9788027153497

Děkujeme společnostem, které v této publikaci inzerují nebo její vydání jiným způsobem podpořily (v abecedním pořadí):

Amgen s.r.o.

AstraZeneca Czech Republic s.r.o.

B. Braun Medical s.r.o.

Baxter CZECH spol. s r.o.

Becton Dickinson Czechia, s.r.o.

Electric Medical Service s. r. o.

HELAGO-CZ, s.r.o.

Ipsen Pharma s.r.o.

Medisyner s.r.o.

Merck Sharp & Dohme s.r.o.

PROMEDICA PRAHA GROUP, a.s.

Sabrix s.r.o.

3M HC EMEA EXPORT LIMITED – Solventum

Stargen EU s.r.o.

Teleflex Medical s.r.o.

VYGON Czech Republic s.r.o.

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU a použití této knihy k trénování AI jsou bez souhlasu nositele práv zakázány

prof. MUDr. Jiří Charvát, CSc.; MUDr. Vendelín Chovanec, Ph.D.;

MUDr. Viktor Maňásek, Ph.D.; MUDr. Jaroslav Čutora; Mgr. Kateřina Lisová a kolektiv

CÉVNÍ VSTUPY

Editoři:

prof. MUDr. Jiří Charvát, CSc.

Centrum cévních vstupů Fakultní nemocnice v Motole, Praha

MUDr. Vendelín Chovanec, Ph.D.

Kanylační středisko a Angiointervenční oddělení Radiologické kliniky Lékařské fakulty v Hradci Králové Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Hradec Králové

MUDr. Viktor Maňásek, Ph.D.

Komplexní onkologické centrum a Kanylační centrum Nemocnice Agel Nový Jičín, a.s.

MUDr. Jaroslav Čutora

II. Klinika pediatrickej anestéziológie a intenzívnej medicíny Slovenskej zdravotníckej univerzity, Detská fakultná nemocnica s poliklinikou Banská Bystrica

Mgr. Kateřina Lisová

Centrum cévních vstupů Fakultní nemocnice v Motole, Praha

Kolektiv autorů:

doc. MUDr. David Astapenko, Ph.D., MBA

MUDr. Vanda Bínová

MUDr. Tomáš Brožek, Ph.D.

Bc. Iveta Constantine, MSc.

MUDr. Jaroslav Čutora

Mgr. Martina Douglas

doc. MUDr. Jitka Fricová, Ph.D.

Mgr. Růžena Houžvičková Zvelebilová

MUDr. Štěpán Hrabovský, Ph.D.

prof. MUDr. Jiří Charvát, CSc.

MUDr. Vendelín Chovanec, Ph.D.

MUDr. Jan Kaván, Ph.D.

MUDr. Jakub Kletečka, Ph.D.

MUDr. Oliver Kuchař, Ph.D.

MUDr. Maroš Kunderlík

Mgr. Kateřina Lisová

MUDr. Jan Máchal

MUDr. Viktor Maňásek, Ph.D.

Mgr. Tereza Matějčková

prof. MUDr. Pavel Michálek, Ph.D., D.E.S.A., M.Sc., FEAMS, MBA

MUDr. Dana Mokrá

doc. MUDr. Barbora Nedomová, PhD.

MUDr. Pavlína Nosková, Ph.D.

Bc. Kateřina Pavelková

MUDr. Martin Polák

MUDr. Adéla Prchlíková

MUDr. Martin Rázus

PharmDr. Petra Rozsívalová

doc. MUDr. MgA. Kateřina Rusinová, Ph.D.

MUDr. Ladislav Sopko, MPH, PhD.

doc. MUDr. Tomáš Szotkowski, Ph.D.

MUDr. Michal Šenkyřík

Petra Šimková, DiS.

MUDr. Petr Šmahel, Ph.D.

MUDr. Martin Troubil, Ph.D.

MUDr. Štěpán Tuček, Ph.D.

Mgr. Adéla Vlasáková

Recenzenti:

Dr. h.c. prof. MUDr. Karol Králinský, PhD. II. Detská klinika Slovenskej zdravotníckej univerzity, Detská fakultná nemocnica s poliklinikou Banská Bystrica

doc. MUDr. Martin Stříteský, CSc. Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

PhDr. Marie Zvoníčková Ústav ošetřovatelství 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Oddělení vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha

Kapitoly 1.4, 12.6, 15.3 byly podpořeny grantem Univerzity Karlovy SVV 260 785.

Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s.

Obrázky dodali autoři. Obrázek 9.3 nakreslila MUDr. Vanda Bínová, obrázek 12.14 nakreslil

MUDr. Petr Šmahel, Ph.D. Obrázky 1.11a–c, 1.13, 1.15, 3.1, 8.2, 9.1, 14.1, 14.4, 18.2, 18.4, 18.7, 18.8 překreslil a upravil Jiří Hlaváček. Protokoly RaCeVA, RaFeVA, RaPeVA podle MUDr. Vandy Bínové překreslil Jiří Hlaváček. Obrázek 12.46 byl otištěn na základě licence CC BY-NC z článku Maňásek V, Zapletalová J, Olosová L, et al. Aetiology and management of persistent withdrawal occlusion in venous ports in oncology patients. Sci Prog. 2024;107:368504241260374.

Cover Photo © Michal Hospodár, 2025

Cover Design © Grada Publishing, a.s., 2025

© Grada Publishing, a.s., 2025

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 10 106. publikaci

Šéfredaktorka lékařské literatury MUDr. Michaela Lízlerová

Odpovědná redaktorka Eva Frašková, Mgr. Klára Procházková

Jazyková korektura a redakce Jindřiška Bláhová, Mgr. Agáta Urbanová

Sazba a zlom Monika Vejrostová

Počet stran 528

1. vydání, Praha 2025

Vytisklo TISK CENTRUM s.r.o., Moravany u Brna

Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno.

Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění však pro autory ani pro nakladatelství nevyplývají žádné právní důsledky.

ISBN 978-80-271-8105-6 (pdf)

ISBN 978-80-271-5349-7 (print)

Editoři

prof. MUDr. Jiří Charvát, CSc.

Centrum cévních vstupů Fakultní nemocnice v Motole, Praha

MUDr. Vendelín Chovanec, Ph.D.

Kanylační středisko a Angiointervenční oddělení Radiologické kliniky Lékařské fakulty v Hradci Králové Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Hradec Králové

MUDr. Viktor Maňásek, Ph.D.

Komplexní onkologické centrum a Kanylační centrum Nemocnice Agel Nový Jičín, a.s.

MUDr. Jaroslav Čutora

II. Klinika pediatrickej anestéziológie a intenzívnej medicíny Slovenskej zdravotníckej univerzity, Detská fakultná nemocnica s poliklinikou Banská Bystrica

Mgr. Kateřina Lisová

Centrum cévních vstupů Fakultní nemocnice v Motole, Praha

Kolektiv autorů

doc. MUDr. David Astapenko, Ph.D., MBA

Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Lékařské fakulty v Hradci Králové Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Hradec Králové

Fakulta zdravotnických studií, Technická univerzita v Liberci Department of Anaesthesia, Dalhousie University, Halifax, Nova Scotia, Canada

MUDr. Vanda Bínová

Oddělení zobrazovacích metod, Nemocnice Jihlava

MUDr. Tomáš Brožek, Ph.D.

Kanylační centrum Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

Bc. Iveta Constantine, MSc. PICC tým Fakultní nemocnice Ostrava

MUDr. Jaroslav Čutora

II. Klinika pediatrickej anestéziológie a intenzívnej medicíny Slovenskej zdravotníckej univerzity, Detská fakultná nemocnica s poliklinikou Banská Bystrica

Mgr. Martina Douglas

Kanylační tým, Klinika kardiovaskulární a transplantační chirurgie, Fakultní nemocnice Olomouc

doc. MUDr. Jitka Fricová, Ph.D.

Centrum pro léčbu bolesti, Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

Mgr. Růžena Houžvičková Zvelebilová

Centrum cévních vstupů Fakultní nemocnice v Motole, Praha

MUDr. Štěpán Hrabovský, Ph.D.

Interní hematologická a onkologická klinika Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice Brno

prof. MUDr. Jiří Charvát, CSc.

Centrum cévních vstupů Fakultní nemocnice v Motole, Praha

MUDr. Vendelín Chovanec, Ph.D.

Kanylační středisko a Angiointervenční oddělení Radiologické kliniky Lékařské fakulty v Hradci Králové Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Hradec Králové

MUDr. Jan Kaván, Ph.D.

Angiografické oddělení Radiodiagnostické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

MUDr. Jakub Kletečka, Ph.D.

Centrum cévních vstupů, Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Lékařské fakulty v Plzni Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Plzeň

MUDr. Oliver Kuchař, Ph.D.

Centrum cévních vstupů, Interní klinika 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Bulovka, Praha

MUDr. Maroš Kunderlík

Onkologický ústav sv. Alžbety, Bratislava

Mgr. Kateřina Lisová

Centrum cévních vstupů Fakultní nemocnice v Motole, Praha

MUDr. Jan Máchal

Oddělení dětské hematologie a biochemie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice Brno

MUDr. Viktor Maňásek, Ph.D. Komplexní onkologické centrum a Kanylační centrum Nemocnice Agel Nový Jičín, a.s.

Mgr. Tereza Matějčková

Centrum cévních vstupů Fakultní nemocnice v Motole, Praha

prof. MUDr. Pavel Michálek, Ph.D., D.E.S.A., M.Sc., FEAMS, MBA

Kanylační centrum Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

MUDr. Dana Mokrá

Centrum cévních vstupů Fakultní nemocnice v Motole, Praha

doc. MUDr. Barbora Nedomová, PhD.

Detská klinika anestéziológie a intenzívnej medicíny, Národný ústav detských chorôb, Bratislava

MUDr. Pavlína Nosková, Ph.D.

Kanylační centrum Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

Bc. Kateřina Pavelková

Centrum cévních vstupů Fakultní nemocnice v Motole, Praha

MUDr. Martin Polák

Interní oddělení Klaudiánovy nemocnice, Mladá Boleslav

MUDr. Adéla Prchlíková

Interní hematologická a onkologická klinika Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice Brno

MUDr. Martin Rázus

Kanylačný tím Národného onkologického ústavu, Bratislava

PharmDr. Petra Rozsívalová

Oddělení klinické farmacie, Nemocniční lékárna, Fakultní nemocnice Hradec Králové

Katedra sociální a klinické farmacie, Farmaceutická fakulta v Hradci Králové Univerzity Karlovy

doc. MUDr. MgA. Kateřina Rusinová, Ph.D.

Klinika paliativní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

MUDr. Ladislav Sopko, MPH, PhD.

Klinika hematológie a transfuziológie Lekárskej fakulty Univerzity Komenského, Slovenskej zdravotníckej univerzity a Univerzitnej nemocnice Bratislava

doc. MUDr. Tomáš Szotkowski, Ph.D.

Hemato-onkologická klinika Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a Fakultní nemocnice Olomouc

MUDr. Michal Šenkyřík

Interní gastroenterologická klinika Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice Brno

Petra Šimková, DiS.

Centrum cévních vstupů Fakultní nemocnice v Motole, Praha

MUDr. Petr Šmahel, Ph.D.

Jednotka intenzivní péče Chirurgické kliniky Lékařské fakulty v Hradci Králové

Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Hradec Králové

MUDr. Martin Troubil, Ph.D.

Klinika kardiovaskulární a transplantační chirurgie Lékařské fakulty Univerzity

Palackého v Olomouci a Fakultní nemocnice Olomouc

MUDr. Štěpán Tuček, Ph.D.

Interní hematologická a onkologická klinika Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice Brno

Mgr. Adéla Vlasáková

Centrum cévních vstupů, Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Lékařské fakulty v Plzni Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Plzeň

Recenzenti

Dr. h.c. prof. MUDr. Karol Králinský, PhD.

II. Detská klinika Slovenskej zdravotníckej univerzity, Detská fakultná nemocnica s poliklinikou Banská Bystrica

doc. MUDr. Martin Stříteský, CSc.

Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

PhDr. Marie Zvoníčková Ústav ošetřovatelství 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Oddělení vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha

1 Základní informace

(Viktor Maňásek, Jiří Charvát, Jitka Fricová, Vendelín Chovanec, Petra Rozsívalová, Martina Douglas, Martin Troubil, Adéla Prchlíková, Jan Máchal, Štěpán Hrabovský)

1 1 Historie cévního vstupu

1 .2 Význam a vlastnosti cévních vstupů

1 .3 Základní rozdělení cévních vstupů

1 .4 Vlastnosti léčiv pro nitrožilní podání

1 .5 Pacient s DIVA

1 .6 Volba žilních vstupů u poruch koagulace a při antikoagulační a antiagregační léčbě

2 Základní principy ultrazvuku pro zavádění cévních vstupů (Vendelín Chovanec, Jaroslav Čutora)

2 .1 Základy ultrazvukové anatomie

2 2 Využití ultrazvuku při kanylaci

3 Metody pro umístění katétru (Dana Mokrá, Vendelín Chovanec, Viktor Maňásek, Jakub Kletečka)

3 .1 Techniky pro umístění distálního konce centrálního katétru

3 .2 Tunelizace žilních katétrů

4 Cévní tým, PICC tým (Jiří Charvát, Kateřina Lisová)

4 .1 PICC tým

4 2 Cévní (kanylační) tým

4 .3 Výhody a výzvy cévního (kanylačního) týmu

5 Ekonomika cévních vstupů (Martin Polák, Iveta Constantine)

5 .1 Analýza nákladů – statický model

5 .2 Analýza nákladů – dynamický model

6 Periferní žilní vstupy (Kateřina Lisová, Kateřina Pavelková, Tereza Matějčková)

6 .1 Definice a klasifikace periferních žilních vstupů

6 .2 Indikace periferních žilních vstupů .

6 3 Zavedení a ošetření periferních žilních vstupů

6 .4 Komplikace a jejich prevence .

6 .5 Odstranění periferního žilního vstupu

7 Centrálně zavedený centrální katétr a centrální katétr zavedený z femorální oblasti. Tunelizovaný CICC a FICC

(Jiří Charvát, Martin Troubil, Tomáš Brožek, David Astapenko)

7 .1 Definice a indikace CICC a FICC

7 .2 Zavedení CICC a FICC

7 .3 Komplikace při zavádění CICC, FICC, tunelizovaného CICC a FICC

8 Periferně zaváděný centrální žilní katétr

(Maroš Kunderlík, Viktor Maňásek, Iveta Constantine, Martina Douglas, Adéla Vlasáková, Jakub Kletečka)

8 .1 Definice a indikace PICC

8 .2 Zavedení PICC

8 .3 Komplikace při zavádění PICC

9 TIVAD (intravenózní porty)

(Pavlína Nosková, Vendelín Chovanec, Viktor Maňásek, Oliver Kuchař, Maroš Kunderlík)

9 .1 Definice, rozdělení a indikace portů

9 .2 Zavedení TIVAD

9 3 Komplikace

10 Atypické žilní přístupy

(Pavel Michálek, Jan Kaván)

10 .1 Komplexní radiologické mapování

10 .2 Volba alternativní žíly

10 .3 Pravá (levá) zevní jugulární žíla

4 Kolaterální a ostatní malé žíly

10 .5 Chirurgická preparace (punkce) vena cephalica

10 .6 Translumbální přístup

10 7 Vnitřně-zevní kanylace horní duté žíly

10 .8 Transhepatální přístup

11 .4 Bezjehlové konektory

11 .5 Ošetřování tunelizovaného katétru s manžetou

11 .6 Ošetřování intravenózního portu

Závěr

12 Komplikace v průběhu zavedení cévního vstupu

(Jiří Charvát, Vendelín Chovanec, Petr Šmahel, Jakub Kletečka, Štěpán Hrabovský, Michal Šenkyřík, Viktor Maňásek, Martina Douglas, Iveta Constantine, Petra Rozsívalová)

12 .1 Mechanické komplikace

12 2 Infekční komplikace cévních vstupů

12 .3 Trombotické komplikace cévních vstupů

12 .4 Okluze katétrů a možnosti řešení

12 .5 Kožní komplikace spojené se žilními vstupy

12 .6 Extravazace léčiv

13 Extrakce portů a permanentních katétrů (Pavel Michálek, Vendelín Chovanec)

13 .1 Rutinní extrakce žilního vstupu

13 .2 Komplikovaná extrakce

13 .3 Extrakce fragmentů katétru

13 4 Protokol

14 Cévní vstupy v intenzivní péči (Jiří Charvát, Dana Mokrá, Jakub Kletečka, David Astapenko, Tomáš Brožek, Pavel Michálek)

14 .1 Definice a indikace cévních vstupů v intenzivní péči

14 .2 Výběr cévního vstupu v intenzivní péči a jeho zavedení

14 .3 Zajištění optimálního cévního vstupu u operovaného pacienta a v perioperační péči

14 .4 Přístup k řešení komplikací cévního vstupu v průběhu intenzivní péče .

14 .5 Arteriální kanylace v perioperační a intenzivní péči

15 Žilní vstupy v onkologii a hematoonkologii (Viktor Maňásek, Maroš Kunderlík, Štěpán Tuček, Petra Rozsívalová, Štěpán Hrabovský, Adéla Prchlíková, Tomáš Szotkowski, Ladislav Sopko, Martin Rázus)

15 .1 Specifika onkologického pacienta

15 .2 Volba žilního vstupu u konkrétních malignit

15 .3 Extravazace cytostatik (viz kapitola 12 .6 Extravazace léčiv)

15 .4 Specifika žilního vstupu u hematoonkologického pacienta . Indikační kritéria pro volbu žilního vstupu v hematoonkologii

15 .5 Volba žilních vstupů u leukemií, transplantace krvetvorných kmenových buněk

15 .6 Volba žilních vstupů u lymfomů

15 .7 Volba žilních vstupů u dalších hematoonkologických diagnóz

16 Cévní vstupy u parenterální výživy

(Michal Šenkyřík, Jiří Charvát) .

16 .1 Typy parenterální výživy a výběr vstupu

16 .2 Parenterální výživa v nemocničním prostředí

16 .3 Domácí parenterální výživa .

16 .4 Komplikace žilních katétrů pro parenterální výživu .

17 Cévní vstupy v paliativní péči (Martin Polák, Viktor Maňásek, Kateřina Rusinová)

17 .1 Příklady onemocnění, u kterých je prokazatelný přínos ze zapojení paliativní péče

17 .2 Vhodné způsoby podávání léků v paliativní péči

18 Venózne vstupy u pediatrického pacienta (Jaroslav Čutora, Barbora Nedomová)

18 .1 Venózne vstupy u pediatrického pacienta – klasifikácia a indikácie

18 .2 Periférne venózne vstupy u detí (SPC, LPC, midline) a pacient s DIVA

18 .3 Periférne zavedený centrálny katéter (PICC) u detí

18 4 Centrálne a femorálne zavedené centrálne katétre

18 .5 Tunelizovaný centrálne zavedený centrálny katéter (tunelizovaný CICC bez manžety – tnc-CICC) a plne implantovaný centrálny venózny vstup (port a PICC port)

Seznam zkratek

Medailonky autorů

Souhrn

Rejstřík

Předmluva

V současnosti je cévní, především žilní vstup využíván prakticky ve všech medicínských oborech. Z toho vyplývá, že jde o multioborovou problematiku. Bez nadsázky lze tvrdit, že pokroky, kterých moderní medicína dosáhla, by byly bez cévních vstupů nemožné. Cévní vstupy umožňují řadu vyšetření, která jsou nezbytná pro stanovení správné diagnózy. Od krevních odběrů pro biochemické nebo hematologické vyšetření až po sofistikované výkony, jako je například CT nebo MR angiografie. Bez žilních vstupů není možná aplikace mnoha léků a infuzních roztoků. Jsou naprosto nezbytné v intenzivní péči, a to jak při podávání nezbytných, život zachraňujících léků, tak při akutních invazivních výkonech. Specifické vstupy jsou potřeba pro eliminační metody, na kterých je závislá celá řada našich nemocných. Prakticky u všech operačních výkonů je zajištění vstupu do krevního řečiště jejich integrální součástí. Podávání protinádorových léčiv a domácí parenterální výživy je podmíněno zavedením žilního vstupu.

V průběhu hospitalizace je u většiny nemocných nějaký typ žilního vstupu zaveden, ale i v ambulantní péči je jeho využití často podmínkou úspěšné léčby. V USA je ročně zavedeno 150 milionů žilních vstupů. Lze předpokládat, že v České a Slovenské republice bude relativní četnost zavedení podobná, což odpovídá 5 milionům žilních vstupů v České a 2,5 milionům ve Slovenské republice.

S žilními vstupy se tak setkáváme dennodenně v každém zdravotnickém zařízení. Nezřídka jsou zaváděny téměř automaticky bez předchozí úvahy o jejich významu u daného pacienta. Tento problém je celosvětový a v odborné literatuře se setkáváme s poměrně vysokým procentem vstupů, které byly zavedeny zbytečně. Tato praxe nejenom zatěžuje pacienty, ale je i ekonomicky nevýhodná. Zavedení jakéhokoliv cévního vstupu má být provedeno po předchozím zvážení jeho indikace. Vždy je potřeba posoudit nejen jeho výhody, ale i riziko komplikací, které se mohou vyskytnout.

Komplikace, s nimiž se setkáváme v souvislosti s jejich zavedením, představují vždy iatrogenní poškození, které může být i velmi závažné. Četnost a závažnost těchto komplikací závisí na komplexním přístupu k dané problematice – od správné indikace cévního vstupu a optimální techniky zavedení až po ošetřování podle definovaných standardů.

Na přelomu druhého a třetího tisíciletí byly žilní vstupy děleny na krátkodobé a dlouhodobé. Krátkodobým vstupem byla periferní žilní kanyla a netunelizovaný centrální žilní katétr, které se využívaly výhradně v průběhu hospitalizace. Periferní kanylu zaváděly sestry, centrální katétry lékaři, většinou intenzivisté a anesteziologové. Mezi dlouhodobé vstupy patřil Broviacův katétr pro domácí parenterální výživu, permanentní katétr pro dlouhodobou eliminaci a intravenózní port, indikovaný většinou pro onkologické pacienty. Tyto vstupy zaváděli chirurgové, radiologové, v některých případech i intenzivisté a anesteziologové. Dlouhodobé vstupy byly určeny pro ambulantní péči a byla na ně uplatňována mnohem přísnější kritéria při zavedení i používání. U těchto vstupů se již v té době prováděla tunelizace.

Začátkem tohoto století vznikají v České republice odborné společnosti, které se věnují problematice dlouhodobých vstupů. V rámci Společnosti klinické výživy a intenzivní metabolické péče byla vytvořena skupina, jež se věnuje problematice domácí parenterální výživy včetně zajištění cévním vstupem. V roce 2007 založilo pět lékařů

Cévní vstupy

Společnost pro porty a permanentní katétry (SPPK) s cílem optimalizovat cévní vstup především u onkologických nemocných. Po roce 2010 vznikla ještě Česká společnost pro cévní přístup, která se zabývá zajištěním cévního vstupu pro pacienty s chronickým selháním ledvin. SPPK v prvních letech pořádala několik konferencí a kongresů, kde vystoupili i zahraniční lékaři – experti v oblasti cévního vstupu, kteří v roce 2010 byli u zrodu Světové organizace cévního vstupu (WoCoVA). V roce 2012 se členové SPPK zúčastnili II. světového kongresu WoCoVA v Amsterdamu. Na podkladě informací tam získaných došlo v roce 2012 k vzniku 1. PICC týmu v České republice a v roce 2014 ke změně náplně činnosti společnosti. Základním cílem se stalo zajištění optimálního cévního vstupu pro každého pacienta bez ohledu na typ onemocnění, typ cévního vstupu a dobu jeho zavedení. Tato nová orientace SPPK se projevila v činnosti společnosti – organizování vlastních konferencí, účast na kongresech dalších odborných společností, aktivní účast na kongresech WoCoVA od roku 2014, pořádání workshopů, podpora vzniku PICC a kanylačních týmů. Dalším významným počinem byla publikace Žilní vstupy vydaná v roce 2016.

SPPK se stala národní společností spolupracující s WoCoVA v roce 2018. V roce 2019 byla přijata do České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. SPPK uspořádala 8. kongres WoCoVA v dubnu 2024 v Praze.

WoCoVA, a tedy i SPPK reflektuje změny, ke kterým došlo v oblasti cévních vstupů od začátku našeho století.

Zavedení ultrazvuku do problematiky cévního vstupu vedlo k velmi významnému snížení rizik komplikací. V současnosti nelze zavedení centrálního žilního vstupu bez iniciálního ultrazvukového (UZ) vyšetření a následné UZ navigace v reálném čase považovat za postup lege artis. UZ vyšetření je nezbytné i při výběru vhodného periferního žilního vstupu v případě, že povrchový žilní systém na horní končetině je insuficientní. I v našich zemích periferní žilní vstupy zavádějí sestry – nelékařští zdravotničtí pracovníci, a proto je žádoucí, aby byli ultrazvuk schopni v této souvislosti využít.

Problematika zavedení žilního vstupu je tedy nejenom multioborová, ale i multiprofesní.

Další významnou změnou v minulém desetiletí byl definitivní průkaz, že periferně zaváděné centrální žilní katétry (PICC) jsou indikovány u hospitalizovaných nemocných jako elektivní centrální vstup první volby. Tyto katétry v řadě zemí zavádějí nelékaři – sestry. I v České republice je od roku 2016 díky členům SPPK nelékař oprávněn vstup zavést po absolvování certifikovaného kurzu Ministerstva zdravotnictví.

Významné bylo i zavedení nových typů periferních žilních vstupů – dlouhých periferních katétrů, které mají významně delší životnost než klasické periferní kanyly.

Technika tunelizace se v současnosti využívá i u centrálních žilních katétrů v průběhu hospitalizace.

Celá řada dalších inovací snížila rizika komplikací souvisejících s cévním vstupem:

1. Byly definovány oblasti těla, kde je nejmenší mikrobiální osídlení a kde je optimální místo výstupu katétru na povrchu z kůže a jeho fixace.

2. Zavedení tzv. mikropunkční techniky při zavedení vstupů, protože snižuje riziko poranění endotelu a následných komplikací.

3. Zavedení tkáňového lepidla, nových typů zátek do katétrů, způsobu fixace a krytí.

4. Definování způsobu a četnosti převazů v průběhu využívání cévního vstupu.

5. Časná monitorace komplikací podle definovaných škál a jejich řešení atd.

Uvedené pokroky umožnily definování současných protokolů zavedení a ošetřování cévních vstupů, které jsou spojeny s významným snížením rizika komplikací.

Problematika cévního vstupu se neustále vyvíjí a v současnosti vyžaduje, aby se této problematice věnovali specialisté, kteří mají v problematice komplexní znalosti a dovednosti. Dělení na krátkodobé a dlouhodobé žilní vstupy je víceméně historické, přístup ke všem typům cévních vstupů má reflektovat současné poznatky tak, aby u všech bylo riziko komplikací maximálně omezeno.

Doporučuje se vytvářet týmy specialistů – lékařů i nelékařů, kteří péči o cévní vstup zajišťují v plném rozsahu.

Uvedené změny a další relevantní údaje jsou obsaženy podrobně v publikaci, kterou čtenář dostává do ruky.

Vedle respektování všech odborných poznatků je nutné důvod zavedení cévního vstupu vždy pacientovi podrobně vysvětlit. Zdravotnický personál, který vstup indikuje, zavádí a ošetřuje, má k pacientovi přistupovat tak, aby měl důvěru, že všechny výkony jsou prováděny v jeho zájmu. Ošetřující personál by měl být empatický, mít vždy dostatek času s pacientem komunikovat a reagovat na jeho případné otázky a rozmělnit jeho obavy. Teprve spojení odborných vědomostí a etického přístupu k pacientovi je předpokladem optimálního výsledku jakékoliv intervence. Právě to je hlavní důvod, proč členové SPPK vytvářejí na pracovištích týmy lékařů a sester, které se setrvale v problematice vzdělávají a vzájemně i vytvářejí optimální pracovní vztahy, které se projeví ve vysoké kvalitě poskytované péče. Jak již bylo zmíněno, cévní, a zejména žilní vstupy jsou využívány téměř ve všech medicínských oborech. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli, aby byla kniha napsána celou řadou kolegů a kolegyň, lékařů i sester. Čtenář si jistě všimne, že některé informace se opakují v kapitolách, které psali autoři různých specializací. Domnívám se, že tato skutečnost není na škodu, protože jen podtrhuje jejich význam.

Kniha byla napsána mnoha autory, a proto bylo potřeba, aby navzdory různorodosti specializací autorů měla jednotný charakter. Jsem toho názoru, že se to úspěšně zdařilo díky velkému úsilí editorů – MUDr. Jaroslava Čutory, MUDr. Vendelína Chovance, Ph.D., MUDr. Viktora Maňáska a Mgr. Kateřiny Lisové.

Rovněž musím poděkovat za přínosné recenzní posudky recenzentům Dr. h.c. prof. MUDr. Karolu Králinskému, PhD., doc. MUDr. Martinu Stříteskému, CSc., a PhDr. Marii Zvoníčkové.

Od založení SPPK letos uplyne 18 let. Věk, kdy se skládá maturitní zkouška. Věřím, že předkládaná publikace prokáže, že ji naše společnost složila úspěšně.

prof. MUDr. Jiří Charvát, CSc.

1 Základní informace

Viktor Maňásek, Jiří Charvát, Jitka Fricová, Vendelín Chovanec, Petra Rozsívalová, Martina Douglas, Martin Troubil, Adéla Prchlíková, Jan Máchal, Štěpán Hrabovský

1.1 Historie cévního vstupu

Viktor Maňásek, Jiří Charvát, Jitka Fricová

Souhrn

Názory na vlastnosti a funkci cévního systému se vyvíjely od starověku, první pokusy s kanylacemi započaly v 17. století n. l. V kapitole jsou shrnuty stěžejní milníky, které vedly k rozmachu medicíny cévních vstupů. Zmiňujeme počátky vývoje jednotlivých druhů cévních vstupů. Na konci rozvoje tohoto druhu medicíny pak stojí vznik národních i mezinárodních společností, které se zabývají danou problematikou a jejichž aktivity vedou ke zlepšování techniky zavádění i ošetřování cévních vstupů.

Ve starověku byl významu cévního systému věnován velký zájem. Již v 27. století před naším letopočtem se Imhotep v Egyptě domníval, že v těle je systém kanálků, kterými cirkuluje krev, vzduch a odpadní látky až do doby, než jsou z těla vyloučeny přes konečník. V oblasti Mezopotámie byla játra vzhledem k hustotě cévního zásobení považována za centrum oběhové soustavy. Stejnou představu sdílel i známý řecký lékař Galén (obr. 1.1). Poměrně detailní popis cévního systému je uveden ve staročínských učebnicích (3. století př. n. l.), ve kterých je srdce považováno za orgán, jenž řídí a zajišťuje cirkulaci krve. Již předtím Aristoteles (ve 4. století př. n. l.) poprvé předpokládal, že krev se tvoří v srdci a poté je odtud vedena do celého těla. Ve starověkém Řecku a Římě byla známa metoda „pouštění žilou“, což se dochovalo i ve formě vyobrazení na keramických nádobách. Podle řecké mytologie první intravenózní injekci provedla čarodějnice Medea, která podřízla žílu na krku Jasonova otce, aby do ní vstříkla svůj omlazující kouzelný lektvar.

Až do 17. století ale lékaři a vědci nerozuměli fyziologii oběhového systému a tělních tekutin. Zásadní význam pro pochopení činnosti oběhového systému měla práce Williama Harveye (obr. 1.2), který v roce 1616 představil svoji koncepci krevního oběhu. Ve svém spise Anatomická pojednání o pohybu srdce a krve vyvrátil Galénovo tvrzení, že krev je vedena v žilách střídavě tam a zpět.

Jeho práce byla podnětem k experimentům, které byly popsány ještě v 17. století Percivalem Christopherem Wrenem a Johannem Danielem Majorem. Wren byl první

Obr. 1.1 Řecký lékař Galén

Obr. 1.2 William Harvey

vědec, který zkoumal žilní kanylaci u zvířat. Naplnil prasečí žlučník tekutinou (víno, opium, moč, pivo atd.) a pomocí brka aplikoval látku do psí žíly. Major v roce 1662 poprvé aplikoval intravenózní injekci opioidu u člověka. Krátce poté, v roce 1665, Richard Lower provedl první úspěšnou transfuzi z krční arterie do jugulární žíly mezi dvěma psy. První úspěšná transfuze u člověka byla popsána v roce 1818 u rodičky umírající na těžké poporodní krvácení.

Centrální žílu u zvířete poprvé kanyloval Sheppard Stephen Hales. V roce 1733 zavedl skleněnou trubičku do pravé vnitřní jugulární žíly kobyly, posunul ji do horní duté žíly a změřil centrální žilní tlak. Claude Bernard poprvé kanyloval současně jak centrální žílu, tak karotickou tepnu v roce 1844 a popsal komplikace, které s kanylací centrálních cév mohou být spojeny, jako je perforace srdečních komor.

Na další zájem o využití periferního žilního systému mělo vliv objevení krevních skupin začátkem 20. století a zavedení léků, které bylo možné aplikovat intravenózně. Z hlediska využití centrálního žilního systému u člověka byla zcela zásadní práce Wernera Forssmanna (obr. 1.3), který v roce 1929 publikoval v časopise Klinische Wochenschrift sdělení Sondáž pravého srdce, kdy popisuje pokus na vlastní osobě s tenkou gumovou hadičkou, kterou si zasunul žilou z loketního ohbí do pravé srdeční síně bez komplikací (obr. 1.4). Po zasunutí do hloubky 65 cm se konec katétru dostal do pravé srdeční síně, což Forssmann zachytil na rentgenovém snímku. Jeho práce ale nebyla pochopena a byl za ni svými nadřízenými kritizován. V následujících letech se této problematice již nevěnoval.

Nicméně ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století na Forssmanna navázali v USA André Fréderic Cournand a Dickinson Woodruff Richards, kteří zavedli

Obr. 1.4 Skiagram první katetrizace z loketního ohbí do pravé srdeční síně W. Forssmannem v roce 1929 (Wake et al.)

metodu srdeční katetrizace jako zlatý standard při hodnocení srdeční fyziologie a patofyziologie. Zaváděli speciální radiokontrastní katétry s hladkým povrchem, vyrobené ze zpracovaného hedvábí. V roce 1956 jim společně s Wernerem Forssmannem byla udělena Nobelova cena.

Po druhé světové válce se začínají cévní vstupy stále více využívat a dochází k pokrokům v jejich zavádění a využívání. Někteří autoři tuto skutečnost interpretují tak, že tehdy skončila historická etapa a začíná současnost v oblasti cévního vstupu.

V roce 1945 se začala využívat polyetylenová kanyla, která byla zavedena skrze jehlu do žíly. V roce 1952 francouzský lékař Aubaniac poprvé perkutánně kanyloval podklíčkovou žílu pro rychlou aplikaci transfuze. Ve stejném roce popsal Seldinger metodu zavedení katétru po flexibilním vodiči, jenž byl zaveden do cévy skrze punkční jehlu. Inspiraci získal ve chvíli, kdy pozoroval svého syna hrajícího na kytaru. Supraklavikulární přístup ke kanylaci podklíčkové žíly byl popsán Yoffou v roce 1965.

V roce 1960 Wilson poprvé využil centrální žilní katétry k monitorování centrálního žilního tlaku. O šest let později Brescia poprvé vytvořil arteriovenózní fistulu na předloktí, ve které byl minutový průtok 250–300 ml za minutu, což bylo nezbytné pro hemodialyzační léčbu. Dudrick v roce 1968 využil infraklavikulárně zavedený katétr pro dlouhodobou parenterální výživu.

V roce 1973 byl vyvinut Broviacův silikonový katétr s dakronovou manžetou k zavedení do horní duté žíly s tunelizací podkožím na hrudník. V roce 1979 tento katétr modifikoval Hickman zesílením a zvětšením jeho lumen. Do dnešní doby je tento katétr využíván jako zlatý standard pro aplikaci domácí parenterální výživy. Dudrick v roce 1984 popsal translumbální a transhepatální přístup do dolní duté žíly.

V roce 1982 Niederhuber představil nový typ dlouhodobého žilního vstupu s anglickým označením TIVAD (totally implantable vascular access device), pro který se vžil termín port.

Snaha o zavedení centrálního vstupu z horní končetiny byla lákavá pro svoji bezpečnost, ale byla dlouho zatížena omezenou úspěšností zavedení a vysokou četností

Obr. 1.5 Logo WoCoVA/GloVANet

komplikací. V roce 1975 se objevují periferně zavedené centrální katétry (PICC) vyrobené ze silikonu, které byly sice kvalitnější než dříve zkoušené polyetylenové katétry (drum), ale teprve zavedení ultrazvuku při zavádění cévních vstupů koncem minulého století umožnilo jejich využití v klinické praxi.

Výrazným pokrokem bylo zavedení mikrozaváděcí techniky a modifikované Seldingerovy metody, které významně snižují riziko poškození cévy při kanylaci. Až v tomto století se objevují katétry z kvalitního materiálu (nové generace polyuretanu) s potenciálem vysoké odolnosti k tlaku při podávání kontrastní látky během vyšetření výpočetní tomografií (tzv. power katétry).

Vývoj v oblasti cévního vstupu ve světě probíhal v minulosti asymetricky. Potřeba vzájemného předávání informací a zkušeností vedla v roce 2010 k vytvoření Světové organizace cévních vstupů (World Congress of Vascular Access, WoCoVA), která pořádá pravidelně mezinárodní kongresy v oblasti cévních vstupů.

Obr. 1.7 Posterová prezentace na mezinárodní konferenci WoCoVA 2024 v Praze

Obr. 1.6 Předseda SPPK prof. MUDr. Jiří Charvát, CSc., a prezident WoCoVA Ton van Boxtel na mezinárodní konferenci WoCoVA 2024 v Praze

Obr. 1.8 Česko-slovenský tým zástupců SPPK na konferenci WoCoVA 2022 v Aténách

V rámci ČR a SR je aktivní Společnost pro porty a permanentní katétry (SPPK), která sdružuje lékaře a zdravotní sestry věnující se dané problematice. Je součástí České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Ve vedení SPPK je jedenáctičlenný multioborový a multiprofesní výbor a tříčlenná revizní komise. SPPK pořádá pravidelné konference a workshopy, členové prezentují výsledky své práce v odborných tuzemských i zahraničních časopisech.

V roce 2019 byla vytvořena zastřešující organizace Global Vascular Access Network (GloVANet), jejíž největší a nejdůležitější aktivitou jsou sice kongresy WoCoVA, ale v jejím rámci probíhají další vzdělávací akce a školení, výzkum a další projekty (obr. 1.5). Členové SPPK se pravidelně aktivně zúčastňují mezinárodní konference WoCoVA, která je pořádána každé dva roky a je příležitostí setkat se s mezinárodně uznávanými odborníky a prezentovat vlastní výsledky (obr. 1.6–1.8). GloVANet si klade za cíl být mezinárodní sítí pro zvýšení celosvětového povědomí o cévním přístupu a zlepšení péče o pacienty.

Literatura

Aubaniac R. Subclavian intravenous injection: advantages and technic. Press Med. 1952;60: 1456.

Brescia MJ, Cimino JE, Appel K, et al. Chronic hemodialysis using venepucture and surgically created arteriovenous fistula. N Engl J Med. 1966;275:1089–1092.

Broviac JW, Cole JJ, Schribner BH. A silicone rubber atrial catheter for prolonged parenteral alimentation. Surg Gynecol Obstet. 1973;136:602–606.

Dudrick SJ. History of vascular access. JPEN J Parenter Enteral Nutr. 2006;30(1 Suppl): S47–56. Dudrick SJ, Wilmore DW, Vars HM, et al. Long-term total parenteral nutrition with growth, development, and positive nitrogen balance. Surgery. 1968;64:134–142.

Forssmann W. Experiment on mysem: memoirs of surgeon in Germany. New York, NY: St. Martin’s Press, 1974.

Forssmann-Falck R. Werner Forssmann: a pioneer of cardiology. Am J Cardiol. 1997;79: 651–660.

Gibson WC. The biomedical pursuits of Christopher Wren. Med Hist. 1970;14:331–341.

Harvey W. Exercitatio anatomica de motu cordis et sanguinis in animalibus. Francofurti: Guilielmi Fitzeri, 1628.

Hicman RO, Buckner CD, Clift RA, et al. A modified right atrial catheter for access to the venous system in marrow transplant recipients. Surg Gynecol Obstet. 1979;148:871–875.

Konner K. History of vascular access for haemodialysis. Nephrol Dial Transplant. 2005;20: 2629–2635.

Niederhuber JE, Ensminger W, Gyves JW, et al. Totally implanted venous and arterial access system to replace external catheters in cancer treatment. Surgery. 1982;706–712.

Sandrucci S, Mussa B. Peripherally inserted central velus catheters. Berlin: Springer-Verlag, 2014.

Smith IB. The impact of Stephen Hales on medicine. JR Soc Med. 1993;86:349–352.

Tan SY, Holland P. Claude Bernard (1813–1978): father of experimental medicine. Singapore Med J. 2005;30:420–421.

Wake R, Yoshiyama M, Iida H, et al. History of coronary angiography [online]. In: Advances in the diagnosis of coronary atherosclerosis. InTech, 2011. Online. Dostupné z: http://dx.doi. org/10.5772/22578. [citováno 2025-01-14].

1.2 Význam a vlastnosti cévních vstupů

Jiří Charvát, Vendelín Chovanec

Souhrn

Cévní vstupy jsou nezbytné pro využití současných poznatků ve většině klinických oborů. Na druhou stranu mohou vést ke komplikacím, které zhoršují stav nemocných. Správný výběr cévního vstupu je základním předpokladem jejich prevence. V současné době jsou využívány zejména polyuretanové katétry, které jsou asociovány s komplikacemi méně než dříve používané materiály. Výhodné je zavedení tzv. power katétrů, které umožňují aplikaci do katétru pod vysokým tlakem. V některých situacích je vhodné zvážit využití katétrů impregnovaných antibakteriální nebo antitrombotickou látkou.

1.2.1 Význam cévních vstupů

Zavedení cévního vstupu patří mezi invazivní výkony, kdy je zaveden katétr (tenká trubička či hadička vyrobená ze speciálního materiálu) do cévního systému. Podle typu cévy, ve které je katétr umístěn, dělíme cévní vstupy na žilní a arteriální. Alternativou žilního vstupu je intraoseální přístup.

Žilní vstupy jsou využívány nejčastěji, prakticky ve všech medicínských oborech. Arteriální vstup je využíván u závažných stavů a ve speciálních indikacích, především v kardiologii a radiologii. Rovněž intraoseální vstup je indikován u kritických stavů, kdy není možné zavést katétr do žilního systému.

Cévní vstupy jsou nezbytné při řadě diagnostických vyšetření, při léčebných intervencích jak v intenzivní péči, tak u dlouhodobě nemocných. Většinu současných poznatků medicíny není možné bez zajištění cévního vstupu využít.

Na druhou stranu zavedení cévního vstupu je spojeno s rizikem komplikací, které mohou pacienta závažně ohrozit a mít i negativní ekonomické důsledky. Mezi nejzávažnější komplikace patří především infekce, ale také mechanické nebo trombotické komplikace.

Riziko komplikací je ovlivněno správnou indikací, způsobem zavedení katétru a kvalitou ošetřování po dobu zavedení vstupu. Z tohoto důvodu je při indikaci, zavedení, využívání a ošetřování cévního vstupu nutné respektovat doporučené postupy – algoritmy, které maximálně redukují riziko komplikací, uvedené v následujících kapitolách.

Optimální žilní vstup je definován jako vstup, jenž zajistí všechny požadované funkce a zároveň má u daného pacienta nejmenší riziko vzniku komplikací.

1.2.2 Materiál pro výrobu katétrů

Ve 20. století byly katétry vyráběny z polyetylenu nebo polyvinylchloridu. Uvedené materiály byly zatíženy vysokým rizikem komplikací, především trombotických

a infekčních. Postupně se vyvinuly materiály, které byly kvalitnější – teflon, silikon a polyuretan. Polyuretanové a silikonové katétry mají ve srovnání s dříve používanými materiály menší riziko výskytu uvedených komplikací.

Teflon je pevný materiál, jenž se dobře zavádí. V současnosti je využíván při výrobě periferních kanyl. Vedle teflonových kanyl jsou dnes k dispozici kanyly z vialonu (typ polyuretanu), které po zavedení při tělesné teplotě změknou. Klinické srovnání obou materiálů vyznívá příznivě pro polyuretan, jenž má menší riziko vzniku flebitid a doba zavedení vstupu bez komplikací je delší. Teflonové katétry mají větší riziko trombózy.

Silikon je materiál, který je biokompatibilní, protože vykazuje teplotní, chemickou a enzymatickou stabilitu. Je proto vhodný pro výrobu portů a katétrů.

Polyuretan patří k termoplastickým polymerům, při tělesné teplotě změkne, což sníží riziko mechanického poškození endotelu. V současnosti je k dispozici již několik generací polyuretanových katétrů.

Silikon je ve srovnání s polyuretanem jemný materiál s omezenou pevností. Následkem toho má silikonový katétr při stejném průsvitu větší zevní průměr. Pro dosažení stejného průtoku tak musí mít silikonový katétr širší stěnu. V minulosti uváděné riziko významnějšího zalamování polyuretanových katétrů ve srovnání se silikonovými neplatí pro nové a v současnosti užívané typy polyuretanu.

Z hlediska výskytu infekční nebo trombotické komplikace nebyl zjištěn mezi těmito materiály významný rozdíl.

Řada studií v posledním desetiletí ukázala, že ve srovnání s polyuretanovými katétry jsou silikonové spojené při dlouhodobém používání s častějšími mechanickými komplikacemi. V současné době je proto většina katétrů vyráběna z polyuretanu.

Nicméně silikon je kvalitní materiál a stále najdeme indikace pro využití silikonových katétrů. Typickým představitelem silikonového katétru je Broviacův katétr, který je často využíván u pacientů za účelem podávání domácí parenterální výživy.

Recentní generace polyuretanových katétrů jsou velmi pevné a snesou vysoký tlak (300 psi). Nazývají se power katétry a je možné do nich aplikovat infuzi rychlostí až 5 ml/s. Některé střednědobé (midline a PICC – peripherally inserted central catheter, z periferie zavedený centrální katétr) a dlouhodobé žilní vstupy (porty) jsou vyráběny právě z polyuretanu, který má uvedenou vlastnost. V současnosti jsou vyráběny i krátkodobé centrální žilní katétry, které mají alespoň jednu linku s touto vlastností. Na katétru je vždy jasně označeno, že se jedná o power vstup. Obava, že používání alkoholových dezinfekčních prostředků vede k biodegradaci, nemá u polyuretanových katétrů využívaných v současné době již opodstatnění.

1.2.3 Velikost katétrů

Katétry mohou mít různý průměr a délku. Průměr se uvádí buď v jednotkách French (zkratka Fr), kdy 1 Fr je 0,33 mm. Katétr velikosti 3 Fr má tedy zevní průměr 1 mm (tab. 1.1). Někdy (například u jehel a krátkých periferních katétrů) se používá jiný systém v jednotkách gauge (zkratka G), kde platí nepřímá úměra, tedy rostoucí hodnota v gauge odpovídá menšímu průměru jehly nebo kanyly. Jak bude uvedeno dále, minimální kalibr žíly, do které bude zaváděn katétr, by měl v milimetrech odpovídat velikosti katétru v jednotkách Fr (tedy pro katétr kalibru 4 Fr je nutné vybrat žílu kalibru alespoň 4 mm).

Tab. 1.1 Přepočet jednotky French na milimetry

Délka katétru se udává v centimetrech. V případě periferních žilních vstupů délka katétru definuje typ katétru. Centrální žilní vstupy jsou pochopitelně delší než katétry periferní. Běžné centrální žilní katétry, zaváděné supra- nebo infraklavikulárně, případně do femorální žíly, měří 15–30 cm. Délka nejčastěji periferně zaváděného centrálního katétru (PICC) je 60 cm.

1.2.4 Počet cest (linek) katétru

U periferního vstupu je většinou jedna cesta s výjimkou midline katétru, který může mít cesty dvě. PICC mají od jedné do tří cest (obr. 1.9). Více cest než tři mají pouze klasické centrální žilní katétry. Hemodialyzační katétry jsou dvoj- až trojcestné.

Stále přetrvává názor, že se zvětšujícím se počtem cest (linek) narůstá riziko infekční komplikace. Podle recentních studií je však uvedené tvrzení zpochybněno a uvádí se, že rozhodující pro riziko infekce je kvalita zavedení vstupu a ošetřovatelské péče. Na druhou stranu, čím více cest má katétr, tím větší má průměr, čímž narůstá riziko trombotické komplikace.

1.2.5 Typy katétrů

Většina katétrů má neodpojitelnou zevní koncovku. Některé typy střednědobých a dlouhodobých vstupů mají odpojitelnou zevní koncovku – portové systémy, některé PICC katétry, některé dlouhodobé hemodialyzační katétry.

Obr. 1.9 Polyuretanové jedno- až trojcestné PICC (archiv PICC týmu, Fakultní nemocnice Ostrava)

Obr. 1.10 Dakronová manžeta Broviacova katétru (archiv Mgr. H. Kličkové, Fakultní nemocnice Brno)

Cévní katétry mohou být opatřeny chlopní, která reaguje na tlak. To je poměrně časté u zavádění kanyl v rámci modifikované Seldingerovy metody, což je vhodné jako prevence vzduchové embolie a krvácení. Dříve to byl tzv. Groshongův katétr, který se v současnosti již nepoužívá pro větší riziko vzniku infekčních komplikací.

Katétry pro dlouhodobé využití mohou mít tzv. dakronovou manžetu (obr. 1.10), která je po zavedení umístěna v podkoží, kde po několika týdnech proroste vazivovou tkání a tím se fixuje, což zajistí stabilitu katétru, a navíc slouží jako bariéra proti zavlečení infekce podél katétru (obr. 1.11a–c). Typickým představitelem je již zmíněný tzv. Broviacův katétr nebo permanentní hemodialyzační katétry.

Obr. 1.11a–c Nákres tunelizovaného centrálně zavedeného centrálního katétru (CICC) s dakronovou manžetou. a – Prinicip tunelizovaného katétru s manžetou – 1: dakronová manžeta, 2: výstup katétru z podkoží, b – tunelizace do podklíčku z punkce provedené v nadklíčku, c – tunelizace do podklíčku z punkce vena axillaris (podle archivu MUDr. P. Šmahela, Ph.D., Fakultní nemocnice Hradec Králové, překreslil Jiří Hlaváček)