Jméno
„Jistý vynalézavý gentleman zjistil, že jazykem se puls v zápěstí měřiti nedá,“ poznamenal si Charles Bell, výborný kreslíř a špatný chirurg, který u Waterloo amputoval velké množ ství končetin s minimálním procentem přeživších pacientů. Později napsal pozoruhodné pojednání dokazující, že lidská ruka je nejdokonalejším mechanismem, jaký byl kdy sestro jen. Že sama o sobě je přesvědčivým a dostatečným důkazem existence Boha. Jen bříška prstů jsou natolik citlivá, aby odečetla rozdíl mezi životem a smrtí. Ruce, píše Bell, používáme se stejnou přirozeností, s jakou dýcháme. Zapomněli jsme na ně, na jejich mimozemskou krásu. V zoologických zahradách se tísní sen zacechtivé davy, aby se vzrušily pohledem na monstrozity typu sloního chobotu, a přitom si neuvědomují, že skutečný zázrak nosí každý z nás po kapsách. Stačí se na chvíli ztišit, pozorně se zadívat na svou vlastní ruku, chvíli ji nezaujatě a soustředěně sledovat v její činnosti. Obdivovat její dokonalou formu, její cit, tak delikátní, řídící každý pohyb s takovou účelností a přes ností, až se zdá, že sama ruka je nadána jistou formou vůle. Ada Fischerová své ruce pozorovala často. Skutečně: ruka je podivná věc, když se na ni člověk dlouho dívá. Je to stroj.
(10)