1. KAPITOLA „Do prdele práce.“ Ta slova mi vyklouznou dřív, než je stačím polknout. Praštím telefonem na bar. To jako fakt? Nechce se mi věřit vlastním uším, do háje zelenýho! Neuvěřitelným řízením osudu přímo vesmírného významu vycházejí stejná slova úplně ve stejnou chvíli z úst chlapíka vedle mě. „Do prdele práce.“ Právě očím tohohle chlapa jsem se soustředěně vyhýbala, přestože se naše barové stoličky v přeplněném hotelovém baru v podstatě dotýkají. Pobaveně se na sebe podíváme. „Nevyšlo vám rande? Nepřišel?“ Nejradši bych se na něj zamračila, protože mě fakt pekelně vytáčí. Proč hned usuzuje, že můj problém je tak nepatrný? Naštěstí nasadil příjemný úsměv. „Ne,“ povzdechnu si. „Právě mi esemeskovala moje sestra, aby mi sdělila, že je zasnoubená.“ Zamračí se. „A to není dobrá zpráva.“ „Ne, když si bere mého bývalého.“ „Au, to je teda mizerie…“ Odmlčí se. „Já vás ovšem trumfnu.“ Poba veně zvlní rty a já se přistihnu, že od nich nemůžu odtrhnout pohled. Celou vteřinu se k tomu přemlouvám, až se konečně zadívám na telefon, který drží v ruce. „Hrajeme si na to, kdo dopadl hůř?“ ptám se. „Jo.“ „Tak to teda skutečně dost pochybuju…“ Povýšeně zvednu obočí. Je typem chlapa, kterého člověk musí udržovat v neustálé nejistotě. „Ale klidně pokračujte.“ 7