Prolog
KAIRA Naposledy vycházím ze svého pokoje. Nemůžu si vzít nic s sebou, protože to musí vypadat, že jdu jen na nákup, jako obvykle. Oblékám si kabát. Nový jsem neměla už roky, ruce mi trčí z rukávů a ztrapňují mě svou délkou, připomínají spíš měkké pařátky nějakého ptáčka. Prohlížím si svůj odraz v malém zrcátku. Po dnešku se do něj už nikdy nepodívám. Je mi sedmnáct, ale málokdo by to uhodl. Na svůj věk jsem drobná, po nemoci vyhublá a tuctová jako fazole. A ani silné brýle celkový dojem nijak nevylepšují. Neodvažuju se přemýšlet o tom, co se chystám udělat. Srdce mi tluče do žeber. Přestaň myslet, říkám si. Prostě běž. Zavírám za sebou dveře. Do nosu mě udeří pach šunky a zelí. V kuchyni vaří má nová matka. Utěšuju se myšlenkou, že už nikdy nebudu muset jíst tu její šlichtu. „Jdu na trh,“ volám na ni. Išbella vyhlédne z kuchyně. Když k nám přišla, měla v sobě jakousi ostrou eleganci. Nosila cípaté šaty s nažehlenými sklady, připomínajícími čepele nožů, a rty měla vždy namalované rudě. Teď vypadá unaveně a zmačkaně — a cokoliv, co řeknu nebo udělám, ji odírá jako břity na struhadle. 12