faust
o d E vat E náct měsíců dřív E :
Nad šedočernými vlnami Severního moře přelétá směrem ke kontinentálnímu šelfu v Barentsově moři transportní vrtulník. První důstojník cítí, že má záda celá zpocená, a když se vysílačkou spojí s ropnou plošinou, aby dal vědět, že jsou na cestě, ruce ho sotva poslouchají.
Pohlédne na kapitána, jemuž po slunečních brýlích protéká bílé nebe.
Jejich pasažérem je Andrej Kalinin, ruský oligarcha. Přes lesklý oblek a košili rozhalenou u krku mu bezpečnostní pás tvoří kříž.
První důstojník si rozechvělou rukou přejede přes ústa.
Tohle je příšerné rozhodování. Smlouva s ďáblem.
Před odletem dostal odkaz na video, v němž kdosi natočil jeho starou matku, jak sedí na malém laminátovém člunu někde daleko na temném jezeře.
Okolo útlého krku měla silný řetěz, na jehož konci uviděl betonový blok se zamračeným smajlíkem, namalovaným červenou barvou.
Matka s pláčem prosila o život, spínala do kamery vrásčité ruce a na uších se jí komíhaly její nejkrásnější perlové náušnice.
Hukot vrtulníku se změní zároveň s úhlem náběhu rotorových listů.
První důstojník pohlédne na Kalininův bezpečnostní pás. Ví, že pokud má matku zachránit, musí postupovat podle plánu. Musí stisknout tlačítko na sponě a vystrčit ho ven přesně v okamžiku, kdy se vrtulník stočí doleva.
Srdce mu divoce bije.
Tohle nedokáže.
To není možné, nejde to.
Obrátí oči přímo před sebe a vidí ropnou plošinu. V prudkém větru do ní narážejí mohutné zpěněné vlny.
nyní:
Poblíž březového mlází se z ranní mlhy náhle vynoří pohádkově nádherný jelen.
V tichu se ozývá jen cvrkot kobylek.
Erik se vrátil k džípu pro batoh a ohlédl se ke skupince lovců, která na něho čeká v závětří.
Bylo teprve pět hodin ráno, když tři muže se zbraněmi nejvyšší třídy vyzvedl v hotelové hale.
Jejich jmény si není jistý, jako obvykle se až příliš soustředil na podání ruky a vyslovení vlastního jména, takže nové informace už nedokázal vstřebat.
Samozřejmě zná správce fondu Daniela Wachtmeistera a domnívá se, že jeho host se jmenuje Roger. Jméno bělovlasého advokáta, který dorazil společně s nimi, však netuší.
Okolo panuje ticho.
V blátivém otisku pneumatiky se povaluje obal od proteinové tyčinky.
Jelen zpozorní, zvedne hlavu a nastraží uši. Viditelně mu zaškube ve stehenním svalu. Mohutné zvíře chvíli nehybně stojí a pak hlavu znovu spustí dolů.
Ozve se výstřel a ozvěna bičuje celé údolí.
Erik upustí batoh na zem.
Kulka jelena zasáhla, ten se zapotácel. Jeho drobný ocásek je pryč a z rány stéká krev do světlezelené trávy.
Další rána se rozlehne dřív, než jelen stačí utéct.
Silný měděný projektil zasáhl jeho levou přední nohu těsně nad kolenem.
Jelen klopýtne, spodní část nohy mu bezvládně visí.
Erik v těle cítí záplavu adrenalinu a rozběhne se ke skupince lovců. Slyší jejich smích a útržky hovoru.
„Skvělý zásah,“ vtipkuje Roger.
„Jen si trochu hraju…“
Jelen vystrašeně troubí a kulhavě se pokouší o útěk. Erik stačí přiskočit k Wachtmeisterovi a nadzvedne hlaveň jeho pušky právě v okamžiku, kdy se ozve třetí výstřel.
Ze vzdáleného mokřadu se vznese k nebi hejno hnědých jespáků.
„Co to sakra děláte?“ vykřikne Wachtmeister a sklopí zbraň k zemi.
„Patronu ven!“ oboří se na něho Erik zostra.
„Klídek,“ usměje se bělovlasý advokát.
Jelen se zapotácí a u bahnité kaluže se svalí na bok. Roger se směje a zakrývá si ústa rukou.
„Nedostali jste povolení ke střelbě, pravidla jsme si přece společně prošli,“ pokračuje Erik.
„Pardon, jen jsem prostě nechtěl prošvihnout příležitost,“ vysvětluje Wachtmeister, rty a bradu má přitom napjaté.
Erik Jagger stojí před třemi muži, je o hlavu vyšší než největší z nich, má široká ramena a svalnaté tělo. Je mu pětatřicet, ale po sedmi letech na postu šéfa honitby v oboře hotelu Eriksberg má tvář opálenou a vrásčitou.
Není odpůrcem lovu, naopak, považuje zvěřinu za mnohem lepší než maso z průmyslového chovu, vždycky ale špatně snáší návštěvníky, kteří se chovají arogantně a povýšeně.
„Patronu ven,“ zopakuje klidně. „Jinak žádný lov nebude.“
Jelen skučí, kope zadní nohou a pokouší se vstát. Nedaří se mu to. Na chvíli svěsí hlavu a sípavě dýchá.
„Ukonči to utrpení, Dickie,“ pronese tiše advokát.
„Takže, přátelé, poslouchejte mě,“ spustí Erik se zrudlými tvářemi. „Vy chcete napětí, trofeje, historky a do toho mi nic není…“
„Ale jo,“ namítne Roger.
„Mým cílem je,“ pokračuje Erik a snaží se ze sebe setřást rozpaky, „aby lov udržoval populaci zvěře na přiměřené úrovni, protože tady neexistuje přirozený predátor.“
Roger se uchechtne a v očích mu přitom ostře a pomstychtivě blýskne.
„A my snad nejsme přirození?“ zeptá se s úsměvem.
„Není to jen otázka bezpečnosti, jde o absolutní pravidlo — zkrátka nikdo nevystřelí, dokud nedám svolení,“ pokračuje Erik.
Advokát pokrčí rameny a podívá se na ostatní.
„Nechci se dohadovat, ale řekl bych, že si svoji úlohu špatně vykládáte,“ prohlásí Wachtmeister. „Za tenhle lov jsme zaplatili spoustu peněz a…“
„Ale to je…“
„Buďte zticha,“ okřikne Erika Wachtmeister. „Buďte zticha a jen mi dejte znamení, že chápete, co říkám.“
Erik sklopí oči a ztěžka polkne. Advokát Wachtmeisterovi cosi zašeptá do ucha. Jelen chrčí a svými majestátními parohy rozrývá zem.
Wachtmeister nabije svou pušku, zvedne ji, zamíří na ležící zvíře a vystřelí. Projektil zanechá v jelenově bledém břiše velikou ránu. Vytryskne z ní krev a vyvalí se střeva. Jelen leží na boku, kope nohama a znovu se pokouší vstát.
Když lov v sedm hodin ráno skončí, Erik zaveze muže zpátky do hotelu na snídani, dostane přehnané spropitné a vrátí se, aby se postaral o poražená zvířata — jelena a dva muflony.
Vyvrhne je a očistí, odveze na jatka, stáhne kůži a těla zavěsí do chladírny k bourání. Hlavy a trofeje podle přání lovců zachová.
Pak už se Erik stačí akorát osprchovat, převléknout a vyřídit nejnutnější papíry. Nasedne do svého volva a dojede k hästarydské škole, aby vyzvedl syna.
Orlando stojí na školním dvoře se svou partou — třemi spolužačkami ze třídy. Kopou si s míčem a povídají si. Na sobě má bílou košili a tyrkysové kalhoty, které jsou na kolenou umazané od trávy.
Na opěradle lavičky kousek od nich sedí dva chlapci, pokřikují na něho a házejí po něm drobné kamínky. Orlando je ignoruje, avšak ve tváři se mu zračí stres.
Orlandovi je jedenáct, ale na svůj věk je malý a hubený, má bledou pleť a krásné tmavé oči po matce.
Má natolik poškozený sluch, že potřebuje naslouchátko, aby se mohl bavit s ostatními a účastnit se výuky.
Kamarádka Ines mu cosi řekne a chlapec se otočí. Spatří otce a zamává mu. Erik mu naznačí, aby šel za ním a nasedl do auta.
Orlando se s dívkami rozloučí jakýmsi kamarádským tanečkem, zvedne ze země batoh a rozběhne se k parkovišti.
Jedou domů, do malé červené chaty u řeky Mörrumsån. Hladina je vysoko a pod jabloňovým sadem se koryto stáčí do velkého oblouku.
Erik domek zdědil po svém strýci, sám ho opravil, zateplil, zvedl trámy a zvýšil strop, postavil kuchyň a moderní koupelnu.
Orlando prostře stůl a naplní karafu studenou vodou, zatímco Erik chystá lososa pečeného se zeleninou v troubě, vařené nové brambory a smetanovou omáčku se šafránem.
Jedí u malého stolu se třemi židlemi.
„Jak ses dneska měl?“ zeptá se Erik a slova zároveň znakuje.
„Fajn…“
„Chceš, abych si s učitelkou promluvil o těch klucích, co ti nedají pokoj?“ zeptá se syna.
„Ne… je mi to fuk. Jen mě provokujou, protože jsem se předtím rozbrečel.“
„A proč jsi brečel?“
„Dostal jsem strach, když mi řekli, že budu při fotbalovém zápase v bráně.“
„Mít strach je normální,“ řekne Erik.
„Já vím, tati.“
„Taky jsem se dneska bál.“
„Fakt?“
Erik odloží příbor, napije se vody, postaví skleničku na stůl a vypráví synovi o lovcích a o tom, jak se jim pokusil vzdorovat, ale neustál to a místo toho odešel a posadil se do džípu.
„Mohl jsem ten lov zrušit,“ přizná. „Ale nechtěl jsem dělat potíže, tu práci potřebuju… a většinou jsem v ní šťastný. Třeba jako včera, když jsem sledoval porod koloucha.“
„Viděl jsem to na instagramu.“
„Bylo to úžasné…“
Společně uklidí v kuchyni, sklidí ze stolu, otřou jej a umyjí nádobí. Erik pomůže Orlandovi s domácími úkoly a pak už je čas vyčistit si zuby a jít spát. Protože má Erik zítra volno, hodlá uložit syna a pak se ještě posadit se skleničkou whisky a chvíli si číst.
Orlando si zaleze pod peřinu, položí hlavu na polštář a upře na otce velké oči.
„Je čas jít spát — zítra je v Mörrumu slavnost.“
„Budou tam taky Ines a Anna,“ usměje se Orlando.
„Paráda.“
Erik se posadí na kraj postele a pohladí ho po tváři.
„Povídej mi o mámě,“ škemrá synek.
„Jako vždycky?“ zeptá se Erik.
„Jako vždycky,“ přikývne Orlando.
„Seznámili jsme se jednou v létě v Kodani a strašně, strašně, strašně moc jsme se do sebe zamilovali,“ začne Erik a pozoruje, jak se Orlando brání úsměvu. „Nemohl jsem tomu vůbec uvěřit, tvoje maminka byla tak krásná, tak chytrá… a já byl takový škaredý hlupák.“
„Nene,“ zasměje se chlapec.
„No tak dobře, ale byl jsem úplně obyčejný kluk a potkal jsem perskou princeznu,“ vypráví Erik a do očí se mu derou slzy.
„A pak přišlo další léto,“ napovídá mu Orlando.
„Pak přišlo další léto… a narodil ses ty. Byl jsi to nejkrásnější dítě, jaké se kdy narodilo, prožili jsme spolu tři přešťastné
roky… Ale nějací hlupáci si usmysleli, že by tvoje maminka měla jít do vězení, i když vůbec nic špatného neudělala.“
„A ona chtěla, abychom společně utekli na Kubu,“ doplní Orlando.
„Ano, ale já jsem nebyl tak statečný jako ona. Tobě byly teprve tři roky a já si přál, abys vyrůstal v bezpečí a chodil do školy tady, abys měl kamarády a mohl vídat babičku…“
„To je v pohodě, tati, nemohls za to.“
Dají si dobrou noc a Erik má ještě pořád stažený krk. Orlando si sundá naslouchátko, odloží ho na noční stolek a zavře oči.
Když Erik tiše zaklapne dveře synova pokoje, vrátí se do kuchyně, ze skříňky vyndá láhev silné whisky, zůstane stát u okna a zahledí se na temné vrcholky stromů a světlou oblohu.
Vzpomíná na dobu, kdy se s Monou seznámili. Ve skutečnosti byl tehdy skeptický, protože žádala ve Švédsku o azyl a on hodně přemýšlel o kulturních rozdílech mezi Íránem a svou zemí a obával se, že by ho někdo mohl zneužít nebo zatáhnout do nějakých konfliktů.
Ona však nechtěla nic víc než jeho lásku. Byla moderní, samostatná, vzdělaná, výřečná a nenáviděla imámy, mulláhy a patriarchát.
Samozřejmě okamžitě viděl její krásu, byla nádherná, s hlavou hrdě vztyčenou, hřejivýma hnědýma očima, temným obrysem rtů, dvojznačným úsměvem, lesklými kadeřemi, útlými rameny a vysokým pasem, štíhlýma nohama a drobnými chodidly.
Po měsíci byl beznadějně zamilovaný.
Trpěla těžkým ad H d , ale znala v Dánsku jednoho lékaře z Ábádánu a ten jí pomohl najít správné léky.
Těžko říct, jak by se jí vedlo bez jeho pomoci, ale z Erikova pohledu byla jako vichřice: impulzivní, často neklidná a celé noci vzhůru.
Když se mu konečně podařilo ji přesvědčit, aby se k němu nastěhovala, jako by v jeho malém domku probíhal nekončící večírek.
Líbilo se mu, jak ho bez ustání chválila, a pokaždé když přišel domů, volala persky: „Lásko mého života, můj milovaný králi!“
Miloval ji, a když otěhotněla a porodila jejich syna, jako by sám sebe ztratil — uvědomil si, že sám už ve svém životě není důležitý. Někdy samozřejmě býval sebestředný, ale jeho srdce spočívalo v jejích a Orlandových rukou.
V létě si na trávníku v ohbí řeky rozkládali perský koberec, na něm pak snídali i obědvali a hráli si s Orlandem.
Orlando opeče dva krajíce chleba, položí je na malé talířky, namaže máslem a přidá sýr a marmeládu. Erik sedí u stolu s hrnkem silné kávy a na iPadu si pročítá noviny. Orlando před něho položí talířek.
„Nemám po ránu hlad,“ stěžuje si naoko Erik.
„No tak, zkus sníst aspoň kousek,“ povzbuzuje ho Orlando.
„Vážně musím?“ hraje Erik dál svou úlohu.
„Jinak budeš unavený a plačtivý, to přece víš,“ odpoví chlapec a odvrátí se, aby skryl úsměv.
Po snídani Erik Orlanda zvedne, posadí ho na zavřenou záchodovou mísu a pomůže mu nalakovat nehty narůžovo. Zatímco chlapec stojí a fouká si na prsty, Erik se před zrcadlem holí.
O čtyřicet minut později už přijíždějí na parkoviště, pro dnešek zřízené na louce — je vyznačené žlutým provázkem a plastovými kužely.
Slunce září a vzduch je prosycený vůní trávy a rozehřáté hlíny.
Orlando si oblékl třpytivou košili a růžový kovbojský klobouk. Erik si pročísl vlasy rukou a vzal si čisté triko.
Jdou společně s davem, minou řadu mobilních toalet a blíží se k plácku se stánky a menšími pouťovými atrakcemi.
Muži ve starodávných oblecích a s klobouky na hlavě loví z lodí, plujících na klidné hladině, tradičním způsobem lososy.
Erik drží Orlanda za ruku a cítí jeho rozrušení, když procházejí množstvím lidí, poštěkávajících psů a noří se mezi stánky s cukrovou vatou a zmrzlinou, sladkostmi, uzenými lososy, šperky, koženými výrobky a klobáskami, dále mezi hudbu, kolotoč s malými kosmickými raketami, barevné větrné mlýnky, kola štěstí a loterii s obřím Garfieldem jako první cenou.
Nějaký muž s batohem na zádech si nevšiml, že při otáčení omylem uhodil do hlavy malou holčičku. Matka ji zvedne do náruče a mlaskavě ji líbá na tváře, dokud se dívenka zase nerozesměje.
„Jestli je moje máma nejstatečnější na světě,“ řekne Orlando, „tak proč chtěla…“
„To teda je!“ nenechá ho Erik domluvit.
Z malého pódia se ozve pískot mikrofonu. Dvě děti s pomalovanými obličeji se tam nechávají od rodičů vyfotit.
„Proč teda chtěla utéct? Proč se schovává, jestli…“
„Protože musí,“ odpoví Erik.
„To nezní moc statečně — utéct a schovávat se, když…“
„O co ti jde?“ opáčí Erik ostře.
„Chtěl jsem jen…“
Orlando se odmlčí. Tváří se smutně a odvrátí hlavu.
„Promiň, ale tohle je fakt důležité. Tvoje maminka je nejlepší… skoro ve všem.“
„Hm,“ zamumlá chlapec. Zastaví se u stojanu a dotkne se třpytivého topu s obrázkem Taylor Swift.
„Co kdybychom si koupili…“
Vtom Erika překvapí rána do zad, musí udělat dva kroky dopředu, aby znovu získal rovnováhu. Když se otočí, kdosi mu začne stříkat barvu do obličeje a na tričko.
Lidé uhýbají do stran.
Erik si protře oči.
Před ním stojí dvě mladé potetované ženy s kroužky v obočí a ve rtech. Na sobě mají černé džíny a košile. Ta s blond vlasy spletenými do copánků si ho natáčí mobilem. Druhá, s řídkými vlasy obarvenými namodro, drží v ruce barvu ve spreji.
„Hej, chytily jsme zasranýho trapiče zvířat!“ haleká blondýna. „Vydělává těžký prachy na impotentních dědcích, co střílejí do přivázanejch zvířat.“
„Všichni si to poslechněte! Jmenuje se Erik Jagger, bydlí v Mörrumu…“
„Ale no tak,“ ozve se Erik a smířlivě zvedne ruce do výšky.
Modrovlasá žena se mu znovu pokusí nastříkat barvu do obličeje, Erik však její ruce odstrčí a pokouší se vysvětlit, že je vystudovaný veterinář.
Mladé ženy se smíchem odběhnou pryč, protáhnou se frontou u kolotoče a zmizí. Erik se pokouší nasadit klidný, shovívavý výraz ve tváři a pak se otočí.
„Respektuju jejich názor na…“ chce se obhájit.
Když ale zjistí, že Orlando už u stánku nestojí, zmlkne.
Kdosi šlápne na třpytivé tričko, které teď leží na zemi.
Erik se pokusí Orlandovi zavolat, ale jeho telefon je vypnutý nebo vybitý.
Vykročí, očima pátrá všude kolem, hledá syna v zástupu lidí a vyhne se klaunovi na chůdách.
„Orlando!“ volá a s narůstající obavou se prodírá davem.
„Orlando!“
Hudba z kolotoče vyhrává jako obří hrací skříňka. Tamhle pláče kojenec a matka si ho přiloží k prsu.
Na zemi u jednoho ze stánků Erik zahlédne Orlandův růžový klobouk. Jakýsi starší muž odvádí dítě s dekou přes ramena směrem k vodě.
Erik se prodírá dál. Komusi upadl na zem párek, k obloze stoupají tři rudé balonky. Dětská tříkolka se zadním kolečkem zasekla u stolu s termoskami a kelímky.
Odstrčí muže s plastovou vikinskou helmou na hlavě a rozběhne se za starším mužem.
„Haló, promiňte,“ zavolá na něho.
Muž se otočí a Erik vidí, že dítě s dekou přes ramena je dívka. Má palec v puse a tiskne se muži k boku.
Těsně u ucha zabzučí Erikovi moucha.
S narůstající panikou hledá Orlanda mezi stánky, prodírá se mezi lidmi dál, ale pak ho napadne, že syn třeba odešel k autu, a rozběhne se na parkoviště.
Uvidí černou dodávku, která trochu moc prudce couvá ze svého místa a rozjíždí se. Postaví se před ni a rukama se zapře o kapotu.
Motor zmlkne a z vozu vystoupí muž s prošedivělou bradkou a slunečními brýlemi.
„Co se děje?“
„Ztratil se mi syn, musím vás poprosit, abyste otevřel auto,“ řekne Erik a snaží se, aby to znělo klidně.
„Nerozumím vám.“
„Musím se podívat do vašeho auta,“ vysvětluje Erik.
Muž obejde dodávku a otevře zadní dveře. Nákladní prostor je až na několik gumových lan a bednu s nářadím na podlaze prázdný.
„Spokojený?“
Erik nic neřekne, jen se otočí a rozběhne se ke svému autu, ale ani tam chlapec není.
Z parkoviště vyjíždí pick-up s korbou zakrytou zelenými plachtami a zmizí na silnici.
Erik se vrátí mezi stánky a volá na Orlanda.
Srdce mu bije jako splašené.
Projde okolo dunícího kompresoru za nafukovacím hradem a nahlédne pod jakousi plachtu.
V uších mu hučí.
Podívá se na všechny strany a rozběhne se k řece a rybařícím mužům. Vedle jedné z loděk vyskočí nad hladinu losos. Ve slunečním svitu se zalesknou kapky vody. Lidé stojí na břehu, natáčejí a tleskají.
Čtvrtou noc po Orlandově zmizení se Erikovi nad ránem podaří na pár hodin usnout — vsedě, s počítačem na klíně a mobilem v ruce. Zdá se mu o Orlandovi. Přestože je velký,
má na sobě plenku a leze po čtyřech pod náklaďák. Erik se s leknutím probudí, když mu telefon vypadne z ruky a dopadne na koberec. V prvních vteřinách má pocit, že se mu Orlando určitě marně snažil dovolat, avšak vzápětí pochopí, že mu vůbec nikdo nevolal.
Už několikrát mluvil s policií, která rozjela pátrání ve velkém, vyžádala si na pomoc psovody a řeku prohledali dva potápěči. Spojil se s rodiči Orlandových spolužáků i s učiteli z jeho školy a prosil je, aby se vyptali i dětí.
Včera organizace Missing People uskutečnila rojnici, do níž se zapojilo skoro tři sta dobrovolníků. Když bylo hledání večer ukončeno, Erik ještě pokračoval na vlastní pěst. Zavolal na policii a požádal o vrtulník s termokamerou, ale skončilo to hádkou, při níž do telefonu křičel.
Hledal v celém Mörrumu, bez okolků vstupoval do cizích zahrad a pohyboval se kolem domů, nevnímal štěkající psy, nahlížel okny dovnitř, otevíral kůlny i zahradní domky.
Dnes ve dvě hodiny ráno našla Erika Orlandova učitelka, jak sedí na štěrkové cestě u fotbalového hřiště. Byl zmatený, od synova zmizení nejedl ani nespal. Pomohla mu vstát, dovedla ho k sobě domů a ohřála mu polévku. Trochu jí snědl, ale vzápětí musel odběhnout do koupelny a jídlo vyzvracel. Pak pokračoval v hledání.
Teď si oblasti, které v noci prohledal, porovnává s mapou a rozhodne se, že dnes ráno bude pokračovat v lese dva kilometry proti proudu řeky.
Napije se vody, sní kousek suchého chleba, pomyslí si, že musí policii připomenout, aby znovu prohledala fóra švédských pedofilů a prošla nová videa a diskuse.
Je to děsivá myšlenka, ale pokud je Orlando naživu, ještě pořád může být zase všechno v pořádku.
V osm hodin se Erik sejde se skupinou potápěčů, které si sám najal.
Vzpomíná, jak se Orlando narodil o tři týdny předčasně. Má před očima jeho droboučké tělíčko ležící v inkubátoru,
kůži vlivem hormonů plnou pupínků, na hlavě čepičku a kyslíkovou masku s lesklou přívodní hadičkou.
Erik měl samozřejmě obavy, jestli s chlapečkem nebude něco v nepořádku, ale cítil jenom čistou lásku a opakoval Moně, že tohle je jejich syn a že ho budou navždycky nadevše milovat, ať už bude jakýkoli.
Právě si v koupelně myje obličej, když se u dveří ozve zvonek.
V rychlosti se utře, vyjde do předsíně a otevře.
Když spatří dva policisty v uniformě, málem se mu podlomí nohy. Okamžitě ho napadne, že nesou tu nejhorší zprávu.
Zachytí se rámu dveří a zůstane stát.
„Erik Jagger?“ ujistí se jeden z policistů.
„Panebože,“ zalapá Erik po dechu.
„Potřebujeme vaši pomoc,“ řekne ten druhý, starší.
„Našli jste Orlanda?“
„Zatím ne, ale během dne dorazí psi…“
„Takže jste ho nenašli,“ opakuje Erik a otírá si z tváří slzy.
„Potřebujeme, abyste šel s námi do auta a podíval se na několik snímků z bezpečnostních kamer na parkovišti u supermarketu.“
„Jistě,“ přikývne Erik.
Cítí, jak se celý třese, když si obouvá tenisky a pak s policisty zamíří k jejich mikrobusu.
Vůz je bílý, má stříbřitá okna a na střeše moderní antény.
Zavedou ho dovnitř, kde je plno map, radiokomunikačních přístrojů, sluchátek a počítačů.
„Sedněte si,“ vyzve ho starší policista.
Erik se posadí na kancelářskou židli před velkým monitorem. Je na něm zastavený obraz záznamu z bezpečnostní kamery umístěné na parkovišti, kde stojí přibližně dvacet osobních vozů.
„Soustřeďte se na to červené auto vpředu,“ řekne starší policista.
Erik se nakloní blíž k obrazovce. Vtom ho starší z mužů pevně chytí v zátylku. Dřív než Erik stačí zareagovat, ucítí bodnutí vpravo na krku. Z místa vpichu se mu do těla šíří svíravé teplo. Pak náhle všechno zčerná.
Erik se probudí, zamrká do tmy a ihned si uvědomí, že Orlando zmizel a on ho musí dál hledat.
Vstane, ztratí rovnováhu, narazí ramenem do zdi a zmateně těká očima kolem sebe.
Nachází se ve vypolstrované místnosti bez oken. Podlahu a stěny pokrývají měkké desky, potažené modrým plátnem.
U stropu je namontovaný kamerový systém.
Erik má na sobě jenom trenky a tričko, trápí ho žízeň a točí se mu hlava.
Podlaha se mu zhoupne pod nohama, Erik zavrávorá, ale nakonec udrží rovnováhu.
Podle půlkruhových škrábanců na podlaze pochopí, kde jsou dveře, a dojde k nim.
Zabuší na ně a musí udělat krok doprava, aby neupadl.
Pokouší se vyvolat vzpomínky, vybaví si policisty, kteří potřebovali jeho pomoc. Napadne ho, jestli se v jejich mikrobusu třeba nerozčílil, nezačal na ně křičet a nebyl agresivní. A proto snad skončil ve vazbě.
Místnost se s ním zhoupne.
Erik se posadí na podlahu a hledá na svých rukou a předloktích stopy po rvačce. Vtom se dveře polstrované místnosti otevřou.
Dovnitř vstoupí mladý muž s vlnitými blond vlasy a s papírovou taškou v ruce. Je svalnatý a na sobě má tričko s límečkem, vojenské kalhoty a vysoké boty.
„Zdravím, Eriku… Já jsem Miles,“ řekne přátelsky. „Přinesl jsem vám nějaké oblečení, rehydratační roztok a proteinovou tyčinku.“
„Můžete mi říct, proč jsem tu zavřený?“
„Jasně,“ odpoví Miles a položí tašku na podlahu. „Zkuste do sebe něco dostat a oblékněte se. Za pár minut vás tady vyzvednu.“
Miles odejde a Erik z tašky vytáhne tmavomodré tepláky a jednorázové bílé pantofle, otevře rehydratační roztok a napije se.
Když se mladík vrátí, už stojí oblečený uprostřed místnosti a čeká.
Pak následuje Milese dlouhou chodbou, v níž minou určitě dvacatero dveří. Nakonec vstoupí do velké místnosti se židlemi potaženými bílou kůží, s barem a skleněným stolem.
„Posaďte se,“ vyzve ho Miles a ukáže na jednu ze židlí na bílém koberci s vysokým vlasem.
Erik dojde k velkému oknu, vyhlédne ven na širé moře, ukročí stranou, uvidí část fasády a pochopí, že se nachází na jakési nákladní lodi a že tato místnost je součástí obrovské hory iso kontejnerů.
„Posaďte se,“ ozve se jiný mužský, tentokrát hlubší hlas.
Erik se otočí a vidí, že do místnosti vstoupil padesátník s pěstěnými plavými vousy. Má řídké rozcuchané vlasy, živé modré oči a nos, který musel mít kdysi zlomený, protože mu srostl křivě.
Na bosých nohou má stříbrné žabky a na sobě černé tepláky a žlutou havajskou košili, která se mu napíná přes kulaté břicho.
„Jmenuju se Fredrik Bell a nejdřív se vám chci omluvit. Ne za svůj účes, ten už lepší nebude, ale za celou tuhle situaci a…“
„Můžete… promiňte, ale můžete mi říct, o co se tady jedná?“ skočí mu Erik do řeči.
„Posaďte se,“ zopakuje Miles unaveně.
„Dobře,“ přikývne Erik a posadí se na připravenou židli.
„Eriku, jsme spolu na jedné lodi, a to doslova… na kontejnerové lodi v mezinárodních vodách.“
„Můžu se spojit s nějakým právníkem?“
„Můžu se spojit s právníkem?“ zopakuje po něm strojeným hlasem Miles.
„Nenapodobuj ho,“ přívětivě napomene mladíka Bell.
„Promiň.“
„Vím, že na to máš fakt talent,“ dodá Bell povzbudivě.
„Jo,“ vzdychne Miles.
„Jsme tady proto, že je to naše povinnost, protože to, co děláme, někdo udělat musí,“ spustí Bell s úsměvem. „A vy jste tady, protože právě teď potřebujeme vaši pomoc.“
„Moji pomoc?“
„Věřte mi, jsme na vaší straně — a nejsou to jen prázdná slova, protože opravdu potřebujeme, abyste splnil jistý úkol pro bezpečnost naší země.“
„My? Jací my? Co je tohle za…“
„Eriku, počkejte… Chápu, že je to matoucí, ale čím míň toho budete vědět, tím líp.“
„Jde o nucený nábor,“ konstatuje Miles.
„Ano, ale pojďte se na to dívat jako na příležitost vykonat něco pro svou zemi, jako na tajný povolávací rozkaz,“ vysvětluje Bell.
„No, právě teď se mi to vůbec nehodí,“ namítne Erik.
„Chápu a je mi to líto, ale nemyslím si, že by moji nadřízení změnili názor… Za dva dny, v pátek, se na Eriksbergu postaráte o jistou osobu, která přijede na lov jelena. Vaším úkolem je zajistit, aby dotyčný vinou náhodného výstřelu zemřel.“
„O čem to mluvíte?“ vyhrkne zaskočeně Erik.
„Střelíte ho do hlavy,“ dodá Miles.
„Tohle je nedorozumění, vybrali jste si nesprávného člověka, já musím domů a…“
Miles dá Erikovi tak silnou facku, až mu hlava odletí doleva a on málem spadne ze židle.
„Milesi, co to sakra děláš?“ okřikne ho Bell.
„Promiň, ale tohle do prdele není žádný vyjednávání.“
Erikovi zvoní v uchu a pálí ho tvář. Obrátí oči k Bellovi.
„Nemáte právo mě tady držet a…“
Miles mu uštědří další facku, takže Erik spadne na zem a uhodí se do ramene. Bell vstane ze židle, vyzve ho, ať se zase posadí, a podá mu ubrousek, aby si mohl otřít krev pod nosem.
Miles otočí k Erikovi velký monitor, který stojí na stole, a spustí přehrávání videa.
„Musím mu ukázat, jak je situace vážná.“
„To není nutné. Bude poslouchat, pochopí to,“ namítne Bell.
„To si nemyslím,“ zavrtí hlavou Miles.
„Eriku, radši zavřete oči,“ radí mu Bell.
Kamera roztřeseně přejede po hotelovém pokoji s neustlanou postelí a otevřenou cestovní taškou na podlaze. Pak se v záběru objeví dveře na balkon vysoko nad zemí.
U zábradlí stojí těhotná žena v bílých kalhotách. Nos má spálený od sluníčka a blond vlasy vyčesané do vysokého culíku. V dálce za ní se mezi vysokými bílými budovami třpytí tyrkysově modré moře.
Vtom vzhlédne ke komusi, kdo stojí vedle osoby s kamerou, a zavrtí hlavou. Zvedne k dotyčnému dlaně, cosi vystrašeně říká a s vytřeštěnýma očima couvá.
V záběru se objeví muž v černém oblečení a s kuklou na hlavě.
V rohu u zábradlí se žena sesune na podlahu, a když ji muž chytí, snaží se mu vyprostit. Svírá jí obě zápěstí a ona se brání, aby ji nemohl zvednout. Když ji vytáhne na nohy, žena začne křičet, ale pak rychle zvážní a pokouší se ho se slzami v očích obměkčit. Muž pustí jednu její ruku, skloní se, chytí ji za stehno těsně nad kolenem a přehodí ji přes zábradlí.
Erik nechápe, na co se to dívá. Zběsilý tlukot svého srdce vnímá až v uších. Jinak je v místnosti naprosté ticho, jen Bell pomalu dýchá nosem.
Osoba za kamerou se přibližuje, vyjde na balkon a namíří objektiv dolů.
Na pěšině mezi keři tam leží ženino tělo. Z tak velké výšky se nedá poznat, jestli je to ona, ale to bílé musejí být její kalhoty a ta černá hvězda její rozstříknutá krev.
Začne se přehrávat další část videa.
Dívka, asi dvanáctiletá, s vlnitými kaštanově hnědými vlasy, visí na prádelní šňůře ve fotbalové brance bez sítě. Jen chviličku kope nohama, pak znehybní a džíny jí v rozkroku ztmavnou močí, která jí stéká po vnitřní straně stehen.
Erik se snaží zavřít oči, ale ty toxické záběry si vynucují jeho pozornost a přitahují jeho pohled jako jakási temná hmota.
Mladý muž, zhruba dvacetiletý, s potetovanými pažemi, stojí v hořícím sudu na nějakém dvorku.
Starší žena s perlovými náušnicemi a tlustým řetězem okolo krku visí na boku bílého člunu. Černá hladina jezera se leskne jako oko. Žena je napůl ponořená ve vodě a snaží se vytáhnout zpátky do lodi. Kdosi shodí do vody betonový blok, na kterém je namalovaný smajlík se staženými koutky úst. Voda vystříkne okolo, řetěz rachotí přes zábradlí. Žena se zoufale drží okraje, urputně mlčky bojuje, aby se dostala nahoru, ale vtom se řetěz napne a strhne ji s sebou pod hladinu.
Muž v pyžamu stojí před čerstvě vykopaným hrobem na rozmáčeném poli.
Erik zavře oči, cítí houpání lodi a snaží se potlačit zvracení.
„To stačí, nech ho být,“ pronese pomalu Bell.
Erik chápe, že video se dál nepřehrává, ale stejně se neodváží otevřít oči. Jen nehybně sedí, neví, jak vstřebat to, co právě viděl, má pocit, jako by v jeho duši cosi vyhaslo, jako když dohoří zápalka.
„Chtěl bych zdůraznit,“ ozve se Bell, „že většina lidí svůj úkol splní tak, jak má, a pak se vrátí zpátky ke svému starému životu.“
Erik cítí, jak se mu do těla vyplavuje adrenalin, zvedne třesoucí se ruku a promne si ústa.
Otevře oči a z náhlého poznání mu na pažích naskočí husí kůže. Krev se v něm chvěje, jako by měla v příští vteřině zamrznout.
„To vy jste unesli Orlanda,“ pronese a pohlédne Bellovi do očí. Erik dostane dávku ataraxu proti strachu a amfetaminu, aby se dokonale soustředil. Pak mu Bell znovu vysvětlí, že svého syna dostane v pořádku nazpátek a bude se moct vrátit ke stejnému životu, jaký vedl dřív — jen musí splnit svůj úkol.
„A nejlepší bude, když mě budete brát jako mentora a projdete tady u nás výcvikem, který vám dnes nabízím,“ dodá Bell přívětivě.
Miles Erikovi vysvětlí, že za dva dny bude v hotelové oboře průvodcem jistého Belgičana, který přijede lovit společně se svým synem.
Zatímco mu Bell vysvětluje podrobnosti jeho úkolu, Erik se propadá do pocitu neskutečna. Má prý onoho Belgičana, jeho syna a jejich osobního strážce usadit v přístřešku, sám se vrátit k džípu, vzít svou pušku a střelit toho muže do týlu.
„Zvládnete to?“
„Nevím…“
„Jistěže to zvládnete, jste dobrý střelec,“ usměje se přátelsky Bell.
„Ano, ale…“
„Řeknete, že ta puška vystřelila nedopatřením… a odsoudí vás nanejvýš za zabití.“
„To ano, jenže já… já nedokážu zabít člověka.“
„Eriku, tlačí nás čas. Můžeme se samozřejmě ponořit do debaty o etických nebo náboženských otázkách, ale nic se tím nezmění. Jenom se okrademe o čas na trénink.“
„A co když se netrefím?“
„To se určitě nestane, ale kdybyste z nějakého důvodu neměl příležitost vystřelit, pak už dostanete jen jednu další šanci… a podmínky budou mnohem horší.“
„Co to znamená?“
„Dobrá otázka,“ přikývne Bell.
V hangáru se s blikáním rozsvítí světla. Uprostřed podlahy z protiskluzového plechu stojí džíp — stejný, jakým Erik jezdí v práci.
„Pokud by se vám z nějakého důvodu nepodařilo usmrtit cíl vaší loveckou puškou, přilepili jsme vám pod sedadlo nabitý Glock 45,“ vysvětluje Bell a vede ho k autu.
Na místě spolujezdce v džípu sedí figurína o velikosti dospělého muže a na zadním sedadle další dvě.
„Takže budete mít ještě jednu šanci,“ pokračuje Bell. „Hned po skončení lovu, až všichni nasednou do auta a zapnou si pásy, řeknete, že se musíte spojit s druhou loveckou skupinou, vytáhnete pistoli a třikrát střelíte cíl do obličeje. Potom si zbraň přiložíte ke spánku a stisknete spoušť.“
„Chcete říct, že se zabiju?“
„Pokud mám zachránit vašeho syna…“ přitaká Bell s lítostí v hlase.
„Ale…“
„Eriku, já jsem pravidla nestanovil, jen se vám snažím pomoct. Když ale nesplníte úkol loveckou puškou, podmínky se zhorší. Tak to prostě je.“
Když Erika v jedenáct hodin v noci vyzvedl vrtulník, už věděl, že tisíce kontejnerů na nákladní lodi tvoří jen skořápku. Svařili z nich plášť, který vyztužili ocelovými nosníky a v obrovském vnitřním prostoru vybudovali obytné prostory, kuchyni, kancelář, tělocvičnu, vězeňské cely a hangáry.