Filmovka
Jan Bergl
Letní filmová škola se za dobu své existence stala fenoménem nejen pro filmové kluby, pro jejichž vedou cí a členy byla původně založena, ale také pro tisíce a tisíce dalších filmo‑ milců. Od samého počátku k sobě přitahovala lidi, kteří ji připravo vali velmi pečlivě, svědomitě a s lás kou k filmu a kultuře obecně, stejně jako chytré, vnímavé a otevřené pu blikum. A mám radost, že tento stav přetrvává i v současnosti a že naše milovaná Filmovka je akcí, na kte‑ rou se všichni celý rok těšíme a od kud se nám těžce odjíždí.
Proto bych chtěla poděkovat všem, kteří se na její organizaci kdy podí leli. Bylo vás mnoho a není v mých silách ani paměti všem jmenovitě po‑ děkovat. Vězte však, že bez každé‑ ho jednoho z vás by Filmovka nebyla Filmovkou.
Komu bych ale jmenovitě poděkovat chtěla, jsou moji kolegové, se kterými Filmovku připravuji celá dlouhá léta a z nichž se pro mne stal skutečně vy‑ laděný tým snů a další rodina. A tak z celého srdce děkuji za profesionální a kreativní spolupráci při sestavová ní filmového, odborného i doprovod ného programu Ivě Hejlíčkové a Janu Jílkovi (a celému jejich dramaturgic kému týmu), Michalu Surmovi za to, že Filmovka skutečně funguje jako hodinky, Silvii Suchnové za neutu chající energii a laskavost, s jakou řídí obrovský marketingový tým, Lence Horákové za vášeň, s jakou
o Filmovce všechny informuje, Da‑ vidu Huspeninovi za kreativitu a no vátorské nápady, které mě moc obohacují, Michalu Hlaváčovi za ra dost a lehkost, kterou do našeho týmu přinesl, Daniele Vlčkové za heroické výkony a profesionalitu při sestavo‑ vání a ukočírování celého rozpočtu, Ludmile Rubalové za trpělivou sílu a Anně Stránské za nekonečnou tvo řivou energii. K pilířům Filmovky patří také celá léta Jana Novoryto vá, Michaela Šnajdarová, Patrik Ma lečík a Zuzana Némethová, kteří jsou rovněž důležitými dílky našeho vel‑ kého filmovkového orloje.
Chtěla bych také poděkovat všem ko legům z Rady AČFK a ze všech fil mových klubů, mecenášům a všem skvělým návštěvníkům, kteří Fil movku milují stejně jako my. Mé poděkování patří také všem fi‑ nančním partnerům: Ministerstvu kultury ČR, Státnímu fondu audio vize, Zlínskému kraji a zvlášť městu Uherské Hradiště – jeho obyvatelům
a starostovi Stanislavu Blahovi –za opravdu nadstandardní, vstřícný a přátelský přístup, díky kterému se zde cítíme jako doma.
A v neposlední řadě bych chtěla po děkovat Janu Berglovi za jeho ob rovskou práci, nasazení a čas, který věnoval vzniku této knihy.
Ze srdce děkuji všem a Filmovce pře‑ ji dalších alespoň 50 let s tak skvělý‑ mi lidmi kolem ní.
Radana Korená ředitelka AČFK a LFŠ
9 Prolog 13–281 Obrazy 1–9
284 Laureáti Výroční ceny AČFK
285 Seznam pramenů
287 Seznam citovaných audiovizuálních děl
289 Festivalové plakáty
13 1 Seminář filmových klubů 25 Milica Pechánková –Byli jsme jako rodina
35 2 Letní filmová škola 67 Jan Bernard –Konflikty byly, ale dalo se vyjednávat
79 3 Vstříc svobodě 91 Michael Málek –Člověk si tam připadal jako na obřím mejdanu
101 4 Na rozcestí 113 Jan Lukeš –Možná to byla šťastná chvíle našich životů
123 5 Letní filmová škola hledá tvář 145 Jiří Králík –Filmovka potřebovala okysličit
157 6 Letní filmová škola „za Králíka” 173 David Čeněk –Na Filmovce měla dramaturgie punc kreativity
183 7 Letní filmová škola opět hledá tvář 197 Petr Korč –Nebyli jsme partou, která přišla přebrat LFŠ 205 Pavel Bednařík –Položili jsme nové základy Filmovky
211 8 Letní filmová škola v digitálním věku 229 Jan Jílek –Publikum je jednou z největších hodnot LFŠ 237 Iva Hejlíčková –Při výběru filmů usilujeme o pestrost
245 9 Vstříc další padesátce 261
Michal Surma –Každá kulturní akce musí řešit obchodní záležitosti 271 Radana Korená –Na Filmovce se potkávají všechny generace
Seznam použitých zkratek
AČFK Asociace českých filmových klubů
ASFK Asociace slovenských filmových klubů
ČSFFK Československá federace filmových klubů
ČSFÚ Československý filmový ústav
FAMU Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze
FIAF Mezinárodní federace filmových archivů
KSSS Komunistická strana Sovětského svazu
LFŠ Letní filmová škola
NFA Národní filmový archiv
Rada ČSFK Rada československých filmových klubů
ROH Revoluční odborové hnutí
ÚPF Ústřední půjčovna filmů
VGIK Gerasimovova všeruská státní univerzita kinematografie
VŘSR Velká říjnová socialistická revoluce
ZFŠ Zimní filmová škola
Mezi 26. červencem a 2. srpnem 1975 se konal první ročník Letní filmové školy. Lektoři z filmových klubů, zaměstnanci Českoslo venského filmového ústavu (ČSFÚ) a další profesionálové z oblas ti kinematografie se potkali v jihočeském Písku, aby během osmi dní zhlédli více než čtyřicet filmů (krátkých i dlouhých, hraných, dokumentárních i kreslených, z různé doby a odlišných koutů svě‑ ta), vyslechli si pět přednášek a zúčastnili se společných debat. Byť akce časem prošla mnohými obměnami, stala se stabilní součástí léta a roku 2024 oslavila své padesáté výročí. Alespoň tedy ofici álně – podle zachovaného způsobu datace. Ve skutečnosti její ko řeny sahají hlouběji do historie, do poloviny 60. let. V srpnu 1964 uspořádal Stanislav Zvoníček, někdejší ředitel ČSFÚ a předseda sotva vzniklé Československé federace filmových klu‑ bů, první Seminář filmových klubů v Čimelicích nedaleko Pís ku. Koncepce Semináře byla totožná jako v případě Letní filmové školy. Obě akce měly vytvářet platformu pro setkávání klubistů, seznamovat účastníky s novinkami i klasikami světové kinema tografie a přibližovat jim jejich kontext prostřednictvím odbor ných úvodů či přednášek. Vzhledem k tomu, že Semináře i Školy vznikly jako oficiální akce za dob komunistické totality, nelze po‑ minout ani jejich ideologický rozměr. Avšak zatímco liberálnější 60. léta přála Zvoníčkovu tolerantnímu přístupu, proměna Se mináře v LFŠ byla spojena s normalizačním utahováním šroubů. V roce 1992 se pořadatelé pokusili distancovat od komunistické ho, indoktrinačního názvu přejmenováním akce na Letní seminář filmových klubů. Změna se ale neujala a příštího léta opět pro‑ běhla Letní filmová škola, která už byla pro mnohé také synony‑ mem příjemných (polooficiálních i neoficiálních) zážitků z 80. let. V roce 1993 navíc došlo k nejdůležitější koncepční změně v celých dějinách akce: LFŠ se zpřístupnila široké veřejnosti. S Jiřím Krá líkem v čele naplnila během následujících let své jméno novým vý znamem a stala se akcí vyhledávanou tisícovkami mladých lidí. Na jeho úsilí navázaly po roce 2007 nové organizační týmy, kte‑ ré LFŠ provedly turbulentním přelomem první a druhé dekády 21. století a pod vedením Radany Korené ji posouvají dál. Hra s názvy a počtem ročníků je pouhou pěnou na hladině oceá nu událostí, které klubistická setkání – ať už v podobě Seminářů nebo Škol – formovaly napříč uplynulými šesti dekádami. Jejich historie vydala na knihu, kterou právě držíte v rukách. Zatímco faktograficky koncipované kapitoly zasazují akci do soudobého společenského a institucionálního kontextu, volněji laděné rozho‑ vory ji přibližují z osobního hlediska pamětníků. Syntézou obou zdrojů pak před očima vyvstává členitý obraz dějin jednoho z nej větších tuzemských filmových festivalů.
Obraz první
Jak vzniklo klubové hnutí v Československu?
Které instituce jej zaštiťovaly? Kdy se konal první Seminář filmových klubů a proč byl založen?
Které osobnosti jsou
s počátky domácího klubového hnutí
neodmyslitelně spjaty?
Jaká atmosféra panovala
v Písku, který se na dlouhou dobu stal synonymem Semináře?
• Seminář filmových klubů
Eva Olivová a Myrtil Frída. Soukromý archiv Martina Olivy
Ať už hovoříme o Semináři filmových klubů nebo Letní filmové škole, nelze si odmyslet klubové hnutí, které vždy stálo v jejich pozadí. V československém prostředí se začalo formovat koncem 50. let 20. století – tedy relativně pozdě ve srovnání s celosvětovým děním. První filmové kluby začaly vznikat o bezmála čtyři dekády dříve. Jejich zrod je spojen s přelomem 10. a 20. let, kdy francouzský esejista a filmař Louis Delluc založil týdeník Le Journal du ciné‑club a začal přemýšlet o kinech, která by tvořila alternativu k běžné distribuci, svazované komerčními zájmy a cenzurou (která tou dobou běžně existovala i v demokratických státech). Publikum by zde navíc mohlo poznat tvůrce a diskutovat s nimi o zhlédnutých filmech. Dellukova idea se stala skutečností v roce 1921, kdy filmový kritik Ricciotto Canudo založil Klub přátel sedmého umění (Club des Amis du Septième Art) v Paříži. Koncept filmového klubu se v následujících dvou dekádách začal pod různými názvy šířit po celém světě. Prudký rozmach klubového hnutí nastal s koncem druhé světové války, kdy poptávka po instituci filmového klubu začala sílit také v Československu. Stát, který měl monopol na kinematografii garantován Benešovými dekrety již od roku 1945, dal proto pokyn Československému filmovému ústavu (ČSFÚ), aby zřízení klubů začal chystat. Veškeré přípravy zastavil komunistický státní převrat roku 1948 a následná reorganizace filmového průmyslu, během níž byl ČSFÚ zrušen. K moci nastoupivší komunisté si dobře uvědomovali význam kultury a filmu, který Lenin kdysi prohlásil za nejdůležitější umění. V jejich zájmu bylo, aby propagoval marxisticko-leninskou doktrínu, potažmo vládnoucí stranu. Idea exkluzivní organizace filmových klubů odporovala proklamovanému rovnostářství. Snaha o sešněrování kultury ideologickým korzetem se míjela účinkem. Lidé o ni přestávali mít zájem. Vedení státu se proto rozhodlo přistoupit k částečné decentralizaci systému a větší rozhodovací moc přeneslo na místní úroveň. Od roku 1956 tak začaly filmové
kluby spontánně vznikat pod záštitou některých kulturních organizací, jako byla například Společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, lidově přezdívaná jako „Společnost s dlouhým jménem“ (dále Společnost), která školila lektory v nejrůznějších oblastech činnosti. Stejnou rychlostí však kluby také zanikaly, neboť pro ně zatím neexistovalo vhodné systémové zázemí. Změna nastala až začátkem 60. let. Roku 1963, po takřka dvouletém přípravném období, vznikl Klub přátel filmového umění, o rok později přejmenovaný na Československou federaci filmových klubů (ČSFFK). Jejím zřizovatelem byla opět Společnost, přejmenovaná v roce 1965 na Socialistickou akademii.
„S našimi filmovými kluby to bylo donedávna jako s Tureckem na počátku čtyřicátých let, kdy se každou chvíli docela zaručeně tvrdilo, že právě vstoupilo do války. Za poslední tři roky se totiž kluby tolikrát naslibovaly jako hotová věc, že se ani nechtělo věřit, že někdy vstoupí do života. Teď jsou tady ve velmi skromné formě na světě – a hlavní starosti teprve začínají,“1 napsal v roce 1964 první předseda celostátního výboru ČSFFK František Goldscheider. Tou dobou už po republice putovaly první tři cykly zakoupené pro filmové kluby. Jeden představoval deset nejlepších filmů světa podle bruselské ankety, druhý historii československého filmu do roku 1945, třetí slavné tvůrce světové veselohry. Součástí klubové projekce měl být lektorský úvod, pročež bylo třeba zástupce filmových klubů s programem nejprve seznámit, a také je náležitě instruovat. Ředitel Československého filmového ústavu Stanislav Zvoníček, který roku 1964 vystřídal Goldscheidera ve funkci předsedy ČSFFK, proto zorganizoval první Seminář filmových klubů v Čimelicích.
1
František Goldscheider, Variace na staré téma (místo úvodníku). Kinoklub 1, 1964, č. 1, s. 3.
