9788027520589

DCERKA

TAMARA DUDA

INTRO V lednici zela díra. Hrbolaté okraje se odchlíply, svět­ lo baterky zachytilo střep přiškvařený ke stěně. Pod nohama skřípalo rozbité sklo, seshora stékala voda a na místě, kde dřív byla kuchyňská linka, ležela kupa ocelových tyčí a betonu. Aha, tak to asi nemám kde bydlet — díky za upozornění — a nemám ani co jíst; naše strategické zásoby totiž shořely společně s led­ nicí. Tento výjev se stal východiskem celého příběhu; tím však mohla být i kterákoliv z řady předcházejí­ cích událostí, jež se splétají do dokonalého příčinné­ ho řetězce, ze kterého se nedá žádný článek vyškrt­ nout ani ho nelze opominout. Pro mě, stejně jako pro ostatní, však není důležitý začátek. Důležitý je konec. A konec spočívá v tom, že jsem přežila. Nejradši bych to v sobě celé pohřbila, vážně. Ne­ být pomyšlení, že někde v Antverpách (skvělý název, líbí se mi, jak se převaluje na jazyku jako tuhé jablíč­ ko) či v Madridu, ale klidně i v Kyjevě nebo Vinnycji žije podobná třicetiletá žena. Možná ani ona nemá rodinu a děti. V práci zůstává dlouho do noci, pájí svo­ je vitráže, maluje, peče chleba, píše s žáky písemky… Anebo nedělá vůbec nic, jenom pobírá tantiémy (další úžasné slovo). Dneska si na internetu našla recept na 7

čokoládový dort. Stojí nad fondánem, míchá kakao s máslem a vů­ bec si neuvědomuje, že její zavedený pohodlný svět se roztříštil na kousíčky. Je to jako radiace. Nemůžete ji vidět, neochutnáte ji, jen ve vzduchu se vznáší cosi průhledného a vám nezbývá než si vzít jód nebo uprchnout, dokud není pozdě. Zeptala bych se své neznámé přítelkyně z Antverp: hele, a víš ty vůbec, kam budeš utíkat? Pořádně se zamysli a vzpomeň si, kde máš peníze, doklady, kde tašku s nejcennějšími věcmi, které zvládneš pobrat. Mezi ty nejcennější věci musí patřit balíček su­ šených potravin plus dvě masové konzervy, lékárnička s nalbufi­ nem, baterka, zásoba tužkových baterií, kvalitní nůž a náhradní spodní prádlo. Zapiš si kontakty na lidi, kteří tě nechají u sebe, a nakresli si plánek únikových cest. Pokud náhodou budeš chtít zůstat, z různých důvodů, ale pře­ devším z vlastní naivity, pokud se neodhodláš opustit svoji dílnu, bude ti líto psa nebo sousedky — koneckonců můžeš mít třeba stovku důvodů —, budeš se muset proměnit. Abys přežila, budeš muset zemřít. Podívej, tady shořel tvůj dům. Shořelo ti auto, sbír­ ka porcelánových zvonečků i knihovna. Nic z toho už není, rozu­ míš? Chybějí ti taky některé části těla. Představ si, jak budeš žít bez ruky, bez nohy nebo s uříznutým uchem. Smiř se s tím, že tě znásilní nebo jinak zneužijí, ale i od toho se budeš muset odpoutat. Pečlivě se připravuj a buď ve střehu. Abys přežila, nezbude ti než jíst hlínu. A hlínou budeš krmit i ostatní.

8

10

I. KŘIŠŤÁL Bílou na bílém Samu sebe si pamatuju od devíti let. Všechno, co bylo předtím, je pro mě terra incognita, nepopsa­ ný papír, nevybavují se mi žádné vzpomínky ani obrazy. Kdesi v bílém oparu zůstala máma. Mámu jsem přece mít musela, že jo? Jenže u nás doma se o ní nemluvilo. Na moje otázky táta neodpovídal, pouze jedinkrát se podřekl, že se jmenovala Marija a že zemřela mladá. Jestli je to pravda, nebo lež, ne­ tuším. Musím být ale podobná mámě: otec je totiž malý, zavalitý, má pleš a nápadné bříško. Já jsem vlastně nerostla, spíš se prodlužovala do všech směrů. Pří­ liš dlouhé na mně bylo všechno — chodidla, prsty (jako dítě jsem si na prstech přepočítávala články a pořád se mi zdálo, že mám jeden navíc), lokty, uši, vlasy. V pohublém obličeji se mi vyjímal aristokra­ ticky zašpičatělý zoban, který odváděl pozornost od nadmíru tenkých, bezkrevných rtů. Svou tělesnou stavbou bych mohla inspirovat Picassa, což je jen slabá útěcha pro dívku, která začala nosit podprsen­ ku jako poslední ze třídy, a to ještě té nejmenší veli­ kosti. Navíc je potřeba dodat, že jsem milovala kníž­ ky. Četla jsem za chůze, o přestávkách, v noci pod 11

peřinou, ve třídě pod lavicí. Psané slovo jsem hltala o sto šest, bylo mi jedno jaké. Dokázala jsem se zabrat do novin, v nichž byla zabalená semínka, i do reklamního letáku. Se stejným zápa­ lem jsem louskala svazky ruských klasiků i současnou červenou knihovnu. A aby toho nebylo málo: milovala jsem fyziku. Na celé hodiny jsem zatemňovala pokoj, ucpávala každou skulinku, abych získa­ la vlastní cameru obscuru. Donekonečna jsem experimentovala s čočkami, později mě uchvátila elektřina. Zatímco ostatní holky snily o snoubencích, limuzínách a letoviscích, já se toužila stát elektrikářkou. Fascinovala mě lakonická krása elektrických ob­ vodů a v myšlenkách jsem si mimovolně kreslila rozvody; někte­ ré vynikaly paradoxní absurditou, avšak vtípky v mých obzvlášť spletitých schématech bohužel neměl kdo ocenit. A vůbec, komu bych se s nimi chlubila? U nás v Dubrovyci jsem samozřejmě oblíbená nebyla. Myslím, že moje skutečné jméno si v tom městečku už nikdo nepamatuje. Pro všechny včetně učitelů a sousedů jsem byla „Elfka“. Tahle hloupá dětská přezdívka, která se objevila bůhvíodkud — pochybuju, že ji vymyslel otec, on sám mě oslovoval „no pojď sem“ —, se na mě přilepila jako žvýkačka do vlasů. Ráda bych věřila, že za zády mě nazývali jinak, ale buďme realisté: za zády se o mně nemluvilo vůbec. Kráva zajíce nedohoní — a přesně to platilo o mně a o mých krajanech, jejichž život se točil výhradně kolem těžby jantaru. Ne­ měla jsem v sobě ani špetku jejich nablýskaného půvabu, stylu a elegance, která se nasává s mateřským mlékem a živí se velkými penězi. V životě jsem si nepřipálila cigaretu bankovkou — ostat­ ně vůbec jsem nekouřila — a nikdy jsem nenabourala ani pitomé kolo. Neměla jsem šanci šarmantně odbývat ctitele; za celých se­ dmnáct let se o mě neucházel ani jeden. Při úvahách o budoucnosti jsem dospívala k neutěšenému zá­ věru: kdepak, tady mě nic pěkného nečeká. Dívce jako já nemělo město, žijící jantarovým průmyslem, zkrátka co nabídnout. Vždyť 12

jsem nebyla vidět ani za násadou lopaty! Kdybych měla aspoň věno, třeba kousek půdy, alespoň něco! Jenomže my jsme byli chudí a odrbaní jako kostelní myši. Jak jinak, když starý Miško, tedy můj otec, byl střízlivý jedinkrát za rok, na Velký pátek, a mu­ sel při tom snášet opravdu pekelná muka… Takže si představte moje překvapení, když jsem přišla domů s maturitním vysvědčením v ruce (na ples jsem nešla — v čem taky a za co?) a našla jsem otce zamlklého, smutného a… ehm… pevně stojícího na nohou. „No pojď sem, dceruško, musím si s tebou promluvit.“ Co se děje? Snad nás nechtějí vystěhovat? Jak se ukázalo, ano i ne. V jednom z opileckých snů měl otec zjevení: spatřil anděla sestupujícího v záři sněhobílých rouch, bož­ ský hlas mu nadával do trotlů a budižkničemů, božská ruka ho fac­ kovala a božská noha ho kopala do zadku. „Takhle už dál žít nejde,“ prozřel Mychajlo Pavlovyč, načež začal vyvíjet přímo nadpřiroze­ nou aktivitu. Do týdne prodal byt, vyřídil si polské vízum a objednal si lístek na minibus do Přemyšlu. Před sebou měl osud dělnického migran­ ta v Polsku, při troše štěstí možná i v Německu — takže, milá zlatá, pomoz mi sbalit tašky. „Tati, a co já?“ „Co ty?“ „Kde budu bydlet já?“ „V Doněcku, u babičky.“ A tak jsem ve svých sedmnácti letech zjistila, že mám babičku. O tom, že existuje nějaký Doněck, jsem věděla z novin.

* Pokud jste nikdy nejeli dálkovým vlakem, pak noční rychlík Don‑ bas není ten nejlepší způsob, jak se s tímto druhem přepravy se­ známit. Jenomže já neměla na výběr; už za dva dny jsem stála na 13

nástupišti, k hrudi si tiskla pytel s oblečením, s sebou ještě kufr plný knih a klec se dvěma angorskými králíky. Králíky mi na po­ slední chvíli darovala sousedka. Králík není žádný kůň, je to zvíře tiché a krotké. Klec jsem po­ ložila na polici pro zavazadla, za matrace, a pak jsem na ni úspěšně zapomněla — hlavou mi běžely úplně jiné myšlenky. Z tátových skoupých slov jsem vyrozuměla, že jeho matka (tedy moje babička) se jmenuje Olha Ivanivna a že se neviděli rovných deset let. Že kdysi odešel z domu jen s doklady v kapse, a že kdyby nebylo naléhavé potřeby, neměl by důvod si to připomínat. Nalé­ havá potřeba — míněno já — přispěla k formálnímu znovusjedno­ cení rodiny a po krátkém vyjednávání bylo odsouhlaseno, že se mohu dostavit k přechodnému pobytu. Měla jsem bydlet v Doněcku v Kyjevské čtvrti, na ulici Blaho­ viščenská. Svůj příběh jsem podrobně převyprávěla spolucestují­ cím — dvojici důchodců a vyholenému chlápkovi v kožené bundě. Při zmínce o této lokalitě na sebe staříci pohlédli a ještě jednou se přeptali na adresu. „Jez, holka,“ povzdechla si žena a podala mi rajče a půlku kuřete. Muž v kožené bundě se nejdřív odmlčel, na­ čež zničehonic začal líčit, jak v mládí odkrouhnul na tržnici něja­ kého Vietnamce. Ze všech sil jsem se snažila vychutnávat si romantiku cestová­ ní, o níž jsem tolikrát četla. Zaposlouchávala jsem se do dunění kol, které pro mnohé autory předznamenávalo cosi zlověstného či nadějného, ve mně však budilo jen pochybnosti o spolehlivos­ ti vozové konstrukce. Vagon vrzal až příliš hlučně, lehátka se na­ kláněla až moc strmě, po podlaze se kutálela prázdná láhev od piva, vlhká prostěradla páchla potem a plesnivinou. Ráno nás vzbudilo chroupání. Na stolečku seděl králík a ohlo­ dával kuřecí kosti. Klec byla prázdná, mříže byly vylomené. Dru­ hý králík byl fuč. Takhle mě uviděla babička Olja — špinavou, rozcuchanou, s poškrábanýma rukama a odřenými koleny. S průvodčím jsme 14

prohledali každý centimetr vagonu, posvítili na police, do všech kufrů, zapadlých koutů, dokonce i na záchod. Proťukali jsme ča­ lounění a zvedli každičkého cestujícího z místa. Ovšem po tom zatraceném zvířeti jako by se slehla zem a já osobně se přikláním k názoru, že ho někdo spláchl do záchodu. „Holt, stane se,“ povzdechla si Olha Ivanivna. „Tvůj táta by měl vědět, že u nás se zvířatům nedaří. Kromě myší, samozřejmě. No co, tak jdeme domů.“ A tím to všechno začalo. Novým domovem se pro mě stala chruščovka, starý sovětský panelák. Měla tři vchody a na chodbách to páchlo močí, kočkami a karbanátky. Z pokoje jsem měla výhled na střední školu a každé ráno jsem sledovala, jak studenti před začátkem vyučování do­ kuřují cigarety. Z babiččiny ložnice byla vidět čtvrť s rodinný­ mi domky, pokud se tomu tak dá vůbec říkat. K mému velkému překva­pení se ukázalo, že Doněck byl z velké části jednopatrový a velmi maloměstský, baráčky se zahrádkami tu byly roztroušené všude možně. Dlouho jsem si zvykala na velikánské ohrady, eter­ nitové stříšky, rozbujelý plevel u každého dvorku, na celkovou zanedbanost. Cokoliv, co se dalo připevnit drátem, se tu pohu­ povalo na drátě. Všude byly záplaty a na nich ještě další záplaty, všechno stálo na ztrouchnivělých sloupech a bylo pokryté černým prachem. Před uhelným prachem nebylo úniku. Květy na stromech rych­ le usychaly a opadávaly. Čerstvě napadaný sníh zůstával bílý a zá­ řivý jenom pár hodin. Nové boty byly čisté, dokud člověk ne­ vyšel na ulici. A vůbec, každá výprava ven se stávala zkouškou, bojem nejen s prachem, ale i s blátem a suchým větrem. Místo chůze jsem se naučila přebíhat poklusem ode zdi ke zdi. A taky nezvedat hlavu, nedívat se nikomu do očí a nepoutat k sobě po­ zornost. Hned první týden jsem si sehnala práci jako pokladní v super­ marketu. Po několika měsících mě povýšili na vedoucí směny 15

a za další rok jsem se stala manažerkou prodejny. Nemůžu říct, že bychom s babičkou žily v přepychu, nicméně její důchod a moje výplata nám stačily na jídlo a bydlení, a přitom jsme si mohly še­ třit na horší časy. Nevedlo se nám špatně, mohlo být i hůř, plynul den za dnem, a když se ohlédnu zpět, jsem osudu vděčná za tuto několikaletou přestávku. Během té doby jsem měla možnost vyrůst, otrkat se a přijmout reálie Donbasu. Donbaské reálie nás dostihly 18. listopadu 2007 ve tři hodiny ráno. Na ten večer si dobře vzpomínám. Zůstaly jsme s babičkou vzhůru dlouho do noci, ona u seriálu, já u knihy, a tiskly jsme se k jedinému fungujícímu radiátoru. Byla hluboká noc, když ticho za oknem přehlušil zvuk sirény. Z toho rachotu se až zatřásly zdi. Vyskočily jsme a vyběhly ven. Ve světle lampy jsem uviděla ba­ biččin bílý voskový obličej i rozklepané ruce. „Dcerko, stalo se neštěstí.“ Babička se nemýlila. V Zasjaďkově dole došlo v kilometrové hloubce k výbuchu. Zrovna tam pracovaly čtyři stovky lidí, ven se jich dostalo tři sta. Sto horníků uvízlo pod zemí a my jsme dva týdny společně s ostatními čekaly na dokončení záchranných pra­ cí. Třetího prosince, po řadě opakovaných výbuchů, bylo rozhod­ nuto o zatopení porubu. Dva týdny se naší čtvrtí rozléhal nářek. Dva týdny se konaly pohřby. Dva týdny jsme s babičkou vařily kolyvo, tradiční smu­ teční pšeničnou kaši, a pekly pirožky. Z našeho domu zahynuli tři horníci, dva se pohřešovali. Celou tu dobu jsme držely pohro­ madě s ostatními. Společně s nimi jsme vzaly útokem ředitelství dolu a dožadovaly se informací. Běhaly jsme po pohřebních ústa­ vech, objednávaly rakve a věnce, stály na hřbitově. U nás doma spaly cizí děti, my jsme se všemi sousedy jedly u velkého stolu na dvoře; kdykoli se objevily nějaké nové zvěsti a zprávy, prošly jsme všemi fázemi od zoufalství k naději a zase zpátky k zoufal­ ství. 16

Dlouho jsem pro toto město zůstávala cizinkou, dlouho mě děsilo a znejišťovalo. Tehdy se však něco zásadně změnilo. Dům, ve kterém jsi plakala, pro tebe už nikdy nebude cizí. Právě od této nehody, od této děsivé noční sirény mnou Don­ bas začal prostupovat a vrůstat do mě, přesně od tohoto okamži­ ku odpočítávám události, jež mě přivedly k rozhodující volbě. Té zimy vyklíčilo semínko, díky němuž jsem se postupně začína­ la stávat tou, kterou jsem dnes: povstalkyní, průzkumnicí a zá­ škodnicí.

* Naše společné dny s Olhou Ivanivnou plynuly tiše. Čas jsme mě­ řily výpravami na tržnici a přípravou nedělních obědů — vařily jsme holubce, tedy tradiční plněné zelné listy. Dopředu jsme se nepřipravovaly na nic kromě sezonních nákupů. Měly jsme ne­ psané pravidlo: já jsem se nevyptávala na minulost a babička na mě nedotírala ohledně plánů do budoucna. Sousedé nás možná propírali za zády, ale do očí se nám nikdo nic říct neodvážil. No, jedině snad Polina Mykolajivna z bytu čís­ lo dvacet osm, na tom však nebylo nic zarážejícího. Někdo je svě­ domím doby, někdo zase mozkem. Paní Polina byla játry našeho dvora. Skrze ni procházel všechen jed, celé semeniště drbů, há­ dek a nenávisti, jimiž se živí nejenom hadi ve svých hnízdech, ale i bývalé komsomolské funkcionářky. Stává se, že někdo člověka pochválí a vysekne mu poklonu, a on se přesto cítí jako poplivaný. Nikdy jsem neslyšela tuhle žen­ skou začínat hovor jinak než typicky ruským citoslovcem oj. „Oj, jakou máte roztomilou holčičku, úplně jako moje vnučka. Oj, ko­ lik jí je? Rok? A to ještě nechodí, chudinka? Oj, to je mrzuté.“ „Oj, no dobře jsi udělala s těmi vlasy. Ano ano, starší ženy mají nosit kratší sestřih.“ „Oj, viděla jsem vašeho muže v kavárně s nějakou paní. Oj, je mi vás líto, chlapi jsou všichni stejní…“ 17

Když to ale zkusila na mou babičku, narazila: „Oj, ta dnešní mládež. Nic nechtějí, nikoho nepotřebují. Koukám, ta vaše hol­ ka pořád jen vysedává doma. Oni jsou teď všichni takoví, nechtě­ jí děti, vdávat se. Že jo?“ Babička se ze slušnosti zastavila, položila tašky na zem, sun­ dala si brýle a otřela si je. „No řekni, Poljo, jak je tohle možné? Čarodějnice jsi u nás v domě ty — a přitom o mně se tady rozná­ šejí nesmysly? Co je to za spravedlnost?“ Tou dobou do našeho obchodu začal chodit jeden kluk, jmeno­ val se Vitalik. Někdy se objevil i dvakrát denně, nejdřív pro chleba, pak pro pivo. Ženským okamžitě svitlo, zato mně bylo pořád trap­ ně. Jenže když mě konečně požádal, abych se s ním šla po směně projít, styděla jsem se ho odmítnout. Stejně jako později, když mě odvezl domů a když mě zavedl do hotelového pokoje. Kdyby šlo o milostný román, byla bych se rozepsala podrob­ něji, v krásném, vzletném stylu. Ale ve skutečnosti na tom nic vzletného nebylo. Když bylo po všem, nemohla jsem tomu přijít na kloub: právě kvůli těmhle pohybům že vzniká tolik trápení? Tolik tragédií, tolik literatury? Vážně kvůli tomuhle? „Co ty, v poho?“ „Díky, super. Jdu do koupelny, jo?“ Když jsem se vrátila z koupelny, Vitalik už spal, deku měl za­ sunutou pod sebou. Neodvážila jsem se ho vzbudit, a tak jsem se přikryla ručníkem a usnula. Koneckonců pro moje rozměry je ručník ideální. Ráno se Vitalik probudil jako první, majetnicky mě pleskl po zadku, zašklebil se — přece jen, když žena váží dvaačtyřicet kilo, musíte ji plácat opatrně, moc vhodných míst nenajdete — a ozná­ mil mi, že půjdeme na večeři k jeho mámě. O žádnou mámu jsem nestála, jenže zase — nešlo to odmít­ nout, zvlášť když slíbil, že mě vyzvedne přímo z práce. A opravdu: ke vchodu se dostavil přesně v sedm, celý ve svátečním, v ruce nád­ hernou kytici. 18

„Jé, růže… Díky! Víš, ještě nikdy jsem kytku nedostala…“ „Jo, ale, ehm, chápeš… Myslel jsem, ta kytka je pro mamku, vždyť… jdeme na návštěvu.“ „Aha! Promiň, tohle mě nenapadlo.“ Jeho máma nás přivítala v předsíni, podala nám legrační růžo­ vé papuče s bílými puntíky a pozvala nás dál, do kuchyně. Obrá­ zek si o mně udělala, hned když jsme procházeli chodbou, takže u stolu už bylo vymalováno. S každým kouskem dortu, který se mi vzpříčil v hrdle, se máminy rty zužovaly, Vitalik bledl a pře­ stávky v hovoru nabývaly přímo teatrálních rozměrů. „Oj, vy mluvíte tak zajímavě, ukrajinsky. Přijela jste ze západu?“ Máma, jak bylo v Doněcku zvykem, mluvila samozřejmě rusky. „Vlastně ne, jsem z Doněcku. Jen v dětství jsem bydlela v Riv­ nenské oblasti.“ „No, to jsem si myslela. Oj, opatrně, klove!“ (Zrovna jsem se přiblížila ke kleci s papouškem.) „A jak se řekne ‚papouch‘ v té vaší huculštině? ‚Kohút‘? Řekněte, a máte u vás na dědině krávu? A copak s ní děláte, dojíte ji?“ „Ne ne. Teda jo, kráva se dojí, ale my krávu nemáme.“ „Takže chápu to správně, vaši rodiče s vámi nežijí? Jen jezte, jezte, tady jsou bonbony, koupil je Vitoušek. Ty jsi dnes neměl oběd? Přišel jsi pozdě, čekala jsem tě už v sedm. Mám takový strach, když se opozdí, musí přece dbát na stravovací režim. Po­ tom vám to všechno vysvětlím podrobněji, on rozhodně nemůže jíst ohřívané jídlo, jen čerstvě uvařené, děláme snídaně, obědy a večeře po malých porcích, ukážu vám hrnce.“ Nevykládejte si to špatně — ale já odtamtud utekla. Upro­ střed další pauzy jsem se zvedla, omluvila se a zeptala se, kde je toaleta. A hned ze záchodu jsem se tiše, po špičkách, vykradla ke dveřím. Pak už jsem letěla jako o závod; nečekala jsem na výtah, schody jsem brala po čtyřech. Teprve když jsem došla ke druhé autobusové zastávce, všimla jsem si, že se brodím kalužemi v rů­ žových bačkorách. 19

Stála jsem uprostřed ulice, dívala se na nohy a otřásala se smí­ chem. Zajíkala jsem se, u nosu se mi dělaly bubliny a z očí tekly slzy. Ještě nikdy v životě jsem se takhle nesmála, řehtala jsem se jako pominutá. A neuvěřitelná nadlidská úleva mě vynášela až k oblakům. Takže se dá říct, že jsem měla sex a vztah. Byť třeba krátký, byť trval jen tři dny — no a co? Neumřu jako stará panna, přece jen budu mít co odpovědět, pokud se mě na to někdo zeptá! To jeho máma — ano, a všechno svedu na mámu! Skvěle jsme se k sobě hodili, ovšem jeho máma byla proti a já jsem si to, ha ha ha, rozmyslela — ech, podržte mě — a rozhodla se, ha ha… A ještě jedno rozhodnutí padlo na té autobusové zastávce: už nikdy, nikdy se nevrátím do supermarketu. Klidně budu spát pod mostem, chodit pěšky, prodám ledvinu, ale nikdy už nebudu ani vedoucí, ani obyčejná pokladní, nikdy už nevyskládám žád­ nou paletu se zbožím a neobléknu si uniformu prodavačky. Zmínila jsem se o tom, že na mém rodinném erbu by měl být nápis Nezakřikni to?

* Když se ohlédnu nazpátek, ze všeho nejvíc mě udivuje, že se ba­ bička ničemu nedivila. Všechny následující události brala jako danou věc. Nehádaly jsme se, na nic se mě neptala, nedávala mi žádné rady. Zprávu o tom, že jsem nezaměstnaná, si vyslechla mlč­ ky. Stručně jsem jí vylíčila svůj milostný příběh, ona jen přikývla. Doma se nic nezměnilo, pouze holubce se z nedělního oběda pře­ sunuly na oběd úterní. A já v té době nemohla najít klid. Nikde jsem neposeděla, hned jsem se zvedala k odchodu. Nespala jsem, nejedla, jelikož mě na­ plňoval dosud neznámý pocit — překypovala jsem energií, napě­ chovanou k prasknutí. Vlasy mi jiskřily, uši zaléhaly a v koneč­ cích prstů jsem pociťovala pálení. Jak jsem stále přebíhala ode zdi k oknu, na ošoupaném koberci jsem vyšlapala cestičku. 20

Nakonec přišel okamžik, kdy mi došlo, že takhle dál nemůžu. Nemůžu už koukat na tuhle ulici, tyhle zvlhlé dřevěné ohrady, du­ sím se prachem, nemám sílu se nadechnout, tlačí mě na prsou. Še­ divé krabice za oknem, šediví kolemjdoucí, všechno je šedé — jako stará zaprášená dekorace. Popadla jsem vydělané peníze a vydala se do obchodu s vý­ tvarnými potřebami, v naší čtvrti byl jen jeden. K vlastnímu pře­ kvapení jsem nákupní košík naplnila štětci a akrylovými barvami. Bílou, stříbrnou, modrou, růžovou — vzala jsem všechny, kte­ ré tam měli. Pak jsem zašla do lékárny pro lahvičku lékařského lihu. Doma jsem ze sebe strhla bundu, boty jsem skopla za běhu. Nechtěla jsem, nemohla jsem promrhat ani vteřinu, jako feťák, který se chystá vzít si svou dávku. Takovou posedlost jsem ještě nezažila. Teď jsem ovšem neměla čas, natož náladu hledat pří­ činu. Lihem jsem umyla okno a přitom jsem si polila ruce i kalhoty. Paletu jsem neměla — k čemu taky? Barvy jsem vymačkala na ta­ lířek, nešetřila jsem jimi, od každé rovnou půl tubičky. A začala jsem malovat na sklo. Přesně jsem věděla, co chci, aniž bych tuši­ la, jak toho dosáhnout. Byly to okamžiky čirého nadšení, bezvý­ hradné inspirace. Myslím, že jsem pracovala vestoje, později jsem si ze dvou židlí vyrobila něco na způsob lešení. Malovala jsem zimu. Malovala jsem mráz, který jsem si pama­ tovala z dětství, malovala jsem odraz slunce u nás v Polesí, jak se utápí v jordánské vodě*. Na okně svítily tisíce sněhových vloček, jejich vzorky se vzájemně překrývaly ve složitém krajkoví z nevi­ ditelných čar. Pak mi došla barva, a tak jsem do ní přidávala sůl, pudr a mouku, rozbila jsem a rozemlela dvě nebo tři žárovky, po­ máhala jsem si jehlou a psacím pérkem, dýchala na okno, můj *

Voda vysvěcená den před svátkem Křest Páně jako připomínka křtu Ježíše Krista v řece Jordán (pozn. překl.).

21

dech přitom zamrzal na skle. Ubíhala hodina za hodinou a ven­ kovní světlo postupně mizelo. Pokoj se naplnil oslepující září, bí­ lými, růžovými a červenými záblesky. „Jednou se to muselo stát.“ „Babi?“ Za mými zády stála babička a po tvářích jí tekly slzy. „Stojíš tady už dlouho? A co se muselo stát?“ „Jablko od stromu… Totiž tvoje máma… ona zase vyšívala, dce­ ruško. Víš, jakmile vzala do ruky jehlu, nevěděla o světě. Člověk na ni mohl křičet, mluvit, ale i kdyby jí hořelo pod nosem, hlavu nezvedla. A co dokázala vytvořit! Nikdy jsem nic podobného ne­ viděla, ani předtím, ani potom. Podíváš se sem — jeden obrázek, mrkneš vedle — úplně jiný…“ Zatajila jsem dech, bála jsem se pohnout. Myslela jsem, že ba­ bička moji mámu neznala, nikdy se o ní nezmínila. A teď se uka­ zuje, že ji znala, a ještě k tomu dobře! „Babi, musíš mi to říct! Já chci vědět, kdo byla moje máma, jak zemřela… Mám na to právo!“ „Asi máš. Jenom… Co ti můžu povědět, co z toho pochopíš? Ji nechápal nikdo. Říkali jsme jí bludná Marie — byla jako z jiného světa, hlavu neustále v oblacích. Můj Miško se k ní nehodil. Jenže kdo se k ní vlastně hodil? Nemohli jsme pochopit, proč si vybrala zrovna mého syna — byli jako den a noc… Pořád mlčela, v jed­ nom kuse zahloubaná. Když se jí někdo na něco zeptal, sice odpo­ věděla, ale hleděla na člověka zdálky, jakoby skrz rouru. A vždyc­ ky s takovým údivem, jako kdyby ho viděla poprvé. Lidi z naší vesnice se dokonce dohadovali, jak dlouho jim to vydrží. Nikdo jim nedával víc než měsíc. Ale podívej, nakonec z toho bylo sedm let. Už jsi byla velká, měla by sis to pamatovat. Tvůj táta tenkrát dělal hlídače, do práce chodil každý třetí den. Jednou se vrátil domů — a máma nikde. Ze začátku jsme to ne­ řešili, myslel si, že prostě někam odběhla. Bylo nám sice divné, že tebe nechala doma a nevzala si kabelku ani peníze, ale kdo ví, 22

stávají se různé situace… K večeru jsme ji začali hledat, to už jsme zavolali policii. Policisti přijeli se psem, pes zachytil stopu, z domu vedla pří­ mo na pole. U nás za zahradou začínalo pole a přes něj vedla ces­ ta. Takže všichni běží po té polňačce na křižovatku a zastavují se. Tady kukuřice, tam kukuřice, v ní jen dva průseky a na místě, kde se cesty rozcházejí, přímo uprostřed — stopy po ohništi. Někdo tam zapálil takovou hranici, až se udělala půlmetrová díra do země. Ale co tam kdo pálil a proč, to jsme se nedozvěděli. U ohniště stopa končila. Pes se ještě zatočil dokolečka, pak stáhl ocas, a to bylo všechno. Rozhrabali popel — co tam ještě chtěli najít? Všechno marně, samý popel. A tvoji mámu od té doby ni­ kdo neviděl. Po roce nám vystavili potvrzení, že je pohřešovaná, nic víc. Tvého tátu tahali na policii aspoň osmkrát, on ale celou tu noc, kdy se to stalo, seděl v práci a na kameře bylo vidět, že nikam neodešel. Vyslýchali i mě, sousedy, zbytečně. Od té doby šel náš život na vesnici z kopce. To jsou prostě lidi, drbou, hubu nezavřou. Nejdřív nám syčeli za zády, pak přímo do očí a nakonec nám zapálili dům. Naštěstí byl táta vzhůru, vyběh­ li jsme ven jenom v tom, co jsme měli na sobě, tebe jsme vynesli, ještě jsme stihli popadnout doklady. Věci, nábytek — všechno bylo v tu ránu pryč. Dřevěný domek vzplál, jako by ho polili benzinem, shořel během několika vteřin. No a pak jsme se přestěhovali — každý jinam. Ty s otcem do Dubrovyce, Miško tam dostal práci, a já jsem šla sem, za svojí se­ strou. A dál… znáš přece tátu, ten jak si něco umane… Nepsal, ne­ volal, dočista zmizel, a až po letech o sobě dal vědět — když mě prosil, abych si tě vzala k sobě.“ Babička se odmlčela. I já jsem mlčela. „Dceruško, v tomhle je lepší se nehrabat. Co bylo, bylo. Jen ti musím říct: tvoje máma vyšívala úplně stejně — bílou na bílém. Celé obrazy. Jezdili si pro ně z Kyjeva, ze Lvova, doslova jí je rva­ li z rukou. Byly tak živé! Přesně jako tohle tvoje okno.“ 23

II. SMALT Nabídka za milion A v tu chvíli se můj život obrátil vzhůru nohama. Nenápadná prodavačka zmizela. Místo ní se objevi­ la mladá ctižádostivá umělkyně, jejíž výjimečný ta­ lent ohromil galeristy i znalce umění po celém světě. Dnes řídím několik velkých projektů — třeba zrov­ na teď zdobím přehlídkové molo pro kolekci Dior na pařížském týdnu módy a zahajuju vlastní výstavu v Tokiu… I když — ne tak úplně. Mezi sousedy jsme samozřejmě vzbudily pozdvi­ žení. Na naše zimní okna se chodili dívat všichni: paní Valentyna, Oksana s kamarádkou, dokonce i Saš­ko, přezdívaný Kumpán — postál, zapálil si a pak se ze­ ptal, čím ho můžeme pohostit. Otázku peněz to nic­ méně neřešilo. Našetřeno jsme měly přibližně na měsíc, nanej­ výš na dva. Nezbylo než začít má díla prodávat. Zpočátku jsem se pustila do zdobení svatebních a čajových souprav. Na bílý podklad jsem malova­ la pestré květiny, motýly, zvířátka, dětské obličejíč­ ky — všechno bylo roztomilé, slaďoučké a žádané. Pak přišlo andělíčkové období: andělíčci se uhníz­ dili na mísách, půllitrech, poličkách i věšácích na klíče, každou volnou plochu v našem beztak malém 25

bytě obsadila tato optimistická miminka. Nakonec jsem musela sáhnout na naše úspory a pro inspiraci si koupit knihu s italský­ mi nástěnnými malbami. Přibližně za rok přišla objednávka na první vitráž. Dlouho jsem se nemohla odtrhnout od tlustých nerovných kousků katedrální­ ho skla plného skvrn a vzduchových bublin. Mozaika se skládala sama, prakticky bez mé účasti: bylo tak očividné, který střípek patří ke kterému a které dva jsou naopak v protikladu a potřebu­ jí prostředníka. Nepřemýšlela jsem ani o vkusu objednatele, ani o účelu obrazu, bylo mi jedno, kde bude okno umístěno; věděla jsem, že toto dílo si kolem sebe zaslouží zbudovat celý nový inte­ riér. Zákaznice přijela osobně, v doprovodu čtyř bodyguardů. Chla­ pi se beze slova zastavili na chodbě, ona mlčky prošla naším dvou­ pokojovým bytem, nahlédla do kuchyně, a jakmile spatřila hotovou vitráž, strnula v úžasu. Stála tam dlouho, čas se vlekl, ticho narušo­ valo jen vrzání podlahy pod nohama jejích goril. „Rozsviťte. Ano, to je dobré. Zvedněte ji, položte proti oknu. Poslouchej,“ to už mluvila na mě, „koupím od tebe ještě osm ta­ kových. Pod podmínkou, že je tady v Doněcku po dobu dalších dvou až tří let pro nikoho jiného znova neuděláš.“ Dohoda byla uzavřena. Tím spíš, že s penězi, které jsem od ní dostala, bych přibližně dva až tři roky nemusela hnout prstem. Zatímco jsem si osvojovala řemeslo, zrál ve mně jeden nápad. Přicházel ve spánku, vynořoval se před očima uprostřed dne. Před­ stavovala jsem si obrovskou oslnivou svítící kouli, která svou pří­ tomností mění vše v okolí a vyzařuje kvintesenci dokonalé rados­ ti a čistoty. Měla to být lampa podobná diamantu se spletitým systémem hran a záhybů, vrhající objemný členitý stín. Křišťál? Benátské sklo? Rýsovala jsem ji celé hodiny, a nakonec jsem do­ spěla k neutěšenému závěru, že sama si s tím neporadím. Potře­ bovala jsem provést jemné pájení podle nákresu, téměř šperkař­ skou práci. Budu muset najít nějakého uměleckého kováře. 26