Napsat knihu znamená vytáhnout svoje útroby. Je potřeba mít dobrý příběh, postavy, správné prostředí, zápletku, ale to není všechno. Nejde jen o to posadit se, otevřít si zápisník, kochat se nádherným panoramatem a nechat se inspirovat. Jde o to znovu prožít život: radosti, smutky, zmařené lásky, ztráty. Úplně všechno. Jde o to plakat, mít zrychlený tep, umírat úzkostí, znovu otevírat staré rány, které naše lidská přirozenost zaceluje ve snaze přežít. Jestli je na psaní něco náročného, pak právě tohle: člověk nesmí dopus tit, aby se jeho rány zacelily. Musí je udržovat otevřené, protože právě z nich vyloví emoce. Jejich opětovným prožíváním je vypráví. A to vše kvůli nutkání uchovat paměť a nedovolit zapomnění, aby zvítězilo nad plynoucím časem. Před pár lety jsem se setkal s ředitelem jednoho velkého nakladatelství. Měli jsme se pobavit o datu vydání mého románu a já za ním dorazil do Milána. Jel jsem tam vlakem, přímo z Dolomit. Dobrou půlhodinu jsem čekal v sálku v přízemí betonovo-skleněné budovy. Byla ohromná! S trochou vůle by se do ní vešla celá moje vesnice.
11