1
Jak rychle zahrada zpustla! V prvních letech sem Clara ještě jezdívala. Koncem zimy prořezat jabloně. V březnu osázet pařeniště. V červnu otrhat rybíz… všechno věci, které dřív nikdy nedělala. Všechno věci, které jí ukázal Paul. Copak to vždycky nejsou ženy, kdo miluje zahrádkaření? Sama se v tom nikdy moc nevyžívala, ale pokaždé u toho ráda sledovala Paula. Protože se tomu vždycky tak oddal. Vystoupila z auta. Dveře se zabouchly prudčeji, než měla v úmyslu. Nezvykle foukalo. Nestálé a chladné — takové dosud byly tyhle první dubnové dny. Tak jako ona. Nestálá a chladná. Něco se ale změnilo, něco se dalo do pohybu. Proto se tu tak dlouho neukázala a proto se teď narychlo rozhodla sem zajet. Domek jí připadal stejný jako vždycky, když sem přijeli. Modře natřené okenice zavřené. Střecha snad ještě níž než kdysi. Stará vinná réva, jejíž kmen se unaveně opíral o fasádu, zatím neobrazila. Víno si pokaždé dávalo načas. Šípková růže u plotu s léta nezastřiženými šlahouny ale vypadala, jako by směrem k domu nahazovala u dice. Červeň loňských šípků — zářivé vábení na pozadí divokého nebe s uhánějícími mraky tohohle větrného, modrého jarního dne. Kdyby to Clara takhle vyfotografovala, určitě by nebyl problém najít kupce. Vzala foťák a o pár snímků se pokusila. Trochu té nálady zachytit dokázala.
7