9788027520398

Tato kopie je určena výhradně pro recenzní účely. Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona.

Gavin Extence Hledání Phoebe

1

Milá mami, rok 2018 byl rok, kdy se Bethany utrhla ze řetězu. Toho roku se stala spousta věcí, ale Bethany je hlav­ ní, o které si tu potřebuji promluvit. Koneckonců, do značné míry sehrála roli katalyzátoru všech dal­ ších událostí, od mého předem ztraceného pokusu o sebezdokonalení po mé rozhodnutí uprchnout na neurčitě dlouhou dobu ze země. Nesnažím se zprostit odpovědnosti. To bych měla vyjasnit. K těm rozhodnutím jsem dospěla z vlastní vůle a občas jsem jimi způsobila pořádnou škodu. Chci jen říct, že jsem musela reagovat na situace, které jsem často ne­měla pod kontrolou, a navíc byly mimo mou komfortní zónu. Pořád je to něco, co mi dělá potíže. Teď ale předbíhám. Musím to vzít od začátku, v ten večer, kdy jsem narušila rutinu. Byl to zlomový bod, protože vyznačoval přesně ten okamžik, kdy mi můj život přestal připadat bezpečný a předvídatelný. Začalo to autem v moři. Venčila jsem Gladys, naši velšskou kolii. Vracely jsme se ze severní pláže, když vtom se ozval křik. Nej­ dřív zněl slabě. Sotva jsem ho rozeznala od racčího skřehotání neseného větrem, ale jak jsme k ­ ráčely přes duny, zvuk se vyjasnil a získal víc lidský tón. Bylo to nešťastné, protože doteď šlo všechno dobře.

9

Zajímavé mraky a auto v moři

10

Na severovýchodě se kupily nesmírně zajímavé altocu­ muly podsvícené zapadajícím sluncem. Zbytek oblohy se zbarvoval do příjemného odstínu růžové a vzduch voněl solí, pískem a mokrou vegetací. Jenže teď jsem se obávala, že nám něco zkazí procházku. Gladys za­ čala při tom křiku kňučet a já před sebou měla dilema. Na jednu stranu mi bylo předem jasné, o jaký pro­ blém se jedná — nebo jsem měla velmi silné pode­ zření založené na denní době a fázi měsíce —, a bylo nepravděpodobné, že někomu hrozí smrtelné nebez­ pečí. Pokud bych se vyhnula pobřežní cestě a držela se v dunách, byla bych do osmi doma, můj večer by se odvíjel podle plánu a nic zlého by se nestalo. Na druhou stranu to nejspíš nebylo „správné“. Naneštěstí jsem neměla čas, abych si nakreslila vý­ vojový diagram možností a potenciálních důsledků. Křik neustával a značně se podepisoval na mých uva­ žovacích schopnostech. Rozhodla jsem se, že omrk­ nu situaci, abych posoudila nebezpečí, a potom se zodpovědně rozhodnu, jak a jestli je nutné zasáhnout. Když jsme vystoupaly na vrchol duny přilehlé k po­ břežní cestě, auto se nacházelo přibližně dvacet me­ trů daleko. Nehybně stálo mírně ponořené ve vířící mořské vodě. Pochybovala jsem, že by voda pronikla do auta, protože ta jsou navrhovaná jako vodotěsná, jenže žena na sedadle spolujezdce přesto propadla pa­ nice. Napůl vylezla z okýnka a pokoušela se vyšplhat na střechu, zatímco muž za volantem na ni křičel, ať se uklidní a nechová se jako zatracená hysterka. Žena na to reagovala dalším hysterickým jekotem. Zhruba minutu jsem výjev pozorovala a všímala jsem si důležitých detailů. To auto bylo BMW a vypa­ dalo sportovně a neprakticky. Rozhodně se nehodilo k jízdě po zaplavených silnicích. Co se týkalo posád­ ky, žena se zdála mít zhruba pětadvacet až třicet let.

11

Měla tmavé vlasy, byla oblečená v jakýchsi tenkých zavinovacích plážových šatech a neuměla moc šplhat. Muž byl výrazně proplešatělý, měl brunátný obličej a jeho věk jsem odhadovala přinejmenším na pade­ sát let. Nejdřív mě napadlo, že nejspíš bude otcem té ženy, až na to, že na ni stále křičel a nařizoval jí, ať zaleze zpátky do auta a ­přestane do prdele tak vyši­ lovat, což mi nepřipadalo jako něco, co se říká dceři. Takže bylo možné, že šlo o jejího podstatně staršího manžela nebo pří­tele. Nedokázala jsem dospět k jed­ noznačnému ­závěru. Zdráhala jsem se sejít za nimi, jenže Gladys usou­ dila, že čeho je moc, toho je příliš. ­Vyrazila dolů po ná­ břeží, vrhla se do moře a znovu se s velkým zápalem rozštěkala. Muž a žena se otočili a zadívali se mým směrem, což nebylo snadné, protože muž se musel na sedadle celý obrátit a žena se pořád křečovitě při­ držovala boku auta. A nebylo to snadné ani pro mě, protože nemám ráda, když na mě někdo hledí, obzvlášť neznámí lidé. To je něco, co se za uplynulých šest let nezměnilo. „No, do prdele, konečně,“ řekl muž. „Poslouchej. Mu­síš sehnat někoho, kdo nás odsud odtáhne. Zvlád­ neš to?“ Odpověděla jsem, že ne. Nastala krátká odmlka, během níž vlny dál šplou­ chaly o podběhy kol BMW. Potom se žena dala znovu do křiku. Nebo jsem si to nejdřív myslela. Když jsem všechno znovu zvážila, usoudila jsem, že se ve sku­ tečnosti směje, ovšem její smích byl zvláštní. Připo­ mínal spíš sled přidušených pronikavých zaskučení. Ten vývoj mě mátl, protože nešlo o komickou situaci. Proto jsem pečlivě vysvětlila, že je téměř nulová šance, že by se někdo pokusil dostat na pobřežní ces­ tu, když je příliv tak vysoký a stále stoupá. A navíc,

12

soudě podle úhlu, v němž auto stálo — odhadem 45° k přímé linii silnice —, mi připadalo nepravděpodob­ né, že by se dalo jednoduše vyprostit. Vycházela jsem z předpokladu, že přinejmenším jedno kolo sjelo mimo asfalt — nejspíš v důsledku špatně provedené­ ho otočení natřikrát — a uvízlo v bažinaté půdě vedle silnice. Auto se nemohlo nikam dostat, dokud příliv dostatečně neopadne, což se stane těsně před půlnocí. „Před půlnocí?“ zopakoval muž. „Příští odliv nastane ve 3.06 ráno,“ zakřičela jsem na něj, „ale cesta bývá průjezdná tři hodiny předtím. Plus minus patnáct minut. Záleží na rychlosti a smě­ ru větru a na atmosférickém tlaku.“ Muž na mě zíral. Netuším proč. Možná očekával další informace. Jenomže mezitím se ženě konečně podařilo vyškrábat z okýnka na střechu. Začala bušit pěstmi do kovu a Gladys se přitom nanovo rozštěkala, protože jí celá situace připadala nanejvýš vzrušující. „Tenhle génius tvrdil, že to dáme!“ vykřikla žena. „Prý to bude jako přejet brod!“ „Tohle není brod,“ sdělila jsem jí. „Tohle je Severní moře.“ Nevěnovala tomu pozornost, dál tloukla do stře­ chy a muž na ni hulákal, ať toho nechá, protože všechno jenom desetkrát zhoršuje, a já zavřela oči a začala jsem okusovat kůži kolem nehtů. Je to zlo­ zvyk, který jsem se ze všech sil snažila potlačit, ale v tu chvíli jsem potřebovala bolest, abych odvedla po­ zornost jinam. Hluk, lidé, ta situace — všechno bylo velmi znepokojivé. „On má pravdu,“ řekla jsem ženě, protože vážně všechno zhoršovala. Až na to, že mě neslyšela, tak jsem dokola opakovala „on má pravdu, on má pravdu, on má pravdu“, dokud to nepostřehla. „Kdo má pravdu?“ zavřískla. „Kdo má pravdu?“

13

Připadalo mi to jako podivný dotaz vzhledem k tomu, že tu byla jediná osoba, na kterou jsem mohla odkazovat. Navíc mě to postavilo do poněkud ošemet­ né pozice, protože jsem neznala povahu jejich vztahu. Usoudila jsem, že nejbezpečnější bude ponechat si ur­ čitý rozptyl možností. „Váš otec, nebo ­výrazně starší partner.“ Žena se zase rozvřískla. Došla jsem k názoru, že je duševně nevyrovnaná, a na chvíli jsem se zadívala na své boty. Potom muž řekl: „Do prdele! Sežeň někoho další­ ho. Sežeň někoho dospělýho.“ Zavolala jsem taťkovi. „Dva turisté zajeli s autem do moře,“ vysvětlila jsem mu. „Ježiši,“ on na to. „Jsou v pořádku? A ty jsi v pořádku?“ „Jsem. Stojím na břehu.“ „Zůstaň tam.“ „Samozřejmě že tu zůstanu.“ „Já vím. Co ti turisté? Nic se jim nestalo? Zavolali pobřežní stráž?“ „Nehrozí jim bezprostřední nebezpečí,“ ­upřesnila jsem, „a pobřežní stráž není nutná. Uvízli v místě, kde silnice poprvé klesá, a odtud zajeli do průlivu. Ale žena vylezla na střechu a střídavě propadá hys­ terii. Muž zůstal sedět za volantem. A pořád na sebe křičí. Je to nanejvýš nepříjemné.“ Taky jsem musela trochu křičet, protože vítr vál v silných poryvech a spojení nebylo nejlepší. Oba tu­ risté na mě rozzlobeně hleděli. „Dobře. Hlavně vydrž, Phoebe,“ řekl taťka. „Dora­ zím co nejrychleji. Mám tě rád.“ „Já vím. Pospěš si, prosím.“ Zavěsila jsem a oznámila jsem turistům, že můj táta je na cestě.

„Přiveze tažný lano?“ zeptal se muž. „Prosím tě, řek­ ni mi, že přiveze tažný lano.“ „Nepřiveze tažné lano,“ odpověděla jsem a pro­ mnula si spánky. „Žádný rozumný člověk se nebude pokoušet řídit na silnici v tomhle stavu.“

14

Seděla jsem na trávě a třináct a půl minuty jsem pozo­ rovala oblohu, dokud nepřijel taťka. Gladys poznala, že se blíží, ještě než se objevil v dálce. Pochrupova­ la po mém boku, když vtom jsem najednou na noze ucítila, jak napnula svaly. Našpicovala uši a okamžik nato se vyřítila nahoru po svahu, vrtěla ocasem a celá šťastná se rozštěkala. Za chvilku se objevil taťka, sklo­ nil se a pohladil ji po hlavě, aniž by přitom zvlášť zpo­ malil, protože měl na starost naléhavější záležitosti (tedy auto v moři). „Ahoj Phoebe,“ pozdravil mě. „Ahoj tati,“ odpověděla jsem. Položil mi ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“ „Bylo to stresující, ale ano.“ Přikývl, potom začal věnovat pozornost turistům. Vzteklý plešatý muž mezitím taky vyšplhal na stře­ chu. Moře už stouplo skoro po vršek podběhů a prav­ děpodobně začalo ničit motor. Muž se pokusil položit ženě ruku na záda, ale ta ho zlostně setřásla. Jak víš, občas mi u druhých unikají nuance v řeči těla, ovšem v tomto případě se o žádnou nuanci nejednalo. Jejich pocity jsem vyčetla stejně snadno jako Gladysiny. Taťka promluvil k turistům: „Asi bude nejlepší, když tu auto necháte.“ „Nemůže nás někdo odtáhnout?“ zeptal se muž. „Musí tady být někdo s… co já vím, traktorem nebo tak něčím.“ „Lituji. Budete muset počkat, dokud příliv ne­ opadne.“

15

A přestože šlo skoro přesně o stejné informace, které jsem muži sdělila před patnácti minutami, ten­ tokrát zareagoval hodně odlišně. Jen párkrát při­kývl, pak se podíval na ženu, která mu od­mítla pohled oplatit. To je pro lidi typické. Nezáleží jim na faktech nebo logice výroku. Záleží jim na tom, kdo to říká. „Poslyšte,“ začal taťka, „můžu vám dát číslo na opraváře na pevnině. Odtáhnou auto, ­jakmile to pů­ jde. Ale mezitím… no…“ Ukázal na vodu. „Obávám se, že se budete muset trochu namočit. S tím se nedá nic dělat.“ Žena dlouho neváhala. Sklouzla po boku auta a okamžitě zalapala po dechu, když jí voda dosáhla nad kolena. Bylo 3. září, takže bych odhadovala, že moře mělo okolo třinácti stupňů Celsia (na základě denního průměru, který jsem si právě vyhledala). Muž odhodil boty a ponožky na nábřeží, vyhrnul si kalhoty a potom se svezl do moře a začal zase nadá­ vat. Taťka tomu nevěnoval pozornost. Pomohl ženě na břeh, sundal si kabát a přehodil jí ho přes ramena, což bylo laskavé, ale asi ne moc praktické, protože prochladlou a mokrou měla dolní polovinu těla. „Zaparkoval jsem, co nejblíž to šlo,“ řekl taťka, „ale k autu je to i tak ještě kus cesty.“ To byla znepokojivá slova. „Nechceš je vzít k nám domů, že?“ zeptala jsem se taktně. „Jde jen o to, že mám zítra školu. Strašně by mě to vyrušovalo.“ Taťka zvedl ruce stejně, jako kdyby se pokoušel uklidnit provoz. „V pořádku, Phoebe. Určitě se bu­ dou cítit daleko pohodlněji v jednom z hotelů nebo penzionů. Někde se musí najít volný pokoj.“ Kývla jsem. Okamžitě se mi ulevilo. Plešatý muž vyšel z vody a začal si nazouvat boty. Podíval se na mě, potom na taťku. „Vaše dcera se

16

k nám chovala pěkně neomaleně, to vám teda povím,“ spustil, úplně nespravedlivě. „Nech to plavat,“ sykla žena. „Nenechám to plavat! Viděla, že máme problém, a… vždyť nás záměrně urážela. Sarkasticky. Jinak se to říct nedá.“ Sarkasticky? Připadala jsem si zmatená. Jen jsem se jim snažila pomoct! Taťkovi to taky vzalo dech. Buď to, nebo v duchu počítal, což byla strategie, kterou nás učili na semi­ náři Zvládání obtížných emocí. Díval se na muže ce­ lých deset vteřin a potom odpověděl: „O tom velmi pochybuji.“ Muž na to nic neřekl. „Phoebe, už můžeš jít domů,“ pověděl mi taťka. „Vezmi s sebou Gladys. Vedla sis vážně dobře.“ Nemusel mi to říkat dvakrát. Vydala jsem se domů.

2

Když jsem se vrátila, o dvacet čtyři minut později, než jsem měla v plánu, byla skoro tma. Nalila jsem Gla­ dys čerstvou vodu, nastavila jsem na mobilu časovač a dalších pět minut jsem strávila v zahradě, kde jsem pod bukem bušila do boxovacího pytle. Považova­ la jsem to za dobře strávený čas, protože se ve mně po setkání s těmi cizími lidmi nahromadila spousta frustrace. Jenomže když jsem si potom stáhla boxerské ru­ kavice a zběžně jsem zkontrolovala, jak na tom jsem po fyzické stránce, postřehla jsem, že ve svalech stá­ le cítím stejné napětí a hlavou se mi honí myšlenky jako o závod. Dosáhla jsem jedině toho, že jsem měla zrychlený tep a bolavá zápěstí. Pokračovala jsem ve večerním rituálu: osprchova­ la jsem se, vyčistila si zuby a převlékla se do pyžama. Když jsem zvedla mobil, abych znovu zkontrolovala čas, uviděla jsem, že mám nepřijatý hovor a zprávu na ­WhatsAppu od Bethany. Stavila jsem se u vás, ale nikdo neotevřel. Všecko v pohodě? Za jiných okolností bych jí možná vylíčila, co se zrovna přihodilo, ale bylo mi jasné, že na tom nej­ sem dvakrát dobře, a pomyšlení na zdlouhavý rozho­ vor, i když by byl s Bethany, mě zneklidňovalo. Teď bylo mou prioritou vrátit večer do zaběhaných kolejí: uklidnit se, dopřát si celonoční spánek a nabrat do­ statek sil na první den zpátky ve škole.

17

Nový kluk

18

Jsem v pořádku, odepsala jsem. Zrovna jsem vylezla ze sprchy. Chtěla jsi něco určitého? Bethany odpověděla téměř okamžitě. Jen jsem si chtěla pokecat. Mezi námi, připadám si dneska trochu mimo. Přečetla jsem si její zprávu dvakrát. Zněla nepří­ jemně neurčitě a Bethany si v ní nejspíš i ­protiřečila. Jak se člověk může cítit trochu mimo? Minutu dvě jsem nad tou záhadou uvažovala, a zrovna když jsem se jí chystala zeptat, jak to myslí, přišla mi další zprá­ va, která mi ušetřila námahu. Jestli nemáš čas, nic se neděje. Nedělej si s tím starosti. Moc času nemám, připustila jsem. Dívám se znovu na Hru o trůny a chystala jsem se pustit si další díl. Nechci to odkládat na moc pozdě, nebo si naruším spánkový rytmus! Musela jsem čekat dlouhou chvíli, než dorazila Be­ thanyina odpověď, i když byla krátká. Fajn, pusť to z hlavy. Uvidíme se zítra. Tak zítra. Ulevilo se mi, že jsme dokázaly rozhovor tak přá­ telsky ukončit a už jsme jedna druhou příliš neroz­ ptylovaly. Pokračovala jsem ve svém návratu ke Hře o trůny a po zhruba třiceti devíti minutách taťka na­ koukl zpoza dveří do mého pokoje. Naznačil mi, ať sundám sluchátka. „Chtěl jsem se podívat, jestli jsi v pořádku,“ řekl. Následovala dlouhá, poněkud dramatická odmlka. Vyčkávala jsem. Taťka si krátce povzdechl. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Jsem,“ ujistila jsem ho. „Bál jsem se, že bys mohla být… Však víš, trochu roz­ rušená.“ Na okamžik jsem nad tím zauvažovala. „Jsem tro­ chu rozrušená, ale není to nic hrozného. Soustředím se na to, abych se před spaním zklidnila.“

19

„Dobře… Na co se díváš?“ zeptal se. „Šestá řada, devátý díl. Bitva bastardů.“ Nechápavě se na mě podíval, a tak jsem obrátila notebook, aby viděl na obrazovku. Nějakému kom­ parzistovi právě zarazili do krku meč a z krku, úst i očí mu vytékala krev. Scénické efekty byly nesmírně působivé. „Co abys tímhle pro dnešek skončila?“ navrhl taťka. „Podle mě to není tak uklidňující, jak si myslíš. A dej mi vědět, kdybys něco potřebovala.“ „Děkuju. Nic nepotřebuju.“ „Prima. Dobrou noc.“ Jenže ta noc dobrá nebyla. Jakmile taťka odešel, najednou mi dělalo potíže znovu se ponořit do Hry o trůny, a ještě těžší bylo v klidu se uložit, poté co jsem vypnula notebook a zhasnula. Hlavou se mi honily neodbytné myšlenky na auto v moři a na to, že z něj nejspíš unikají petrochemikálie, které poškozují zdejší ekosystém. K nim se přidaly vtíravé myšlenky o tom, jak bylo strašné pokoušet se hovořit s těmi tu­ risty a jak hrozně to dopadlo. Pokusila jsem se o krát­ ké dechové cvičení, abych se znovu uklidnila, ale moc mi nepomohlo, a tak jsem dalších několik hodin strá­ vila zíráním do tmavého stropu. V důsledku toho jsem, když mi ráno v 6.20 zazvo­ nil budík, neměla chuť na desetiminutové cvičení na trampolíně. To bylo pro den, který mě čekal, zne­ pokojivé znamení. Nenáročná rozcvička tvoří nedíl­ nou součást mé ranní rutiny a je to tak už čtyři roky. Je pro mě nezbytná, protože kromě obecné prospěš­ nosti pro zdraví taky uvolňuje endorfiny, které zmír­ ňují úzkost, dodává mi energii a zlepšuje výkon mysli. Jenže dnes ráno jsem se musela do cvičení nutit a pak jsem necítila žádný nárůst energie ani duševních stimulů. Nedokázala jsem spočítat spánkový deficit,

20

protože jsem přesně nevěděla, kdy jsem usnula, ale pamatuji si, že jsem naposledy zkontrolovala telefon ve 3.13. Obvykle chodím spát před 23.20, takže jsem se v nejlepším případě musela potýkat se ztrátou tří hodin a padesáti tří minut, čili padesáti pěti procent spánku, který obvykle potřebuji. Vynahradila jsem to tím, že jsem vypila celý objem frenchpressu a na přípravu kávy jsem použila obzvlášť silná sumaterská zrna z ledničky. Když jsme krátce potom s taťkou zastavili před vi­ kářstvím, Bethany tam nebyla. Měla zpoždění. To je pro ni typické, ale já doufala, že by to dnes mohlo být jinak, když máme první den školy po letních prázd­ ninách. Taťka prohodil: „No, aspoň je důsledná.“ Tenhle „vtip“ opakuje často, když v autě čekáme na Bethany. Samozřejmě že ten vtip není legrační, ale mně se jeho opakování líbí. Navíc přesně vystihuje si­ tuaci. Bethany vždycky chodí pozdě, což znamená, že s tím dokážu počítat ve svých plánech. Kdyby občas přišla včas, zvládala bych to hůř. Po chvíli čekání a pár zatroubeních jsem taťkovi řekla, že půjdu dovnitř. Když jsem zakle­pala, otevřel mi reverend Collins a mávl na mě, ať vejdu do chodby. „Řekla mi, že tu bude za dvě minuty,“ prohodil s vý­ razem, který jsem si vyložila jako pobavený úsměv. „Ale připouštím, že to tvrdila před třemi minutami. Znáš Bethany.“ „Ano. Znám.“ „Už jsem skoro hotová,“ zavolala Bethany shora. „Přestaňte se na mě domlouvat!“ Reverend Collins se zachechtal a zvedl oči k nebi. „Jak se máš, Phoebe? Těšíš se na jedenáctý ročník?“ „Jsem unavená, ale jinak se mám dobře,“ odpově­ děla jsem. „Vypila jsem spoustu kávy.“

21

„No, první den zpátky ve škole je vždycky nejtěžší.“ „Často ano. Jak se daří vám a paní Collinsové?“ „Nemůžeme si stěžovat, Phoebe, nemůžeme si stě­ žovat.“ „To je skvělé.“ Následovala krátká odmlka, protože jsem nepo­ čítala s tím, že budu muset hovořit s reverendem Collinsem, a došla mi témata k nezávazné konverzaci. Naštěstí se v tu chvíli na vrcholu schodiště objevila Bethany. Byl jasné, proč jí to tak dlouho trvalo. Blů­ zu měla na boku vyhrnutou, ale účes měla perfektní. Zapletla si vlasy do dvou holandských copů, kdy si rozčísneš vlasy na pěšinku a stáhneš je do dvou syme­ trických copů, které zaplétáš dozadu a přitom do nich přidáváš další prameny vlasů. Vím to, protože jsem potom Bethany vyzpovídala, a ještě jsem si vyhledala dodatečné podrobnosti na WikiHow. Uznávám, že to byl působivý umělecký výkon, ale není to ten druh věcí, na který jsem dost šikovná, abych ho zvládla sama. Já měla jako vždycky vlasy stažené do ohonu. „Máš čtyři minuty zpoždění,“ připomenula jsem jí, když jsme vyšly z vikářství. „Taky tě ráda vidím,“ odpověděla Bethany. Nevšímala jsem si její nelogické poznámky. „Nej­ spíš kvůli tomu účesu.“ „Děkuju,“ řekla. „Jsem ráda, že sis všimla.“ Bethany je společensky zdatná a dost inteligentní, proto mě překvapilo, že jí dočista unikl smysl toho, co jí říkám. Musela jsem vzít v úvahu možnost, že se i na ní podepsal nedostatek spánku. Neměla jsem však příležitost se jí na to zeptat, protože jakmile jsme se posadily dozadu do auta, taťka řekl: „Připravená na nové pololetí, Beth?“ A Bethany odpověděla: „Ano, děkuju, pane B.“ A jejich rozhovor pokračoval bez přerušení další čtyři

22

minuty a třicet vteřin, dokud jsme nedojeli k BMW zabořenému u břehu. Doufala jsem, že během noci zmizí jako nepříjem­ ný sen, jenže pořád stálo uvíznuté pod nábřežím a blo­ kovalo půl pobřežní cesty. Ustupující moře na něm zanechalo ošklivou patinu z písku, bahna a mořských řas na povrchu dveří. „Jejda,“ řekla Bethany. „Další?“ Odložila jsem knihu, Americké bohy, na sedad­lo mezi nás a začala jsem podrobně líčit události před­ chozího večera. Zdálo se, že to Bethany zajímá, ale nedostala jsem se daleko, protože mě taťka přerušil. „Můžeme prosím vynechat klení?“ „Doslova cituju: Do prdele, přestaň tak vyšilovat. Tak to řekl.“ „Nemusíš ho citovat doslova,“ trval na svém taťka. Podívala jsem se na Bethany, která se ­zakřenila a protočila panenky. Nejsem si jistá, co to gesto mě­ lo znamenat, ale i tak jsem na okamžik pocítila pří­ liv potěšení — jako kdybych byla součástí malého spiknutí. „Ti dva rozhodně byli pár,“ řekla mi Bethany, jak­ mile jsem skončila se svým zkráceným líčením. „Ale neměla ses zmiňovat o věkovém rozdílu. Nedivím se, že z toho byla prekérní situace.“ To byla užitečná zpětná vazba, ale dočista absurd­ ní. Proč ti turisté brali jako urážku to, že jsem po­ ukázala na něco, co je jasné — aspoň pro většinu lidí? Vztahy mezi partnery s velkým věkovým rozdílem na­ víc nejsou žádné tabu a ve společenství primátů jsou dokonce celkem běžné. Díky dokumentu o gorilách horských, který jsem viděla na National Geographic, jsem Bethany nastínila evoluční tlaky, které podpo­ rují toto uspořádání, kdy si samice vybírají starší dru­ hy v závislosti na společenském postavení, přístupu

Taťka nás vyložil u školy brzo kvůli přílivu, který se během rána opět zvedal, tudíž jsme s Bethany byly ve třídě jako první a zbývalo nám téměř čtyřicet pět minut volného času před kontrolou docházky. Neby­ lo to zdaleka ideální. Po litru kávy, kterou jsem vypila k snídani, jsem byla nervózní — „unavená, ale na­ pružená“ — a zoufale jsem potřebovala něčím zabavit mozek. Naštěstí jsem se na tuhle možnost připravila. Navrhla jsem Bethany, jestli by mě nechtěla vyzkou­ šet ze slovíček na seznamu, který jsem si vytiskla vče­ ra odpoledne — „100 slov, která vypilují váš projev“, což se mi nepochybně bude hodit při psaní beletrie —, ale Bethany to odmítla. Prý by radši nedělala vůbec nic! Připadalo mi to jako divné rozhodnutí, ovšem nebyl to nejhorší výsledek, protože jsem tím pádem mohla trávit čas čtením bez obav, že mě bude rušit. Než jsem však stihla svůj plán uskutečnit, do třídy vešla paní Hollowayová s neznámým klukem. Byl vy­ soký a štíhlý, měl delší tmavé vlasy, pokožku bez vad a neskutečně bílé zuby. Vypadal, jako by ho uměle vypěstovali v laboratoři v rámci projektu zacíleného na vytvoření nejnovější příšerné chlapecké skupiny. „Ahoj děvčata,“ spustila paní Hollowayová. „Tohle je William. Je tu tohle pololetí nový. Můžu vám ho

23

ke zdrojům a schopnosti zaopatřit početné potom­ stvo. Naopak samci si často vybírají mladší družky, u kterých je pravděpodobnější, že budou plodné. „Prosím tě, řekni mi, že jsi je nepřirovnala ke gori­ lám horským. Neřekla jsi jim to rovnou do tváře?“ „Neměla jsem k tomu příležitost.“ „Aspoň že tak,“ poznamenala Bethany. Když jsme vyjeli z pobřežní cesty a blížili se k hlav­ ní silnici, minul nás odtahový vůz přijíždějící z proti­ směru, a já ten pohled velmi vítala.

24

svěřit, ať se postaráte, aby sem bez problémů zapadl?“ Dívala se přitom na Bethany, tak jsem usoudila, že to možné číslo je ve skutečnosti jednotné a mě se ta žádost netýká. S tím rozhodnutím jsem stoprocentně souhlasila. Bethany si situaci mohla vzít na starost, zatímco já se do ní nebudu vměšovat, nakolik to jen bude zdvořilé. Paní Hollowayová odešla a William se posadil do lavice před námi, nebo se tam spíš shrbil. Jeho drže­ ní těla mělo blíž k horizontálnímu než k vertikální­ mu. Otočil se na židli napůl k nám a zlehka pokývl. „Čau.“ „Nápodobně,“ odpověděla Bethany. Protože někdy říká takové věci. Já zvolila běžnější frázi a řekla jsem: „Ahoj Willia­ me. Ráda tě poznávám.“ „Stačí Wille,“ odpověděl William. „Willa mám radši.“ Bethany pokrčila rameny. „Tak teda Wille.“ Rozhodla jsem se té poznámce dodat vtipný roz­ měr a dodala jsem: „Jak je ti milé, Wille.“ Will se zatvářil zmateně. Bethany si pohrávala s jedním ze svých copů a v obličeji se zdála být ne­ zvykle rudá. Vzhledem k tomu, že nikdo nic neříkal, jsem usoudila, že se mi nabízí ideální chvíle k tomu, abych se vyhnula další komunikaci. Prohlásila jsem, pravdivě, že si potřebuji odskočit, a vyšla jsem ze tří­ dy. Byl to chytrý tah, protože když jsem se vrátila, Be­ thany a Will se bavili o banalitách a já mohla vcelku nerušeně vklouznout zpátky do lavice. Stihla jsem přečíst osm stran Amerických bohů, než se vyskytl další problém. Tím byla Jessica Chapmano­ vá, která přišla do třídy a okamžitě si Bethany zabra­ la pro zdlouhavý rituál na počest jejich opětovného setkání, který zahrnoval vydatné objímání a pištění.

25

Naštěstí po mně nechtěly, abych se ho účastnila, jen­ že to znamenalo, že jsem zůstala o samotě s Willem, který vytáhl mobil a začal scrollovat. To pro mě před­ stavovalo dilema, protože používání mobilních zaří­ zení ve třídě je bez výjimky zakázané. Za normálních okolností bych se nesnažila tento předpis vymáhat — zaprvé, sama nepatřím k jeho příznivcům, a zadruhé, protože předchozí zásahy v tomto směru nedopadly dobře. Toto ale nebyla běžná okolnost. Will tu byl první den, takže nejspíš ještě neměl čas se obezná­ mit se školním řádem, a tím pádem ho porušoval z neznalosti. Má povinnost byla jasná. Dvakrát jsem si odkaš­ lala, a když na to nereagoval, luskla jsem mu prsty pár centimetrů od ucha. Možná jsem tím sama trochu po­ rušila pravidla společenského chování, ale nechtěla jsem před Bethany a Jessicou ztropit zbytečně scénu. Will se podíval na moje prsty. Pak se mi podíval do tváře. „Ve třídě máme mobily zakázané,“ vysvětlila jsem. „Doporučovala bych ti, aby sis přečetl Příručku pro studenty Thorton Parku. Najdeš ji jako PDF na webu školy.“ Jeho reakce mě překvapila. Po chvíli ticha se dal do smíchu. Pochopitelně jsem se k němu nepřipoji­ la, protože jsem nechápala, co mu připadá legrační, a také se nesměji proto, že se to ode mě při společen­ ských interakcích očekává — jinými slovy: nepředstí­ rám smích, abych utvrzovala skupinové vazby. Směji se, jen když mi něco připadá legrační. Will se přestal smát a věnoval mi pohled, kte­ rý jsem si nedokázala vyložit. „A sakra. To myslíš vážně?“ Potvrdila jsem, že ano. „Dík za radu,“ řekl Will, „ale myslím, že to risknu.“

A vrátil se k tomu, co dělal na mobilu. Prostě jen tak! Taťka mi často říká, že lidi moc rychle odsuzuji, jenže v tomhle případě mi připadalo, že jsem v právu. Došla jsem k závěru, že se mi Will nezamlouvá a v bu­ doucnu se budu komunikaci s ním vyhýbat.

26

3

Můžu ti přesně říct, který den jsem přestala mít ráda školu. Došlo k tomu před čtyřmi lety a sedm­nácti dny v sedmém ročníku po incidentu na hodině biologie. Už předtím jsem byla trochu na vážkách. Moc ráda jsem se učila, jenže jsem se těžce sžívala s rozsáhlej­ ším ekosystémem druhého stupně. Přechod z malé školy do velké mě děsil, protože jsem se v tak krátkém časovém rozmezí musela seznámit s tolika novými lidmi. Cítila jsem se v bezpečí, jen když jsem měla nablízku Bethany a mohla jsem od ní odpozorovávat společenské signály a lidé mě svým způsobem auto­ maticky přijímali jako její kamarádku. Ne že by starší žáci byli úmyslně nepříjemní, nebo dokonce nepřá­ telští. Spíš šlo o to, že jsem si čím dál víc uvědomova­ la svou „svéráznost“ — a všechny ohledy, ve kterých jsem vyčnívala z davu. Přesto jsem vždycky věřila, že tu situaci můžu zvládnout. Že když se vynasnažím porozumět všem tajným kódům a pravidlům školního dvora, dokážu se přizpůsobit a zapadnout. Nikdy bych nemohla být oblíbená konvenčním způsobem jako Bethany, a ani jsem o to nestála, ale i tak jsem doufala, že si pro sebe zaberu místo někde na periferii školního života, stejně nenápadně jako svijonožec přichycený na břiše velryby. Incident v biologii představoval zlomový bod — věc, která tyto aspirace smetla. Mami, budeš jediný člověk, kterému jsem tu příhodu vyprávěla, i když na ni často myslím. Byla neskutečně ponižující.

27

Biologie

28

Ten den začal jako běžný školní den, až na to, že mě celé ráno trápily mírné bolesti břicha — skuteč­ nost, kterou jsem do té doby připisovala obzvlášť trp­ kému grepu, který jsem měla k snídani. Až když jsem na konci ranní přestávky šla na záchod, všimla jsem si, že jsem si zakrvácela kalhotky. V tu chvíli mě to nijak nevyděsilo. S taťkou jste mě na pubertu dobře připravovali už odmalička, a jak­ mile jsem pochopila problém, který mě to ráno po­ stihl, okamžitě jsem se zaměřila na praktickou strán­ ku věci. Byla to má první perioda, proto jsem s sebou neměla žádné vložky. Jasným řešením by bylo oka­ mžitě zajít za školní zdravotnicí, jenomže jsem si uvědomovala, že bych přišla pozdě na hodinu. Do­ razila bych se zpožděním a musela bych přede všemi vysvětlit důvod, čemuž jsem se chtěla, pokud mož­ no, vyhnout. Bethany se do třídy vrátila přede mnou a už si sedala do lavice, takže jsem ji nemohla požádat o pomoc. Tlačil mě čas, proto jsem usoudila, že nejlepším řešením bude použít jako provizorní vložku velký kus toaletního papíru. Připadalo mi, že krvá­cím mírně, a o polední přestávce bych mohla zajít za zdravotnicí a vyřešit situaci odpovídajícím způsobem. Jakmile začala hodina, došlo mi, že můj plán nebyl nejlepší. Moje hypersenzitivita zapříčinila, že jsem si naléhavě uvědomovala nezvyklý pocit, že mám v kal­ hotkách kus toaletního papíru, a byla jsem si jistá, že se posunul, buď cestou do laboratoře, nebo když jsem se posadila. Začala mě zneklidňovat možnost, že by mi krev mohla prosáknout uniformou. Netušila jsem, jak moc je to pravděpodobné, ale jakmile mě to napadlo, nedokázala jsem tu představu zahnat. Ten scénář mi neustále kroužil v hlavě jako vzduch v ne­ větrané místnosti, zatuchlý a dusivý.