Kdysi dávno sestoupil z nebes muž a zabil mi ženu. Nyní kráčím vedle něho, po vrcholku hory, která se vznáší nad naším světem. Sněží. Ze skály se zvedá cimbuří z bílého kamene a třpytivého skla. Kolem nás zuří bouře chamtivosti. Všichni velcí Zlatí z Marsu se sjíždějí do Institutu, aby si vybrali ty nejlepší a nej bystřejší z našeho ročníku. Jejich lodě zatemnily ranní oblohu, razí si cestu sněhem a dýmem z hořících hradů k Olympu, který jsem teprve před několika hodinami dobyl. „Naposledy se ohlédni,“ říká mi, když dojdeme k jeho raketoplánu. „Vše, co jsi dosud zažil, bylo jen stínem našeho světa. Až opustíš tuto horu, všechna pouta se zpře trhají, všechny přísahy se promění v prach. Nejsi připravený. Nikdo nikdy není.“ Přes dav vidím Kassia s jeho otcem a sourozenci, kteří nastupují do vlastního raketoplánu. Upřeně na nás hledí přes bílou krajinu a já si vzpomenu na poslední údery srdce jeho bratra. Drsná ruka s kostnatými prsty mi sevře rameno jako svůj majetek. Také Augustus si studeným pohledem měří své nepřátele. „Bellonové neodpouštějí ani nezapomí nají. Je jich mnoho. Ale nemohou ti ublížit.“