich lékařům. Že všechno dobře dopadne? Možná. Těla matek jsou úžasně odolná.
Ze všech stran dostávají rány, k jejichž přijímání je evoluce vybavila, a kupodivu stále žijí. Pozoruhodně přizpůsobivé je i lidské mateřské mléko, jak jsem zjistila docela nedávno. Takové mléko mají všichni savci.
Způsob, jakým se v našem těle plod vyvíjí, je zapeklitá a riskantní záležitost. Vlastně je to „opruz“.** Ale hlavu vzhůru, bylo to tak vždycky, takže snad v systému máme i pojistky proti selhání.
Zatímco většina vědecké obce ženské tělo nadále ignoruje, ve vědě věnované ženství se potichu schyluje k revoluci. V posledních patnácti letech badatelé z nejrůznějších oblastí přišli s fascinujícími novinkami o tom, co znamená být ženou — bytostí se všemi tělesnými znaky získanými během evoluce — a jaký vliv by to mohlo mít na způsob, jakým chápeme samy sebe a celý lidský druh. Většina vědců však o této revoluci nemá ani potuchy. A pokud o tom vědci nevědí — jelikož nečtou texty mimo svůj obor a jejich obory jsou nadále určovány maskulinní normou —, jak má celý obrázek poskládat někdo jiný?
Znáte ten pocit, když vám dojde, že je potřeba něco udělat, přitom si ale nejste jistí, že byste se toho měli chopit zrovna vy — jenže někdo by do háje měl? Takové myšlenky mi letěly hlavou v zaplněném kinosále, když jsem sledovala, jak se Ridley Scott vypořádává se svým posledním
* Ve vědě existují ohledně zacházení s lidskou tkání dost přísná pravidla.
V bytě na Upper West Side jsem měla jen malý mrazák, který nedokázal udržet stálou teplotu. Navíc jsem měla spolubydlící.
** Možná že kdybychom chtěli slovo „opruz“ vystihnout obrázkem, nejlépe by se hodil nákres ženské reprodukční soustavy. Více k tomu v kapitole „Děloha“.
„mateřským komplexem“ s pomocí sexistického robota.* I žena v řadě za mnou to cítila. Já jsem to cítila. A vsadím se, že to v tu chvíli cítily i všechny ostatní ženy v kině. Skoro jsem z toho dostala závrať. Stejný pocit jsem měla při čtení článku o liposukci v Timesech, který se vysmíval ženám kvůli tloustnoucím pažím. Byla jsem si dost jistá, že ani pisatel článku, ani autoři citovaných výzkumných prací, ani ženy, které tuto proceduru podstoupily, nevěděly, že jak tuková tkáň, tak játra a imunitní systém vznikly z téhož prvotního orgánu zvaného „tukové tělísko“. A nejspíš proto mají tolik společných vlastností36: tkáňovou regeneraci, hormonální signalizaci a prudkou reakci na změny v blízkém okolí. Díky tomuto původu není nutné transplantovat potřebným pacientům celá játra. Stačí malý lalok a máte vystaráno, zbytek doroste sám. Tuková tkáň se, jak známo, také obnovuje. Ale na rozdíl od jater jsou jednotlivé části našich tukových zásob zřejmě předurčeny k různým úkolům a všechny jsou složitě propojené s trávicím, endokrinním a reprodukčním systémem. Proto lidé zabývající se výzkumem tukové tkáně začali tuto tkáň označovat jako orgánová soustava. Podbradek není jen trocha tuku, nýbrž malá, sotva viditelná část vašeho tukového orgánu. Podkožní tuk má na starosti jiné úkoly než hluboko uložené tukové zásoby v okolí srdce a dalších životně důležitých orgánů. Tuk nacházející se na ženských bocích je pro případné ratolesti možná důležitější než tuk na pažích. Nevíme, kdy přesně to začalo — většina savců má speciální tukové rezervy v blízkosti vaječníků a hýždí —, máme však přibližnou představu o tom, kdy se naši pradávní předkové oddělili od octomilek. Tyto mušky mimochodem „tukové tělísko“ stále mají. Bylo to před šesti sty miliony let. Je to tak dlouhá doba, že se nám z toho možná zatočí hlava, ale tento údiv je přinejmenším prospěšný. Skrývá se v něm totiž odpověď na otázku, proč je tak těžké „zbavit se“ tělesného tuku. Pokud je tuková tkáň orgán z doby před 600 miliony let, jenž zasahuje do celého těla, a navíc má schopnost regenerace, a my ho na některém místě kousek odebereme, možná pak přirozeně dojde k sebeobranné odpovědi, která způsobí, že tento tuk „znovu naroste“ na některém
* Jen tak mezi námi — jsem velkou fanynkou jeho filmů.
Úvod
jiném místě. A stejně jako u všech tak neskutečně starých věcí se i tady do popředí protlačily mladší, novější rysy: například specifické oblasti, které nedorůstají. Jejich funkce zaniká.
Těla jsou v podstatě jednotky času. Co nazýváme jedinečným „tělem“, je způsob propojování navazujících událostí, které fungují na základě sebereplikace tak dlouho, dokud nenastane entropie. Pak se v jediném okamžiku pokazí několik věcí najednou a síla, která nás drží pohromadě, abychom se nerozletěli na kousíčky, nakonec povolí. I druhy jsou určitým způsobem časové jednotky. Z tohoto hlediska má naše tělo jednu zvláštnost. Trávicí soustava je stará jako Metuzalém. Mozek nikoli. A náš močový měchýř je jako tažný kůň, který vykonává v podstatě tutéž práci už stovky milionů let. Jeho úkolem je zabránit otravě těla odpadními produkty metabolismu, který probíhá v mnoha milionech tělesných buněk. Není vinou močového měchýře, že děloha savců se v průběhu evoluce usídlila přímo nad ním. Došlo k tomu před pouhými čtyřiceti miliony let. Potíže s gravitací nastaly teprve před čtyřmi miliony let. Předtím naši předkové nebyli tak hloupí, aby běhali po dvou a všechny vnitřní orgány, které prošly dlouhou evolucí, si kvůli tomu do břicha naskládali pěkně jeden na druhý (a to nemluvím o tom, jak nám to zkroutilo páteř).
Když jsem v roce 2012 přišla z kina domů, uvědomila jsem si, že potřebujeme něco jako manuál pro samice savců. Seriózní, nemilosrdně upřímný a podložený fakty, a přitom čtivý souhrn toho, čím jsme. Jak ženské tělo prošlo evolucí, jak funguje, co to opravdu znamená být biologicky ženou. Text, který by zaujal jak ženy, tak vědce. Něco, co by eliminovalo maskulinní normu a nahradilo ji kvalitnějším vědeckým bádáním. Novou historii ženství. O to totiž v laboratoři v zásadě jde, když teď probíhá výzkum rozdílů mezi pohlavími. Píšeme nový příběh.
Lepší a pravdivý.
Najdete jej v téhle knize.* Eva se vydává po stopách evoluce ženského těla od hlavy k patě a odhaluje, jak evoluce ovlivnila náš dnešní
* Nebo přinejmenším to nejlepší, co jsem dokázala stvořit u malého stolu s přístupem do obrovské knihovny a malou armádou trpělivých vědců
život. Složila jsem mozaiku evoluce a propojila ji s posledními objevy a doufám, že jsem našla novou odpověď na nejzákladnější otázky žen týkající se jejich těla. Jak se ukázalo, může z těchto základních otázek vzejít skutečně vzrušující vědecké poznání: Proč menstruujeme? Proč žijí ženy déle? Proč jsme náchylnější k onemocnění Alzheimerovou chorobou? Proč jsou holky až do puberty ve všech odborných předmětech lepší než kluci a potom to najednou začne jít z kopce? Vážně existuje něco jako „ženský mozek“? A proč — a to myslím fakt vážně — musíme každou noc propotit prostěradlo, když se ocitneme v přechodu?
Abychom na tyto otázky mohly odpovědět, musíme nejdřív přijmout jednoduchý fakt: my jsme tato těla. Ať už nás trápí bolesti, nebo se radujeme, ať už máme nějaké postižení, nebo nikoli, ať jsme zdravé nebo nemocné, dokud nás neskolí smrt, naše těla a mozky v nich zkrátka jsou tím, čím jsme. My jsme tohle maso, tyhle kosti, tenhle krátkodobý svazek hmoty. Počínaje délkou, do které si necháváme narůst nehty, až po způsob myšlení, všechno, co označujeme jako lidské, se od základu řídí evolucí. Jsme druh s rozvinutým pohlavním dimorfismem. Při úvahách o tom, co znamená být Homo sapiens, tedy musíme zohlednit určité rozhodující faktory. Do pozorování je nutno zahrnout i ženské tělo. Když to neuděláme, nezpochybníme jen zásady feminismu. Moderní lékařství, neurobiologie, paleoantropologie, a dokonce i evoluční biologie utrží těžkou ránu, když budeme ignorovat fakt, že polovina z nás má prsa.
Je tedy načase pohovořit si o poprsí. O poprsí, krvi, tuku i vagínách a dělohách — o všech těchto věcech. Jak vznikly a jak se nám s nimi žije dnes, bez ohledu na to, jak bláznivá nebo směšná ta pravda bude. V této knize bych ráda popsala, co jsme doposud z evoluce ženského těla pochopili a jak moc tahle dávná historie utváří naše životy. A není pro to lepší doba než teď, kdy vědci v laboratořích a na klinikách po celém světě přicházejí s lepšími teoriemi, lepšími důkazy a kladou
a badatelů, kteří byli ochotní provést mě všemi záležitostmi, kterým jsem zprvu nerozuměla.
Úvod
si lepší otázky týkající se evoluce žen. V posledních dvaceti letech nastala ve zkoumání ženství revoluce. Konečně se začal přepisovat náš ženský příběh, to, čím jsme a jak jsme se sem dostaly, hezky jedna kapitola po druhé.
Zamyšlení nad 200 miliony let
Jak se tedy můžeme postavit k sepsání příběhu téměř každé ženy, kdekoli, v jakékoli době?
Jestli se nebojíte drobné závrati, hned se do toho pustíme. Počátek evoluční historie žen vypadal takhle: zhruba před 3,7 miliardami let žilo na tenké kůře naší osamělé malé planety kroužící kolem žluté hvězdy jen pár mikrobů. Asi před jedním až dvěma miliony let se objevily eukaryoty — jednobuněčné organismy s jádrem (podobné amébám). Po mnoha a mnoha větvích evolučního stromu potom vyšplhal podkmen obratlovců. První zkamenělé pozůstatky obratlovců, tedy živočichů s páteří, se datují do doby před dvěma sty miliony let. Obratlovci doposud představují jen jedno procento všech žijících živočichů.* Většina z toho, co vy a já nazýváme evolucí, o čem se v určitých kruzích vedou nekonečné debaty a co by některé odlehlé komunity nejraději vymazaly z učebnic, věc, která nám způsobila tolik problémů, se odehrála v pouhých třinácti procentech času, po který se na Zemi vůbec vyskytoval nějaký život.
Jakmile se ponoříte do hlubin času, rychle přijdete na to, že lidské tělo je novodobá záležitost, jelikož veškerá těla existují poměrně krátce. Není to tak dávno, co jsme na nohou měli chápavý palec. Takže zjištění, že evoluce ženského těla musí nutně ovlivňovat i prožívání současných životů, není vycucané z prstu — je to fakt. Každý z našich tělesných znaků má vlastní evoluční příběh a je to nekončící proces.
Princip evoluce spočívá v zavádění levných aktualizací do stávajícího systému. Po ukončení vývoje některého z tělesných znaků začne tělo
* Dvaadvacet procent světových živočišných druhů tvoří brouci, kteří kladou vajíčka. Bez legrace. V historii života na Zemi si brouci vedou nadmíru dobře.
vybavené novým znakem komunikovat s prostředím, působí na něj a tato interakce se stává podnětem pro vznik dalších znaků. Nové znaky vedou k dalším a dalším změnám a nezřídka dojde k tomu, že se smyčka vrátí zpátky na začátek a spustí změnu prvního znaku: kvůli mléku vzniknou bradavky a péče kojících matek umožní vývoj dělohy s placentou. Děloha s placentou pak dále způsobí změny v našem metabolismu a ovlivní potřeby potomků, takže mateřské mléko nebude stále stejné. Jeho složení se změní a porodní cesty vytvoří živnou půdu pro bakterie, které pomáhají novorozencům při trávení sladkého mléka. Dítě se cestou ven v podstatě obalí vrstvičkou šikovných potvůrek, jejichž vývoj začal zároveň s vývojem mateřského mléka. Jak vidíte, evoluce je tak trochu jako film P. A. Andersona Magnolia nebo Crash Paula Haggise či Babel Alejandra Gonzáleze Iñárritua. Sledovat ji můžete jen tak, že rozdělíte pozornost mezi několik hlavních postav. Je to složitý příběh s řadou odboček a náhod a zprvu zdánlivě nepodstatných věcí, které jsou ovšem naprosto rozhodující. Není to žádný bildungsroman. Avšak na rozdíl od absurdně zjednodušených vyprávění o našem původu je pravdivý. Odkrývání vzniku každého z našich rysů nám poskytuje lepší představu o tom, čím ženy vlastně jsou: polovinou velmi mladého, složitého a fascinujícího druhu.
Zde spočívá skutečný problém historek o původu a vzniku světa, jakou je třeba ta v knize Genesis. Naše těla nejsou z jednoho kusu. Není jen jedna matka nás všech. Každá soustava v našem těle je ve skutečnosti jinak stará, nejen proto, že interval buněčné obnovy se liší podle typu a umístění buněk (kožní buňky jsou například mnohem mladší než většina buněk v mozku), ale také proto, že věci, které považujeme za typické pro náš druh, se vyvinuly v různou dobu a na různých místech. Nemáme jednu matku; máme mnoho matek. A každá z nich, každá tato Eva má svou vlastní rajskou zahradu. Naše prsa vypadají tak, jak je známe, protože savci během evoluce získali schopnost produkovat mateřské mléko. Naše dělohy jsou takové, jaké jsou, protože v průběhu vývoje došlo k tomu, že vajíčka „klademe“ dovnitř. Naše tváře spolu s orgány smyslového vnímání mají dnešní podobu, protože primáti se přizpůsobili životu na stromech. Chůze po dvou nohou, schopnost pracovat s nástroji, tukem prorostlý mozek a upovídaná ústa i babičky
Úvod
v přechodu — všechny tyto vlastnosti, které z nás dělají „lidi“, vznikly v různých obdobích evoluční historie. Ve skutečnosti máme miliardy rajských zahrad, ale jen hrstku míst a období, která se na našich tělech výrazněji podepsala. Jednotlivé ráje se nacházejí tam, kde se jednotlivé nové rysy utvářely. V dobách, kdy se lidské tělo vyvinulo do té míry, že jsme začali být příliš odlišní od ostatních a nemohli se s nimi pářit.
Pokud chcete pochopit ženské tělo, musíte se především zabývat těmito Evami a jejich rajskými zahradami.
A proto se každá kapitola v této knize bude věnovat jednomu z typických rysů od samého prvopočátku. Seznámíme se s dotyčnou Evou, někdy jich možná bude víc, a jejich rajskými zahradami sahajícími od vlhkých bažin pozdního triasu po travnaté pahorky pleistocénu.
Budu také sledovat aktuální diskusi o tom, jak evoluce jednotlivých znaků utváří životy dnešních žen, s přihlédnutím k současným vědeckým poznatkům o každé z dějových linií našeho příběhu.
Přestože se budu v zájmu svého záměru muset pohybovat tam a zpět v čase, přijde každý znak na řadu zhruba ve stejném pořadí, v jakém se poprvé objevil na časové ose evoluce. Každá kapitola vychází z té předchozí, s logickou návazností se posouvá v čase kupředu, tak jako naše těla při stavbě nových modelů sebe samých vycházela z předchozí fyzické podoby. Bez ochlupených plošek na bříšku první kojící Evy, z nichž prosakovalo mléko, by se nám nikdy nevytvořila macatá poprsí. Bez použití nástrojů „gynekologie“ (vysvětlení použití termínu v tomto textu najdete dále) by zřejmě nikdy nedošlo ke vzniku společností, které jsou schopné podporovat děti během růstu, díky čemuž máme svoje obrovské mozky. Bez velkých a složitých sociálních skupin, které se mohou postarat o stárnoucí osoby, mimo jiné i v oblasti gynekologie, bychom nikdy nedospěly tak daleko, že prožíváme menopauzu. Každý krok evoluce vychází z předchozích událostí; každý nový rys vzniká pod vlivem okolností, jejichž souhrn nakonec vyváží náročnost vývojového procesu.
Když jsem zformulovala cíl svého „manuálu“, byl výběr každého znaku jako námětu konkrétní kapitoly celkem snadný. Jako vzor jsem využila taxonomii, princip třídění, který biologové využívají k určování organismů. Taxonomie naznačuje náš vztah ke zbytku živých organismů
na planetě Zemi v závislosti na znacích, které s nimi máme společné. Ženy, stejně jako všechny lidské bytosti, patří k druhu Homo sapiens. Jelikož jsme savci, produkujeme mateřské mléko. Protože jsme placentálové, máme dělohu, z níž se rodí živá mláďata. Jelikož jsme primáti, máme barevné oči schopné rozeznávat barvy a uši, které zaznamenávají široké spektrum zvuků. Jako hominini máme dvě nohy, chodíme vzpřímeně a naše mozky jsou veliké. A tak dále a tak podobně směrem vzhůru po evolučním stromě. Když jsem se zabývala každým jednotlivým rysem naší historie, musela jsem se poté ptát sebe samé, zda má zvláštní význam pro ženy : Jakým způsobem nás tento znak ovlivňuje? Existuje nějaký nový výzkum, který by zpochybňoval předpoklady ohledně tohoto znaku, a tedy i ohledně celého lidstva?
Nejobvyklejší způsob, jakým evoluční biologové zkoumají funkci jednotlivých znaků, je vyhledání posledního společného předchůdce s jinými druhy, které vykazují tentýž znak. Proto jsem u každého znaku pátrala — nebo se o to pokoušela — po jeho Evě. Pro znak vzpřímené chůze po dvou nohou je to Ardipithecus. Její pozůstatky jsme našli teprve v roce 2009. Mléko se poprvé objevilo u podivné malé potvůrky podobné lasičce, která žila pod nohama dinosaurů!* Při hledání Evy jsem mnohdy narazila na překvapivé nové výzkumy v paleontologii a mikrobiologii, které vyvolávaly další pochybnosti ohledně ženského těla.
Na pozadí všech těchto informací bych vás ráda vyzvala k zamyšlení nad sebou samými: k zamyšlení nad tím, odkud pochází vaše tělo, jak ho utváří evoluce biologického pohlaví — ať už se identifikujete jako muž, žena, či jiné pohlaví — a jak se tyto příběhy začleňují
* Hluboká a temná zem svá tajemství s oblibou dobře skrývá, ne vždycky je možné nalézt známou či zjevnou Evu: buď jsme její zkamenělé pozůstatky doposud nenašli, nebo se ten který rys neprojevil na fosilních nálezech, nebo jsme zkrátka zatím nepřišli na to, jak si fosilní nálezy vyložit. Když ale každopádně nemám jméno pro stvoření, které do linie přesně zapadá, začnu hledat exemplární druh nebo rod: tvora, o jehož těle, době a místě, kde žil, toho víme dostatek a z jehož historie můžeme zjistit něco o tom, jaká asi mohla být skutečná Eva.
Úvod
do každodenních lidských životů. Susan Sontag ve svém eseji ke knize
Annie Leibovitz Women (Ženy) napsala, že „každé rozsáhlé pojednání o ženách je součástí pokračujícího příběhu o tom, jak se ženy prezentují a k jakému způsobu uvažování o sobě samých jsou vybízeny. Jako takové vyvolává ,ženskou otázku‘ — odpovídající ‚mužská otázka‘ neexistuje. Muži, na rozdíl od žen, nejsou rozpracovaným dílem.“37
Z pohledu vědy se Sontag mýlí: evoluce nikde nekončí. Všechny druhy se neustále vyvíjejí. Ale ona to myslela jinak: měla na mysli, že pohled na ženy nás přivádí k „ženské otázce“, zatímco pohled na muže žádné otázky nevyvolává — a v tom má absolutní pravdu.
Proč bychom se bavili o evoluci žen, kdyby to nebyla zanedbávaná disciplína? Proč bychom se soustředili na ženskou anatomii, kdyby to překvapivě pořád nebylo tak neobvyklé? Neexistuje žádný obsáhlejší a hlubší „portrét“ ženství, než když požádám čtenáře, aby měl na paměti všechny ženy, kdekoli a kdykoli. A to chci udělat. Opravdu žádám každého z nás, aby pohlédl na ženské tělo a vážně se zamyslel nad tím, jak utváří význam lidského bytí.
Evy
„Morgie“ — Morganucodon. Před 205 miliony let. Eva mateřského mléka. Poprvé nalezena ve Walesu, od té doby další nálezy v Číně. Bylo to široce rozšířené, nadmíru úspěšné stvoření. Trochu připomínala křížence mezi lasičkou a myší. Nepředpokládáme, že by byla naší přímou předchůdkyní, považujeme ji za „exemplární“ druh; naše skutečná kojící Eva se jí pravděpodobně velice podobala. 38
„Donna“ — Protungulatum donnae. Před 67—63 miliony let. Eva placentálních savců (žádní vačnatci, žádní ptakořitní, jen živočichové s dělohou podobnou lidské). Objevila se pravděpodobně v době dopadu asteroidu, po němž nastala apokalypsa. Ta smetla všechny dinosaury, kteří nepatřili do ptačí říše. Její linie možná sahá zpátky do období křídy. Tato Eva je vysoce specifická a má své druhové jméno. Její určení proběhlo na základě komparativní genetické analýzy fosilií. (V podstatě jde o opicoveverku.)