Země kolem Chvalovic je rovná jako stůl. Kukuřičná pole a vi nohrady se rozlévají doširoka jako víno z převržené sklenice. Omamná tekutina se rozuteče až k okraji a pak pomalu kape na podlahu, kde už někteří z hostů spí. Je to součást večírku, na který ráno všichni raději zapomenou. Místní obyvatelé o těchto věcech nikdy nemluví. Jen ti z nich, kteří hosty obsluhují, se za úsvitu protáhnou dveřmi svých domovů, ve kterých žijí své spo řádané a poklidné životy, prosté všeho, co je tam venku. Obyvatelé Chvalovic nechtějí slyšet o tom, že jsou Vsí neřesti. Že je u nich víc kasin a nevěstinců než obytných domů. Sice mají opravený kostel, ale za jejich obzorem tančí polonahé holky u tyčí. Chvalovičtí mají jen chválit. Možná proto bylo sousední mu centru bujarého kýče dáno jméno Hatě, cizinci psané Hate, jako by připomínalo nenávist, kterou mají lidé k neřestem, váš ním a slabostem druhých. Chvála a nenávist, dvě přítelkyně, které žijí vedle sebe jako sestry, a jen taxikáři, prostitutky, pa sáci a majitelé kasin vědí, kdo jsou jejich skuteční hosté.
9