PASAŽÉR V NÁS
Uběhlo skoro přesně sto let od chvíle, kdy expedice vedená Angličanem Howardem Carterem objevila v egyptském údolí Králů jisté schody, dlouhé věky skryté pod zemí. Tyto schody vedly k hrobce faraona, jak dokládaly dveře s královskými pečetěmi. Pečeti nebyly porušeny, více než tři tisíce let tedy dovnitř nikdo nevstoupil. I tak zkušený egyptolog, jako byl Carter, užasl nad tím, co uvnitř objevili: mumii mladého faraona Tutanchamona se skvostnou zlatou pohřební maskou, které celá tisíciletí dělal společnost bezpočet honosných a překrásných artefaktů.1 Hrobka byla pevně uzavřena, smrtelníkům byl vstup zapovězen — staří Egypťané vynakládali nesmírné úsilí na výrobu předmětů, jež nikdy neměly spatřit lidské zraky. Výzdoba této hrobky je součástí složitého rituálu překonání smrti. Vstup do pohřební komory střeží zlato-černá socha Anupa, boha podsvětí s šakalí hlavou, jehož funkci známe z Egyptské knihy mrtvých. Tato kniha v podobě svitku byla často vkládána faraonům do sarkofágů. Mohlo by se zdát, že jde o cosi náboženského, spíš tu ale máme co do činění s jakousi příručkou obsahující pokyny, jak překonat nástrahy zrádného podsvětí a dosáhnout blaženosti posmrtného života.2 Při jedné ze závěrečných zkoušek položí Anup na jednu misku vah srdce zemřelého, na druhou pak ptačí pírko. Ukáže-li se srdce těžší, je nečisté, a jeho vlastníku je určen strašlivý úděl. Pokud však srdce ve zkoušce čistoty zdárně obstojí, vstoupí zemřelý do hájemství jídla, pití, sexu a všech ostatních radostí života.
Víra v překonání smrti věčným posmrtným životem rozhodně nebyla vlastní jen starým Egypťanům. Jiné kultury možná nestavěly tak obrovské monumenty na paměť svých panovnických rodin, všechny ale ke smrti přistupovaly s jistým přesvědčením a určitými rituály.
Je fascinující přemýšlet o tom, jak jsme si my lidé svou smrtelnost vůbec začali uvědomovat. To, že o smrti víme, je samo o sobě tak trochu shoda okolností, v mozku totiž musela nejprve evolučně vzniknout schopnost uvědomit si sebe sama. Jejím nezbytným předpokladem je velmi pravděpodobně získání jisté schopnosti kognice a zobecnění a v nemenší míře také rozvoj jazyka, bez nějž by tuto myšlenku nebylo možné dál předávat. Nižší formy života, a dokonce ani ty složité, jako jsou například rostliny, si smrt neuvědomují. Prostě k ní dochází. Zvířata a jiné vnímající bytosti se nebezpečí a smrti mohou instinktivně bát. Uvědomují si, když někdo z nich zemře, a je známo, že někteří za své zemřelé dokonce truchlí.3 Neexistuje ale žádný doklad, že by si zvířata byla vědoma vlastní smrtelnosti.4 Nemám teď na mysli smrt způsobenou násilím, nehodou nebo nemocí, které se dá předejít. Mám na mysli fakt nevyhnutelnosti smrti.
V určité fázi jsme si my, lidé, uvědomili, že život je něco na způsob jakési věčné, nikdy nekončící slavnosti, jíž se účastníme od okamžiku narození. Užíváme si mejdan a přitom vidíme, jak přicházejí noví hosté a jiní zase odcházejí. Nakonec dojde řada i na nás, musíme jít pryč, ačkoli večírek je ještě v plném proudu. A vykročit o samotě do chladné noci se bojíme. Vědomí smrti je tak děsivé, že většinu života ji prostě popíráme.
A když někdo umře, nepřijímáme to přímočaře, místo toho užíváme eufemismy jako „opustil nás“ nebo „odešel“, čímž naznačujeme, že smrt neznamená konec, ale pouhý přechod někam jinam.
Aby se lidé mohli snáze vyrovnat s vědomím vlastní smrtelnosti, vznikla v každé kultuře soustava představ a strategií, popírající definitivnost smrti. Filozof Stephen Cave tvrdí, že úsilí dosáhnout nesmrtelnosti je hnacím motorem lidské
civilizace už celá staletí.5 Dělí strategie vyrovnávání se se smrtí na čtyři plány. První z nich, tedy plán A, je prostý: žít věčně nebo aspoň tak dlouho, jak to půjde. Když už to nejde, přichází na řadu plán B — po smrti se fyzicky znovuzrodit. Plán C zní takto: i když se naše tělo rozpadne a nelze ho vzkřísit, naše podstata žije dál v podobě nesmrtelné duše. A konečně plán D znamená věčný život v podobě odkazu, ať už má tento podobu pomníku naší práce, nebo formu biologického potomstva.
Lidstvo vždy a všude jednalo dle plánu A, nicméně jednotlivé kultury se liší v tom, do jaké míry sahají po plánech alternativních. V Indii, kde jsem vyrůstal, přijímají hinduisté a buddhisté s radostí plán C, s tím, že každá bytost má nesmrtelnou duši, která po její smrti žije dál, reinkarnována v novém těle, třeba i úplně jiného živočišného druhu. Abrahámovská náboženství, tedy judaismus, křesťanství a islám, se hlásí jak k plánu B, tak i C. Věří v nesmrtelnou duši, ale také v to, že jednou, kdesi v budoucnu, tělesně vstaneme z mrtvých a budeme souzeni. Asi proto tato náboženství tradičně trvají na pohřbech do země a zapovídají kremaci.
Některé kultury, například starověký Egypt, rozložily rizika tím, že do svého náboženství přijaly všechny čtyři plány. Těla zemřelých faraonů se mumifikovala a pohřbívala do honosných hrobek, takže po smrti mohla tělesně vstát z mrtvých. Zároveň ale Egypťané věřili v Ba, tedy duši, která tvoří podstatu člověka a přežívá smrt. Čchin Š’-chuang-ti, první císař sjednocené Číny, se snažil dosáhnout nesmrtelnosti podobně komplexním způsobem.6 Poté co přežil řadu útoků na svou osobu, podrobil si válčící státy a upevnil panovnickou moc, obrátil svou pozornost k hledání elixíru věčného života.
Za každou, třeba i sebenepatrnější stopou jeho existence
vysílal své zvědy. Ty za neúspěch při hledání čekala jistá smrt, a tak mnozí prostě vzali roha a nikdy už o nich nikdo neslyšel. V duchu extrémního spojení plánů B a D Čchin také nechal v Si-anu vybudovat své mauzoleum. Bylo velké jako celé město a na jeho stavbě pracovalo na sedm set tisíc mužů. Součástí hrobky je armáda sedmi tisíc terakotových válečníků a koní — ta měla za úkol chránit zemřelého císaře do chvíle jeho znovuzrození. Čchin zemřel roku 210 př. n. l. ve věku devětačtyřiceti let. Ironií osudu mu asi život nakonec ukrátily právě jedovaté lektvary, které užíval ve snaze jej prodloužit.
Způsob, jak se vyrovnáváme se smrtí, se začal měnit s příchodem osvícenství a moderní vědy v osmnáctém století. Vzestup racionalismu a skepticismu způsobil, že přestože dnes řada z nás ještě zůstává u nějaké formy plánu B nebo C, v hloubi duše si už nejsme tak docela jistí, že jde o reálné alternativy. Pozornost jsme přesunuli k hledání způsobu, jak zůstat naživu a jak uchovat svůj posmrtný odkaz.
Je to pozoruhodný rys lidské psychologie: na jednu stranu připouštíme, že jsme smrtelní, zároveň ale pociťujeme silnou potřebu zůstat naživu ve vzpomínkách. Dnes už si ovšem nestavíme hrobky a památníky, jen ti opravdu bohatí se oddávají filantropii a financují veřejně prospěšné stavby či nadace, které je výrazně přežijí. Spisovatelé, umělci, hudebníci a vědci už se celá staletí snaží dosáhnout nesmrtelnosti prostřednictvím svého díla. Jenže, vzato kolem a kolem, žít věčně ve formě jakéhosi odkazu není zas až tak uspokojivá představa.
Ale i když nejste mocným vladařem, miliardářem ani Einsteinem, nemusíte zoufat. Druhý způsob, jak po sobě zanechat nehynoucí odkaz, je dostupný téměř každé žijící bytosti. Náš
život může pokračovat prostřednictvím potomstva. Touha množit se, aby nějaký kousek nás samých žil dál, je jedním z nejsilnějších biologických pudů. Pro život je tak zásadní, že se mu budeme muset níže věnovat daleko podrobněji. Ovšem ačkoli milujeme své děti a vnoučata a chceme, aby žily dál, i když my už tady nebudeme, přece jen víme, že jde o samostatné bytosti, které mají své vlastní vědomí. Nejsme to my.
Většinu z nás nicméně existenciální úzkost ze smrtelnosti trvale netíží. Spíš se zdá, že náš mozek si vytvořil jakýsi ochranný mechanismus, o smrti totiž přemýšlíme jako o něčem, co se děje těm druhým, ne nám.7 K tomuto klamnému dojmu přispívá i izolace umírajících. Zatímco v minulosti byl člověk konfrontován s umírajícími na každém kroku, dnes se většinou umírá za zdmi hospiců nebo nemocnic, v izolaci od zbytku populace. V důsledku toho mnozí z nás, zejména mladí lidé, přistupují ke každodennímu životu, jako by byli nesmrtelní. Tvrdě pracujeme, věnujeme se koníčkům, vytyčujeme si dlouhodobé cíle — to vše nás příjemně odvádí od potenciálních starostí s umíráním. Ovšem bez ohledu na to, kterou taktiku zvolíme, vědomí vlastní smrtelnosti tak docela uniknout nemůžeme.
A tím se vracíme k plánu A. Je jediná strategie, kterou mají všechny vnímající bytosti společnou celé miliony let, a to prostě snažit se zůstat naživu co nejdéle. Už od velmi raného věku se instinktivně vyhýbáme úrazům, dravcům, nepřátelům a nemocem. Během tisíciletí nás všeobecná tendence bránit se útokům přivedla k utváření společenství, stavbě opevnění, vynalézání zbraní a vydržování armád; díky ní jsme ale také začali vymýšlet léčivé lektvary a nakonec dospěli k moderní medicíně a chirurgii.
Po staletí se naše očekávaná délka života téměř neměnila. Ovšem během posledních sto padesáti let se nám ji podařilo zdvojnásobit, hlavně díky lepšímu porozumění příčinám nemocí a principům jejich šíření a následnému zlepšení veřejného zdraví. To nám dovolilo uskutečnit obrovské pokroky ve zvyšování průměrné délky života, zejména zásluhou snižování kojenecké úmrtnosti. Jenže prodloužit maximální délku života — tedy nejvyšší věk, kterého bychom se v ideálních podmínkách mohli dočkat — je daleko náročnější úkol. Je délka našeho života pevně dána, nebo můžeme s rozvojem poznání lidské biologie stárnutí zpomalit, nebo dokonce zastavit?
Biologická revoluce, která započala před více než sto lety, nás dnes přivádí na křižovatku. Nejnovější výzkumy základních příčin stárnutí poprvé přinášejí vyhlídky nejen na zlepšení našeho zdraví ve stáří, ale také na samotné prodloužení lidského života.
Demografie vyvíjí obrovské úsilí ve snaze určit příčiny stárnutí a najít způsoby, jak zmírnit jeho projevy. Větší část světa čelí stárnutí populace, uchovat seniorům zdraví se tak stalo naléhavým sociálním imperativem. V důsledku toho se začal prudce rozvíjet výzkum stárnutí (neboli gerontologie), tedy vědní obor, který předtím dlouhou dobu spíše stagnoval.
Jen v posledních deseti letech bylo publikováno více než tři sta tisíc odborných článků o stárnutí. Přes tři stovky start-upů investovaly v součtu desítky miliard dolarů do boje proti stárnutí — a to nepočítáme velké, etablované farmaceutické firmy, které v této věci vedou vlastní výzkumné programy. Tyto enormní snahy vyvolávají řadu otázek. Podaří se nám nakonec nějak oklamat nemoci a smrt a žít velmi dlouhou dobu, snad až několikanásobek současné průměrné délky
života? Někteří vědci to rozhodně tvrdí. A kalifornští miliardáři jsou celí žhaví je financovat, protože milují svůj způsob života a nechtějí, aby večírek skončil.
Dnešní obchodníci s nesmrtelností — tedy vědci, kteří se pokoušejí prodloužit život do nekonečna, a miliardáři, kteří je platí — jsou vlastně moderní verzí dávných proroků, slibujících dlouhý život z valné části prostý strachu z příchodu stáří a smrti. Ale komu bude takový život dopřán? Malému zlomku populace, který si to bude moct dovolit? Jakou morálkou se bude řídit léčení nebo modifikování lidských bytostí nutné k dosažení tohoto cíle? A v případě, že se taková péče stane široce dostupnou, jaké pak bude lidstvo? Máme náměsíčně kráčet vstříc budoucnosti bez zvažování možných společenských, ekonomických a politických následků toho, že by se lidé mohli dožívat podstatně vyššího věku než dnes? S ohledem na nedávné pokroky a enormní množství peněz, pumpovaných do výzkumu stárnutí, si musíme klást otázku, kam nás tento výzkum vede a také co prozrazuje o nejzazších mezích lidských bytostí.
Pandemie koronaviru, která zasáhla svět koncem roku 2019, je pádnou připomínkou neúprosného faktu, že přírodu naše plány nijak nezajímají. Životu na Zemi vládne evoluce a my si znovu musíme uvědomit, že viry tady byly dlouho před lidmi, že jsou vysoce přizpůsobivé a že tady budou ještě dlouho poté, co lidstvo zanikne. Je arogantní myslet si, že dokážeme oklamat smrt pomocí vědy a technologií? A pokud ano, jaké jiné cíle bychom si místo toho měli stanovit?
Valnou část svého dlouhého profesního života jsem věnoval zkoumání syntézy bílkovin v buňkách, jež tvoří naše tělo. Jde o naprosto zásadní problematiku, která zasahuje bez výjimky do všech oblastí biologie. V průběhu posledních desetiletí
jsme zjistili, že značná část stárnutí má co do činění s tím, jak naše tělo reguluje syntézu a rozklad bílkovin. Když jsem se ovšem tomuto oboru začal věnovat, ani ve snu mě nenapadlo, že cokoli z mé práce bude nějak souviset s hledáním příčin našeho stárnutí a umírání.
Prudký rozmach výzkumů stárnutí mě sice fascinuje, vedl ostatně k několika vpravdě převratným zjištěním, zároveň ale se vzrůstajícím znepokojením sleduji enormní humbuk s ním spojený. Ten s sebou totiž přináší hotovou záplavu reklam na pochybné léčivé preparáty, které mají se skutečnou vědou společného pramálo. Daří se jim ovšem čím dál lépe, tyjí totiž z našeho naprosto přirozeného strachu ze stárnutí, nemohoucnosti a nakonec smrti. Tento přirozený strach je také důvodem, proč je stárnutí a smrt tématem nesčetných knih. Můžeme je rozdělit do několika kategorií: máme tu knihy poskytující praktické rady, jak stárnout zdravě. Někdy jde o smysluplné publikace, jiné hraničí se šarlatánstvím. Dále existují knihy o tom, jak čelit smrtelnosti a jak přijmout konec s grácií. Takové plní jak filozofické, tak mravní poslání. Pak tu máme knihy, které se zabývají biologickou podstatou stárnutí. I ty můžeme dále dělit na různé kategorie. Píší je buď novináři, nebo vědci, které téma silně zajímá z osobních důvodů — vlastní totiž nějakou tu start-upovou firmu zabývající se bojem proti stárnutí. Tato kniha do žádné ze zmíněných kategorií nespadá. Obor zaznamenává prudký rozvoj a proudí do něj obrovské sumy peněz, z veřejného i soukromého sektoru. Když k tomu připočtu výsledný humbuk, nastal, myslím, správný okamžik, aby se někdo jako já, tedy molekulární biolog, ovšem osobně neangažovaný, pokusil věcně a objektivně prozkoumat současný stav našeho poznání stárnutí a smrti. Osobně znám
řadu čelních představitelů tohoto oboru, mohl jsem s nimi tedy otevřeně rozmlouvat a pochopit, jaký je jejich skutečný, niterný náhled na výzkum stárnutí a jeho různé aspekty. Záměrně jsem se vyhýbal hovorům s těmi vědci, kteří své názory formulovali prostřednictvím vlastních knih, zvláště pokud jde o odborníky těsně provázané s komerčním podnikáním v oblasti stárnutí. Jejich veřejně známými názory se ovšem budu zabývat také.
S ohledem na rychlost, s níž přicházejí nové poznatky, by každá kniha, zaměřená výhradně na nejnovější vývoj výzkumu stárnutí, byla zastaralá ještě před vydáním. Krom toho, nejžhavější objevy kteréhokoli vědního oboru nezřídka neobstojí v čase a musejí být následně revidovány nebo vůbec odvolány. Snažím se proto soustředit jen na vybrané nejzásadnější myšlenky, které stojí za nejnadějnějšími současnými přístupy k pochopení či zpomalení stárnutí. Jde o myšlenky, které by měly nejen obstát v čase, ale také vysvětlit čtenářům, jak jsme dospěli k současnému stavu poznání. K jistým oblastem základního výzkumu, které souvisejí s cestou k dnešnímu nazírání na celou problematiku, připojuji také historické pozadí. Je důležité a fascinující uvědomit si, jak často naše dnešní vědění vychází z vědeckých poznatků biologů, kteří se věnovali něčemu naprosto odlišnému.
Tvrdím, že jsem osobně neangažovaný, jenže to samozřejmě není nikdo z nás. Každého se týká konec života a způsob, jak ho přijme. Platí to méně, když jsme mladí a cítíme se nesmrtelní, ale v mém věku už přece jen více. Je mi jednasedmdesát a zjišťuji, že jen s obtížemi (pokud vůbec) dokážu dělat věci, které jsem před pouhými deseti nebo dvaceti lety vykonával hravě. Život někdy člověku připomíná dům, v němž je zavřený a kde mu patří čím dál menší prostor.
S tím, jak stárneme, se totiž zvolna zavírají dveře do pokojů, v nichž bychom chtěli pobývat. Je přirozené klást si otázku, jaké jsou šance, že se vědě podaří tyto dveře vypáčit a znovu zprůchodnit. Protože stárnutí je velice těsně propojeno s řadou biologických procesů, nevyhneme se v této knize letmému přehledu moderní molekulární biologie. Vypravíme se po stopách významných objevů, které dovedly naše poznání příčin stárnutí a umírání na dnešní úroveň. Prozkoumáme přitom, jak naše geny programují náš život a jak naše stárnutí tento program narušuje. Budeme sledovat, jaké následky má toto narušení na naše buňky a tkáně a ve výsledku na nás samé jako individuální bytosti. Budeme se zabývat fascinující otázkou, proč se některé druhy dožívají daleko delšího věku než jiné, někdy dokonce blízce příbuzné, když přece všechny živé bytosti podléhají totožným zákonům biologie, a pozastavíme se také nad tím, co by to mohlo znamenat pro nás lidi. Objektivně probereme nejnovější snahy o prodloužení délky života a posoudíme, zda je humbuk s nimi spojený opodstatněný. Také se kriticky zastavím u některých známých myšlenek, jako například zda vrchol našeho pracovního života přichází ve stáří. Rád bych se rovněž věnoval etické otázce, která je klíčová pro jakékoli snahy o prodloužení života: Nejde totiž jen o to, zda je to možné, ale je to také správné?
Prvním krokem na naší výpravě bude zamyšlení nad tím, co to vlastně přesně je smrt a jaké jsou její četné projevy. Budeme se zabývat zásadní otázkou: Proč umíráme?
