1
Jmenuju se Sebastián Balbuena, je mi jedenáct let a zrovna teď po mně jde obrovský lev. Pronásleduje mě. Není to jen tak ledajaký lev. Je to moc slavný africký lev, má i jméno a tak vůbec. J menuje se Imperátor. Podle všeho mu ho dali, když sežral víc než sto gladiátorů. Chystá se na mě skočit a rozsápat mě na kusy. Má na tlapách zlaté kruhy a k tomu dlouhatánskou hřívu. 5
Při pronásledování široce otevírá tlamu, řve a ukazuje obří tesáky. A já běžím, co mi síly stačí. Nesmí mě dohonit. Kolem mě se smějí a křičí tisíce lidí. „Bravo!“ „Utíkej, utíkej!“ „No tak, cizáku!“ Obíhám dokola ohromný římský cirk. Jmenuje se Circus Augustus. Pro ty, kdo to nevědí: římský cirk je něco jako stadion s tribunami, sloupořadím uprostřed a velikou jámou vysypanou
pískem. Staří Římané v něm pořádali závody koní, gladiátorské bitvy a další představení. Jako třeba jeden z jejich nejoblíbenějších: souboje lvů s lidmi. Je to docela prosté. Jak už název naznačuje, jedná se o to, že hrstka lidí musí bojovat proti opravdovým lvům. Vypustí je všechny naráz do cirku a každý si musí poradit, jak umí. Musejí bojovat, dokud jedna skupina neskoncuje s druhou. Obvykle vítězí lvi a zdá se, že divákům se to moc líbí. Mně to popravdě řečeno nepřijde jako dobrý nápad.
Dneska odpoledne jsem jedním z těch, co musejí čelit lvům. Posunu si na nose brýle a dál peláším ze všech sil. Imperátor už mi skoro šlape na paty. Cítím kousek za sebou jeho dech. Obecenstvo ho povzbuzuje a skanduje jeho jméno: „Im-pe-rá-tor! Im-pe-rá-tor! Im-pe-rá-tor!“ Jestli mě dostihne, schlamstne mě jako malinu. Má obrovitánský chřtán. Začínají mi docházet síly. Už nemůžu. Zahlédnu na zemi před sebou něco kovového. V písku leží odhozený štít. Lev zavrčí, už mě skoro má. V zoufalství se vrhnu na zem směrem k tomu velkému štítu. Popadnu ho oběma rukama, otočím se a schovám se pod něj. Přesně v tutéž chvíli na mě lev skočí, sápe se po mně ostrými drápy i tesáky… Obrátím se. A Imperátor narazí do štítu, který jsem nad sebe právě zvedl! Odrazí se od něj, spadne a pořádně se praští. Já se pod štítem roztřesu, ale jsem celý. Lidé v ochozech vyskočí na nohy a nadšeně tleskají. Jsou naprosto uchvácení. Musím uznat, že to byl dobrý manévr. Jenže moje radost nemá dlouhého trvání. 8
Hrůzostrašný Imperátor se během několika vteřin zase vztyčí. Potřásá hlavou. Už se z té rány vzpamatoval a chystá se na mě znovu zaútočit. Sežehne mě divokým pohledem. Nezdá se, že by se mnou měl dobré úmysly. Možná se ještě jednou ubráním štítem. Ale nepřipadá mi to moc pravděpodobné. Lev otevře tlamu a z hrdla se mu vydere hlasitý řev, který se odráží od kamenných stěn. „VRRRRRAAAAAUUUUUU!“ Snad ještě nikdy v životě jsem se tolik nebál. Polknu, zahodím štít a udělám to jediné, co mě v téhle situaci napadlo: vezmu do zaječích. Řev a smích diváků se stupňuje. Vědí, že konec je blízko. Cítí krev. Horko těžko před lvem unikám. Imperátor mě čtyřmi dlouhými skoky dostihne a přeletí mi nad hlavou. Otočí se a odřízne mi cestu. Zastavím se před ním. Podíváme se na sebe. V cirku se rozhostí naprosté ticho. Tisíce diváků nás sledují a čekají, že se po mně lev ožene tlapou nebo mě zakousne nebo něco takového. Teď už vážně není úniku. 9
Ale vtom v nastalém tichu upoutá Imperátorovu pozornost jakýsi zvuk. Zvuk, který já dobře znám. Je to možné? Zvoní mi mobil! Někdo mi volá. Lva to vyvede z míry. Nikdy nic podobného neslyšel. Stejně jako tisíce přihlížejících. Ve starověkém Římě samozřejmě telefon neexistoval, natož mobily. Velmi pomalu strčím ruku do kapsy tuniky. A vytáhnu svůj přístroj, Sephorosu 9.0. 10
Neskutečné. Opravdu zvoní! Přímo tady. Podívám se na displej a spatřím neznámé číslo. Nechám ho ještě několikrát zazvonit a nakonec hovor přijmu. „Haló?“ „Sebo? Kam ses prosím tebe poděl?“ „Ehm, kdo volá?“ zeptám se. „Jak jako, kdo volá… Copak mě nepoznáváš? Tady Anselmo, tvůj učitel matematiky… Už tři měsíce jsi kdovíkde a nebereš ani telefon… To od tebe není hezké.“ 11
„Dobrý den, pane Anselmo,“ pozdravím. „Víte, zrovna mi voláte trochu nevhod.“ „Opovaž se mi to položit!“ vykřikne matikář. „Tak si to shrneme: ty si prostě bez vysvětlení zmizíš a zameškáš školu. To ti jen tak neprojde, mladíku.“ Všimnu si, že mě tisíce lidí v ochozech cirku upřeně pozorují a s vykulenýma očima poslouchají můj hovor. Dokonce i Imperátora mobilní telefon úplně ohromil. „Moc se omlouvám,“ pokusím se o vysvětlení. „To je můj učitel matematiky… Dám ho na hlasitý odposlech, abyste ho taky slyšeli…“ Ťuknu na příslušnou ikonku. „Řekněte něco, pane učiteli…“ „Co ti mám říkat? Na co si to hraješ?“ Hlas vycházející z telefonu je tak ohromující, že to v davu na tribunách samým úžasem zašumí. Lev udělá krok směrem ke mně. A další. Já tajím dech a ani se nehnu. Z druhé strany slyším pana Anselma. „Sebastiáne Balbueno, jsi tam ještě? Opovaž se teď zavěsit! Ale… co je to za hluk?“ Chystám se učiteli odpovědět, jenže lev znovu zaburácí. Myslím, že se chystá mě konečně sežrat. Rozhodnu se nic nedělat ani neříkat. Imperátor rozevře obrovskou tlamu. 12