14. září 1910 Noha se mi nevešla do kufru, proto jsem ji zabalila do kusu látky a silou jsem ji vecpala do starého tlumoku, který si někdy brávám na výpravy. Překvapivě — nebo možná nepřekvapivě, neboť se jedná o nohu víly — není špinavá ani nijak odpudivě nezapáchá. Pochopitelně už je dávno mumifikovaná a nezasvěcený pozorovatel by ji nejspíš považoval za kozí kopyto, třeba za nepravdě podobnou obětinu vykopanou z hrobky nějakého staro věkého faraona. Ačkoli noha nezavání nijak odporně, od chvíle, kdy jsem ji přinesla k sobě do pracovny, nahodile zachytávám vůni polních květů a drcené trávy, kterou přináší nenápadný vánek, jehož zdroj se mi nedaří odhalit. Hleděla jsem na svůj nyní vypouklý tlumok a připadala jsem si směšně. Věřte mi, když říkám, že bych raději po kampusu nepřenášela nohu. Jenomže o vílích ostatcích, ať už mumifikovaných, nebo ne, je známo, že se s oblibou vytrácejí, jak je zrovna napadne, a mohu jen předpokládat, že nohy budou k podobným potulkám projevovat obzvláštní sklony. Budu ji muset uchovávat u sebe, dokud se neukáže, že už mi k ničemu nebude. Panebože. Tiché odbíjení stojacích hodin mě upozornilo, že přijdu pozdě na snídani s Wendellem. Ze zkušenosti vím, že pokud naši snídaňovou schůzku propásnu, přinese mi
7