—1— Postávám nad konvicí a čekám, až voda začne vřít, jako to dělám už celých dvaašedesát let, co nám s Arthurem vařím čaj. Dvakrát jsme se stěhovali a konvici měnili nesčetněkrát, ale nikdy se nestalo, že bychom náš společný ranní šálek čaje vynechali. Arthur sedí u jídelního stolu s perem v ruce, luští křížovku. Otevřel okno a ze zahrady k nám teď doléhá ptačí cvrlikání. Podle hlasu bych to tipla na kosa a červenku. Probíhá tam vážná debata, jejíž předmět mi pochopitelně uniká. Za chvilku si půjdu sednout k Arthurovi, ten složí noviny, odloží pero, obrátí se ke mně a řekne to své „Tak“. A nastane čas domluvit se na tom, co dnes podnikneme. Půjdeme se projít, budeme lenošit, nebo zvítězí povinnosti? Tohle se dřív, když jsme ještě chodili do práce, týkalo jen víkendů, ale teď už musíme rozhodovat o každém novém dni, každé započaté hodině. Hodím sáčky do hrnků — do mého už jsem předem nalila mléko, ale do toho jeho přijde až na závěr. Přidám půl lžičky cukru. Dřív jsem dávala celou, a ještě předtím dvě. Arthur s mým rozhodnutím nesouhlasí: „Proč se omezovat, v tomhle věku?“ Ale já stejně sladím méně. Dasty mi čenichá pod nohama a hledá drobečky. Skloním se, abych ho pohladila po hlavě, ale on se mi vyhne a odkluše zpátky za
9