Tato kopie je určena výhradně pro recenzní účely. Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona.
host
Ať se stmívá ať se rozednívá zůstává v tu chvíli jasmín vždy bílý. Jorgos Seferis, „Jasmín“
O Pátkově jazyku se dá vyprávět mnoho příběhů, ale ten pravdivý zná jen samotný Pátek, který je němý. John Maxwell Coetzee, Ďabiel DeFOE
Poznámka k výslovnosti
Turečtina c se vyslovuje jako dž ç se vyslovuje jako č ı
se vyslovuje vzadu na patře jako redukovaná samohláska
ğ se zpravidla nevyslovuje, prodlužuje předchozí samohlásku: Doğan [dóan] j
se vyslovuje jako ž
ö se vyslovuje jako e se zaokrouhlenými rty ş
se vyslovuje jako š
ü se vyslovuje jako i se zaokrouhlenými rty y
se vyslovuje jako j
Řečtina gi se vyslovuje jako j
11
I. Brány do ráje
Když jsem povstala z popela ztraceného města dali mi jméno Šeherezáda Přestože od okamžiku kdy jsem spatřila světlo světa uplynulo téměř celé století mému doživotnímu mlčení konec nenastal A i když mám ztuhlý jazyk Budu vyprávět O všem Dokud si mě zde ve věži rozpadlého domu nenajde smrt…
První září
Mé narození připadá na sladký, do oranžova zbarvený večer, kdy Avináš Pillaí dorazil do Izmiru. Podle evropského kalendáře se píše rok 1905. Měsíc září. Když se loď jménem Afrodite přepravující indického špiona blížila do přístavu, prý jsem ještě nebyla na světě, ale do temnoty, kterou jsem obývala měsíce, se matčinou dělohou pomalu začal vkrádat tenký paprsek světla. Matka nebyla ve stavu, že by mohla vstát a chodit. Což nezpůsobila má váha, nýbrž opium, které potahovala z dýmky sevřené mezi prostředníčkem a prsteníčkem. Otočila hlavu směrem k oknu a sledovala závěsy opilecky povlávající ve větru. Loni uprostřed léta — nebo to bylo už před dvěma lety? — tančila na plese v klubu v Bornově s jedním inženýrem od železniční společnosti Aydın Demiryolu. A ten muž s ní na parketu povlával stejně jako vítr těmi závěsy. Jak jen se jmenoval? Pamatuje si na Angličanovy vystouplé lícní kosti, na to, že bydlel v domě v severní části přístaviště, i na jeho neosobní taneční kroky. Ale jméno si ne a ne vybavit. Pan? Pan Něco. Ale co? Bylo to divné jméno. Ne zcela běžné. Zvedla hlavu a znovu potáhla z dýmky mezi dvěma prsty. Před
17
jejíma temnýma očima se vznášely fialové kroužky a pan Něco pomalu odplouval po parketu do dáli. Avináš Pillaí postávající na palubě druhé třídy honosné Afrodite, která čekala nedaleko přístavu, neměl o mé matce ani o mně nejmenší tušení. Se zavřenýma očima a nosem namířeným k pestrobarevné obloze nasával vzduch jako divoké zvíře. Země se západem slunce konečně přestala po celém dni zadržovat dech a mladý Ind, jemuž se po mnohadenním cestování po moři už omrzel zápach uhlí a studeného železa, radostně vdechoval vůni květin a zeleně. Růže, citrusy, magnolie, jasmín a odněkud z hloubi pronikající ambra… Dlouhým a vnímavým nosem, hodným osmanského sultána, který Avinášovu tmavému obličeji slušel, vtahoval vůně jako chutná sousta po dlouhém půstu a odděloval jednotlivé pachové tóny a vrstvy. Obzvláště ty růžové. Přestože měl zavřené oči, dokázal rozeznat červené růže od bílých. Na břehu, tam někde v tom probleskujícím růžovo-červeném městě naproti, žije pan Giakumi. Mladý muž se nezajímal ani o město, ani o jeho pověstně půvabné ženy. Myslel jen na ponurý pokoj, o němž psal pan Giakumi ve svých dopisech… V malé dílně za lékárnou stařičký alchymista extrahoval olej z okvětních lístků nejvzácnějších růží dovezených ze všech koutů říše. „Na co ten kapitán čeká?“ „Zřejmě až odjede ta nákladní loď a on bude moct projet.“ V nejvyšším patře, v první třídě osvětlené elektrickými lampami, reptají pánové ve fraku a buřinkách, s drahými, z poloviny vykouřenými doutníky sevřenými mezi rty, jako by to nebyli právě oni, kdo trpělivě cestují z Alexandrie na Rhodos, Leros, Chios a konečně do Izmiru.
18
„Nikoli, pane, ta nebude odjíždět, cožpak nevidíte, že k ní přistavili další loď? S uhlím. Na ni se bude teprve nakládat.“ „Tu nemyslím. Měl jsem na mysli tamtu loď, co na ni nakládají balíky s tabákem. Už tam stojí dobrých dvacet minut.“ „Pánové, naše loď až do přístavu vůbec nezajede. Je tam mělko. A lodě kapitánů, kteří to nevědí, tam vždy uvíznou. Nedá se nic dělat, počkáme si na čluny.“ Zvuky přicházející z přístavu, cinkání tramvaje, klapot koňských kopyt a lomozící kola vozů na dlažebních kostkách připomněly pánům požitky, na něž během cesty po moři zapomněli. Někteří by přísahali, že dokonce zaslechli z nočních klubů v přístavišti ženský smích. Ztraceni v modrých vodách, kde se s houkáním navzájem vyhýbaly lodivodské čluny, šmouhaté jachty, nákladní i výletní lodě, se pánové co chvíli dívali na hodinky vytažené z kapsy. „Nemoct vkročit na pevninu, když už je člověk zcela na dosah, je k nevydržení. Kde vězí ty čluny?“ Avináš se vzdálil na zadní palubu a ve chvíli, kdy si byl zcela jistý, že ho nikdo nesleduje, sepjal ruce na hrudi. Jistě, jelikož působil ve službách britského impéria, bylo důležité vzbuzovat evropský dojem, nicméně na druhé straně byl stále vnuk svého dědečka, který čekal na boží odpuštění v klášteře na úpatí Himálaje. Bylo načase poděkovat bohu za to, že ho ochránil během krušných dní i bouřlivých nocí, jež prožil na cestě nejdříve z Kolomba do egyptského Búr Saídu, pak v nočním vlaku do Alexandrie a odtud na palubě Afrodite do Izmiru. Otočil se ke slunci, které se postupně rozpouštělo v moři jako kopeček rudé zmrzliny, a přimhouřil oči.
19
„Óm nama Šivája. Všemocný Šivo, díky ti za to, žes nás chránil před ranami osudu, neštěstím, pohromou i nemocí, díky za to, žes nás ve zdraví dostal až k břehům tohoto překrásného města…“ Modlíval se od dětství. Nejen k Šivovi, kterému dávala přednost rodina, ale i k milosrdnému bohu Višnuovi a samozřejmě i k Brahmovi, stvořiteli všehomíra. Věřil, že bohové včetně Šivy jsou přátelské bytosti, jež ho milují. Před nimi se nemusel přetvařovat ani lhát. A celým svým srdcem věřil, že mu tato božská stvoření odpustí jeho nevědomá provinění a budou nad ním neustále držet ochrannou ruku. „Všemohoucí Šivo, ničivá i tvořivá sílo! Podej mi pomocnou ruku, abych na této nové životní cestě kráčel správným směrem. Stůj při mně, ať své povinnosti vykonávám úspěšně. Ochraňuj mou matku, otce a mé bratry od všeho zlého, od nemoci i neštěstí. Dej, ať s trpělivostí čelím svému osudu…“ Najednou se na palubě zvedl silný vítr. Tento vítr přicházel se setměním a byl pověstný tím, že dokázal ve vteřině zchladit i nejteplejší dny. Někdy jako dobrosrdečný obr, neznalý své síly, ničil vše kolem, nechtěně převrhoval rybářské čluny a spouštěl smršť nadávek. Ale onoho večera byl přívětivý. Pohladil oprýskané zelené zábradlí, sebral mladému muži z hlavy klobouk a zavál ho k prázdným lehátkům nedaleko schodiště. Avináš hned nezareagoval. Dědeček mu vštěpoval, že je třeba, dokonce i v největším spěchu (obzvláště v největším spěchu), modlitbu řádně dokončit. Pohroužit se opětovně do světských záležitostí, aniž se člověk s bohy rozloučil, mohlo přinést smůlu. Rychle se rukama dotkl obočí, rtů a nakonec hrudi.
20
„Všemohoucí a velký bože, tys strůjce zázraků. Svěřujeme se do tvé moci. Óm nama Šivája.“ A pak se rozběhl za kloboukem zakutáleným pod lehátky. Cítil se provinile, že přerušil modlitbu — navíc v části, kdy měly přijít na řadu prosby. Vítr, zřejmě aby mu připomněl, že život je příliš krátký a krásný na to, aby si ho člověk kazil tíživými pocity viny, popohnal klobouk ještě o pár kroků dál a načechral mladíkovi havraní kadeře. Byly stejně husté a silné jako vlasy arménských dívek, které si zpívají venku u věšení prádla. I kdyby se člun převrhl, nerozcuchaly by se. Vítr hvízdal a pronikal kolem krku dolů pod jeho hedvábnou košili. Avináš měl sametově hnědou pokožku jako otroci z Východu, ale nepochybně svým zjevem převyšoval Evropany procházející se po Kordonu, jimž vítr bral klobouky. Jen se podívejte! Nebyl to žádný mahárádža, však také cestoval druhou třídou. Ale ve špičatých botách našlapoval daleko elegantněji než mnozí pánové z paluby o patro výš. V pravém uchu měl smaragdovou náušnici a v kapsičce kapesník ze stejného zeleného hedvábí, z jakého byla vázanka kolem krku. Vítr ještě jednou Avináše s hvízdotem obkroužil a poté odvál svůj kořeněný dech na druhou stranu zálivu, k domu, kde jsme s matkou právě prožívaly poslední hodiny společného bytí. Matka přimhouřenýma očima upřeně sledovala vlající tylové záclony. Byl tam někdo? Ale svět z okna nejvyššího patra našeho domu byl toho večera výletní lodi Afrodite velice vzdálený a zcela mimo dohled mladého Inda. Bůh na nás mrká vždy prostřednictvím náhod. A právě indický špion Avináš Pillaí, jenž téhož večera dorazil do města, mi — po mnoha letech — vyprávěl o mém narození. Byla
21
to náhoda, že Avináš, který rozkryl mé tajemství díky jedné staré fotografii, sledoval z paluby lodi město tak, jak vypadalo v den, kdy jsem se narodila. A znovu je září. Ale je to jiné, zcela jiné září… Jiné v tom, že při mém narození se město se svými kupolemi, minarety a maličkými cihlovými domy třpytilo jako zlato, zatímco o sedmnáct let později kolem sebe plivalo oheň jako nějaká rozlícená nestvůra. A vítr, ten vtipálek, jenž tehdy mladému špionovi sebral klobouk, onoho večera přinesl na palubu lodi těžký zápach. Všude páchl petrolej, spálené pneumatiky a ve vzduchu byl cítit pach spáleniny ze shořelých staletých platanů a fíkovníků, které pokrývaly ulice svým sladkým ovocem, ruin kostelů, klavírů a pozlacených knih. A k tomu všemu ještě silný zápach sežehnutého masa, který pronikl až na palubu Iron Duke, lodi, jež měla odvézt Avináše společně s mou matkou daleko od šlehajících plamenů — a také od nekonečných sporů s místními obyvateli… Všichni si zakrývali ústa kapesníkem, někteří zvraceli přes zábradlí. Zápach spáleného masa, kostí, vlasů a nehtů lidí, kteří se jako švábi rozutekli na střechy nebo do sklepů, aby se schovali. Koček uvízlých v úzkých štěrbinách. Racků se spálenými křídly. Zoufalých velbloudů a koní. A byl to stejný vítr, který se předtím snažil Avinášovi vštípit, že život je příliš krátký a krásný na to, aby se zabýval vážnými pocity. Stejný vítr, jenž pod tíhou závazku, který mu osud naložil na bedra, zesílí a bude svědkem toho, že se tisíce lidí směstnaných v přístavišti mohou zalknout nejen vodou, ale i vzduchem.
22
Ale do tohoto okamžiku zbývá ještě hodně času… Vraťme se nyní k onomu sladkému, do oranžova zbarvenému večeru, kdy jsem se narodila. Nechť já se snažím překonat matčino úzké děložní hrdlo a Avináš ať jako student před ústní zkouškou vypočítává vesnice a městské čtvrti, s nimiž se dosud setkával jen na papíře. Nuže, tamhle vepředu je Kokaryalı, dále Göztepe, Karantina, Salhane, Karataş, Bahribaba. Z Afrodite není vidět, ale kousek od celnice se nachází nová, moderní budova ve tvaru podkovy s názvem Kışla-i Hümayun, které se říká Žlutá kasárna. Avináš věděl, že uvnitř je na šest tisíc osmanských vojáků nizám-i džedíd. A to je důležité. K jeho povinnostem patřilo navazovat kontakt s vojáky. Tajná služba bedlivě sledovala vojáky ve všech osmanských městech, od Soluně po Izmir. Měl bydlet v turecké čtvrti a vmísit se mezi ně v kavárnách a na tržištích. Měl se účastnit setkání Evropanů a sbírat informace o piklech, které kuli Francouzi a Italové. Žaludek se mu sevřel. Ale co když se mu nepodaří úkol splnit? Co když sice hovor vyslechne, ale nebude rozumět cizím jazykům, jimž se učil ve škole? „Jsi schopný, mladý a plný odhodlání. Za necelé dva měsíce budeš mluvit lépe než místní.“ To řekl jeho profesor z Oxfordu. „My jsme tě nevybrali náhodou, synu. Věř nám. Jsi pro tento zvláštní úkol jako stvořený.“ A z toho zvláštního úkolu měl právě teď silně sevřený žaludek. Pod hedvábnou košilí mu z podpaží stékaly čúrky potu. Rozhlédl se po opuštěné palubě a s nosem zabořeným
23
do podpaží si k sobě rychle přičichl. Přestože se celou cestu snažil vyhýbat kořeněným jídlům, ucítil ze své pokožky nepatrný česnekový odér. To ho znepokojilo. Nejprve bylo nutné najít místo, kde by se mohl umýt. Vyklonil se přes zábradlí a nahlédl do nižšího patra. Právě se začala nakládat zavazadla na čluny, které obklopily Afrodite ze čtyř stran jako pirátské lodě. Jakmile se dostane na břeh, musí vyhledat lázně. „V přístavišti na molu Pasaport tě bude čekat náš člověk, aby zabránil případným problémům na celnici. Ale to je vše. Pak už je to zcela na tobě. Bude to tak lepší. Až vyjdeš z přístavu, jdi směrem ke stanici Basmane a ve Zlatnické ulici se zeptej na bazar Yemişçizade. Poté vyčkej, až tě zkontaktujeme.“ A zatímco Avináše svírala obava z nového života v neznámém městě, moje matka, která se v Izmiru narodila a vyrůstala, naříkala a svíjela se v porodních bolestech. Opium už přestalo působit. Dítě v jejím lůně se přeměnilo ve zvíře s ostrými drápy a drásalo ji zevnitř. Ztěžka vstala a jako opilý soudek se odpotácela ke dveřím pokoje, kde byla uvězněna po dobu tří měsíců, jednoho týdne a pěti dní. Tam se opřela. Její výkřiky byly ve vlnách slyšet z podkroví až dolů, do pokoje pro hosty, kde seděla arménská porodní bába Meline s pytlíkem zlata v ruce. Naproti Meline seděla v sametovém křesle moje babička, a aniž odložila šálek kávy, pokynula ostrou bradou směrem ke stropu. Přišel čas. Takto začal můj život opředený tajemstvím, který potrvá celé století.
24