KAPITOLA JEDNA
VERADIS
Rok 1144 věku vyhnanců, měsíc psa
Veradis padal nočním vzduchem, bez tíže. Letmo zahlédl brikanskou věž, v okně se rýsoval dosud doutnající Calidův obrys, pak dole pod sebou spatřil řeku, která mu spěchala vstříc.
Dopadl na vodní plochu, ledový chlad mu vyrazil z těla dech. Projel jím strach, ztratil orientaci, uvědomil si, že neví, kudy vede cesta vzhůru, všude kolem jen samá tma a led. Něco ho popadlo za vlasy a to už stoupal, rozrazil s cáknutím hladinu a uviděl, jak přímo na něj hledí Alcyonova bledá, široká tvář.
„Budou nás pronásledovat!“ zakřičel obr přes burácení řeky, když je strhl proud a vlekl je pryč od dunění vojenských bot na mostě. „Necháme řeku, ať nás odnese co nejdál.“
Veradis věděl, že to dává smysl, třebaže už zimou ztrácel cit v rukou i nohou. Ze všech sil plaval, nabíral rychlost pryč od Brikanu, od Calida — od toho démona. Pomyšlení, že Calidus patří ke Kadošim, jím znovu zacloumalo jako rána pěstí.
Zatočili za ohyb řeky a pevnost zmizela, obestřela je tma.
Spletencem větví nad Veradisem zvolna pronikal měkký, slabý jas úsvitu. Veradis se podíval Alcyonovi do očí. Proběhlo mezi nimi porozumění beze slov a oba zamířili ke břehu. Plavat napříč proudem bylo náročnější a Veradis si uvědomil, jak vyčerpané má tělo, konečně však ucítil pod nohama
bahno, nahmátl rákosí, vytáhl se z vody a svalil se na záda. Lapal po dechu, nohy i ruce jako by měl naplněné olovem.
Přetočil se, o třicet či čtyřicet kroků dál proti proudu k němu vyčerpaně klopýtal Alcyon. S heknutím klesl vedle Veradise, z povislého kníru mu crčela voda.
„Děkuju ti,“ pronesl Alcyon.
„Za co?“
„Za všechno. Hlavně za to, žes mojí rodině pomohl utéct z brikanské kobky.“
Jeho žena a dítě. Jak dlouho už je asi neviděl? A co si musel vytrpět, když věděl, že je Calidus a Lykos drží v zajetí?
„A že jsi zničil tu loutku, kterou měl Calidus,“ pokračoval Alcyon. „Vysvobodil jsi mě.“ Otřásl se, hned nato se usmál. „Z duše se mi vytratil stín. Cítím se jako znovuzrozený.“
„Jestli chceš říct slabý jako novorozeně,“ zamručel Veradis, když si vylil vodu z boty a zase si ji nazul, „pak se cítím stejně.“
„Takhle jsem to nemyslel,“ zaburácel obr a vážně se na Alcyona zadíval. „Vysvobodil jsi Rainu a Taina, osvobodil jsi mě. Dlužím ti víc, než si dovedeš představit.“
„Nedlužíš mi vůbec nic,“ namítl Veradis. „Ty figurky jsem skopl do ohně z náhlého popudu, ani jsem pořádně nevěděl, co to je a jakou to nad tebou má moc.“
„Ale měl jsi podezření?“
„Jo. Něco v tom, co říkala Fidele…“ Pomyslel na Nathairovu matku. Doufal, že se dostala na svobodu, ona i jeho bratr Krelis a Maquin s Albenem. „A tvou ženu a dítě — osvobodil jsem je, protože to bylo správné. Jiná možnost neexistovala.“
„Ale existovala, Ryzí srdce. Vždycky existuje jiná možnost.“
Veradis pokrčil rameny. „Mezi námi nejsou dluhy. Jsi můj přítel.“
Jeden z mála přátel, jak se ukázalo. Myšlenky se mu zahořkle stočily k Nathairovi, k jeho doznání a k odhalením, která Veradise tak ochromila. Vybavilo se mu i Calidovo svědectví: že Nathair zavraždil Aquila, vlastního otce. Veradise sevřela zlost a zahanbení. Náznaků byla spousta…