A vidím sám sebe, jak stojím a hledím na obraz se dvěma čarami, fialovou a hnědou, které se uprostřed protínají, hledím na podlouhlý obraz a vidím, že jsem ty čáry namaloval pomalu hustou olejovou barvou, která začala stékat, a v místě, kde se hnědá čára s fialovou kříží, se barva nádherně mísí a klouže dolů a já si říkám, že to není žádný obraz, jenže zároveň je takový, jaký být má, je hotový, nic víc s ním nenadě lám, říkám si, musím ten obraz dát pryč, už ho tu na stojanu nechci, už se na něj nechci dívat, říkám si a uvažuju o tom, že dnes je pondělí a že ten obraz musím postavit k ostatním mal bám, na kterých pracuju, ale které jsem zatím nedokončil, na těch, co stojí obrácené blindrámy do místnosti mezi dveřmi do kamrlíku a těmi do chodby, pod věšákem, na němž visí hnědá kožená brašna přes rameno, ta, co v ní nosím skicák a tužku, a pak se zadívám na dvě řady hotových obrazů opřených o stě nu vedle dveří do kuchyně, mám hotovou necelou desítku vět ších pláten a k nim čtyři pět menších, tak něco, celkem čtrnáct obrazů, stojí u dveří do kuchyně vyrovnané ve dvou řadách, zane dlouho budu totiž vystavovat a uvažuju o tom, že většina mých obrazů má víceméně takzvaný čtvercový formát, ale tu a tam maluju i užší, podlouhlé obrazy a ten s dvojicí protínajících se čar je takzvaně obdélníkový, ale ten na připravovanou výstavu nepůjde, protože se mi vlastně vůbec nelíbí a možná to ani není
11