NEBOJÁCNÉ TLAPKY
Kateřina Svozilová
V rozlehlé savaně uprostřed Afriky žily dvě malé lvice, sestry, které snad nemohly být odlišnější.
Mladší Leila měla jemnou srst, jež hrála všemi barvami. V záři slunce se díky ní leskla jako kočičí zlato, ale v noci se zdála temnější než odpolední stín. Její malá kulatá ouška, která se zvědavě otáčela po každém zvuku, měla konce černě zbarvené, a stejně zakončený byl i její ocásek. A rošťácké skvrny na hlavě jako by přesně odrážely její dobrodružnou a hravou povahu.
Luna měla naopak srst sněhově
bílou, která zářila do širokého okolí.
Odmalička žila s nepříjemným pocitem, že je jiná než ostatní.
„Jsi výjimečná,“ říkávala jí maminka.
Ona si tak ale nepřipadala. Nevypadala jako ostatní lvíčata. Oproti své sestře byla klidná a rozvážná. A neměla ani pověstnou lví odvahu.
Bála se neznámých zvířat. Bála se cizích míst. Bála se věcí, které neznala a nezažila.
Vždyť by se mohla ztratit nebo zranit!
Nejvíc ji ale děsilo, že by selhala nebo byla ostatním pro smích.