prolog
Květen 2023
V PŘEDNÍ ŘADĚ sedí vedle sebe na dřevěných židlích s vypletenými sedáky tři sourozenci. Všichni jsou v černém, v rukou drží bílou růži, uzavřeni mezi žlutými stěnami kaple, odkud není kam utéct. Zvony ve věži ohlašují začátek pohřbu, zatímco sourozenci s kamennými tvářemi zírají na světlou březovou rakev. Možná myslí na dopis, který má jeden z nich v kapse, možná jsou tak přeplněni emocemi, že se museli uzavřít do sebe, aby následující hodinu přežili, aby se ovládali a nezačali na sebe křičet. Když žena v černých bavlněných šatech vedoucí obřad pronese něco obzvlášť pěkného a trefného, zaplní se prázdnota občasnými vzlyky ostatních smutečních hostů. Potom následují vzpomínkové proslovy a hudební vsuvky, které jsou proložené tíživým tichem. Zazní rozladěná kytara a nejistý zpěv jediného hudebního přání rodiny. „Somewhere Over the Rainbow“. Je slyšet kašlání, někdo se vysmrká, látky šustí a nepohodlné slavnostní boty při změně polohy šoupou o lesklou podlahu. V levém rohu u kostelních dveří, které kdysi bývaly v krásné barvě holubí modři, ale nyní jsou přemalované na černo, spustí varhaník Bachovo „Air “ a ceremoniářka vlídně pokyne sourozeneckému triu. Tak prosím, je čas. Jeden z nich se rychle zvedne, přistoupí k rakvi a položí ruku na tvrdé dřevo. Políbí mosaznou
7