Pláč dítěte se onoho časného říjnového rána mísil s šuměním větru, který se proháněl korunami stromů, s ptačím zpěvem a doznívajícím cvrkáním nočního hmyzu. Linul se z horského houští a stoupal k nebi, ale po pár metrech odumíral, jako by mu nějaké kouzlo bránilo se rozletět do světa a hledat lidské ucho, které by ho zaslechlo.
Celé roky se vyprávělo, jak don Teodosio cestou do práce na blízkém statku musel kolem toho nebohého opuštěného děťátka dozajista projít, neslyšel však ani pípnutí, a jak se Lupita, pradlena Moralesových, vydala do La Petaky pro nápoj lásky, ale cestou přes most si ničeho zvláštního nevšimla: kdybych to bývala zaslechla, přece bych ho z té země zvedla, netuším, kdo mohl takhle opustit novorozeňátko, jakkoli hrozně vypadalo, jen tak ho pohodit, aby umřelo samo samotinké, vykládala odpoledne komukoli, kdo byl ochoten ji poslouchat.
Byla to záhada. Na kom v okolí byly v poslední době patrné známky indiskrétního těhotenství? Čí bylo to nešťastné miminko? Ve městečku se zprávy o podobných indiskrecích šířily rychleji než nákaza spalničkami, takže pokud to věděl jeden člověk, věděli to všichni.
Jenže tentokrát nevěděl nikdo nic.
Každý měl nějakou teorii, ale nejsvůdnější pro kolektivní představivost všech byla ta, že robě patří některé čarodějnici z La Petaky, o nichž se všeobecně vědělo, že si tělesné rozkoše dopřávají, jak se jim zlíbí, a když se jedné narodilo tak ošklivé a podivné dítě — trest Všemohoucího, či snad samotného ďábla, kdoví? —, rozhodla se ho shodit z mostu a nechat ho v rukou Božích.
Nikdo neměl tušení, jak dlouho dítě pod mostem bylo, opuštěné, nahé a hladové. Nikdo si nedokázal vysvětlit, jak přežilo v nečasu pod širým nebem, aniž vykrvácelo z nepodvázaného pupečníku, nebo jak to, že ho nesežraly krysy, draví ptáci, medvědi nebo pumy, jimiž se to v horách jen hemžilo.
A nikdo nechápal, jak ho stará chůva Reja našla, přikryté rojem živých včel.
Reja trávila svůj nekonečný čas stále na stejném místě, před jedním z přístřešků na statku La Amistad, které se využívaly jako sklady. Byla to prostá stavba bez oken, podobná dalším pomocným budovám postaveným za hlavním sídlem tak, aby na ně návštěvy neviděly. Jediné, čím se tohle stavení lišilo od ostatních, byla převislá střecha, díky které mohla stará chůva vysedávat venku v zimě i v létě. To, že jí přístřešek patřil, byla jen šťastná souhra náhod. Reja by si ho pro ochranu před zuřícími živly nezvolila, nebýt výhledu, který se jí odsud nabízel, a větru, který sem vanul z labyrintu hor a klesal k ní, jako by byl jen její.
Uplynula už dlouhá řada let od chvíle, kdy si stařena tohle místo vybrala, takže kromě Reji samotné už mezi živými nebyl nikdo, kdo by zažil den, kdy sem donesli její houpací křeslo, nebo kdo by si pamatoval okamžik, kdy se do něj chůva navždy usadila.
Teď už všichni věřili, že Reja nikdy nevstává, domnívali se, že v jejím věku — který už nikdo nedokázal s přesností určit — jí kosti dávno neslouží a svaly ji neposlouchají. Každé ráno hned za rozbřesku viděli, jak se něžně kolébá ve svém křesle, spíš zásluhou poryvů větru než svých starých nohou. Večer si potom nikdo nevšiml, kdy zmizela, protože se každý věnoval vlastnímu odpočinku.
Léta strávená v houpacím křesle způsobila, že lidé z města zapomněli, jaká Reja je a co si prožila: proměnila se v součást krajiny, zapustila kořeny do země, na níž se houpala. Její tělo bylo jako ze dřeva, kůže jako tvrdá, temná, zvrásněná kůra.
Nikdo ji nezdravil, když kolem ní procházel, stejně jako se nezdraví starý, skomírající strom. Děti z městečka se občas rozhodly vydat se za dobrodružstvím a chodily ji zpovzdálí okukovat, a některé našly i dost kuráže na to, aby se k ní přiblížily a na vlastní oči se přesvědčily, že se jedná o živou ženu, a ne o sochu vyřezanou ze dřeva. Že se pod tou vrásčitou kůrou přece jen skrývá dost života, si všimly, až když Reja, aniž otevřela oči, přetáhla jednoho obzvlášť zvědavého dobrodruha svou hůlkou.
Reja nestála o to být kuriozitou, to spíš předstírala, že je kus dřeva. Byla raději, když si jí nevšímali. Měla pocit, že ve svých letech, po tom všem, co její oči viděly, uši slyšely, ústa namluvila, kůže pocítila a srdce vytrpělo, už toho zažila dost na to, aby to jednomu člověku stačilo. Nevěděla, proč je ještě naživu nebo proč tak otálí s odchodem, když už teď nebyla nikomu k užitku a tělo jí dočista vyschlo, a tak nechtěla vidět ani být viděna, nechtěla slyšet ani mluvit a cítit chtěla pokud možno co nejméně.
Ačkoli co se citů týkalo, ještě je tak docela neopanovala.
Pár lidí okolo sebe dosud strpěla. Jedním z nich byla Pola, další chůva, která už také měla svá nejlepší léta za sebou. Strpěla i Francisca, protože kdysi dávno, když ještě sama sobě city nezakazovala, toho chlapce vroucně milovala, ale nesnesla ani jeho ženu Beatriz, ani jejich dcery. Nejen proto, že netoužila do svého života vpouštět kohokoli nového, ale
také proto, že jí zkrátka připadaly nesnesitelné.
Nikdo od ní nic nepotřeboval a ona už nechtěla nic nabízet. Stáří ji krůček po krůčku zprostilo všech povinností posluhovačky. Už dlouho se nepodílela na údržbě a úklidu domu a jen pomalu srůstala se svým houpacím křeslem — do té míry, že už nešlo rozeznat, kde končí dřevěné tělo křesla a začíná to její.
Každý den se před rozbřeskem vydala ze svého pokoje k přístěnku, kde na ni pod střešním převisem čekalo věrné křeslo, a zavřela oči i uši, aby neviděla a neslyšela. Pola jí nosila snídani, oběd a večeři, kterých se Reja sotva dotkla, protože její tělo už mnoho živin nepotřebovalo. Zvedala se až o hodně později, když ji pod očními víčky zašimraly svatojánské mušky, aby jí připomněly, že padla noc, a když už v bocích cítila všechny štulce a štípance uštědřené dřevěným křeslem, které ta neustálá vzájemnost unavila mnohem dřív než Reju.
Občas cestou do svého pokoje otevřela oči, i když na ni vidět nepotřebovala. Potom se uložila na postel v koutě, ani se nepřikrývala, protože chlad už necítila, její kůže ho dávno nepropouštěla. Ale nespala. Její tělo již spánek nepotřebovalo. Zda to bylo proto, že toho za svůj život naspala tolik, kolik řádný člověk za život naspat má, nebo proto, že
se bála usnout, aby se nepropadla do spánku věčného, nevěděla. Příliš o tom nepřemýšlela. Po pár hodinách v měkké posteli pocítila další štulce a štípance, jimiž ji postel upozorňovala, že nadešel čas navštívit znovu přítele z nejvěrnějších, houpací křeslo.
Reja nedokázala přesně říct, kolik let už na tomto světě je. Nevěděla, jak se narodila ani jak se doopravdy jmenuje — pokud se jí vůbec někdy někdo obtěžoval nějaké jméno dát. Dalo se sice předpokládat, že musela prožít nějaké dětství, ale nepamatovala se na něj ani na své rodiče — pakliže někdy nějaké měla. Kdyby jí někdo řekl, že se zrodila ze země jako strom ořešák, věřila by mu. Nevybavovala si ani tvář muže, který jí udělal to dítě, ačkoli v duchu stále viděla jeho záda, když se od ní vzdaloval. Nechal ji ležet v chatrči z větví a hlíny, opuštěnou, napospas neznámému světu.
Vzpomínala si ovšem na ty silné pohyby v břiše, bodavou bolest v prsou a žlutavou, nasládlou tekutinu, která jí z nich vytryskla ještě předtím, než se to dítě narodilo. Jediný syn, kterého kdy měla. Nevěděla, jestli si pamatuje tvář toho chlapce, protože její paměť možná v krutém žertu spojila v jedno rysy všech dětí, bílých i snědých, které za své mládí odkojila.
Zcela jasně si vzpomínala na den, kdy poprvé vkročila do Linaresu, polomrtvá hlady a zimou, a kdy ještě cítila svoje děťátko v náručí, pevně přitisknuté k hrudi, aby ho chránila před mrazivým vichrem onoho ledna. Nikdy předtím z kopců nesestoupila, takže přirozeně nikdy neviděla tolik domů tak blízko u sebe, nikdy nekráčela ulicí ani nepřešla náměstí; právě tam se jí však slabostí podlomila kolena.
Věděla, že by měla požádat o pomoc, ačkoli netušila jak. Sama pro sebe by to neudělala, ale pro to dítě, které nesla v náručí a které už dva dny nesálo ani neplakalo, o ni požádá.
Právě tato pohnutka ji přiměla sestoupit do města, k němuž občas hleděla ze své chatrče v horách a zdálky si ho prohlížela.
Byla si jistá, že jí ještě nikdy nebyla taková zima. A možná že to obyvatelé města vnímali stejně, protože nikde neviděla ani živáčka. Nikdo se nechtěl vystavit tak ledovému vzduchu. Všechny domy jí připadaly nepřístupné. Okna i dveře byly zavřené na petlice, přes zabedněné okenice nebylo nic vidět. A tak seděla na lavičce na náměstí, nerozhodná, stále promrzlejší a s čím dál tím palčivějším strachem o dítě. Neměla ponětí, jak dlouho tam seděla, a možná by tam zůstala navždy a proměnila se v sochu, nebýt místního lékaře, dobrého muže, který se při pohledu na zoufalou ženu ustrnul.
Doktor Doria se do té sloty vydal jen proto, že paní Moralesová měla smrt na jazyku. Přede dvěma dny povila za přítomnosti porodní báby své první dítě. Její choť však nyní poslal pro lékaře, vyděšený horečkou, jež jeho ženu sužovala. Museli ji dlouze přesvědčovat, aby mu prozradila, odkud se bere její nepohodlí: z prsou. Nemoc se projevovala prudkou bolestí při kojení.
Mastitida.
„Proč jste mi to neřekla dřív, paní?“
„Styděla jsem se, pane doktore.“
Infekce se rychle šířila. Miminko plakalo, protože už víc než dvanáct hodin nedostalo napít. Matka si ho pro samou
bolest nedokázala přiložit k prsu. Doktor Doria nikdy neviděl ženu, která by zemřela na zánět prsních žláz, ani o takovém případu neslyšel; bylo nicméně zřejmé, že paní Moralesová umírá. Doktor ze sinalé pleti a horečného lesku v očích prvorodičky poznal, že nebohá žena brzy vydechne naposledy. Vyděšeně si pana Moralese odvedl do chodby.
„Musíte mi dovolit vaši paní vyšetřit.“
„Ne, pane doktore. Dejte jí jen nějaký lék, to bude stačit.“
„Jaký lék? Vaše manželka umírá, pane Moralesi, musíte mi dovolit zjistit na co.“
„To bude tím mlékem.“
„To bude něčím jiným.“
Musel ho nějak přesvědčit: slíbit, že se dotkne, ale nebude se dívat, nebo že se podívá, ale nebude se dotýkat. Nakonec pan Morales souhlasil a přemluvil umírající ženu, aby si nechala prohmatat ňadra, a co hůř, aby doktorovi dovolila prohlédnout, a dokonce osahat svůj podbřišek a rozkrok. Nakonec ale nebylo potřeba na nic sahat: prudká bolest pánve a hnisavý poporodní výtok, který z pacientky vyvěral, byly předzvěstí bezprostřední smrti.
Jednoho dne se zjistí, co způsobuje smrt po porodu a jak jí předejít, bohužel pro paní Moralesovou tento den přijde až příliš pozdě. Nedalo se nic dělat, jen udržovat nemocnou v co největším pohodlí, než se konečně odebere na milost Boží.
Aby zachránil aspoň dítě, poslal doktor Doria pacholka Moralesových najít dojnou kozu. Mezitím se chlapečka snažil napojit z improvizované kojenecké láhve roztokem cukru a vody. Novorozeně ovšem kozí mléko pít odmítalo, bylo tedy zřejmé, že zemře pomalou a bolestnou smrtí.
Doria si cestou domů dělal starosti. S čerstvým otcem se rozloučil a řekl mu, že nic víc už nezmůže.
„Buďte silný, pane Moralesi. Jen Bůh ví, proč a jak činí.“ „Děkuji, doktore.“
Cestou ke svému domu si všiml ženy, strnulé jako kus černého ledu, což mu samo o sobě připadalo jako malý zázrak, protože byl vyčerpaný a v tom chladu kráčel rychle a s hlavou skloněnou. Zahlédl ji sedět na lavičce na náměstí, přímo vedle bronzové destičky, která hlásala, že onu lavičku věnovala městu rodina Moralesova. Jeho únavu na okamžik přehlušil soucit, dost na to, aby k ženě došel a zeptal se, co tam dělá a zda nepotřebuje pomoc.
Muž mluvil příliš rychle na to, aby Reja chápala, co říká, ale jeho pohledu porozuměla a věřila mu dost na to, aby ho následovala do jeho domu. Jakmile byla alespoň trochu v teple, odvážila se poodkrýt tvářičku svého dítěte. Byla promodralá a netečná, chlapeček ze sebe nevydal ani hlásku. Doktor dělal, co mohl, aby ho oživil. Reja byla dosud ochromená zimou, a kdyby mohla mluvit, zeptala by se ho, proč to dělá. Jenže ze sebe nedokázala dostat kloudné slovo, a tak jen naříkala a naříkala, rozrušená z pohledu na modrou tvář dítěte.
Netušila, kdy ji doktor svlékl, ani ji nenapadlo pozastavit se nad tím, že je to poprvé, co ji nějaký muž zbavil oblečení a nechtěl na ní ukojit svůj chtíč. Byla jako hadrová panenka, nechala ho, aby ji prohlížel a prohmatával, a cukla sebou jen ve chvíli, kdy se lékař dotkl jejích obrovských, horkých prsů, bolestivě ztvrdlých nahromaděným mlékem. Potom se nechala navléct do teplejšího, čistšího oblečení a ani se neptala, komu patří.
Když ji doktor odvedl zpátky na ulici, pomyslela si, že už jí aspoň nebude taková zima, až ji posadí zpátky na lavičku, a překvapilo ji, když lavičku minuli, přešli náměstí a zabočili na cestu, která je dovedla ke dveřím nejhonosnějšího domu v okolí.
Uvnitř byla tma, stejně jako v jejím nitru. Reja nikdy neviděla lidi tak bílé jako ty, kteří ji v tom domě přijali. Usadili ji v kuchyni, kde jen klopila zrak. Nechtěla vidět jejich tváře, jejich pohledy. Chtěla být sama, zpátky ve své chatrči, i kdyby tam měla umrznout, chtěla být sama se svým smutkem, protože smutek ostatních nedokázala snést.
Dolehl k ní pláč novorozeněte, nejprve ho pocítila v bradavkách kojící matky, teprve potom ho uslyšela. Takto reagovalo její tělo vždy, když její dítě plakalo hlady, i když nebyla dost blízko na to, aby ho slyšela. Ale její miminko přece zmodralo, nebo ne? Nebo ho snad ten felčar zachránil?
V prsou ji bodalo čím dál tím palčivěji. Potřebovala úlevu. Potřebovala dítě.
„Schází mi dítě,“ pronesla potichoučku, ale zdálo se, že nikdo z lidí, kteří s ní byli v kuchyni, ji neslyšel. Odvážila se tedy promluvit hlasitěji: „Schází mi dítě.“
„Co to říká?“
„Že jí schází dítě.“
„Kam schází?“
„Chce říct, že jí chybí.“ Doktor donesl jakýsi balíček a podal jí ho. „Je zesláblý. Možná nebude správně sát.“
„Je to moje dítě?“
„Ne, ale potřebuje vás.“ Potřebovali se navzájem.
Reja rozevřela halenu, nabídla dítěti prs a dítě přestalo plakat. Ňadra se jí pomalu vyprazdňovala a Reja si
s nastalou úlevou novorozeně prohlédla. Nebyl to její syn; to poznala ihned, protože zvuky, které vydával při pláči, při sání a při dýchání, byly jiné. Taky jinak voněl. Ale Reja se s ním spokojila. Zatoužila sklonit k miminku hlavu a zhluboka vdechnout pach v prohlubni jeho krčku, ale bála se, že by jí to možná nedovolili, protože to, co ji odlišovalo od tohoto cizího dítěte, byla barva. Její syn byl nejprve tmavý a potom temně modrý, kdežto tenhle chlapec pozvolna přecházel z jasně červené do bílé.
Všichni na ni mlčky hleděli. V kuchyni byl slyšet jediný zvuk, sání a polykání hladového miminka.
Alberto Morales při bdění u své trpící manželky usnul. Po těch dnech ženina sténání a pláče novorozeného syna si zvykl, že dokud dělají hluk, jsou naživu. To náhlé ohlušující ticho ho tudíž probudilo: jeho žena nenaříkala, dítě neštkalo. Neodvážil se na manželku ani sáhnout, vyděšeně se rozběhl hledat dítě.
V kuchyni našel služebnictvo a doktora Doriu shromážděné kolem čehosi, co považoval za mrtvolku svého syna. Jakmile si ho všimli, rozestoupili se, aby se mohl podívat.
Spatřil dítě, jak saje z toho nejtmavšího prsu, jaký kdy v životě viděl.
„Našli jsme vašemu synovi kojnou.“
„Je dost černá.“
„Ale mléko má bílé, tak jak má být.“
„Ano? Bude syn v pořádku?“
„Bude. Měl jenom hlad. Jen se na něj podívejte.“
„Pane doktore, když jsem se probudil, moje žena byla úplně potichu,“ špitl Morales.
A to byl konec paní Moralesové.
Reja se od truchlení, bdění u mrtvé, pohřbu a pláče držela dál. Pro ni to bylo, jako by ta paní nikdy ani neexistovala, a občas, v těch chvílích, kdy jí chlapec dopřál trochu času, kdy sama sobě dovolila naslouchat tichému volání hor, začínala věřit, že toto dítě, které nevzešlo z jejího těla, vyklíčilo ze země, stejně jako ona, a nemělo jiných vzpomínek než na hory.
Zmocnilo se jí něco ještě silnějšího než mateřský instinkt a během následujících let pro Reju existovala na světě jediná věc: dítě. Představovala si, že ho udržuje naživu pro zemi, když jí bylo mateřství odepřeno, a tak ji nikdy ani nenapadlo přestat mu nabízet prs, ani když mu vyrostl první zoubek, ani když už měl zuby všechny. Prostě mu jen řekla, nekousej, chlapče. Její mléko bylo krmí, útěchou i ukolébavkou. Plakalo-li dítě: k prsu. Bylo-li nahněvané, hlučné, tesknivé, smutné, otrávené, usmrkané nebo nemohlo-li spát: k prsu.
Šest let si Guillermo Morales užíval prsů své chůvy Reji.
Nikdo nedokázal zapudit myšlenku na to, jak to nebohé novorozeně málem zemřelo hlady, takže se nikdo neodvažoval mu cokoli odepřít. Jednoho dne ale nešťastného vdovce přijely do města navštívit tety Benítezovy. Pohled na dítě takřka školního věku přisáté k černému prsu služky je vrcholně pobouřil a důrazně po panu Moralesovi žádaly, aby toho spratka už od prsu nechal odstavit.
„I kdyby měl pojít hladem, chlape,“ pronesla jedna.
„Je to skandál, Alberto, takhle se chová jen spodina,“ dodala druhá.
Na konci své návštěvy staré panny zmatenému otci nabídly, že si Guillerma vezmou na nějaký čas k sobě do Monterrey, protože usoudily, že jinak chlapec nepochopí, co se
po něm chce, a nenaučí se spát sám. Nikdy to totiž nedělal jinde než u prsů své chůvy Reji.
Reju zanechali s prázdnou náručí a s tak překypujícími prsy, že kudy chodila, tudy za sebou nechávala stezičku odkapávajícího mléka.
„Co si s tebou počneme, Rejo?“ stýskaly si ostatní služky, které už měly po krk toho, že po ní musejí uklízet.
Reja nevěděla, jak odpovědět. Věděla jen, že jí schází dítě.
„Ach, Rejo, pokud to má takhle pokračovat, radši tím mlékem nebudeme tak zbůhdarma mrhat.“
A tak jí začali nosit neduživé a osiřelé děti, aby je kojila, a skleněné lahvičky, aby je naplnila, protože čím víc kojila, tím víc mléka se jí tvořilo. Potom se ovdovělý Morales podruhé oženil, s Maríou, mladší sestrou své nebožky ženy, a společnými silami dali chůvě dalších dvaadvacet dětí k nakrmení.
V následujících letech nešlo Reju zahlédnout bez kojence u prsu, ačkoli s největší náklonností vzpomínala na Guillerma Moralese, první dítě, kterému byla kojnou a které ji zachránilo před neskonalou samotou a nasměrovalo na cestu, díky níž našla na dlouhé roky uspokojení a smysl života.
Guillermo se samozřejmě vrátil, dospěl v muže a založil vlastní rodinu. Po smrti svého otce — který zemřel stářím, ne jako oběť nemoci či násilí — zdědil statek a spolu s ním i chůvu Reju a ta odkojila i jeho děti, postupně, jak se rodily.
Bylo to zvláštní: děti se kojily ze stejného prsu jako předtím jejich otec. Jenže když navrhl, že najdou jinou kojnou, aby si Reja mohla odpočinout, jeho žena to rázně odmítla; copak by našli lepší mléko než od chůvy Reji? Ne, nenašli. A tak Guillermo ustoupil, ale ze všech sil se snažil na celou
záležitost nemyslet a předstíral, že si na svoje léta u Rejina prsu nepamatuje.
Guillermo, znavený neutuchajícím ruchem města, se poněkud výstředně rozhodl, že velký dům rodiny Moralesových na náměstí opustí a přestěhuje se na statek La Amistad, nacházející se asi kilometr od hlavního náměstí a obytných čtvrtí města. Tam potom zestárla jak Reja, tak on sám a nakonec po krátké nemoci zemřel. A po něm zdědil statek Francisco, jediný syn, který přečkal epidemii úplavice i žluté zimnice a dožil se dospělosti, a spolu se statkem zdědil i starou chůvu Reju a její houpací křeslo.
Dcery Francisca Moralese a jeho ženy Beatriz už Reja nekojila. Čas ji vysušil; stará chůva už si nepamatovala, kolik dětí v okolí bylo naživu díky její hojnosti, nepamatovala si, kdy jí ze zmáčknutého prsu vytryskla poslední bílá kapka ani pocit, jak se jí prsy plnily ještě dřív, než vůbec zaslechla pláč hladového děťátka.
Ale toto ráno roku 1910 mělo být jiné. Obyvatelé statku se probouzeli, tak jako každý den, připravení pustit se do díla. Pola otevřela oči, ale k posteli své spolubydlící se neotočila. Sdílely spolu světnici už několik desetiletí, takže Pola věděla, že starší chůva přichází a odchází tiše, bez povšimnutí. Tak to zkrátka chodilo. Zvenku už se linuly zvuky probouzejícího se statku, nádeníci si vyzvedávali nářadí, aby se mohli vydat na pole s cukrovou třtinou, služebnictvo v domě zahánělo spánek. Bylo potřeba se umýt a obléknout, potom si v kuchyni vypít kávu a vyrazit do městečka nakoupit v pekařství na náměstí čerstvě upečený chléb. Pola dopila kávu s mlékem a vzala peníze, které jí paní Beatriz vždycky nechala v plechové krabičce v kuchyni.
Den sliboval slunečné počasí, ale Pola si přesto vzala pléd, protože v tuto hodinu, v tuto roční dobu ještě ve vzduchu zůstával chlad uplynulé noci. Vydala se tou nejkratší cestou do městečka, jako to dělala každý den.
„Už jdete, paní Polo?“ zeptal se jí zahradník Martín, jako to také dělal každý den.
„Ano, Martíne. Nechci meškat.“
Pole se tato rutina zamlouvala. Ráda chodila každé ráno pro chléb, protože se tak hned začerstva dozvěděla o všech novinkách a mohla se zdálky podívat na chlapce, teď již zestárlého, který se jí zamlada tolik líbil. Ráda kráčela v rytmu vrzání Rejina houpacího křesla po cestě lemované vzrostlými stromy, která spojovala statek s centrem městečka.
Dokud Reja ještě mluvila, vyprávěla jí, že ty stromy tu zasadil ovdovělý Alberto Morales, když ještě nebyly víc než tenké proutky.
Po návratu Pola jako obvykle zanese staré chůvě snídani.
Pola se zničehonic zarazila a snažila se upamatovat. Co ta Reja…? Pola jako každý den prošla kolem černého houpacího křesla. Už dávno se nepokoušela zapříst s Rejou rozhovor, ale utěšovalo ji, že stejně jako ty staré stromy i chůva setrvávala na svém místě a možná tam zůstane navždycky.
Ale dnes? Viděla ji, když procházela kolem? Otočila se.
„Zapomněla jste něco, paní Polo?“
„Viděl jste dnes chůvu Reju, Martíne?“
„No jistě, sedí v houpacím křesle.“
„Určitě?“
„A kde jinde by byla?“ podivil se Martín a spěchal za Polou.
Když dorazili k přístřešku, zjistili, že ačkoli se křeslo pohupuje, chůva Reja v něm nesedí. Znepokojeně se vrátili do komůrky, kterou obě chůvy obývaly.
Ani tam ji nenašli.
„Martíne, doběhni se zeptat nádeníků, jestli Reju neviděli. Dívej se po ní i cestou. Já to jdu říct paní Beatriz.“
Beatriz obvykle tak časně nevstávala. Spala s jistotou, že o všechno, co je potřeba pro zahájení dne, je postaráno: čerstvý chléb a káva na stole, zahrady zavlažené, vyprané prádlo vyžehlené. Ráda hned zrána naslouchala manželově očistě, zdálky a zasněně, teprve potom se plně probudila a ještě v peřinách se v klidu pomodlila růženec.
Jenže ten den neproběhla v domě Moralesových Cortésových ani očista, ani modlení a klid byste tu hledali marně.
Já jsem se narodil právě v téhle hroudě opracovaného kamení, malty a omítky, už dávno, není důležité, kdy přesně. Důležitější je, že první, s čím jsem přišel do styku poté, co jsem opustil matčino lůno, bylo čisté povlečení její postele, protože jsem měl to štěstí narodit se v úterý, a ne v pondělí. V rodině mé matky, Beatriz Cortésové Moralesové, se povlečení odjakživa převlékalo v úterý, tak jak to dělají všichni slušní lidé. Tohle úterý vonělo povlečení po levanduli a soli. Jak to, že si to pamatuju? Ne, nepamatuju, ale umím si to představit. Za všechny ty roky, co jsem s maminkou strávil, jsem nikdy nezažil, že by měnila své zvyky, způsob, jakým dělala všechny věci: vždy přesně tak, jak káže Bůh. A Bůh kázal, že povlečení se převléká v úterý a pere se o den dříve, při sušení na sluníčku se kropí levandulovou vodou a nakonec se vyžehlí.
Tak to chodilo každičké úterý jejího života, s jedinou bolestnou výjimkou, která měla teprve přijít.
Mohlo to být i ten den, kdy jsem se narodil, ale nebylo. Tohle úterý bylo jako kterékoli jiné, takže vím, jak toho večera vonělo maminčino povlečení a jaký pocit byl se ho dotknout.
Sice si to nepamatuju, ale v den, kdy jsem se narodil, to v domě bylo cítit přesně tak jako vždycky. Pórovité kamenné
cihly nasákly jako houba vůněmi tří generací pracovitých mužů a žen, které puntičkářsky uklízely a nešetřily přitom octem ani mýdlem; vůněmi rodinných receptů a vyvařovaného prádla. Ve vzduchu se vždy vznášela vůně dulce de leche, mléčného karamelu s oříšky, který připravovala moje babička, a také vůně jejích zavařenin a marmelád, vůně tymiánu a merlíku, které rostly v kořenáčích na zahradě, a nejnověji vůně pomerančů, pomerančovníkových květů a medu.
Duše domu v sobě uchovávala i smích a dětské hry, napomínání a práskání dveřmi, přítomné i minulé. V mozaice dlažby byla uvolněná dlaždice, na kterou dupal bosou nohou můj dědeček a jeho dvaadvacet sourozenců, po nich v dětství můj otec a potom jako dítě i já; dlaždice, která jako žalobníček vyzradila všechny noční lumpárny, protože její nevyhnutelné klapnutí matku té které současné generace vždycky upozornilo, že její ratolesti kují nějaké pikle. V trámech domu to bezdůvodně vrzalo, dveře skřípěly, okenice rytmicky tloukly do zdí, i když nefoukalo. Venku bzučely včely a cikády nás každé letní odpoledne těsně před soumrakem obklopovaly svým šíleným, neutuchajícím zpěvem, zatímco já si užíval poslední dobrodružství končícího dne. V zapadajícím slunci nejdřív spustila svou píseň jedna cikáda, pak se k ní přidávaly další, až se nakonec zničehonic rozhodly všechny naráz umlknout, jako by je vyděsila padající tma.
Narodil jsem se v živoucím domě. Pokud jste v něm někdy během zimy ucítili vůni pomerančovníků nebo jste uprostřed noci zaslechli přízračné chichotání, nikdo se příliš neděsil. Byla to součást jeho podstaty. V tomhle domě
nejsou žádná strašidla, říkával mi tatínek. To, co slyšíš, jsou jen ozvěny, které si dům uchoval, aby nám mohl připomenout, kolik lidí už v jeho zdech žilo. A já tomu rozuměl. Představoval jsem si, kolik hluku museli natropit dědeček a jeho dvaadvacet sourozenců, a připadalo mi logické, že i o tolik let později slyším v některých koutech domu ozvuky jejich smíchu.
Stejně tak se domnívám, že i já za svůj život otiskl v tom hle domě své ozvěny. Ne nadarmo mě maminka okřikovala, tak už ticho, kluku, vždyť jsi jak ty cikády. A tenhle dům zanechal svůj otisk ve mně, dosud jej v sobě nosím. Jsem si jistý, že v buňkách svého těla nosím nejen maminku a tatínka, ale i levanduli, pomerančovníky, mamin čino povlečení, babiččiny rozvážné kroky, pražené oříšky, klapání zrádné uvolněné dlaždice, téměř zkaramelizovaný cukr, mléčný karamel, šílené cikády, vůni starého dřeva a hliněné dlažby. Tvoří mě také pomeranče, nezralé, sladké i nahnilé, med z květů pomerančovníku a mateří kašička. Tvoří mě všechno, co se v té době dotklo mých smyslů a té části mozku, kde se uchovávají vzpomínky.
Kdyby bylo v mých silách dojít tam sám a znovu se na dům podívat, znovu ho všemi smysly cítit, udělal bych to.
Jenže jsem starý, a proto potřebuju vás, mladíku. Teď už za mě rozhodují mé děti — ty, jež mi zbyly —, a dokonce i má vnoučata. Už řadu let mi nedovolily sednout za volant ani vyplnit šek. Mluví na mě, jako bych je neslyšel nebo jim nerozuměl. Popravdě, a tady to klidně přiznám, je slyším, ale neposlouchám. Jistě, nezdráhám se připustit, že oči mi už neslouží tak jako dřív, ruce se mi třesou, nohy
se brzy unaví, a když mě navštíví vnoučata a pravnoučata, rychle mi dochází trpělivost, ale ačkoli jsem starý, ještě nejsem nemohoucí. Vím, jaká je doba a jaké nehorázné částky je potřeba za všechno platit; nemusí se mi to líbit, ale nebudu to svévolně ignorovat.
Vím naprosto přesně, jakou cenu zaplatím za tenhle výlet. Jsem sice starý, ale netrpím samomluvou ani nevídám věci, které neexistují. Zatím ještě ne. Umím rozlišit mezi vzpomínkou a skutečností, i když vzpomínky mě začínají lákat mnohem víc než realita. V duchu si procházím, kdo co řekl, kdo si koho vzal za muže nebo za ženu, co se stalo předtím a co potom. Znovu prožívám ten sladký pocit, když schovaný ve vysokých větvích ořešáku natáhnu ruku, utrhnu si ořech a rozlousknu ho tím nejlepším louskáčkem, jaký jsem kdy měl: vlastními zuby. Slyším a cítím věci, které jsou mou součástí dnes jako včera, které vyvěrají z mého nitra. Někdo si vedle mě loupe pomeranč, a jakmile mi k nosu dolehne jeho vůně, rázem se octnu v maminčině kuchyni nebo v tatínkově sadu. Lahve průmyslově vyráběného dulce de leche mi připomínají neúnavné ruce mé babičky, která dokázala nad ohněm celé hodiny míchat mléko s cukrem, aby zkarame lizovalo bez připálení.
Bzukot včel a cikád, který ve městě skoro neslýcháme, mě nutí vydat se na cestu do dětství, i když už nemůžu běžet. Dosud čichem hledám jakékoli stopy po levanduli a zachytávám její vůni, i když vím, že není skutečná. Když v noci zavřu oči, slyším klapnutí uvolněné dlaždice, vrzání trámů a bouchání okenic, i když v mém městském domě žádné uvolněné dlaždice ani trámy nebo okenice nejsou.
Mám pocit, že jsem zas ve svém domě, v domě svého dětství, ze kterého jsem příliš brzy odešel. Cítím, že tu nejsem sám, a to mě těší.
Tak pojeďme, mladíku, musím toho hodně vidět a hodně vyprávět, včetně věcí, které se staly, když jsem ještě nebyl na tomhle světě.