Americká spisovatelka Rebecca Yarros je jednou z nejprodávanějších autorek současnosti. Její romány se pravidelně umisťují v žebříčcích po celém světě. Na svém kontě má desítky bestsellerů Wall Street Journal a USA Today jako Čtvrté křídlo, Onyxová bouře, Nedokončený příběh a mnoho dalších. Je držitelkou ocenění Colorado Romance Writer’s Award of Excellence z roku 2024 za knihu Vzhlédnout k nebi ze série Vzlety a pády.
Rebecca miluje hrdiny z řad vojáků a už léta je šťastně vdaná za svého nyní již penzionovaného pilota vrtulníku. Je matkou šesti dětí, žije v Coloradu se svou rodinou, tvrdohlavými anglickými buldočky, mainskou mývalí kočkou a divokou činčilou, která moc ráda prohání výše zmíněné psy. Kromě toho je také beznadějná romantička nevyléčitelně závislá na kofeinu, v případě potřeby dokáže přežít na kávě a peprmintových bonbonech.
Více o autorce a její tvorbě na www.rebeccayarros.com.
„Vše, co Rebecca Yarros napíše, stojí za přečtení. Na stránkách jejích coloradských dobrodružství si připadám jako doma. Jsou jako měkoučká deka a sklenka červeného vína.“
– MossPeach
„Zbožňuju její knihy! Perfektní milostné příběhy, do kterých se můžete ponořit během líného odpoledne. Návykové postavy, skvělé příběhy. Nikdy nezklame!“
– kelly W
PROLOG
WLEDEN V SEVERNÍ ČÁSTI STÁTU NEW YORK znamenal sníh, hodně sněhu. Minulou noc napadl skoro metr, ale dnes ráno byla obloha křišťálově modrá a ideální pro přelet nad základnou Fort Drum. Vzhledem k tomu, že jsem v rámci střídavé služby strávil většinu roku na obrovském pískovišti, mi dokonce ani nevadilo, kolik času mi zabralo odklízení sněhu, abych vůbec mohl odjet na letiště. Sněhu bych dal vždycky přednost před pískem.
Bez teplot pod nulou bych se však obešel.
Hodil jsem si přes rameno brašnu s přilbou, vešel do hangáru 1–10 a zamával na pár chlapů, kteří zrovna odcházeli.
„Hej, Madigane,“ řekl jeden z leteckých techniků, když jsem stoupal po schodech k šatně. „Shání tě Harris.“
„Díky.“ Kývl jsem na něj a zamířil do druhého patra; po cestě jsem si prohlížel stroje, jež jsme včera uklidili dovnitř, než přišla bouřka.
REBECCA YARROS
Strčil jsem do dveří šatny a jen tak tak jsem minul Carlsona –dalšího pilota –, který se zrovna z druhé strany natahoval po klice. „Sakra, promiň.“
„To nic.“ Chytil dveře. „Jsem si dost jistý, že se po tobě shání Harris.“
„Už jsem slyšel. Díky.“ Zamířil jsem ke své skříňce.
„Myslím, že už možná zveřejnili seznam všech povýšených.“ Podíval se na mě s povytaženým obočím a vycouval ze dveří, které se za ním se zhoupnutím zavřely.
Zatímco jsem si ukládal výstroj a připravoval se na nadcházející den, sevřel se mi žaludek. Jestli je seznam těch, koho povýšili, už venku…
Nemysli na to.
Ještě jsem ani nepatřil mezi ty, kdo by o povýšení vůbec mohli uvažovat, ale kdyby mě přesto vybrali, bylo by to naprosto neuvěřitelné. Taky by to znamenalo, že bych se po získání nové hodnosti musel upsat strýčku Samovi na další dva roky.
Ale jestli mě Harris hledal –
V kapse mi zazvonil mobil a já ho vzal, než jsem se stačil podíval, kdo mi volá.
„Haló?“ Držel jsem telefon mezi uchem a ramenem, zatímco jsem si věšel kabát na kovový háček.
„Weste?“
Zarazil jsem se, protože jsem uslyšel Reedův hlas. Nepodívat se na displej byla chyba. Neměl jsem náladu na nic, co se mi můj starší bratr chystal říct; ne že bych ji snad někdy měl.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
Kdyby se něco stalo Crewovi, našemu mladšímu bratrovi, ozval by se mi sám, takže zbýval jen táta.
Ne že bych si hodlal dělat těžkou hlavu kvůli chlapovi, kterému jsme byli já i moji dva bratři u prdele. Jeho jedinou láskou
bylo malé lyžařské středisko v Coloradu, které se v naší rodině dědilo z generace na generaci.
„Proč by se mělo něco dít?“ namítl Reed.
„Protože mi voláš v šest ráno vašeho času.“
„Vlastně –“ V jeho hlase se ozýval tón, který jsem znal; ten milý tón, který Reed používal jen tehdy, když musel někomu sdělit nějakou podělanou zprávu, „– je sedm.“
Podíval jsem se na hodinky, abych se ujistil, že mi jdou správně, a zamračil jsem se. Pak mi to došlo. „Ty jsi ještě v Coloradu.“
Takže tam zřejmě přece jen zůstal.
Dobře pro něj, ale pro mě – ne, kurva, děkuju pěkně.
„Jo.“ Nadechl se, jako by k něčemu sbíral odvahu. „Pořád děláme na nové lanovce a apartmánech a na tom všem, o čem jsem vám s Crewem psal minulý měsíc v e-mailu.“
„Jasně. To je dobře.“ Zavřel jsem kovová dvířka své skříňky.
„Podívej, pokud něco nepotřebuješ, mám naplánovaný let –“
„Jenom mě to nech doříct,“ vyhrkl.
Odmlčel jsem se. Reed byl nervózní. Reed nikdy není nervózní. Za všech okolností to je Pan Nenucený, Nevzrušený a Neukvapený. Kurva, vždyť nás s Crewem bez mrknutí oka nechal, ať se o sebe postaráme sami, když máma umřela a táta se chytil flašky. Reed se vrátil na vysokou a žil si svůj dokonalý život závodního lyžaře, dokud ho přetržený přední zkřížený vaz nepřinutil zaměřit se na získání magisterského titulu z ekonomiky na Stanfordu. A já? Pozastavil jsem snění o freeridovém lyžování, abych pomohl mámě, když onemocněla, a ve třeťáku jsem se ho pak vzdal úplně, když umřela a zanechala po sobě obrovskou díru v našich životech. Odejít na vysokou? To byl luxus, který si mohl dovolit jen Reed. Někdo musel být doma ten dospělý, a i když Reed hrozně rád předstíral, že to je on, když se během školního volna přihnal, aby si mohl hrát na zachránce, nebylo tomu tak. Byl
REBECCA YARROS
jsem to já a jenom já, dokud jsem nesplnil slib, který jsem dal mámě, a neprotáhl Crewa střední školou. Teprve pak jsem si dovolil znovu snít a o jedenáct let později, když jsem se večerními a online kurzy propracoval na vysokou, jsem ten sen žil jako pilot armádního vrtulníku.
„Čekám,“ řekl jsem a sevřel telefon pevněji v ruce. Prohlásit, že s Reedem nemáme ten nejlepší vztah, by bylo opravdu slabé vyjádření. Měl jsem ho rád, ale taky jsem kurevsky nesnášel břemeno, které mi nechal na krku.
„Potřebujeme najít způsob, jak přivést do střediska špičkovou klientelu, když stavíme ten apartmánový dům. Potřebujeme nový zdroj příjmů, protože teď utrácíme velké peníze.“
„To není můj problém. To ty ses rozhodl vrátit a pracovat s tátou. Ne já.“ Povzdechl jsem si a třel si kořen nosu. Říkal jsem si, že by mi to mělo být jedno, a přitom jsem bojoval s bolestí u srdce, která mi říkala, že mi to rozhodně jedno není.
„Já vím,“ procedil mezi zuby. „Ale táta je věčně pryč. Jsme na to s Avou sami.“
„Nemáte mít od listopadu v provozu tu prvotřídní novou lanovku?“ Listopad byl měsíc, kdy středisko Madigan Mountain obvykle zahajovalo sezónu.
„Takže přece jenom čteš moje e-maily. Ale neodpovídáš mi na ně.“
„Přejdi k věci, Reede. U nás v práci nemají rádi, když se člověk zpozdí.“ To byl jeden z důvodů, proč jsem miloval armádu. Pořádek a disciplína mi prospívaly.
„Dobře. Chtěl bych, abychom u nás začali provozovat heliskiing. Středisko by se tak dostalo na úplně nový level, což je to, čeho chceme tím rozšířením dosáhnout.“
Prudce jsem se nadechl, hlavou mi rychlostí hurikánu vířily různé možnosti. Vyšší vrcholky a hřebeny hned za střediskem pro
to byly jako stvořené. Nedalo se to srovnávat s resorty v Telluride nebo dokonce ve Steamboatu, ale obstáli bychom.
Ne my. Oni.
„Napadá mě jen jeden člověk, který zná zdejší krajinu, jako by to bylo jeho soukromé hřiště, a čirou náhodou taky umí létat s vrtulníkem.“
Rozprostřelo se mezi námi ticho. Přinutil jsem se nadechnout. To ode mě přece nemůže chtít. To ne, kurva. Ani náhodou.
„Weste?“
„Zeptej se někoho jiného.“ Dveře šatny se otevřely, a když jsem se otočil, uviděl jsem Thea Harrise, svého nejstaršího přítele a služebně staršího pilota, který vešel dovnitř, samolibě se usmíval a mával kusem papíru.
„Nechci se ptát někoho jiného.“ V Reedově hlase zaznělo zoufalství. „Jsi moje rodina. Tohle je náš rodinný podnik, Westone. Naše středisko. Naše rodinné –“
„Přísahám Bohu, že jestli řekneš dědictví, tak zavěsím.“ Sevřel jsem čelisti.
Theovo tmavé obočí vyletělo vzhůru a ruka s papírem klesla.
Reed si povzdechl. „Měl bys plnou kontrolu nad svým vlastním provozem. Jen bys fungoval pod logem Madiganu.“
Tohle se nemůže dít. Nemůže. Ale dokud jen chce, nikoli potřebuje, můžu ho odmítnout. Existuje přece spousta jiných pilotů, které si může najmout. Taky spousta průvodců. Jen nikdo, kdo by zvládl obojí tak jako já. Přece o tom nemůžu vážně uvažovat.
„Co je?“ zeptal jsem se Thea, protože jsem se potřeboval chytit něčeho v mém skutečném světě, a ne v tom hypotetickém, který mi líčil Reed.
„Dostal ses na seznam povýšených osob! Předčasně!“ Podával mi papír.
Do prdele. Dokázal jsem to.
14 REBECCA YARROS
„Nechápeš, co se ti snažím říct?“ zeptal se Reed, který si zjevně myslel, že mluvím na něj. „Potřebuju, abys přijel domů, Westone.“
Do. Prdele.
1. KAPITOLA
WO DEVĚT MĚSÍCŮ POZDĚJI
VRTULNÍKY BYLY MÍSTEM, kde jsem byl šťastný. Představovaly sílu, vztlak a pohon – to vše bez omezení ranvejí. Obešly se bez silnic a nepotřebovaly prostor ke zrychlení, aby mohly vzlétnout. Jednoduše se vznesly do oblak odkudkoli, kde se zrovna nacházely. Znamenaly svobodu. Alespoň tomu tak bývalo. Ten zářivě červený kousek svobody, pod který jsem se právě podepisoval, mi připadal asi tak stejně osvobozující jako pouta. Protože přesně tím byl.
Bylo to vodítko za tři miliony dolarů.
Kancelářské hodiny v ocelové budově hned vedle asfaltové dráhy v coloradském Leadvillu ukazovaly sedm hodin ráno a mně se zvedal žaludek, když jsem pomilionté od chvíle, kdy mi Reed zavolal, zvažoval svá životní rozhodnutí. Přesto jsem podepisoval a podepisoval a podepisoval, přičemž každý podpis
REBECCA YARROS
mě připoutával k jedinému místu, kterému jsem se jedenáct let vyhýbal jako vyšetření prostaty.
„Víš, kdybych chtěl dělat kontroly ovládacích panelů za svítání, zůstal bych v armádě,“ prohlásil ode dveří Theo s psací podložkou v ruce a se snědou kůží na čele zvrásněnou tím, jak na mě pohlédl se zvednutým obočím. Byl skoro deset let mým nejlepším přítelem, takže jsem věděl, že to není naposledy, co se na mě takhle dívá.
„Aspoň nejsi v uniformě.“ Osobně bych za ni svoje džíny a tričko s knoflíčky okamžitě vyměnil, ale Theo byl připravený odejít ze služby, což byl také jediný důvod, proč se mi ho podařilo přemluvit, aby šel se mnou. Předal jsem zprostředkovateli další štos papírů, vstal jsem a protáhl se. Včera jsme poslali Mariina manžela a Theovu rodinu napřed do Penny Ridge a pak jsme pozdě večer dojeli do Leadvillu, a tak jsem byl po hodinách strávených za volantem celý rozlámaný. Potřeboval jsem si zaběhat, abych se uvolnil po dvou dnech cestování v kuse, ale tohle byla jediná chvíle, kdy se s námi prodejce mohl setkat kvůli předání.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se zprostředkovatel Thea.
„Sériová čísla na všem souhlasí,“ přikývl Theo a předal mu psací podložku. „Ramosová ještě provádí zběžnou kontrolu.“
Naštěstí se Marii Ramosové blížil konec aktivní služby a mohla pověsit svoji uniformu na hřebík, aby se s námi pustila do tohohle šíleného podniku. Bylo to skoro, jako by nám byly nakloněné hvězdy, jako by se na nás usmálo štěstí nebo nějaké jiné pitomé klišé. Každopádně Maria byla ta nejlepší letecká technička, jakou jsme v naší jednotce měli, a poslední dílek skládačky, který jsem potřeboval.
Opustili jsme budovu a vyšli ven na vzduch vonící počátkem října, kde Maria právě zavírala jeden z prostorů vrtulníku.
„Jak to vypadá?“ zeptal jsem se.
„Dobře,“ odpověděla mi. „Je dobře udržovaný. Je tu samozřejmě možnost, že to s ním vy dva pitomci napálíte do země, ale to by byla chyba pilota.“ S klamně milým úsměvem pokrčila rameny.
Zkontrolovali jsme vrtulník zvenku a já jsem podepsal poslední papíry.
Zprostředkovatel natáhl paži a postupně nám všem potřásl rukou. „Přeju vám, abyste měli víc štěstí než ta poslední společnost, která ho vlastnila.“
„Co se s ní stalo?“ Theo se zamračil a věnoval vrtulníku ještě jeden pohled.
„Šla ke dnu.“ Zprostředkovatel pokrčil rameny. „Každý si myslí, že má na to, aby vlastnil a řídil heliskiingovou firmu, ale… no…“ Znovu pokrčil rameny.
Žebra se mi sevřela jako ve svěráku.
„Každopádně půjdu dovnitř udělat nějaké kopie a pak už jsme hotoví.“ Zprostředkovatel zamířil zpátky do terminálu.
„Šli ke dnu,“ řekla Maria zvolna a zvedla si kšiltovku, aby si pod ni zastrčila pramen hnědých vlasů.
„Nejspíš.“ Vrazil jsem ruce do kapes svých kapsáčů. Maskáčové letecké kombinézy a odznak hodnosti na hrudi, který jsem si vydřel, byly tytam. Začínám znovu od nuly – no, ne tak docela, protože tu mám Thea a Marii, ale jejich podpora znamená také to, že jsem za ně zodpovědný.
„Weste.“ Theo se otočil, položil mi ruce na ramena a upřeně se na mě zahleděl. „Podívej se mi do očí a řekni mi, že to vyjde. Nepřestěhoval jsem ženu a děcka do nejbělejšího města v Americe – a teď nemluvím o sněhu – proto, abychom zkrachovali.“
„My nezkrachujeme,“ ujistil jsem ho.
„Tak jo. A teď to řekni, jako bys to myslel vážně.“
„My nezkrachujeme.“ Rozpačitě jsem se pousmál a poodstoupil, abych si prohlédl čisté linie vrtulníku Bell 212 a jeho lesklý
REBECCA YARROS
nový lak. Neúspěch nepřipadá v úvahu, ne tady, ne se jménem mé rodiny v papírech.
„Nezačínáme úplně bez pomoci,“ dodala Maria a zapnula si bundu, pod kterou měla kombinézu. „Scott včera podepsal smlouvu na náš nový byt a řekl mi, že ten malý podnik, který vlastní tvoje rodina, není tak úplně ta rodinná firmička, jakou jsi nám popisoval.“ Naklonila hlavu na stranu. „Myslím, že z jeho úst zazněla slova butikový resort.“
„Můj bratr Reed ho rozšiřuje,“ řekl jsem na vysvětlenou. Moji přátelé věděli všechno, co potřebovali vědět, aby náš podnik uspěl – že moje rodina vlastní Madigan Mountain Resort, malé lyžařské středisko v Summit County v Coloradu, zaměřené na rodinnou klientelu. Věděli, že jsem byl požádán, abych zahájil provoz heliskiingu, který by posunul náš resort o chlup výš. Nemínili jsme konkurovat Brecku, nebo dokonce A-basinu či jiným střediskům, ale rozšíření, na něž Reed dohlížel, nás vystřelí tímto směrem. Moji přátelé také věděli, že jsem před jedenácti lety opustil středisko a všechno, co mě k němu poutalo, a ani jednou jsem se neohlédl zpátky.
Dokud mi před devíti měsíci nezavolal Reed.
„Lituješ toho, že?“ zeptal se mě Theo a zkoumal můj obličej. „Protože Jeanine se chystá uzavřít smlouvu na dům, který jsem do téhle chvíle ani neviděl, a jestli o tom teď pochybuješ…“
„Právě jsem podepsal papíry na stroj za tři miliony dolarů.“ Ohýbal jsem si kšilt čepice, což bylo jediné nervózní gesto, kterého mě nezbavilo ani jedenáct let v armádě. „Žádné pochybnosti nejsou.“
„To je dobře, protože Scott se už pustil do vybalování,“ řekla Maria a úkosem na mě pohlédla.
„My nezkrachujeme,“ zopakoval jsem. „Znám tyhle hory jako svoje boty, a když se my dva –“ podíval jsem se na Thea, „– budeme střídat jako piloti a průvodci, bude to úplně v pohodě.“
Byla to láska k lyžování ve volném terénu, která nás s Theem dala dohromady během měsíců, kdy jsme ten první rok dočasně sloužili v Evropě. Byl stejně dobrý jako já, a já jsem byl zatraceně dobrý.
Zprostředkovatel se vrátil z terminálu s velkou modrou složkou, která měla na přední straně vyražené jeho logo. „Veškerá dokumentace je tady.“
„Děkuji.“ Vzal jsem si ji od něj. Člověk každý den nedrží v rukou svůj život, ale přesně to jsem teď dělal.
„Už jste někdy letěl z Leadvillu?“ zeptal se mě zprostředkovatel a mezi očima se mu objevily dvě drobné vrásky.
„Jo,“ odpověděl jsem.
„Výškový výcvik,“ vysvětlil mu Theo.
„Dobře. Nerad bych byl poslední člověk, kterého jste kdy viděl,“ zavtipkoval zprostředkovatel. „Klíčky jsou obrazně řečeno vaše a ty ke dveřím máte ve složce. Bylo příjemné s vámi jednat.“
„S vámi také.“
Zamávali jsme na rozloučenou Marii, která jela mým pick-upem z letiště do Penny Ridge, a pak jsme s Theem šli spustit motor a provést nezbytné kontroly.
„Vyplnil jsi letový plán?“ zeptal jsem se ho do sluchátek.
„To víš, že jo. Všechno jde jako po másle,“ řekl Theo, když se rozběhly motory. „A koukni, máme plnou nádrž.“
„Za tři miliony bych nic jiného nečekal.“
„Jak dlouho bude Ramosové trvat, než tam dojede?“
„Asi devadesát minut,“ odpověděl jsem. „My to uletíme tak za dvacet.“
„Tentokrát řídíš ty,“ poznamenal Theo. „Když se něco pokazí, bude to aspoň na tebe.“
Ušklíbl jsem se, ale přikývl jsem, zatímco jsme dokončili kontroly. Pak jsem převzal řízení, dostal povolení od řídící věže a zvedl
REBECCA YARROS
nás do vzduchu. Tomu bzučení se nic nevyrovná. U každého vrtulníku je jiné, ale u tohohle modelu, což byl v podstatě vyšperkovaný Huey, mělo zřetelný rytmus.
Rotory ovládly vzduch a my jsme se odlepili od země. Atmosféra je tady nahoře řídká – Leadville je nejvýše položené letiště v zemi – a měřáky to jasně ukazovaly.
Odklonili jsme se od vrcholu a letěli podél horského pásma.
„Máte tu parádně modrou oblohu,“ podotkl Theo a prohlížel si krajinu.
„Coloradská modrá. Nikde jinde nic takového nenajdeš.“ Sledovali jsme prolákliny a linie údolí, takže jsme z větší části letěli nad silnicí.
„Breckenridge?“ zeptal se Theo a rozhlížel se po okolním terénu.
„Frisco,“ odpověděl jsem a stočili jsme se k východu. „Breck je tamhle o kousek dál.“
„Vidím odtud sjezdovky.“
Proletěli jsme kolem Keystonu a A-basinu a pak jsme zamířili k Penny Ridge, které se nachází těsně pod střediskem Madigan Mountain Resort. Ze vzduchu Penny Ridge vypadalo zhruba stejně, jako když jsem odjížděl – tu a tam pár nových budov, ale nic významného. V tom spočívá krása malého města, které zůstalo malé.
A hory? Ty se nezměnily vůbec. Ne doopravdy. Tmavá zeleň borovic ustupovala na hranici lesního porostu rozeklaným šedým vrcholkům, které se zabodávaly do oblohy jako nože se zubatou čepelí. Zbývá pár týdnů, než se sníh udrží, a pak ještě několik dalších, abychom si vytvořili dostatečný základ a mohli zahájit sezónu. Akorát dost času na to, aby se Theo obeznámil s okolní krajinou stejně dobře jako já.
„Veškeré opravdu dobré lyžování je tamhle za tím hřebenem.“
Kývl jsem hlavou směrem ke sjezdovkám vytesaným do úbočí
hory, jejichž tenké bledě zelené pruhy prořezávající se skrz stromy provázela jen sedačková lanovka, kterou jsem pomáhal opravovat tolikrát, že bych to ani nespočítal. „Pokud tě Jeanine zítra nedonutí vybalovat, uděláme si instruktážní let po okolí.“
„Donutí,“ odpověděl s úsměvem a hlas mu zněžněl jako vždy, když mluvil o své ženě. Ti dva byli… ikoničtí, člověk jim musel závidět. To byl jediný způsob, jak se dal popsat jejich vztah. „Ale uděláme si čas.“
Ze vzduchu jsem viděl, jak moc už postoupilo rozšiřování resortu. Na nedávno zakoupených pozemcích byl vysekán porost, aby uvolnil místo pro sjezdovky, a začala výstavba nových apartmánových domů, nebo jak tomu Reed říkal.
A přímo tam, mezi stávajícím střediskem a Madiganem 2.0, stála budova, kterou mi Reed slíbil, i s přistávací plochou pro vrtulník, označenou velkým X. Ne že bych o tom snad pochyboval. Když Reed řekl, že něco udělá, tak to udělal.
Náš problém odjakživa spočíval v těch sračkách, které mi neslíbil.
„Vypadá to, že to všechno je tady jenom pro nás,“ poznamenal Theo. „Víš, každá rodina tě nevítá doma novým hangárem.“ Vrhl na mě významný pohled.
„Nezačínej s tím.“ Opatrně jsem manévroval a ujišťoval se, že jsem nepřehlédl žádné nové elektrické vedení postavené v posledních deseti letech. „Na to je ještě moc brzo.“
„Člověče, vždyť už jsme v tom.“ Blížili jsme se k přistávací ploše pro vrtulníky a Theo se naklonil dopředu. „Nebo to snad není tvoje jméno? Na boku tamhleté budovy?“
„Moje příjmení,“ zamumlal jsem a dosedl na zem. A tak jsem byl… tady. Bolelo mě na hrudi a věděl jsem, že to není jen z nedostatku kyslíku ve výšce bezmála tří tisíc metrů.
S tím, co mě čekalo, až vystoupím z vrtulníku, jsem toho moc udělat nemohl, tak jsem se soustředil na to, co bylo uvnitř, a pustil
REBECCA YARROS
se do poletových činností. Vypnul jsem motory a listy rotoru se točily čím dál pomaleji, jako by odpočítávaly čas do konfrontace, která na mě čeká už víc než deset let. Tohle místo jsem kurva nenáviděl a teď to znovu měl být můj domov.
Co mě to sakra napadlo?
Soustředil jsem se na vrtulník a záměrně odvracel pohled od cesty vedoucí ke středisku, když jsme otevřeli nezamčené dveře budovy a naložili stroj na podvozek, který ho měl přemístit z přistávací plochy do hangáru. Theo řídil, zatímco já jsem ho navigoval a soustředil se pouze na to, abych dostal vrtulník bezpečně dovnitř.
Ale pak byl uklizený a ta chvíle, kdy jsem se mohl oddávat tomu, čemu chci, skončila.
Když jsme zavřeli dveře hangáru, Theo si přečetl textovku, která mu přišla. „Jeanine už je tady.“
„Jen jdi,“ řekl jsem mu. „Čeká tě velké vybalování.“
„Maria by tu měla být s tvým pick-upem asi tak za –“ podíval se na hodinky, „– půl hodiny. Budeš v pohodě?“
„Jasně.“ Maria a Theo toho měli na starosti víc než já.
Kývl mi na pozdrav, odešel bočními dveřmi budovy a nechal mě uvnitř samotného. Hangár nebyl velký, ale pro naše potřeby byl dobře dimenzovaný. Při správném uložení by se sem pravděpodobně vešel ještě jeden vrtulník. Vybavení se nacházelo podél jedné strany budovy a na druhé byly dvě kanceláře oddělené zdí, obě s okny vedoucími do hangáru.
V jedné z nich jsem viděl stoly, u kterých budeme dělat rezervace a starat se o obchodní stránku provozu, ta druhá byla prázdná až na hromadu plastových židlí, jež vypadaly, jako by je sem přinesli rovnou ze suterénu nějakého kostela. Bude to dobrý prostor pro instruktáž lyžařů.
„Je to tu připravené přesně tak, jak sis přál,“ ozval se za mnou známý hlas.
