Issuu

… Jako bych poslouchal nějakou starou a mému srdci blízkou melodii. Jediný zvuk, který narušoval ticho, bylo jemné škrábání perem po papíře. Ale najednou…

Byla hluboká noc, sotva tři hodiny ráno. Domy v sousedství byly temné, jen z okna mé pracovny vycházelo světlo. Venku bylo chladno, ale někdy rád pracuju při otevřeném okně. pohled na hvězdnou oblohu vnáší do mé duše klid… Co to je?

Židle naproti začala znenadání vrzat. Ta židle, na které obvykle sedávají přátelé, když přijdou na kus řeči.

To je ale divný zvuk. Skřípe, jako by se na ni někdo posadil…

Co...?

Já snad začnu věřit na duchy…

Ty vrásčité ruce s dobře viditelnými žílami byly lidské, přesně jako má člověk z masa a kostí…

Ale ten člověk vůbec nevypadal jako duch… Zvedl jsem hlavu a naše pohledy se setkaly. Na chvíli odvrátil zrak a pozoroval nábytek v pokoji…

… Knihy a fotky, co visely na zdi. Jeho zjevení bylo podivné. Opět na mě upřel oči. Netuším, jak je to možné, ale cítil jsem se naprosto klidný.

Předpokládám, že jsem na planetě zemi…

Nezmohl jsem se na odpověď.

Nemusíte mi odpovídat, vím, že jsem na zemi. Někdy v polovině 20. Století, kolem roku 1957.

Přitom pozoroval knihy na stole. A také časopisy: leželo tam poslední číslo jednoho magazínu s fotkou

I jeho oblečení bylo normální, jen z nějakého zvláštního materiálu. Na dotek nepřipomínal ani vlnu, ani bavlnu, nylon, ani žádný jiný syntetický materiál.

Vidím, že hodně píšete. Čím se živíte?

Jsem scenárista… píšu komiksové scénáře…

Nikdy jsem podobný výraz neviděl. Patřil člověku, který toho má hodně za sebou a nic už ho nepřekvapí.

Komiksové scénáře… to je ale náhoda… že jsem narazil zrovna na vás…

chruščova

na obálce. 3

A kdo vlastně jste?

Hm…

… Že jsem cestovatel časem, cestovatel věčností, celou moji zoufalou a nešťastnou situaci poutníka napříč stoletími…

Přesně to celou dobu dělám, hledám a hledám…

Nyní byla v jeho dosud klidném hlase slyšet úzkost. Já jsem ale myslel na problém, který se náhle objevil. Můj dům je malý a není v něm pokoj pro hosty. 4

Můžu se vám představit spoustou různých jmen a nebudu lhát. Ale pro vás možná bude nejpochopitelnější jméno…

na to není lehké odpovědět…

Mám štěstí, že jsem dorazil právě sem… tuším, že si tady budu moct po dlouhé době trochu odpočinout…

… Které mi dal jeden řekněme filosof na konci 21. Století… znělo eternaut. Chtěl jedním slovem vyjádřit…

Směl bych u vás zůstat? Stačí mi jen klidný kout, abych se trochu zotavil… jsem unavený, strašně unavený. A musím se dát dohromady, abych mohl pokračovat v hledání…

Vím, o čem teď přemýšlíte. Než mě odmítnete, než řeknete ne, rád bych vám vyprávěl svůj příběh. Až ho dopovím, všechno pochopíte, včetně… … Toho, jak podivně jsem se tu zjevil. A jsem si jistý, že mi budete chtít pomoct… poslouchejte… Poslouchal jsem. Po celý zbytek noci…

…Jsem napjatě poslouchal. A když onen návštěvník domluvil, vše mi bylo jasné. Vyděsilo mě to. Začalo mi ho být líto. Ale nebudu předbíhat: teď vás chci seznámit s eternautovým příběhem tak, jak mi ho sám vyprávěl!

Té zimní noci, kdy se můj dosavadní život rozpadl na kusy, byla pořádná zima, mnohem větší než teď.

Dokonce taková, že jsem musel celý dům hermeticky utěsnit. Tenhle detail, a sice že dům byl hermeticky utěsněný, je důležitý, protože se od něj odvíjí všechno ostatní. Se třemi chlapy ze sousedství…

… Jsme hráli argentinské truco. Pamatuju si na to, jako by to bylo dnes. Šla mi karta, měl jsem štěstí… Mám v kartách třiatřicet a jsem na řadě… to nemůžu prohrát. Ale počkám, co tam hodí Ostatní…

Favalli, profesor fyziky, dělil své zájmy mezi malou plachetnici, kotvící v olivos, a elektrotechniku. TÉ se věnoval…

Vynesl jsem nízkou čtveřici. Na řadě byl favalli… … V podkroví mého domu, kterému jsme říkali vznešeně „laboratoř“. Další z nás, bankovní úředník lucas herbert, byl také blázen do elektrotechniky.

Dlouze jsem si oddechl: mám to v kapse. Ale dělal jsem hlupáka. Fakt přihazuješ?

Lucase zajímalo radiové záření: sestavil si vlastní geiger-müllerův detektor. Ale v tu chvíli měl naléhavější, byť méně ušlechtilý zájem.

Přihazuju!

Jak jsme na tom, juane? Přihodíme?

Blbě, lucasi. Ať nejdřív vynesou oni.

Dorovnávám! Jasně, s třiatřiceti v RUCE jsem je rozdrtil. Ještě teď si vybavuju ten vítězoslavný výkřik mého spoluhráče lucase. Ono „dorovnávám“ nám přihrálo bank.

Na řadě byl polsky, důchodce, který v prostorách mého podkroví vyráběl housle.

Přihazuju…

Taky si pamatuju, jak aby favalli na něm nebylo poznat, že je naštvaný zesílil zvuk rádia, ze kterého se do té doby jen potichounku linul chraplavý hlas louise armstronga. 5

Poslechl bych si zprávy.

… A nyní jedna čerstvá novinka… rozsáhlá nukleární exploze v pacifiku… navzdory všemu ujišťování…

… Spojené státy pokračují v jaderných testech… došlo k nehodě a ukázalo se, že po mohutném výbuchu atomové bomby poslední generace se do ovzduší dostalo obrovské množství radioaktivního popílku…

Radioaktivní mrak je hnán silným větrem a směřuje k jihozápadu. Podrobnosti vám přineseme ve zprávách ve 23:30.

Kdy už s těmi výbuchy skončí? Ty jejich „koníčky“ jsou nebezpečnější než ty naše…

Ať už jdou do háje. Seš na řadě, juane.

TĚŠiLO MĚ, že jen o patro níž si moje žena elena čte v posteli.

A také mě hřálo pomyšlení, že ve vedlejším pokoji… 6

Když jsme ukončili to krátké spojení s vnějším světem, vrátili jsme se ke svým záležitostem. Zpravodajství nenarušilo pohodu, kterou jsem u karet vždycky pociťoval. Bylo skvělé trávit s přáteli čas v podkroví, které pro mě bylo mnohem víc než jen místem, kde jsem se věnoval svému hlavnímu koníčku…

… Leteckému modelářství. Tahle půda byla zhmotněním mého životního úspěchu. Já, juan salvo, jsem nebyl boháč, ale moje malá továrna na transformátory mi umožňovala příjemný život…

… Spí naše dcerka martička. Ale na podobné myšlenky nebyl čas.

… Vyplněný drobnými radostmi, které tvořily celý můj životní obzor. Ano, byl to sladký život a té chladné noci jsem se doma, ve čtvrti vicente lópez, cítil spokojeně jako ve vyhřátém doupátku.

Spíš nebo co, juane?

Favalli byl rozladěný a nedařilo se mu zakrýt, jak ho ta prohra žere.

Vždyť jo, favalli… hned to bude…

Před mrazem, který venku na zahradě spaloval rostliny, nás čtyři chránilo vyhřáté podkroví.

Rozdával jsem, ale nepřestÁVAL jsem si užívat kouzlo okamžiku. Znovu jsem se musel vrátit k banální realitě karet.

Pardon, jsem dnes…

Vnímáš mě, juane? Řekl jsem „dorovnávám“.

Byli jsme tam v bezpečí před okolním světem, jako by byl náš dům opuštěný ostrov, kam jen občas dolehnou zvuky z ulice…

Co to bylo? Bouračka?

Hlomoz nočního autobusu na zastávce, klapání podpatků dvojice utíkající před zimou, řev motoru auta, které se řítilo velkou rychlostí, protože byl jen malý provoz.

Zaslechl jsem nějaký výkřik.

Mrknu se…

Náhle mě přerušil hluk z ulice. Říkám, že dorovnávám a vynáším.

Hluk jsem pustil z hlavy a mrkl na karty… Hm… tři od stejné barvy. To mám v kapse. Favalli se Zblázní!

Sedni si, juane. Nejspíš se srazila dvě auta: kvůli tomu nebudeme přerušovat hru. 7

Co se děje?

Začal jsem si bezstarostně prozpěvovat…

Vypadly pojistky…

Tohle jsem měl brát já... Vždyť jsem měl třiatřicet!

Nerozčiluj se, já jsem měl…

Na řece paraná…

Buďte zticha! Ticho! Poslouchejte!

To ticho, kdy naráz zmizely všechny zvuky ulice, NÁS OHROMiLO. celé město bylo najednou úplně němé. Ani rádio nevysílalo.

Ale… to není možné…

Je… Podívejte se ven!

Nic neslyším... Ani hluk z ulice...

Co máš na mysli? To, co jsme slyšeli, byla ta bouračka... Otevři okno, Lucasi...

Něco se stalo…

Ne! Neotevírej, lucasi!

Máš pravdu, lucasi. Vypadá to jako fosforeskující sníh…

Něco je ve vzduchu! Nevidíte? Jako by začalo sněžit!

Ale proč ne?

Z výšky se nehybným vzduchem pomalu snášely jemné, skoro průsvitné vločky, které vyzařovaly nadpozemské světlo. Musí to být ten radioaktivní mrak, jak o tom mluvili v rádiu.

Musíme všechno zavřít!

Propadl jsem strašné panice.

Eleno! Martičko!

Všechno, kam až oko dohlédlo, bylo pokryté tím podivným sněhem jako z animovaného filmu: smrtícím, děsivě smrtícím… Co se děje, juane? Co je?

Všechno ti vysvětlím… neotevírej okna.

Pádil jsem do martiččina pokoje. Málem se mi zastavilo srdce.

Měsíc! Okno je dokořán!

Ani jedno okno nesmí zůstat otevřené! 9

Ne… žaluzie byly roztažené, ale okno zavřené.

Co děje, juane? Tak řekni něco!

Objal jsem malou tak, že jsem ji málem rozmačkal…

Venku se něco stalo, eleno… něco strašného: všichni na ulici jsou mrtví…

To bolí, tati! Takže to znamená, juane, že v domech, kde měli otevřená okna, nikdo nepřežil!

Favalli říká, že to MUSEJí být ty vločky… myslí si, že jsou radioaktivní. Musíme všechno zavřít, aby se sem nic nedostalo.

Nejspíš to tak bude, eleno… měli jsme obrovské štěstí…

Mezitím se z ostatních pokojů ozývaly hlasy mých přátel. Favalli sháněl tmel, aby utěsnil všechny škvíry, polsky se snažil někam dovolat. Lucas chodil v přízemí sem a tam.

Co se asi stalo s maríou? A s bertou a chlapci?

María a berta byly její sestry: jedna bydlela ve čtvrti lucila a ta druhá v centru. Nedokázal jsem na to nic říct. Její otázka přede mnou odhalila DOSAH TÉ KATASTROFY: buenos aires I celé okolí zachvátila smrt…

Určitě jsou všichni mrtví… nebo skoro všichni… moji strýcové… bratranec guillermo… nicolás, můj přítel… a vůbec všichni, co znám…

Takhle to muselo vypadat v hirošimě a v nagasaki… ale navzdory té hrůze jsem zůstal až podivně klidný. Pamatuju si, že jsem necítil bolest ani smutek…

Nebudou fungovat žádné úřady ani služby.

Telefon! Musím zavolat maríe!

Telefon nefunguje. Je úplně hluchý! Panebože!

Panebože.

Uklidni se, eleno... Nesmíme panikařit… jsme ve velkém nebezpečí…

Možná ta katastrofa není taková, jak se teď zdá…

Musím hned domů…

Lidská mysl je zvláštní. Pamatuju si, že jsem si tenkrát vzpomněl na prvoligové fotbalisty. Je po nich? Je možné, že už nemáme žádný nároďák? Zavrtěl jsem hlavou. myslím, že se lidský mozek…

… začne soustředit na takové věci, aby člověk nezešílel.

Musíme všechno pozavírat, juane!

Edith a děti jsou tam samy!

Pusť mě!

Favalli už to udělal. Ještě štěstí, že je tu s námi.

… K nám dolehl zoufalý hlas. Telefon nefunguje…

Vtom… Nikam nechoď! Nejde to!

Ale já musím!

Musím jít!

Neotevírej, polsky. To nesmíš! 11

Zavři ty dveře, lucasi! Rychle!

Edith… a děti…

Prásknutí dveří se rozlehlo celým domem.

Musím domů…

Odehrálo se to tak rychle a já byl tak zmatený, že jsem se ani nepokusil mu v tom zabránit. Ale I kdybych to zkusil, nestihl bych to.

Elena viděla polského odcházet… Juane, polsky je venku!

Tak skončil náš přítel polsky. Zůstal tam ležet jako mnoho dalších obětí té sněhové nadílky. Nebylo to ani deset minut od chvíle, kdy jsme hráli truco…

Nemá smysl se na to dívat. Půjdeme dolů za ostatními.

Viděli jste polského?

teď je nejdůležitější, aby se sem nedostala ani částečka té radioaktivní látky. když polsky vyběhl ven, žádná vločka sem nevnikla, protože jsme hned zabouchli, ale odteď už nesmíme otevírat.

Nemůžeme tady ale zůstat na věky. Brzy nám dojdou zásoby!

Ano… zůstal ležet uprostřed ulice.

Když nebudeme panikařit, máme velkou šanci přežít, lucasi.

Nedokázal jsem mu v tom zabránit… měl jsem mu jednu vrazit, než do mě strčil.

S tím už nic nenaděláš, favalli… teď musíme myslet hlavně na sebe.

Podtrženo sečteno, musíme vydržet den nebo dva… než nám přijdou na pomoc, což nemůže zas tak dlouho trvat. Jsme jako trosečníci, jen ne na ostrově jako robinson, ale zavření v baráku…

Máš prav du, přežili jsme jen zázrakem.

Tohle přirovnání bylo přesné. Byli jsme robinsony ve vlastním domě a obklopovalo nás moře smrti. Jenže pomoc, na kterou favalli spoléhal, nikdy nedorazila…

Byli jsme trosečníky, kteří neskončili na pustém ostrově, ale uvěznění ve vlastním domě. Neobklopoval nás oceán, ale samotná smrt.

Smrt, která se snášela v podobě těch proklatých křehkých, fosforeskujících sněhových vloček. Ta zatracená sněhová nadílka během pár chvil zničila veškerý život…

… V celém našem velkém městě. Naštěstí nás snaha o přežití zaměstnávala natolik, že jsme se ze ztráty příbuzných a přátel vlastně všeho, na co jsme byli do té doby zvyklí prozatím nezbláznili.

Eternaut, cestovatel věčností, dál vyprávěl svůj tragický příběh o tom, jak se ztratil v čase jako trosečník uprostřed širého moře. Musíme zatmelit každou dírku, ať je sebemenší…

Tak. Celý dům je hermeticky utěsněný.

Já si, favalli, úplně nemyslím, že jsou ty vločky radio aktivní.

Nakonec se tady udusíme…

Kdyby totiž byly, záření by proniklo I přes sklo, ale geigerův detektor žádnou radioaktivitu neukazuje.

Toho bych se neobával, juane. Vzduch, který je v domě, nám vystačí na několik dní… do té doby určitě dorazí záchrana.

Nevím. Něčím zabíjet musejí.

To ano. Jen říkám, že to musí být nějaký nový, dosud neznámý druh záření.

Řekněme, že se vzduchem nějak vystačíme, ale co voda? Nemyslím, že vodárny budou dál fungovat.

To nám může být jedno. Voda bude stejně kontaminovaná.

Jo. Mám tu bednu sodovek. Když se uskromníme, na pár dní vydrží.

Nemáte sodovky nebo limonády?

Čtyři konzervy kachní paštiky, šafrán, dvě plechovky kapií…

Ovšem bylo skoro jisté, že susana I všichni její sourozenci, kteří bydlí ve vedlejším bloku a chodí si k nám skoro každý den hrát, jsou po smrti. Že I je zahubily ty zákeřné smrtící vločky…

Byl jsem rád, že jsem měl po boku někoho, jako je favalli. Prakticky zaměřeného člověka, který byl zvyklý řešit technické problémy. A tohle, otázka našeho přežití, byl pro favalliho jen další technický problém.

Ještě zapíšu ten dort, co máme v mrazničce…

Vrátil jsem se na půdu. Jídlo nám vystačí na čtyři až pět dnů… co to děláte?

A co jídlo? Musíme nakrmit pět hladových krků.

V kuchyni něco bude, lucasi. O to neměj strach.

Elena s martičkou… po všech těch hrůzných zážitcícH zapisují, že máme šafrán a dort v mrazáku… co s nimi bude? DOKÁŽU je ochránit? Až se zastaví a uvědomí si v plném rozsahu, co se tady vlastně stalo, jak se s tím budou schopné vyrovnat?

Snažíme se rozchodit rádio…

Tak se dozvíme, co se stalo a jak pokračují záchranné práce.

Sešel jsem do kuchyně a tam už elena s martič činou pomocí dělala Inventuru. Máme rýži, skoro dvě kila, cukr, krabici sušenek, tři plechovky hrášku…

Susanita je určitě doma a dělá to co já. Že je to tak, tati?

Bylo otázkou vyšší prozřetelnosti, že se v našem domě scházeli kutilové a amatérští vynálezci z širokého okolí. V naší podkrovní dílně jsme měli tolik nářadí a materiálu, že jsme si mohli vyrobit doslova cokoli.

Určitě, martičko, určitě…

Zprovoznit rádio na baterky byla pro techniky jako favalli a lucas úplná hračka. Tak, a je to… už se chytá…

To ano, ale není nic slyšet… jen šumění.

Museli jsme to špatně zapojit. Zkontrolujeme to…

Dej to víc nahlas…

Počkat!

Slyšeli jste to? Nějaký „speaker“, mluví anglicky. To bude bbc...

Zaslechli jsme jakoby zdálky pár slov v angličtině… Další zprávy z washingtonu: všechny pokusy o navázání spojení s rozsáhlým územím jižní ameriky postiženým nepochopitelným jevem dosud ztroskotaly.

Taky jenom šumění…

To je jasný, že nic neslyšíme: žádná místní stanice nevysílá. Zkus krátké vlny, lucasi.

Paříž, francie: stále trvají obtíže při snaze o navázání spojení, což je čím dál větší záhadou. Odborníci ze sorbonny nás ujišťují, že ona záhadná sněhová vánice nemá nic do činění s jadernými testy v…

A zase to šumění. Pak lucas pootočil knoflíkem a najednou jsme uslyšeli jasný, nepřirozeně klidný hlas, jakým se oznamuje vypuknutí války nebo se Informuje o nějaké katastrofě.

Zase ten šum!

To není možný, že nejde nic chytit ani na krátkých vlnách!

… To bylo poslední, co jsme z vysílačky slyšeli: „dostávám se do nějaké podivné vánice severně od punty del este. Motor začíná vynechávat… ztrácím výšku…“

Nech to, nesahej na to! To budou ty obtíže, o kterých mluvili francouzi… snad to zase naskočí…

Favalli se trefil: opět se ozval hlas „speakera“. … Obtíže při navazování rádiového spojení dále trvají. Vypadá to, jako by se někdo snažil spojení úmyslně bránit…

Byla v něm cítit panika, ale vzápětí ho přerušilo ještě hlasitější šumění.

Pochybuju, že ještě něco uslyšíme…

Chápete to? Ta katastrofa je mnohem rozsáhlejší, než jsme si mysleli.

Ano… zdá se, že to zasáhlo celý svět. Tohle naši situaci dost komplikuje…

hlas už nebyl tak klidný. Zůstali jsme jako opaření. Nebyli jsme schopni slova. Šumění z rádia bylo čím dál hlasitější.

Nic se nešíří rychleji než panika…

Eleno! Martičko!

Teď vážně pochybuju, že pomoc dorazí brzy. Může to trvat kdovíjak dlouho.

Uklidněte SE a nebuďte srabi! Nepřežijeme, jen když to vzdáme!

Pochcípáme tady jako krysy! Vydýcháme vzduch, dojde nám jídlo. Všichni tu pojdeme!

Umřeme, když se s tím nebudeme umět poprat. Proč máme čekat, až nás někdo zachrání? To si nedokážeme poradit sami?

Když zachováme klid, můžeme tu přežít týdny, měsíce a možná I roky!

Ty jsi génius, favalli! Jasně, můžeme to zkusit! A co se týká vzduchu, nebude těžké vyrobit si filtry…

Nemyslím, že jsme jediní, kdo zůstal naživu… někteří budou mírumilovní a neškodní jako my, ale co ti ostatní…

Ale jak? Za pár dní nám dojde vzduch, voda I jídlo!

Dojdou nám, když tu budeme jen tak sedět. Ale máme tu spoustu materiálu, ze kterého si můžeme vyrobit třeba ochrannou kombinézu, něco jako potápěčský skafandr…

Sepíšeme si seznam, co potřebujeme nejvíc… teď se musíme pustit do výroby té kombinézy.

Mít vedle sebe člověka jako favalli bylo skutečně k nezaplacení. Jedině s ním jsme mohli takovou výzvu zvládnout. Jenže on sám zchladil moje nadšení… Co my víme o tom, jak se budou lidé chovat, kam až budou schopni zajít v situaci, kdy neexistuje policie ani jiná veřejná moc, která by mohla zasáhnout!

Což nám umožní jít ven a sehnat si, co potřebujeme: vodu, jídlo, oblečení… a můžeme si opatřit I knihy, abychom tu neumřeli nudou!

Na prvním místě našich potřeb není ani jídlo, ani voda, ani léky… jsou to zbraně!

Brzy vypukne boj o jídlo, o léky, o všechno… bude to tady jako v džungli. Válka všech proti všem…

K čemu nám teď budou zbraně?

Nejdřív musíme vyrobit tu ochrannou kombinézu, něco jako mají potápěči, abychom mohli jít ven a opatřit si vodu, potraviny a léky, které budeme potřebovat. A také zbraně…

Vyrobit kombinézu, která nepropustí radioaktivní záření, nebude jen tak.

Už jsem ti říkal, juane, že ten sníh, co zabíjí lidi…

… Není radioaktivní. Kdyby byl, geigerův detektor by to zaznamenal I přes sklo v oknech. Ale ručička se ani nepohnula… Lucas má pravdu, juane.

Tyhle smrtící sněhové vločky musejí vyzařovat něco dosud neznámého, co ale nepronikne hmotou: díky tomu jsme naživu.

Nápady se jen hrnuly a zdály se bezchybné. Jen vidět lucase, který byl ještě před chvílí zhroucený, jak se nadšeně pustil do šití kombinézy, nám dodávalo sílu.

To nám výrobu kombinézy usnadní: stačí ji udělat tak, aby chránila kůži před kontaktem s vločkami…

Je až moc optimistický. Chce se nějak rozptýlit… vyrobit kombinézu je jen začátek. Uvědomuje si, že ať už uděláme cokoliv, stejně jsme nejspíš odsouzeni k smrti?

Nejde jenom o to podivné smrtící záření… jak říkal favalli, musíme taky počítat s tím, že vypukne boj mezi těmi…

Můžeme ji ušít z pogumované látky! Na ochranu hlavy použijeme juanovy potápěčské brýle… a na ruce stačí gumové rukavice…

… Kteří unikli záhubě stejně jako my. Nikdo netuší, kdy přijde pomoc, a jestli vůbec… a mezitím se…

… Tahle poklidná čtvrť promění v džungli, kde bude člověk muset zabíjet, nebo sám zemřít.

Protože ty smrtící závěje se rozšířily na obrovské území...

Za pár hodin jsme měli lucas, já a elena tu kombinézu skoro hotovou. Naše skvěle vybavená „kutilská“ půda nám poskytla všechno potřebné.

… my, ve vlastním domě, jsme zůstali od říznutí jako nějací podivní Trosečníci v oceánu smrti… ale bylo lepší na to nemyslet a soustředit se na naléhavé problémy.

Nějak to nemůžu pobrat…

Šéf, pan manrique, je mrtvý! Stejně jako všichni moji kolegové z kanceláře, vedoucí rosconi, co mi slíbil do konce roku povýšení… všichni zmizeli, jako by nikdy ani neexistovali…

Chápu, lucasi…

Nemůžeme ztratit ani minutu. Začněte dělat na té kombinéze. ať vám pomůže elena.

Já zatím půjdu do garáže a zkusím z ní udělat něco na způsob kompenzační komory… odkud budeme moct vyjít ven, ale vločky se nedostanou dovnitř.

Jen si to představ. Posledních dvanáct let jsem chodil každý den do banky… a najednou žádná banka není… všichni jsou určitě po smrti…

Co budu teď bez práce dělat?

To co my všichni. Já jsem přišel o továrnu a favalli o práci na univerzitě: na to, co jsme ztratili, je lepší nemyslet.

Musíme se soustředit na to, abychom přežili: to je teď naše priorita. Nemá smysl HLOUBAT o tom, co bude za několik měsíců…

Museli jsme žít už kvůli naší dceři. Vy tři máte v rámci možností štěstí. Jste spolu a živí.

Lucasi, poslechni juana… když budeme myslet na to, co se stalo, tak zešílíme… podejte mi lepidlo: tahle nohavice ještě není hotová.

Moje statečná elena… nevím, KDE brala sílu, aby se NESESYPALA, aby ji ta bolest nesrazila na kolena. Myslím, že to bylo kvůli martičce, to ona ji držela nad vodou: museli jsme stát při sobě a nehroutit se.

Já jsem na rozdíl od vás zůstal sám. Víte, jaké to je? Být úplně sám!

Vždycky žil sám. Jasně, napadlo mě vzápětí, nikdo není úplně sám. Měl kamarády, známé, kolegy z práce. Až do doby, než začala tahle chumelenice a za pár minut zmařila miliony životů…

Napadlo mě, že to trochu nesedí. Lucas žil sám, rodinu neměl. Mám tu garáž hotovou: nainstaloval jsem tam odsávač vzduchu, který zabrání tomu, aby se ty vločky dostaly do domu, když budeme vycházet. Co ta kombinéza?

Už ji skoro máme. Nevím ale, jak to bude se vzduchem. Jak bude ten, co ji bude mít na sobě, dýchat? Máme kyslíkovou bombu, ale ta nevydrží dlouho.

Kyslíkovou bombu nebudeme potřebovat. postačí filtr, který ty smrtící částice zadrží.

Myslím, že mi bude akorát… miluju obleky na míru.

Předpokládejme, že stačí zabránit, aby se ty vločky dotkly něčí kůže. Kdyby to tak nebylo, už bychom byli po smrti.

… Stejně nebo ještě víc než nás ostatní: jeho přátelé, studenti z fakulty, kolegové z laboratoře, ti všichni zahynuli. Celý jeho svět, mnohem pestřejší než ten náš, se zhroutil…

V tom případě je ta kombinéza hotová. Můžeme ji vyzkoušet.

… Ale on neztratil hlavu. Postavil se do čela naší malé skupiny. A teď chce na sebe vzít riziko a vyjít z domu jako první… co když ta kombinéza nebude fungovat? Co když ho guma neochrání?

Netušil jsem, kde se ve favallim, profesorovi fyziky, bere taková kuráž. Přitom ta katastrofa ho postihla…

Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodl. Favalli, nejodvážnější z nás a ten, koho nejvíc potřebujeme, nemůže jít ven jako první.

Ne, favalli, ty se neoblékej. Alespoň než budeme vědět, jestli to funguje. Půjdu tam já.

Zbláznil ses, juane?

Máš ženu a dcerku, naopak mě nikdo postrádat nebude.

I na to jsem myslel…

… Když se něco stane se mnou, elena a martička budou zoufalé, ale jejich šance na přežití se tím o moc nesníží. Ale pokud se něco stane tobě, jak máme sami s lucasem zajistit…

Ne, lucasi, to by nebylo fér. Prostě půjdu já.

Nejméně potřebný z nás tří jsem tu já… nechte jít mě.

Pojďme losovat…

Přesně! Tady jsou karty…

… Aby přežily? Ty jediný, favalli, dokážeš vyřešit jakýkoliv problém.

Koukejte…

V domě naproti se svítí!

Jestli dovolíte…

Řekl jsem, že půjdu já. Znám tuhle čtvrť nejlépe a seženu všechno rychleji.

Je to jako světlo svíčky…

Museli také přežít!

Bylo to jako zjevení… 23