Úvod editora
Short story; nikoli small story
1.
Dívám se na poslední fotografii Jasunariho Kawabaty, ve snaze vyčíst z jeho rysů, už poněkolikáté, o co mu tehdy šlo. Drobný obličej s rovnými rty, hříva dozadu sčesaných bílých vlasů — tak trochu kříženec myši a lva, připadá mi. Vrcholným dílem tohoto prvního japonského držitele Nobelovy ceny za literaturu je novela Sněhová země (česky vyšla ve svazku Pět japonských novel, 1969).
Milostné dobrodružství tokijského floutka a provinční gejši na pozadí modernizace Japonska, mohlo by stát na obálce, kdyby tu novelu chtěl někdo vydat dnes. Nebo také: Jak vysokou cenu je potřeba zaplatit za krásu? Není nutné převypravovat ten příběh podrobně, protože na tomto místě stejně jde o něco jiného. Několik měsíců před smrtí se Kawabata rozhodl, že své nejslavnější dílo úplně přepíše. A právě to se snažím pochopit.
Co přesně se stalo? Jasunari Kawabata se ze Sněhové země pokusil udělat povídku.
A záhy nato spáchal sebevraždu.
Původní Sněhová země (1948) čítá něco přes sto stran, povídka „Střípky ze sněhové země“ (1972) zhruba deset. To znamená, že Kawabata se musel vzdát devíti slov z deseti. Snad by se to dalo nazvat decimací na japonský způsob — nikoli jednoho zabít, ale jednoho ušetřit —, jenže Kawabata rozhodně nemohl postupovat tak mechanicky jako velitelé římských legií. Poslední úkol jeho života neměl být aritmetické povahy. S více než dvacetiletým odstupem musel nahlédnout esenci Sněhové země a odvyprávět ten příběh znovu, tentokrát už bez všeho toho harampádí, které obvykle utváří prózu. Zkusil zařvat jako lev a pak se protáhnout myší dírou. Zkusil napsat povídku.
2.
Vybavuje se mi první povídka, kterou jsem v životě přečetl. Hřbet s nápisem Kruh světla mě v rodičovské knihovně dráždil už dlouho. Sáhl jsem však po něm až jednoho odpoledne, kdy jsem přišel ze školy a otráveně sebou praštil na koberec. Irwin Shaw, to jméno mi nic neříkalo. Jak by taky mohlo, hltal jsem v té době výhradně
science fiction: ve svých dvanácti jsem vůbec nerozuměl tomu, proč bych měl číst cokoli ze skutečnosti, když můžu navštívit vzdálenou planetu se dvěma slunci. Povídka, již jsem ve výboru Kruh světla nalistoval, vyprávěla o muži, který se zamiluje do knihkupkyně. Anebo to bylo opačně? Zamilovala se knihkupkyně do zákazníka? Asi už to po těch letech není podstatné, kdo se do koho zamiloval, a nehodlám ani ověřovat, jestli tam vůbec nějaká taková povídka je. Toho odpoledne se však něco stalo: vstoupil jsem do kruhu světla. Zničehonic jsem nerozuměl, proč bych měl ztrácet čas s nějakou planetou se dvěma slunci, když můžu číst něco tak skutečného (ačkoli nepopírám, že i na planetách se dvěma slunci mohou být dobrá knihkupectví a velké lásky).
3.
Odvažuji se na tomto místě být osobní, protože taková je i antologie českých porevolučních povídek, kterou držíte v rukou. Není to antologie reprezentativní, protože nevím, co by to mělo znamenat, a není to ani antologie akademická, jejímž záměrem by bylo vyměřovat kánon. Jde o můj autorský výběr, do něhož se promítlo, jak já osobně vnímám literaturu a čeho si cením na povídkách. Je zřejmé, že jiný editor by došel k jinému souboru textů.
Během předchozích dvou let jsem přečetl přes dvě stě autorských sbírek, vydaných mezi roky 1990 až 2024, a v nich více než tři tisíce povídek. Nakonec jsem z nich vybral třicet — šlo tedy o „centimaci“ na japonský způsob —, od každého autora jen jednu.
Prst, ruku a záhy i paži jsem tomuto požírači času dal hlavně proto, že povídky stojí za některými z mých nejsilnějších čtenářských zážitků vůbec. Není to jen ten Shaw, na toho jsem ve skutečnosti dávno zapomněl. V mém panteonu se vyjímají spíše Julio Cortázar, Flannery O’Connorová nebo Don DeLillo. Každý zkušenější čtenář s sebou nejspíš životem nosí svou vlastní pomyslnou antologii: tipuji, že v ní často bude něco od E. A. Poea, A. P. Čechova, Franze Kafky, D. H. Lawrence, Ivana Bunina, Ernsta Hemingwaye, Trumana Capoteho, Alice Munroové, Luciy Berlinové nebo snad Ursuly Le Guinové. V případě klasické české
Jan Němec
literatury se možná vybaví i konkrétní sbírky, přinejmenším proto, že jde o stálice gymnaziálních hodin literatury: Nerudovy Povídky malostranské, Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy, Kunderovy
Směšné lásky nebo Hrabalova Perlička na dně. Přesto se mi zdá, že se na povídky zahlíží. Jsou to jenom povídky, slyšel jsem už tolikrát. A od nakladatelů: Sbírka povídek?
Nebude se prodávat. Výjimkou potvrzující pravidlo je v porevoluční české literatuře Jan Balabán a jeho kniha Možná že odcházíme, předem známý vítěz všech možných bilančních anket. Ani já jsem Balabána nemohl pominout, ale zajímavější část věci se odehrávala jinde. Od začátku jsem věřil, že za těch pětatřicet porevolučních let vznikla řada vynikajících povídek, které na rozdíl od těch Balabánových zná málokdo. Věřil jsem, že existují texty, které si zaslouží nový kontext, a chtěl jsem ho pro ně vytvořit. Koneckonců měl jsem v tomto svém snažení předchůdce: v roce 1968 vydal Československý spisovatel antologii Česká povídka 1918—1968. Na jejích stránkách se potkává Karel Čapek s Ivanem Vyskočilem nebo Marie Pujmanová s Milanem Kunderou. Následující dvacetiletí zůstalo nepokryté, snad se k tomu ještě někdo odhodlá.
Zadruhé, postupně mě čím dál více zajímalo, zda takto vznikne jiný obraz polistopadové literatury, než jaký podávají například přehledové publikace Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Mám na mysli svazky V souřadnicích volnosti (2008), V souřadnicích mnohosti (2014) a V souřadnicích neklidu (2024), které prostřednictvím interpretačních studií konkrétních děl mapují tři již uzavřené porevoluční dekády.
Jiný obraz jistě vzniká už s ohledem na žánr, přesto může být zajímavé oba soubory krátce porovnat. Akademické Souřadnice neobsahují povídkových sbírek mnoho — z celkových devětadevadesáti próz jich je pouze jedenáct, a to ještě při hodně volném chápání toho, co všechno lze za povídku považovat. K úplné shodě (na autorovi i konkrétní knize) došlo jednou jedinkrát — u sbírky Lubomíra Martínka Olej do ohně, z níž jsem vybral úvodní „Nemilostný příběh“. V případě Jana Balabána, Edgara Dutky, Marka
Šindelky, Matěje Hořavy a Petra Borkovce jsme se s editory Souřadnic sice shodli na jménu, ale po povídce jsem sáhl do jiné sbírky, než kterou vyzdvihli oni. Nechal jsem stranou Petra Šabacha (nejlepší povídky napsal už ve své prvotině Jak potopit Austrálii z roku 1986), Karla Švestku, Květu Legátovou a Milana Kozelku. Naopak jsem zařadil povídky těch, kteří se v Souřadnicích vyskytují jen se svými romány, namátkou Michala Ajvaze, Michala Viewegha, Emila Hakla nebo Jiřího Kratochvila (přinejmenším poslední dva jsou podle mě lepší povídkáři než romanopisci). Nejvýraznější rozdíl ovšem tkví v tom, že více než polovina zde zastoupených v prozaické sekci Souřadnic vůbec nefiguruje. Musím ovšem předeslat, že jsem při pořádání této antologie od začátku přijal některá omezení:
a) Mnoho autorek a autorů tu není prostě proto, že povídky nepíší, anebo je nikdy neshromáždili do autorské sbírky, která v mém editorském pojetí představovala kvalifikační limit. Mimo tedy zůstaly jak časopisecké povídky, jichž bylo hlavně v devadesátých letech nepřeberně, tak tematické antologie, zejména těch několik desítek svazků, které od roku 2002 vydalo nakladatelství Listen (leckdo však později povídky z těchto antologií zařadil do vlastních sbírek).
b) Nepřečetl jsem samozřejmě úplně všechny povídkové knihy, co u nás od roku 1989 vyšly. Hranice, za níž už pátrání postrádá smysl, bude vždy sporná, a tak uvádím pouze anekdoticky: ve směru experimentu mě zastavila až sbírka Jiřího Drašnara Noc na pláži, která obsahuje náhodné textové permutace, a ve směru mainstreamu jsem doputoval až k lesklým, omyvatelným deskám knihy Věry Noskové Zpackaná masáž. Kompletní bibliografii sbírek, které mi prošly rukama, čtenář nalezne na konci knihy.
c) Vícekrát se stalo, že povídka, která mi padla do oka, sice poprvé vyšla až po roce 1989, ale prokazatelně vznikla už dříve. Těchto případů jsem se nakonec vzdal. Můj zájem totiž patřil porevoluční literatuře v užším slova smyslu, bez dohánění nakladatelských dluhů; chtěl jsem, aby vybrané povídky skutečně vyprávěly až příběh doby posametové. Vědomě jsem udělal jedinou
Jan Němec
výjimku, a tou je vstupní „Noc“, již Václav Kahuda sepsal už v prvních měsících roku 1989. Nejenže jde o mimořádně sugestivní text, ale zdá se mi, že funguje i jako ideální průchod — temný, špinavý, divoce posprejovaný — z osmdesátých let do devadesátek. Existoval však ještě jeden důvod, proč jsem se do toho všeho pustil. Chtěl jsem si zkrátka se svými kolegyněmi spisovatelkami a kolegy spisovateli popovídat o povídkách. Jinak řečeno, zajímalo mě, co si myslí o onom činu Jasunariho Kawabaty. Jeho jméno jsem však pro jistotu ani jednou nezmínil.
4.
Nevíme samozřejmě, co se Kawabatovi honilo hlavou, když se ze své novely pokusil udělat povídku tak průzračnou jako horský vzduch ve městě Juzawa, kde se odehrává. A nevíme ani, jestli si pak život vzal kvůli tomu, že ve vlastních očích selhal, nebo naopak že svůj úkol zdárně završil — nebo s tím jeho poslední povídka vůbec nesouvisela. Můžeme se však zamyslet nad tím, o co se to vlastně Kawabata pokusil. Jinak řečeno, jaký je rozdíl mezi románem a povídkou.
Výmluvné je už to, že zatímco o románech a románovosti existují celé stohy odborné literatury, o povídkách jen několik málo studií (z těch klasických mě kdysi uhranul Barthesův rozbor Balzacovy povídky „Sarrasine“, jak jej podal v knize S/Z). Nezbývá tedy než se obrátit přímo k těm, kteří povídky píší.
Zdeněk Svěrák (nezařazen) si na přebalu své knihy nazvané prostě Povídky všímá toho nejzjevnějšího rozdílu vůbec: „Povídka je záhon, román je pole. Vždycky jsem věděl, že pole neobdělám, ale práce na záhoncích mě lákala. Záhon není nedohledný. “ (V případě následujících Nových povídek už píše pronikavěji: „Ptám se sám sebe, co to vlastně dělám, když píšu povídku. Jako bych našel pecku a dělal kolem ní třešeň.“) Další parametr přidává Ivana Myšková (zařazena): „Povídka je návštěva, krátká, ale intenzivní. Román je soužití, které má dovoleno chvílemi unavovat.“ A podobně můj otec Ludvík Němec (zařazen): „Román je něco jako manželství, kdežto povídka milostné dobrodružství.“
Dobrá: povídky jsou obvykle krátké a intenzivní a v tomto ohledu se podobají spíše básním. Není náhoda, že zatímco pouze hrstka básníků píše romány (nebo opačně: jen málo romanopisců píše básně), patří často k těm nejlepším povídkářům vůbec. O něco dál se o tom můžete přesvědčit díky textům Sylvy Fischerové, Daniela Hradeckého nebo Petra Borkovce.
Rozsah, intenzita či vnitřní spřízněnost povídky s básní ovšem nejsou jedinými rozdíly oproti románu. Časté je přirovnání povídky k fotografii (zatímco román je v této analogii filmem).
Povídka i fotografie přísahají na rozhodující okamžik, během něhož se všechny podstatné prvky ocitnou v dokonalé kompozici (zafixované v případě fotografa spouští, v případě povídkáře pointou). „Fotografie je tajemství o tajemství,“ říká fotografka Diane Arbusová a totéž platí i o povídce. Pomůžemeli si angličtinou, povídka je short story, nikoli small story — podobně jako fotografie usiluje o to sdělit velké věci na malém prostoru. A pojí je i pojetí času: ačkoli se obvykle dá určit, ve které době fotografie vznikla nebo kdy se povídka odehrává, obě zároveň působí, jako by čas přesahovaly. Fotografie i povídka jsou uměním určitého, které nás neurčitě upomíná, že jeli něco plně samo sebou, stává se to něčím jiným.
Jiří Kratochvil, nejstarší ze zastoupených, mi napsal: „Povídka je to, co jsme si, vyhnanci z ráje, směli vzít s sebou, totiž to jablko, co jsme si tam utrhli z rajského stromu.“ Marek Šindelka s větším důrazem na současnost tvrdí, že „dnes jsme všichni spíš takové sbírky povídek“ (než že bychom žili nějaký velký román). A když jsem se naposledy viděl s Dorou Kaprálovou, prohodila jen tak mezi řečí, že povídka je pro ni „literární bonsaj“.
Strnul jsem: o bonsajích totiž ve své nobelovské řeči hovořil i Kawabata. V umění pěstovat bonsaje se podle něj snoubí — stejně jako v dobrém psaní — jednoduchost s dokonalostí a krásou.
5.
Jsme teď podstatě povídky blíž? Jsme, jak to tak bývá, nekonečně blízko. Esence se lze ve chvílích tvůrčí milosti jen dotknout, ne
Jan Němec
se jí zmocnit, a já bych rád věřil, že Kawabata tento dotek těsně před smrtí — anebo v ní — ucítil. Ve skutečnosti se totiž esence dotýká nás, ne my jí. „Jakmile projeli dlouhým pohraničním tunelem, objevila se Sněhová země. Hlubiny noci zbělaly. Ozval se signál a vlak zastavil,“ začíná muž s rysy mezi myší a lvem svou poslední píseň.
Hlubiny noci, které na konci tunelu zbělají… Zatímco romány se rozlévají do šíře, povídky jsou, jako když nebe pročísne blesk. Nebo takto: zatímco romány vznikají kumulací, ba často by rády byly sumou, tajemstvím povídky je nemilosrdné odčítání. Vybrané texty Matěje Hořavy nebo J. A. Pitínského čítají sotva jednu normostranu, a přece se v nich děje více než ve většině knih, které v knihkupectvích vrší v pyramidách (a uvnitř je obvykle dávno vykradený hrob).
6. Flannery O’Connorová zkraje své stati „Psaní povídek“ (ve svazku Tajemství a mravy, česky 2019) říká: „Traduje se, že povídka je jednou z nejobtížnějších literárních forem, a vždycky jsem se snažila zjistit, proč si to lidé myslí, když pro mě je to jeden z nejpřirozenějších a nejzásadnějších způsobů lidského projevu.“ Je to tedy těžké napsat dobrou povídku? Napsat opravdu dobrou povídku se podaří vzácně, ale pokud se to podaří, je to snadné. Věřím, že právě tohle stojí za těmi nejlepšími stránkami knih: neobvyklá samozřejmost, nesamozřejmá obyčejnost.
Sluší se však obrátit na závěr pozornost na čtenáře. Literatura totiž nakonec nejsou písmena v knihách, ale to, co písmena v knihách udělají s člověkem, který je čte. Z povídky Irwina Shawa už nevím téměř nic, vím však, že mě tehdy přesměrovala s jistotou vesmírné výhybky.
Julio Cortázar, jeden ze skutečných mistrů, ve své vynikající přednášce s mimořádně nudným názvem „Některé aspekty povídky“ nabízí ještě jinou (už poslední) metaforu: „Jeden argentinský spisovatel, fanoušek boxu, mi sdělil, že v zápase mezi textem a čtenářem román vždy zvítězí na body, kdežto povídka čtenáře
Short story; nikoli small story
musí knokautovat.“ Je to trochu násilné, ale přesné přirovnání. Zatímco román čtenáře může umořit někde v rohu, objímat se s ním v nekonečném klinči, povídka je ostrý hák vedený jedním tahem.
Zasahuje bradu nebo solar plexus, česky sluneční pleteň — ten kruh světla, druhý mozek, který máme v horní části břicha. Koupit to na solar znamená jediné: budou vás počítat. Mám pocit, že už se zvoní do prvního kola.
Jan Němec