KAPITOLA PRVNÍ
V den, kdy věštkyně drobných osudů dorazila do Krkovce, panovalo ve vesnici pozdvižení, protože voskařův budoucí učedník poztrácel všechny kozy. Lao-chu pomalu zastavil uprostřed návsi a Tao ho poplácala po zadnici. Cestovali už dlouho, přes lesy a pole. Lao-chu zadupal kopyty, odfrkl si úlevou, že má cestu za sebou, a z nozder mu v chladném podvečerním vzduchu stoupala pára. Bylo to poprvé, co Tao Krkovcem projížděla. Dorazila celkem brzy, těšila se totiž na teplé jídlo a měkkou postel, ale při pohledu na scénu před sebou začala pochybovat, že se jí teď dostane nějakého vřelého uvítání. Povzdechla si. Volně omotala otěže kolem oje, ladně seskočila na zem a pohledem přejela okolní rozruch. Stála přímo před hostincem. Byla to pěkná jednopatrová budova — větší, než by vesnice jako Krkovec potřebovala. Jenže tam, kde by člověk čekal hlouček spokojených vesničanů u piva, se místo toho tísnila podivná řada lidí, z níž se ozýval křik a chaotické kovové břinkání. „Jeden kýbl zrní a zvon pro každýho! Pospěš si, vem si ten kýbl, no tak!“
9