Issuu

Tato kopie je určena výhradně pro recenzní účely. Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona.

Obsah

Předmluva: Z čeho je utkána civilizace 10 Kapitola první: Vlákno 18 Kapitola druhá: Nit 58 Kapitola třetí: Látka 92 Kapitola čtvrtá: Barva 136 Kapitola pátá: Obchodník 180 Kapitola šestá: Spotřebitel 216 Kapitola sedmá: Inovátor 258 Doslov: Proč textil? 292 Poděkování 296 Slovníček 302 Poznámky 308 Rejstřík 356

Předmluva

Z čeho je utkána civilizace Nejzásadnější technologie jsou ty, které zmizí. Tak nedílně se vetkají do látky všedního života, že jsou od ní neodlišitelné. Mark Weiser, „The Computer for the 21st Century“, Scientific American, září 1991

V roce 1900 učinil britský archeolog jeden z největších objevů všech dob. Arthur Evans, později za své zásluhy povýšený do rytířského stavu, odkryl palácový komplex v Knóssu na Krétě. Naleziště svou složitou architekturou a krásnými freskami svědčilo o existenci pokročilé civilizace z doby bronzové, tedy mnohem starší než kterýkoli nález v kontinentální části Řecka. Evans, klasicky vzdělaný vědec s poetickou duší, pojmenoval dávné obyvatele Mínójci. Podle řeckých bájí vyžadoval Mínós, první krétský král, aby mu Atéňané každých devět let posíla li sedm mládenců a sedm dívek jako oběť pro Mínótaura. „Právě zde,“ napsal Evans v novinovém článku, „vybudoval Daidalos labyrint, doupě Mínótaurovo, a zkonstruoval kříd la — možná šlo o plachty —, s jejichž pomocí spolu s Íkarem uprchli přes Egejské moře.“ V Knóssu také aténský hrdina Théseus při cestě labyrintem rozmotal klubko příze, zabil lítého býčího muže, a nit ho zase dovedla na svobodu. Bájné město se, podobně jako Trója, ukázalo být skuteč né. Vykopávky odhalily vzdělanou a dobře organizovanou civilizaci podobného stáří jako ta babylonská a egyptská. Přinesly také záhadu pro jazykovědce. Vedle umění, keramiky a rituálních předmětů Evans našel tisíce hliněných tabulek popsaných znaky, které už znal z artefaktů, jež ho na Krétu původně přilákaly. Identifikoval dvě odlišná písma, spolu s hieroglyfy reprezentujícími objekty jako například býčí hlavu, vázu s hubicí a cosi, co pokládal za palác či věž: ob délník rozdělený diagonálou, se čtyřmi hroty na horní hraně. Tabulky ale přečíst nedokázal. Evans na rozluštění písma pracoval několik desetiletí, ale nepodařilo se mu to. Teprve v roce 1952, jedenáct let po jeho smrti, se jedno písmo podařilo identifikovat jako ranou formu řečtiny. Větší část druhého písma zůstává nečitelná. Ale už víme, že Evans svou „věž“ obrátil vzhůru nohama a vy světlil si její význam úplně špatně. Hieroglyf neznázorňoval věž s cimbuřím, ale kus látky s třásněmi, nebo možná tkal covský stav s osnovou zatíženou závažími. Jeho význam nebyl palác, ale textil.

Mínójská kultura, která inspirovala vznik báje o niti za chraňující život, si vedla pečlivé záznamy o rozsáhlé produk ci vlny a lnu. Záznamy o textilní výrobě tvoří více než polovi nu všech tabulek nalezených v Knóssu. Jak píše historička: „Vypovídají o textilních plodinách, rození jehňat, očekávané výtěžnosti vlny z jednoho zvířete, vykupování vlny, přidělo vání vlny pracovníkům, účtech za hotové látky, distribuci látek a oděvů zaměstnancům a skladování látek v palácových skladištích.“ Za jednu sezonu palácové dílny zpracovaly vlnu ze sedmdesáti až osmdesáti tisíc ovcí a z neuvěřitelných šedesáti tun vlny se vyrobila příze a tkaniny. Evansovi uniklo, co bylo primárním zdrojem bohatství města a hlavní činností, jíž se zabývali jeho obyvatelé. Knós sos byl textilní velmoc. Archeolog, který ho objevil, přehlédl, jako mnozí před ním i po něm, ústřední roli textilu v historii technologie, obchodu a samotné civilizace.1

My, bezsrsté opice, jsme se vyvíjeli spolu s naším oděvem. Textilem jsme obklopeni od chvíle, kdy nás po porodu zabalí do dečky. Látky zahalují naše tělo, spíme v nich na našem lůžku, zakrývají podlahu. Textilní jsou bezpečnostní pásy i polštářky na pohovce, stany a ručníky, lékařské roušky a le picí pásky. Textil je všude. Můžeme ale parafrázovat slavný „zákon“ A. C. Clarka o ma gii a říct, že jakýkoli typ vyspělé technologie je k nerozezná ní od přírody.2 Zdá se to tak intuitivní a očividné — tak vetka né do látky našeho života, že to bereme jako samozřejmost. Svět bez látek je pro nás stejně nepředstavitelný jako svět bez slunečního světla nebo deště. Často používáme metafory — „na jedno brdo“, „nešikovný jako motovidlo“, „vlasy jako koudel“ — aniž bychom si uvědo movali, že mluvíme o látkách a přízích. Opakujeme otřepa ná klišé, zapřádáme hovor, snováme plány, možná někomu zvalchujeme hřbet. Proplétáme se hustou dopravou, čteme komentářová vlákna, při hovoru občas ztratíme nit. Děláme

Z čeho je utkána civilizace

věci na dlouhé lokte, připravujeme si osnovu pohovoru a vů bec nás nenapadne, proč jsou všechna ta vlákna a nitě tak pevně vetkané do našeho jazyka. Ačkoli jsme obklopení tex tilem, většinou si příliš neuvědomujeme ani jeho existenci, ani vědomosti a námahu obsažené v každém kousku látky. Přesto je příběh textilu příběhem lidské vynalézavosti. Zemědělství vzniklo nejen kvůli potravinám, ale i kvůli textilním plodinám. Stroje, které měly ušetřit práci, včetně vynálezů průmyslové revoluce, si vyžádala potřeba vláken. Chemie má své kořeny v barvení a úpravě látek; počátky binárního kódu — a některých aspektů matematiky jako tako vé — najdeme ve tkaní. Touha po látkách a barvivech, stejně jako po zlatě a koření, vedla obchodníky k cestám přes celé kontinenty a námořníky k průzkumu neznámých moří. Díky textilu se od nejdávnějších dob až do dneška rozvíjel obchod s dalekými krajinami. Mínójci vyváželi vlněné látky, někdy barvené vzácným nachem, až do Egypta. Staří Římané nosili čínské hedvábí, které mělo cenu své vlastní váhy ve zla tě. Textilní obchod finančně podporoval italskou renesanci a Mughalskou říši; právě díky němu máme Michelangelova Davida a Tádž Mahal. Pomáhal rozšířit abecedu a podvojné účetnictví, zasloužil se o vznik finančních institucí a podpo roval obchod s otroky. Látky tvořily náš svět, nenápadně i neskrývaně, krásně i hrozně. Globální příběh látek ilustruje samotnou povahu civili zace. Nepoužívám tento termín proto, abych dávala najevo morální převahu nebo poukazovala na konečný stav nevy hnutelného pokroku, ale v neutrálnějším smyslu vyjádřeném touto definicí: „Shromáždění znalostí, dovedností, nástro jů, umění, literatury, zákonů, náboženství a filozofií, kte ré stojí mezi člověkem a vnějším prostředím a slouží jako ochranná zeď před nepříznivými silami, jež by ho jinak za hubily.“3 Tento popis zachycuje dva kritické rozměry, které společně odlišují civilizaci od příbuzných pojmů, například kultury.

Za prvé, civilizace je kumulativní. Existuje v čase, její dnešní verze stojí na verzích předchozích. Jestliže se tato kontinuita poruší, civilizace zanikne. Mínójská civilizace zmizela. A naopak, civilizace se může vyvíjet po dlouhou dobu, kdežto kultury, které ji tvoří, zanikají, nebo se ne zvratně mění. Západní Evropa v roce 1980 se svými spo lečenskými obyčeji, náboženskými zvyklostmi, hmotnou kulturou, politickou organizací, technologickými zdroji a vědeckým poznáním radikálně lišila od křesťanského svě ta roku 1480, přesto obojí označujeme jako západní civi lizaci. Příběh textilu tuto kumulativnost jasně ukazuje. Dovoluje nám sledovat pokrok a vzájemné ovlivňování praktických metod a vědecké teorie v kultivaci rostlin a chovu zvířat, ší ření technologických novinek a měřicích standardů, zazna menávání a kopírování vzorů, manipulaci s chemikáliemi. Můžeme se dívat, jak se vědomosti šíří z místa na místo, někdy v psané formě, ale častěji skrze mezilidské vztahy nebo směnu zboží, a pozorovat prolínání civilizací. Za druhé, civilizace je metoda přežití. Sestává z mnoha artefaktů — hmotných i nehmotných, vytvořených záměrně či evolucí —, které stojí mezi zranitelným člověkem a přírod ními hrozbami a dávají světu smysl. Textil, který nás chrání i krášlí, patří k takovým artefaktům, stejně jako inovace, je jichž vznik podněcuje, od lepších semínek přes tkalcovské vzory po nové metody záznamu informací. Civilizace nás ochraňuje nejen před hrozbami a nepohod lím lhostejné přírody, ale i před nebezpečím, jež představují ostatní lidé. V ideálním případě nám umožňuje žít v harmo nii. Filozofové z osmnáctého století tento termín používali pro intelektuální a uměleckou kultivovanost, společenskost a mírumilovné interakce obchodního města.4 Civilizace bez organizovaného násilí je ale vzácná. V nejlepším případě podporuje spolupráci a omezuje násilné tendence člověka; v nejhorším vede k dobývání, rabování a zotročování. Histo rie textilu odhaluje obojí.

Z čeho je utkána civilizace

Také nám připomíná, že technologie není jen elektronika a stroje. Staří Řekové uctívali Athénu jako bohyni techné — řemesla a odborných dovedností, vynalézavosti civilizace. Athéna lidstvu dala a ochraňovala olivovníky, lodě a tkaní. Řekové měli jedno slovo pro své dvě nejdůležitější techno logie, tkalcovský stav a lodní stěžeň: histós. Z tohoto kořene vyšel i termín pro plachty, histía, doslova „produkt tkalcov ského stavu“.5 Tkát znamená vymýšlet, vynalézat, sestrojovat něco funk čního a krásného z těch nejjednodušších prvků. Když Athéna a Odysseus v Odysseji plánují, tak „spřádají plán“. Latinský výraz fabrica, z něhož vzešla nejen slova pro továrnu (ně mecká die Fabrik, francouzská fabrique), ale také anglické fabric, „látka“, původně znamená „něco zručně vyrobené ho“. Podobně příbuzné jsou si text a textil, které mají původ ve slovesu texere, „tkát“, a to zase spolu s techné vychází z indoevropského teks se stejným významem. Francouzské ordior (počítač) nebo anglické order (pořádek) vychází z la tinského výrazu pro přípravu osnovních nití, ordior. Fran couzské métier (řemeslo, živnost) je zároveň synonymem pro tkalcovský stav. Takové asociace nejsou výhradně evropské. V mayském jazyce k’iche’ používají výrazy pro tkaní vzorů a zapisování hieroglyfů stejný kořen -tz’iba-. Sanskrtské slovo sútra, které dnes odkazuje na literární aforismus nebo náboženské pís mo, původně označovalo vlákno nebo nit; slovo tantra, tedy hinduistický nebo buddhistický náboženský text, vychází ze sanskrtského tantrum, tedy „osnova“ nebo „tkalcovský stav“. Čínské cu-č‘, tedy „organizovat“ nebo „uspořádat“, je syno nymem pro tkaní; čcheng-ťi, výraz pro „výsledek“, původně označoval kroucení vláken k sobě.6 Výroba látky je tvůrčí čin, podobný jakýmkoli jiným tvůr čím činům. Je to důkaz mistrovství a zdokonalení. „Můžeme čekat, že by lidé, kteří neumějí vyrobit kolovrat nebo využít tkalcovského stavu ke svému prospěchu, dokázali vytvo řit dobrou vládu?“ ptal se v roce 1742 filozof David Hume.7

Jde o téměř univerzální znalosti. Lidská společnost, která nepřede a netká, je vzácná, stejně jako taková, která se ne účastní textilního obchodu. Příběh textilu je příběhem slavných vědců i zapomenu tých venkovanů, postupného zlepšování i náhlých skoků kupředu, opakovaného vynalézání i výjimečných objevů. Je to příběh vyprávěný zvídavostí, praktičností, štědrostí a cham tivostí. Příběh umění a vědy, žen a mužů, štěstí a plánování, mírového obchodu a krutých válek. Je to, stručně řečeno, pří běh samotného lidstva — globální příběh, který se odehrává v každém čase a prostoru. Předivo civilizace je, stejně jako pečlivě navržené pruho vané látky ze západní Afriky, celek tvořený různými částmi, jež mají svou vlastní osnovu a útek, ale jsou vzájemně vetka né do sebe.8 Osnovou každé kapitoly je jedna fáze textilní cesty. Začneme výrobou — vláken, nití, látek, barev — a potom postoupíme, tak jako látky, k obchodníkům a zákazníkům. Nakonec se vrátíme k novému pojetí vlákna, setkáme se s vynálezci, kteří zásadně ovlivnili textilní svět ve dvacátém století, a s jejich dnešními následovníky, již by rádi pomocí látek změnili svět. V každé kapitole budeme postupovat zhruba v chronologickém pořadí. Osnovu můžete brát jako odpověď na otázku, o čem kapitola je. Útek říká, proč to tak bylo — představuje významné vli vy textilních materiálů, výrobců a trhů na charakter a vývoj civilizace. Podíváme se na to „umělé“, co se skrývá za „pří rodními“ vlákny, a objevíme, proč spřádací stroje odstarto valy ekonomickou revoluci. Zamíříme do hlubin vztahu mezi látkami a matematikou a dozvíme se, co nám barviva říkají o chemických znalostech. Budeme se zabývat zásadní rolí „sociálních technologií“ v podpoře obchodu, mnoha způsoby, jimiž touha po látkách a oděvech ničí svět, a důvodem, proč výzkum v textilním oboru zajímá i akademické vědce. Útek je širším kontextem pro historii popisovanou v kapitole. Každou kapitolu můžete číst zvlášť, stejně jako lze jedi ný pruh látky kente použít jako šálu. Celek vám ale ukáže

Z čeho je utkána civilizace

kompletnější vzor. Toto je příběh lidských bytostí od prehis torie do blízké budoucnosti, které tkaly a stále tkají příběh civilizace.

Kapitola první

Vlákno Hospodin je můj pastýř. Nebudu mít nedostatek. Žalmy 23

Značka Levi’s i v dnešní době elastanových směsovek a funk čních mikrovláken prodává starodávné džíny ze stoprocentní bavlny. Když se na ně podíváte zblízka, uvidíte jejich struk turu. Každá nit je tenká, dlouhá a hladká a táhne se po celé délce a šířce oděvu. Svislé nitě jsou modré s bílým jádrem, ty vodorovné, odhalené v umně provedených dírách, jsou celé bílé. Na ošoupaných místech a na rubu jsou vidět diagonální linie keprové vazby, díky níž je denim tak odolný a přirozeně pružný. Bavlnu zařazujeme mezi „přírodní vlákna“, tedy do hod notového kontrastu se syntetikou, jako je polyester a nylon. Ale nic takového to není. Nit, barva, látka, dokonce i rostliny a živočichové, z nichž získáváme suroviny, jsou produktem tisíců let zdokonalování a malých i velkých inovací. Dnešní bavlna není dílem samotné přírody, ale i lidských zásahů. Bavlna, vlna, hedvábí a jejich méně známí příbuzní jsou sice biologického původu, ale tato takzvaná přírodní vlákna jsou umělým výtvorem tak dávným a důvěrně známým, že je ani nevnímáme. Cesta k hotové látce začíná u rostlin a živo čichů šlechtěných pomocí pokusů a omylů tak, aby dávaly nepřirozené množství vláken vhodných k výrobě přízí. Tyto geneticky modifikované organismy jsou stejným důvtipným vynálezem jako stroje, jimž přičítáme zásluhy za průmyslo vou revoluci. A právě tak mají dalekosáhlý vliv na ekonomiku, politiku a kulturu.

Doba, kterou nazýváme kamennou, bychom stejně dobře mohli pojmenovat dobou provázkovou. Tyto dvě prehisto rické technologie jsou doslova spoutané. První lidé pomocí provázků připevňovali kamenné čepele k rukojeti a vytvářeli tak sekery a kopí. Čepele přežily milénia, než je vykopali archeologové. Pro vázky zetlely a jejich stopy jsou pouhým okem neviditelné. Vědci pojmenovali prehistorická období podle vrstev stále sofistikovanějších kamenných nástrojů: paleolit, mezolit,

neolit. Koncovka -lit vychází z řeckého lithos, tedy kámen. Na chybějící provázky nikdo nepomyslel. Pokud si ale před stavujeme jen odolné nástroje, které tak snadno nepodléhají zubu času, získáváme falešný obraz prehistorického života a nejstarších výtvorů lidské vynalézavosti. Dnes mohou vědci odhalit i stopy netrvanlivých materiálů. Bruce Hardy, paleoantropolog z Kenyonské vysoké školy v Ohiu, se specializuje na takzvanou analýzu reziduí — zkou má mikroskopické fragmenty, které zůstaly na dávných ka menných nástrojích poté, co se jimi zpracovávaly jiné ma teriály. Knihovnu vzorků pro srovnávání si vytváří sám tak, že replikami nástrojů seká rostliny a živočichy, jaké nejspíš zpracovávali pravěcí lidé, a nástroje pak zkoumá pod mikro skopem. Podle mikroskopických znaků pak dokáže identi fikovat buňky hlíz, výtrusy hub, rybí šupiny a úlomky peří. A pozná i vlákna. V roce 2018 pracoval v pařížské laboratoři Marie-Hélène Moncelové na výzkumu nástrojů odkrytých na nalezišti Abri du Maras na jihovýchodě Francie. Před čtyřiceti až padesáti tisíci lety tam pod skalním převisem žili neandertálci. Tři metry pod dnešním povrchem po nich zůstala vrstva popela, kostí a kamenných nástrojů. Hardy již dříve našel na někte rých jejich nástrojích jednotlivá zakroucená rostlinná vlákna, vzrušující důkaz, že možná uměli vyrábět provázky. Ale jedno vlákno ještě není provázek. Tentokrát Hardy na pěticentimetrovém kamenném ná stroji našel kousek něčeho krémového, velkého asi jako pupí nek. Na pazourku pískové barvy by se to dalo snadno přehléd nout, ale pro jeho zkušené oko to bylo jako blikající neonový nápis: JE TO TADY! „Jakmile jsem to spatřil, věděl jsem, že je to něco nového,“ říká Hardy. „Napadlo mě: ‚Ty jo, a je to tady. Myslím, že jsem to našel.‘“ V kameni se zachytil kousek za kroucených vláken. Hardy a jeho kolegové zkoumali nález pod stále citlivěj šími mikroskopy a vzrušení se stupňovalo. Tři zřetelné sva zečky vláken, stočených stejným směrem, byly zakroucené

Vlákno

do sebe v opačném směru, a tvořily tak třípramenné lanko. Neandertálci vzali lýková vlákna z jehličnatých stromů a vy robili z nich provázek. Provázek je, stejně jako parní motor nebo polovodič, uni verzální technologií se širokým využitím. Dávní lidé z něj mohli vyrobit rybářský „vlasec“ nebo síť, lovecký luk nebo luk na rozdělání ohně, nastražit past na malá zvířata, ovinout jím balíček a pohodlně ho odnést, zavěsit potraviny k sušení, přivázat si na prsa dítě, vytvořit módní opasek či náhrdel ník a sešívat jím kůže. Provázek rozšířil možnosti lidských rukou a kapacitu lidské mysli. „Když se struktura stává komplexnější (zakroucením více provázků vznikne provaz, provazy se spojí uzly),“ píše Hardy a jeho spoluautoři, „ukazuje tak ‚nekonečné využití koneč ného prostředku‘ a je k tomu nutné kognitivní úsilí podobné tomu, jaké vyžaduje řeč.“ Provázek usnadnil získávání, přená šení a skladování potravy, ať už ho člověk použil k vytvoření léčky, nebo převázání balíku. Dávným lovcům a sběračům poskytl větší svobodu a kontrolu nad okolním prostředím. Jeho vynález byl zásadním krokem k civilizaci. „Prostý provázek hraje v podrobení světa lidské vůli a dů myslu vlastně tak důležitou roli, že ho mám za onu nevidi telnou zbraň, která lidstvu umožnila dobýt planetu,“ píše textilní historička Elizabeth Waylandová Barberová.1 Naši dávní předkové byli možná primitivní, ale také chytří a vy nalézaví. Zanechali po sobě krásná umělecká díla a techno logie, které změnily svět: jeskynní malby, sošky, kostěné píšťaly, korálky, kostěné jehly a složené nástroje, například kopí a harpuny s odnímatelným hrotem. Provázky sice přežily tisíciletí jen ve stopovém množství, byly však součástí tohoto rozmachu kreativity. Nejstarší surovinou se stala lýková vlákna, která se na cházejí pod kůrou stromů a vnější pokožkou stébel rostlin, jako jsou len, konopí, ramie, kopřiva a juta. Lýko ze stromů bývá hrubší a obtížněji se získává. Navíc, jak poznamenává Hardy: „Len vyroste mnohem rychleji než strom.“

Objev získávání vláken z planého lnu tak představoval značný pokrok. Není těžké představit si, jak to asi proběhlo. Když stonky spadly na zem, vnější vrstva navlhla rosou nebo deštěm a shnila, a odhalila tak dlouhá, houževnatá vlákna. Tehdejší lidé mohli vlákna vytahat a kroucením mezi prsty nebo na stehně je stočit do provázku. Samotná lýková vlákna, ať už z pomalu rostoucích stromů, nebo rychle rostoucích bylin, nezajistila hojnost provázků. Vytváříte-li je pouze kroucením lýkových vláken na stehně, zabere vám výroba dostatečného množství na síťovanou tašku ekvivalent dvou moderních pracovních týdnů, tedy šedesát až osmdesát hodin, jak nasvědčují tradiční meto dy z Papuy Nové Guineje. Výroba samotné tašky splétáním smyček vyžaduje dalších sto až sto šedesát hodin — práce na celý měsíc.2

Provázek je sice významná technologie, ale není to látka. Abyste získali tolik vláken, kolik potřebujete na výrobu látky, musíte mít větší, předvídatelnější zdroj surovin. Potřebujete pole lnu, stáda ovcí a čas na to, abyste proměnili chaotic kou masu vláken v mnoho metrů příze. Potřebujete zkrátka zemědělství — technologický skok, který se rychle rozšířil z potravin na vlákna. Říká se tomu neolitická revoluce. Přibližně před dvanácti tisíci lety začali lidé zakládat stálá sídla, kultivovat plodiny a domestikovat zvířata. Přestože nadále lovili a sbírali, nebyli už závislí pouze na tom, co našli ve svém okolí. Protože po chopili a ovládli reprodukci, mohli začít modifikovat rostliny i zvířata tak, aby lépe sloužily určitému účelu. Spolu s novým zdrojem potravy tak vynalezli „přírodní“ vlákna. Před jedenácti tisíci lety se k psovi, prvnímu domesti kovanému zvířeti, připojila kdesi v jihozápadní Asii ovce. Neolitické ovce nepřipomínaly obláčky bílé vlny z vánočních betlémů, reklam na matrace a záběrů australských pastvin. Měly hnědou srst s hrubými chlupy, které nerostly nepřetr

Vlákno

Primitivní soayská ovce, nejbližší žijící příbuzný ovcí z doby před cíleným šlechtěním. Všimněte si vypadávající srsti. Na spodní foto grafii pro srovnání — moderní merinová ovce. (iStockphoto)

žitě, ale každé jaro v chumáčích vypadávaly. Dávní ovčáci porazili většinu mladých samců a mnoho samic na maso. Za nějakou dobu — byla to velmi dlouhá doba — člověk svým výběrem změnil charakter ovce. Zvířatům se zkrátilo tělo, zmenšily se rohy, srst byla stále huňatější, a přestože teh dejší pastevci srst nestříhali, ale vytrhávali, domestikované ovce postupně přestaly línat. Zhruba po dvou tisících generací — trvalo to přes pět tisíc let, tedy polovinu doby k dnešku — proměnilo selektivní šlech tění ovci ve vlnu dávající zvíře, které známe z mezopotám ského a egyptského umění. Mělo hustší srst v různých bar vách včetně bílé a silnější kosti, které tuto těžší srst unesly.