KAPITOLA PRVNÍ
Kdysi dávno před tisíci a tisíci měsíčních poutí…
…trávila Duše luny každou noc nad temnou pouští v osamění.
Všechna
stvoření žila ve dne a v noci spala, chráněná před zimou a tmou.
A právě proto si nikdo nikdy nevšiml nádherného hvězdného pláště, kterým Duše luny halila noční oblohu.
K uším mu dolehl tajemný povzdech nočního větru a šumění deště. Mládě překvapeně vzhlédlo k nebi.
To plakala Duše luny.
Jedné noci však jedno mládě ztratilo pojem o čase a pospíchalo domů, až když už slunce dávno zapadlo.
Ten zvuk mláděti lámal srdce.
Celou cestu myslelo na to, jak Duše ve tmě pláče.
Když povědělo
ostatním, jak je Duše luny osamělá…
…společně se rozhodli, že se vzdají slunce a naučí se žít pod měsícem a hvězdami.
Brzy zjistili, že noční poušť je chladná a klidná. A oplývá svou vlastní tichou vznešeností.