Issuu

zapomenuté

Kdysi dávno, když venku pršelo a pouliční lampy u Sedmi ciferníků hořely nízkým plamenem, mi Nick vyprávěl o jistém vězení ve Stockholmu. Říkalo se mu Rosenkammaren, Růžová komnata, už to jméno bylo samo o sobě mučením. Tam dole, kam sluneční svit nikdy nedosáhl, by žádné růže růst nemohly. Vězni v něm viseli v okovech a museli stát v ledové vodě.

Tu noc, kdy se Nick poté, co našel svou sestru mrtvou v lese, rozhodl zasvětit život zničení kotvy, přijal možnost, že by na tomhle místě mohl skončit. Někdy se probouzel zalitý ledovým potem a s myšlenkou, jestli ho už éter k pobytu v Růžové komnatě neodsoudil.

Často jsem hloubala, jestli můj život ovlivňují moje volby, nebo zda byla jeho dráha načrtnuta už předtím, než jsem se narodila, jestli se přede mnou odvíjí jako nit na vřetenu. Přemýšlela jsem, jestli má každý z nás svůj osud, jestli jsou vzorec a plynutí času předem dány, nebo zda ho můžeme donutit změnit směr. Touhle představou se zabývají všichni vidoucí. Někteří z nás zahlédnou zlomek budoucnosti a rádi věříme, že to znamená, že ji dokážeme ovlivnit, ale já mám podezření, že jakákoli míra kontroly je pouhou iluzí a my nemáme o nic víc moci než amaurotici.

Můžeme jen doufat, že dostaneme varování. Záblesk poznání o chvíli dřív, než onen okamžik nastane.

A tak prostě věříme éteru, nebo se o to aspoň snažíme. Jak mi kdysi řekl někdo, koho mám ráda, důvěra znamená, že si člověk nikdy nemůže být jistý, jestli má tomu druhému vůbec důvěřovat.

Moje snová krajina se změnila. Pole květin, které tam rostly od dětství, zmizelo.

Moje bezpečné místo teď představoval pařížský pokoj, téměř prázdný.

Stála v něm postel s rozházenými přikrývkami, na každé straně jedna lampička. Kousek od ní jsem ve stínu ležela já. Mezi prkny podlahy se natahovaly bílé kvítky — moje sasanky proměnlivé, pořád se snažily růst, ačkoli měly okvětní plátky vybledlé a průsvitné. Kolem mě se kupil sníh jako prach na čemsi zapomenutém.

Za vzdáleným oknem jsem viděla jen temnotu. Noc sevřela konspirační byt ve svých dlaních. To bylo u snové krajiny normální; sinalost jejích stěn ne. Znovu a znovu jsem se pokoušela vstát, ale neviděná tíha mě držela na místě, tlačila mě k podlaze. Možná to tak bylo nejlepší. Sice bych se chtěla dostat do té postele — určitě byla měkká a teplá —, ale cítila jsem, že by mě odnesla nesnesitelně daleko. Vrhla by mě do světa zubů, které mě chtějí roztrhat na cáry. Když jsem vklouzla zpět do nevědomí, uviděla jsem na svém duchu krev. Refájskou krev, lidskou krev, měla jsem ji všude na rukou.

Spala jsem hodiny nebo týdny nebo roky. Mezi chvílemi nevědomí jsem měla za to, že jsem se zatoulala směrem k posteli — myslela jsem si, že cítím slunce, slyším hlas —, ale vždycky jsem skončila zpátky na podlaze, jako bych se ani nehnula. Květiny se mi obtáčely kolem končetin, jako by mě chtěly obejmout a ukonejšit.

A pak jsem usínat přestala. Teď jsem byla bdělá, prokřehlá a uvědomila jsem si, že se musím dostat do postele. Stříbrná šňůra mě tam táhla — bylo to slabé škubání, to jsem ve své snové krajině cítila málokdy.

Když jsem se pohnula, bílé květiny uvolnily své sevření. Otočila jsem se na břicho a plazila se kupředu.

Za mnou zazářilo další světlo, bledé a neprůbojné.

Jako bych měla ruce a nohy z kamene. Každý centimetr, který jsem urazila, mě zcela vyčerpal, a čím víc jsem se blížila k posteli, tím horší byl můj plíživý strach, že jsem se rozhodla špatně.

Z mého místa v hlubokých stínech se lampičky zdály tlumené a útěšné, ale teď, když jsem se k nim sunula, zářily až příliš jasně. Nikdo by nedokázal usnout s tak oslepivým světlem hned u postele. Obávala jsem se toho, co by mi ještě mohlo odhalit, protože něco tu bylo jinak. Cítila jsem to.

Popadla jsem prostěradlo a vytáhla se nahoru. Ruce mě ale zradily a já se zhroutila zpátky na podlahu. Skoro jsem to vzdala. Už jednou jsi vstala z popela, řekly květiny hlasem, který jsem si pamatovala, hlasem, který jsem zbožňovala, a zároveň se ho děsila. A tak jsem se znovu začala drápat na postel, a když jsem byla nahoře, schoulila jsem se do pevného klubíčka. Pokud chceš přežít, musíš věřit, že se ti to bude dařit zas a znovu.

Po probuzení jsem byla na jiné posteli. Hlava mi spočívala na polštáři, ruku jsem měla položenou na žebrech. Snad celé hodiny jsem tam ležela ztěžklá a s hlavou plnou vaty, dýchala jsem pomalu. Tohle nebyla snová krajina. Na jejích okrajích se nerozlévaly žádné stíny. Rudé sluneční světlo pronikalo průsvitnými závěsy a odráželo se od televizoru na stěně. Posadila jsem se a snažila se vymnout si ospalky z očí.

Místnost, kde jsem se probrala, byla bez poskvrnky, až na neustlané postele. Stál tu stůl, vedle něj židle s polstrováním

z béžové kůže, přes opěradlo byl přehozený kabát. Podepřela jsem se zdravou rukou a zaposlouchala se do ticha. V dálce bouchly dveře.

„Arcture,“ řekla jsem znepokojeně.

Bez odpovědi. Zatáhla jsem za zlatou šňůru, ale necítila jsem vůbec nic. Ani nejmenší záblesk emocí.

Jsi tam?

Něco na té místnosti bylo špatně. Hladkost dřevěné podlahy, rovné, čisté linie nábytku, naškrobené povlečení — to všechno vypovídalo o jisté formálnosti. Ocitla jsem se v hotelu — a nebyla to žádná levná noclehárna, ale ani Kotvotel, jediný řetězec ve Scionu. Tam mají šarlatové běhouny a na polštářích jsou zlatě vyšité kotvy.

Poslední, na co jsem si vzpomínala, byl maškarní bál v Paříži. Léandre ve lví masce, Le Vieux Orphelin po jeho boku. Můj soukromý rozhovor s Inkvizitorem Ménardem. Po tom setkání už všechno zahalovala mlha a teď jsem se s bolestí hlavy probudila v hotelu. To bylo i na mě dost bizarní.

„Arcture,“ zkusila jsem to znovu.

Vtom se mi zvedl žaludek, protože jsem si vzpomněla.

Arcturus se vrátil k Nashiře. Využíval mě, jen aby získal informace, celou tu dobu.

Nikde jsem ho neviděla ani necítila, což zřejmě potvrzovalo to, co jsem si pamatovala. Vydolovala jsem z paměti naši konfrontaci v Paříži. Měl v úmyslu prozradit Scionu všechno o syndikátech vidoucích. Jednala jsem rychle, abych ochránila Vidořád, ale klidně mohl být rychlejší a k mým spojencům se dostat dřív než já. Možná jsem jako jediná přežila zpackanou revoluci.

To proto jsem teď tady, sama?

Se značným úsilím jsem šťouchla do svého daru a soustředila se na éter, spánky mi probodla ostrá bolest. V mé blízkosti se nacházely tisíce snových krajin, ale žádnou jsem nepoznávala. Když jsem vstala, nohy se mi třásly, chytila jsem se sloupku postele, abych nespadla. Místo své obvyklé noční košile jsem

na sobě měla kraťasy na šňůrku a bílé triko s krátkými rukávy.

Ruce jsem měla hubenější než dřív, svaly skoro nebyly vidět. Jak dlouho jsem tu zavřená?

Srdce mi bušilo jako splašené a celou mě polil pot. Přešla jsem k oknu, hlava se mi točila. Pokoj měl výhled do dlouhé ulice, kde se právě rozsvěcely lampy — a jediný pohled na ně otřásl základy mého světa.

Svítily jantarově.

Ne modře.

Všechny scionské citadely měly modré pouliční osvětlení, údajně pro uklidnění obyvatelstva. Pokud se tohle město nenacházelo ve Španělsku nebo Portugalsku, které se pod nadvládu kotvy dostaly teprve nedávno, pak jsem nebyla ve Scionu. Nějak jsem se ocitla ve svobodném světě.

To uvědomění mě vytrhlo z otupělosti. Doklopýtala jsem ke dveřím do koupelny a poklepala na displej, abych rozsvítila světla.

V zrcadle se ukázal můj polekaný odraz.

Obarvila jsem si na maškarní bál vlasy. Pořád byly hnědé, ale o něco tmavší, než jsem si pamatovala. Na levé lícní kosti se mi skvěla čerstvá podlitina. V puse jsem cítila jakousi prachovou hořkost, jako bych jedla mouku. Levé zápěstí, které mě stále zlobilo, bolestivě pulzovalo. Podívala jsem se na něj a uviděla růžové pruhy — tyhle stopy mohly zanechat jedině pevně sevřené prsty.

Vrhla jsem se ke dveřím, zavřela je na západku a pod kliku zarazila židli.

Nejasné vzpomínky, nevolnost, neobvyklá chuť na jazyku. Někdo mi podával bílou astru — éterickou drogu, která způsobuje ztrátu paměti —, aby pokřivil moje vnímání času. Neexistovalo žádné jiné logické vysvětlení toho, proč jsem neměla nejmenší tušení, kde jsem nebo jak jsem se sem dostala.

Muselo to nějak souviset s Programem Domino, špionážní sítí, pro kterou jsem v Paříži pracovala. Používali bílou astru na agenty, kteří chtěli rozvázat spolupráci, vymazali jim ze vzpomínek všechny informace o existenci Domina — ale Ducosová

mi tvrdila, že já patřím mezi oficiální spolupracovníky a budu si moct svoje vzpomínky ponechat. Věřila jsem jí natolik, abych se spoléhala, že dodrží své slovo.

Od doby, kdy jsem byla naposledy ve svobodném světě, uběhlo dvanáct let. Prohledala jsem pokoj, abych našla nějaká vodítka, ale nic mi nenapovědělo, kde jsem se ocitla. Na stole jsem spatřila bílý šálek, zvedla jsem ho, a když jsem ho otočila, objevila jsem na jeho okraji půlměsíc sytě třešňové rtěnky, kterou jsem okamžitě poznala.

Nosila ji Eléonore Cordierová.

Cordierová byla lékařka v mé podsíti Manekýna. Když jsem ji viděla naposledy, vysála mi z plíce přebytečnou tekutinu, aby zmírnila zápal plic, který mě týdny trápil. Potom zmizela, podle všeho ji zadržel Scion.

Brzy jsem našla další stopy její přítomnosti. Šaty, které na sobě měla v Paříži. Hřeben s několika černými vlasy. Lahvička parfému — směs cypřiše a kakostu, se štítkem ve francouzštině.

Nebyla jsem si jistá, proč jsem s ní sdílela pokoj. Ale tohle by mohla být moje jediná příležitost k útěku. Nezbývalo mi než se řídit instinktem, a ten mi říkal, abych zmizela.

V koupelně jsem se donutila pustit kohoutek a nacákat si do obličeje ledovou vodu. Šok zahnal opar malátnosti, ale pořád jsem zůstávala celá rozechvělá. Potom jsem otevřela šatník a našla v něm tři kabáty a sejf. Obecný kód, který někdy fungoval v Londýně, mi tady štěstí nepřinesl, a kdybych se do trezoru pokusila vlámat, mohla bych k sobě přitáhnout pozornost.

Pod postelí ležel kufr. Vyndala jsem z něj krémový svetr s rolákem a navlékla si ho přes triko. Tmavé keprové kalhoty se k němu dokonale hodily, stejně tak sportovní boty schované v šatníku a vlněná čapka, kterou jsem si nasadila na hlavu. Nakonec jsem přes sebe přehodila flísovou bundu.

To, že mám vlastní oblečení, mě znepokojovalo. Vypadala jsem čistě a nakrmeně, i když jsem něco málo shodila, ale podlitiny vyprávěly jiný příběh.

Taky jsem si musela sehnat zásoby. Z šatníku jsem vzala plátěný vak, nacpala do něj svačinky a pití z minibaru a utáhla si popruhy přes rameno. Nikde ani stopy po telefonu. Ne že bych snad měla komu zavolat — všichni moji lidští spojenci nosili mobily na jedno použití a Ranthenové si lidské technologie nikdy neoblíbili. Prohledala jsem kabáty ve skříni a našla jedinou bankovku a zapalovač, obojí jsem si strčila do kapsy.

Nebyly tu žádné zbraně. Budu muset spoléhat na vlastní důvtip. Několikrát už mě zachránil.

Správně to sehrát, to už je půlka úspěchu, má drahá, poradil mi kdysi Jaxon. Tvař se, jako že tam patříš, a nikdo se to neodváží zpochybňovat.

Jaxon byl možná bezcitný hajzl, ale jeho lekce se mi pořád hodily. Vyklouzla jsem z pokoje do tmavé chodby a šla dál, až jsem uviděla výtah. Vyrazila jsem k němu, ale vtom se nade dveřmi rozsvítil displej. Právě ve chvíli, kdy jsem zahnula do jiné chodby, výtah cinkl a vypochodovali z něj tři lidé — dva amaurotici, jeden vidoucí.

„… říkala to číslo pokoje?“

„Patnáct.“

„Dobře. Uděláme to opatrně.“ Mluvili s americkým přízvukem. Přitiskla jsem se ke dveřím. „Scotte, ty zajisti všechny osobní předměty. Torresi, určitě nebudeš potřebovat pomoc?“

„Jestli je pod sedativy, tak ne.“

„A co když není?“

„To nejspíš zjistíme.“

Našlapovali tiše. Jakmile byli z doslechu, rozběhla jsem se k výtahu. Obrnila jsem se, zmáčkla tlačítko přízemí a čekala, pod tričkem mi stékaly čúrky potu.

Výtah sjížděl dolů. Jakmile se dveře otevřely, pochopila jsem, že jsem udělala první chybu dnešního večera.

Za osvětleným pultem recepce stála žena. Ve vstupní hale postávalo dvanáct dalších lidí, většina z nich by se dala popsat jako hromotluci. Ztuhla jsem. Ten, který byl nejblíž, si mě všiml

a jeho výraz zkameněl. Praštila jsem do tlačítka do nejvyššího patra.

„Slečno Mahoneyová,“ vyštěkl cizinec a rozběhl se ke mně. „Počkejte chvíli…“ Dveře se zavřely právě včas a utlumily další rozkaz: „Jděte po schodech! Nesmí vám pláchnout!“

Co se to tu u zasraný Scionský republiky děje?

Se skupinou ozbrojených cizinců teda ani omylem nikam nepůjdu. Když se výtah zastavil, proběhla jsem kolem postarší ženy a vrhla se k nejbližšímu oknu, které ale bylo zavřené na bezpečnostní západku. Zatnula jsem zuby, sundala ze zdi hasicí přístroj a prohodila ho sklem.

Než mě moji pronásledovatelé dohonili, už jsem se soukala po římse a držela se, kde se dalo. Ruce mě začínaly bolet, ale kdyby se mi podařilo vlézt na střechu…

Cvaknutí mě přimrazilo na místě. Dívala jsem se z očí do očí muži ze vstupní haly, který na mě teď z okna mířil pistolí. Měl pohlednou tvář, olivovou pleť a černé vlasy uhlazené dozadu.

„Hezky pomalu,“ pronesl. „Zůstaňte, kde jste.“ Sáhl do saka. „Jste Paige Eva Mahoneyová?“

„Kdo se ptá?“

„Steve Mun. Atlantický zpravodajský úřad.“ Ukázal mi odznak, který nejspíš pro někoho někde něco znamenal. „Mám rozkazy dostat vás do bezpečí, z dosahu Inkvizitora Weavera.“

„Teď jsem taky z jeho dosahu. A možná bych se cítila o ždibec bezpečněji, kdybys sklonil tu pistoli, Steve.“

Lidi na ulici na nás zírali a drželi se od rozbitého skla dál.

Jedna žena pozvedla stříbrný mobil. Mun pohlédl na dav a zatnul zuby.

„Tak jo.“ Vrátil pistoli do pouzdra. „Chyťte se mě a můžeme si promluvit.“

Natáhl ke mně ruku, z rukávu vyklouzla naškrobená bílá manžeta.

Ani na chviličku jsem nevěřila tomu, že by se mnou chtěl Steve Mun vést zdvořilý rozhovor. Vyklonila jsem se, podívala

se dolů na ulici a hledala únikovou cestu. Nemohla jsem na něj použít svůj dar, aniž bych ztratila kontrolu nad svým tělem, a pád z takové výšky by mi zlámal pár kostí. Mou pozornost přitáhlo zaburácení motoru. Ponuře jsem se usmála.

„Jestli si myslíš, že existuje místo, kde bych byla v bezpečí,“ řekla jsem Munovi, „tak fakt netušíš, kdo jsem.“

Amnézie mě nepřipravila o roky tréninku. Mun se mě pokusil chytit, ale já jsem se odrazila a dopadla na střechu nákladního auta, při nárazu se mi roztřásla kolena i kyčle. Řidič zabrzdil, ale než stačil vylézt ven, už jsem byla na zemi a sprintovala opačným směrem, pryč od tří černých aut před hotelem.

Probíhala jsem rušnými ulicemi města, které jsem nikdy neviděla, jeho jantarové osvětlení se mi vysmívalo. Pořád jsem nenarazila na žádné vodítko ohledně toho, kde to vlastně jsem. Přeskočila jsem několik tramvajových kolejí a minula obchodní dům. Kdybych vběhla dovnitř, nejspíš by se mi povedlo setřást pronásledovatele, ale taky by tam mohly být bezpečnostní kamery nebo hlídači. Běžela jsem dál.

Na druhé straně budovy jsem natrefila na řadu zastávek, kde právě lidi nastupovali do autobusu. Tohle byla moje příležitost.

Zklidnila jsem se, zpomalila a zařadila se do skupiny.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem řidiče, zarostlého amaurotika.

„Máte ještě volná místa?“

Prohlédl si mě. „Jízdenku máte?“

„Ne. Můžu si ji koupit?“

„A kam jedete?“

„Já… svezla bych se až na konečnou, kdyby to šlo.“ Podala jsem mu pomačkanou bankovku. „Bude to stačit?“

„Nevracíme.“

Přikývla jsem a on si vzal jediné peníze, které jsem měla. Když se dveře se zasyčením zavřely a autobus se odlepil od obrubníku, posadila jsem se dozadu a podívala se oknem ven. Uviděla jsem jedno z černých aut, jak se velkou rychlostí prohnalo kolem,

přičemž jeho posádka vůbec netušila, že jim kořist právě vyklouzla ze sítě.

Když autobus opustil město, zhltla jsem čokoládovou tyčinku z hotelu a vypila pár doušků vody, kapuci jsem si nechala na hlavě a raději se obličejem odvrátila od ostatních cestujících. Napadlo mě, že jsem si měla bankovku pořádně prohlédnout, třeba by mi to prozradilo, kde vlastně jsem. Teď jsem neměla žádné peníze a ani sebemenší tušení, kde ve světě jsem se to probudila.

Už podruhé jsem překontrolovala zlatou šňůru. I když jsem věděla, že mě Arcturus zradil, bylo znepokojující, že jsem při dotyku necítila žádnou odpověď.

Musela jsem usnout. Ze spánku mě vytrhlo teprve hlasité zakašlání, a když jsem se s leknutím probrala, přímo nade mnou stál řidič.

„Konečná.“

Kývla jsem a zvedla se. Usnout v tak vypjaté situaci? To se mi vůbec nepodobalo. „Děkuju.“

Hodila jsem si vak přes rameno a vystoupila z autobusu. Na první pohled mi tohle městečko připadalo menší než to předchozí, i když podle počtu snových krajin to určitě taky bylo město.

Při útěku jsem měla štěstí. Odteď musím být opatrnější, ale bude to těžké. Věděla jsem, jak se pohybovat po Scionu. Dokázala bych vymyslet, kam jít a na koho se obrátit. Ale ve svobodném světě jsem byla ztracená. A co hůř, neměla jsem žádné spojence.

Tenhle den mi připadal jako nejdelší v mém životě, a to jsem byla vzhůru nanejvýš tak jednu hodinu.

Noc byla vlahá, téměř teplá. Minula jsem jakýsi bar, kde se lidi smáli, popíjeli a jedli pod venkovními slunečníky. Přes ulici seděl osamělý vidoucí a upíral oči do mobilu. Zastavila jsem se a pak šla dál.

Než se o jasnovidcích ve svobodném světě dozvím víc, bude asi moudřejší nejdřív oslovit nějakého amaurotika, někoho, kdo nedokáže vycítit, kdo vlastně jsem. Co já vím, třeba by mě místní vidoucí předali pěkně rychle úřadům. Ten muž možná ani netušil, že je vazač. Dozvěděl se někdy, proč ho tak svědí kůže? Ptal se na to lékařů znovu a znovu a nikdy nedostal uspokojivou odpověď?

Aspoň jsem měla pomůcku, kterou budu potřebovat pro nouzovou invokaci. Našla jsem dveře skryté v ústraní, cvakla zapalovačem a vytvořila numu. Nejbližší duchové zpozorněli.

„Volám potulné zemřelé tohoto místa,“ zašeptala jsem. Z domu se vynořilo strašidlo a doplulo až ke mně. „Potřebuju se spojit s přáteli. Můžeš mě dovést k někomu, kdo mi pomůže?“

Strašidlo se rozeznělo souhlasem. Když ještě mívalo tělo, muselo mluvit anglicky. Následovala jsem ho k řadě pastelových domů na náměstí, vyrovnaných vedle sebe jako dortíky polité polevou. Dvě z fasád zdobily propracované bílé linie, které mi připomínaly čáry nakreslené křídou, dokud jsem si nevšimla stínu a neuvědomila si, že je to sádrový reliéf. Můj průvodce proklouzl dveřmi zeleného domu a já šla za ním.

Uvnitř seděli lidé kolem kulatých stolků, pracovali nebo se bavili nad pitím, někteří před sebou měli papíry a knihy, jiní laptop, který jim osvětloval tvář. Za barem se na přípravu drinku soustředil štíhlý amaurotik, do čela mu spadaly tmavé kudrny.

„Dobry wieczór,“ řekl, aniž vzhlédl.

Strašidlo kolem něj dvakrát zakroužilo. Kývla jsem na něj a ono zmizelo zdí na druhé straně.

„Zdravím,“ pronesla jsem směrem k barmanovi. „Nemluvíš náhodou anglicky nebo francouzsky?“

„Anglicky, ano.“ Obrátil se ke mně čelem a na dřevěný tác položil sklenici. „Co by sis dala?“

„Doufala jsem, že bys mi mohl prozradit, kde jsem. Myslím, že jsem nasedla do špatnýho autobusu.“

„To se stává,“ pronesl přívětivě. „Tohle je Lehnice.“

„Jasně.“ To mi nijak nepomohlo. „A to je kde?“

Zkoumavě se na mě zadíval skrz brýle, pohledem sklouzl na mou tašku a sportovní boty. „To jsi teda hodně ztracená,“ poznamenal. „Lehnice je na západ od Vratislavi. Tam jsi chtěla jet?“

„Ano,“ přisvědčila jsem se vším falešným sebevědomím světa. Nakonec jsem se rozhodla obětovat veškeré dekorum. „Bude to asi znít směšně, ale v jaký zemi vlastně jsme, prosím tě?“

„Děláš si srandu?“

„Odpovíš mi, prosím?“

Zvedl obočí. „V Polsku,“ řekl a očividně očekával nějakou pointu. „V… Evropě.“

Na okamžik jsem na něj zůstala zírat.

„V Polsku,“ zopakovala jsem.

„Ano.“ Zabubnoval prsty. „Z tvýho výrazu soudím, že tady jsi být nechtěla.“

Za žádnou cenu jsem to nedokázala pochopit. Moje znalosti svobodného světa byly chabé, poskládané ze starých map a zakázaných rozhovorů, ale byla jsem si jistá, že Polsko se rozhodně nenachází nikde poblíž Francie. Mohla jsem být stovky kilometrů od kohokoli známého.

„Ještě bych měla jednu otázku, jestli můžu,“ řekla jsem barmanovi, ten pomalu přikývl. „Znáš někoho, kdo věští budoucnost, tvrdí, že umí mluvit s duchy, nebo tak něco?“

„Jsi v pohodě?“

Zasmála jsem se. „Naprosto.“

Sjel mě pohledem, já jsem vyčkávala. Musel existovat nějaký důvod, proč mě to strašidlo zavedlo právě k němu.

„Možná,“ řekl. „Kazik, můj přítel.“ Zacukal mu koutek úst. „Ale jak můžu vědět, že to není nějaká bouda a ty nejseš zločinec, co se snaží okrást krásnýho barmana?“

„Nemyslíš, že zločinec by to na tebe zkoušel s nějakou aspoň trochu přesvědčivou historkou?“

„To máš pravdu.“ Podíval se na hodinky. „Zavírám za půl hodiny. Počkáš?“

9788027527496

ITÁLIE

část první

pod tlakem

zapomenuté