Předmluva
Kdo četl některou z mých knih, ví, že jsem se naučil rozumět zvířátkům a můžu si s nimi povídat jejich
řečí. Napadlo mě, že bych napsal knížku o zvířátkách žijících v mořích. Jenže rybí řeč jsem neuměl
a rybímu mlčení jsem nerozuměl. Tak co s tím?
Už jsem ten nápad málem vzdal, když se jednou ozval tichý hlásek: „Tak ty ses rozhodl, že tu knížku o nás psát nebudeš? To bys mě pěkně naštval!“
Rozhlížel jsem se po pracovně, kdo to na mě mluví, ale nikde nikdo. Už jsem si řekl, že se mi to asi zdálo, když se ozvalo šplouchnutí. Nebudu vás dlouho napínat. Za vše mohlo paví očko, moje rybička v akváriu na příborníku.
„Paví očko, jsi přece ryba, tak jak je možné, že mluvíš, když máš jako správná ryba mlčet?“
„Už jsem se nemohlo dívat, jak si s námi rybami neumíš poradit, tak jsem se rozhodlo, že ti pomůžu.“
„Jak by mi malá rybka mohla pomoct s tak velkým problémem?“ Pak mě ale napadlo, že paví
očko není jenom malá, ozdobná pokojová rybka, ale že pochází z velkého, širého moře.
„A tvoji předkové se znali třeba s kanicem?“
„Aby ne. A nejen to. Dokonce naše rodina kamarádila třeba s treskami nebo i s tilapiemi.
I s odrancem, kterého se spousta ryb štítila. Akorát se žralokem jsme se dvakrát nestýkali. To stačilo jednou.“
„A vyprávělo bys mi o nich?“
„A můžu přidat taky historku s chobotnicemi…“
Rád jsem pochopil, k čemu mě ponouká.
Abych si poslechl jeho vyprávění a přidal k tomu několik příběhů, které si užiju sám. Když to tak udělám, dáme tu Knížku o mořských zvířátkách dohromady spolu.
Tak to je všechno. A pak mi povídejte, že ten, z koho nevypáčíte ani slovo, mlčí jako ryba.
Hvězdice
Seděl jsem na břehu moře a chytal jsem ryby.
Kousek vedle mě seděl v písku kluk. Zdálo se mi,
že si s někým povídá. Mluvil dost nahlas, takže jsem jeho povídání slyšel. Řekl: „No dobře, tak máš pět
kon-če-tin a já jenom čtyři.“ V tu chvíli mi došlo, s kým se dal do řeči. Byla to mořská hvězdice.
Věděl jsem, že i děti si můžou povídat se zvířaty.
Hvězdici jsem neslyšel. Ale podle odpovědí kluka jsem si domyslel, co říká.
„Tolika barvami se pochlubit nemůžu, to máš pravdu,“ řekl kluk. „Nazeleno se přebarvit nedokážu.
Ale mluvím za lidi. A vím, že jsou takoví, co dokážou vzteky zezelenat. Ale na světle béžovo, na červeno nebo na hnědo, to dokážu sám. Tu první barvu mám po zimě. Na prvním sluníčku zčervenám
a potom zhnědnu.“
Pak zase kluk chvíli poslouchal hvězdici
a odpověděl: „Říkáš, že máš na pěti ramenech pět 9
očí. Určitě si myslíš, že to my nemáme. Znám ale lidi, co mají očí víc než ty. Třeba moje máma. Ta má dvě oči pod čelem. Když čte, nasadí si brejle a má dvě oči navíc. To jsou čtyři. A včera máma zjistila, že má oko na punčoše. A to ani nemluvím o tom, že občas říká, že má ze mě oči navrch hlavy.“
Musel jsem se usmívat, jak kluk vtipně hvězdici odpovídal.
„Korály, mlže, plže a další dary moře tak často nejíme. Jedla ty jsi ale vepřo, knedlo, zelo nebo švestkové knedlíky? Nejedla. Tak vidíš.“
Ale hvězdice se zřejmě nedala.
„Ty žiješ v pěti oceánech,“ ar-gu-men-to-val kluk. „A k tomu ve čtyřech mořích. To beru. Ale my žijeme na pěti kontinentech. A v tolika zemích, že ti to ani nebudu počítat. Jenom v Evropě máme třeba Německo, Francii, Anglii, Holandsko, Belgii, Slovensko, Česko. A spoustu dalších. Stačí to?“
Čekal jsem, co na to hvězdice řekne. Ale nedočkal jsem se. A nedočkal se už ani kluk.
Hvězdice zmizela ve svém Černém moři. Z toho vyplývá, že jsme seděli u břehu Černého moře sami.
Já i kluk. Zjistil jsem, že je tu na dovolené s rodiči a že přijeli s cestovkou z Berouna. A doma bydlí ve vedlejším městě.
