THRILLER
H O L LY
C R A I G OVÁ
Přeložil Jiří Chodil
Text copyright © 2023 by Holly Craig All rights reserved Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2023 Translation © Jiří Chodil, 2023 Cover photos © biletskiyevgeniy.com, den-belitsky, Bogdan / Adobe Stock ISBN 978-80-271-3973-6
Kurtovi, za to, že mi změnil celý život. A Milly a Emme, za to, že mi ho den co den projasňují.
PROLOG
Netuším, proč nás sem Charles vlastně dovezl, a nemám ani to nejmenší ponětí, odkud o tomhle místě ví, jednu věc jsem se už ale za ty dny naučila: neptat se… Loď se naklání a pak s těžkým plesknutím dopadá zase zpátky na hladinu. Cooper, můj syn, se mě chytá za nohu a z úst je mu cítit kyselý zápach zvratků. Trpí mořskou nemocí, která ne a ne polevit. Držím se zábradlí a pokouším se ho uklidnit. Každou chvíli mu otírám ústa kapesníkem a nutím ho, aby si do něj odplivoval. A pak kapesník házím do pěnící brázdy za lodí a čekám, až se Cooperovo tělíčko znovu křečovitě rozechvěje. Dovedu si představit, jak se mu přitom pokaždé sevřou útroby, marně se ze sebe snažící dostat něco, co v nich už dávno není, protože všechno vyzvracel. Zoufale ale přitom nechci tohle malé, houpající se vratké plavidlo opustit. Ano, Cooperovi je tady opravdu špatně a Kiki se tváří stále zhnuseněji a zhnuseněji pokaždé, když se její bratr pokouší zvracet, vím ale, že až loď opustíme, přiznám tím definitivně svou porážku. Děti to pochopitelně nevědí, nechápou, oč tu jde, já jsem na tom ale jinak. Je mně jasné, že to bude znamenat, že jsme dosáhli posledního bodu naší cesty. Tahle loď totiž není určena pro plavbu na otevřeném oceánu, jako to dokázala ta předchozí. Znovu se k nám – ke mně a ke Cooperovi – připojuje Kiki. Políbím ji na temeno a přitom sleduji racka, jenž nad námi prolétá a prohlíží si nás. Zdá se, že si přímo libuje v poryvech větru, které ho unášejí sem a tam. Točí se dokola, stoupá nahoru a padá zase dolů a strašlivě přitom kejhá, což je dobře slyšet i přes hukot motoru. Charles se dívá na oceán, ofinu má odhrnutou z čela. Dřív jsem si myslela, že je hezký. Hlavou mi prolétne vzpomínka, jak mě krmil sva7
tebním dortem, a mám chuť jít a plivnout na něj. Kolikrát jsem už zkoumala, co se v dětství mému manželovi stalo a ovlivnilo jeho psychiku! Jsem koučka správného životního stylu, musím být schopna proniknout do psychiky svých klientů, vrátit se s nimi do dětství, ale ani minulost všech svých klientů dohromady jsem nepitvala tak pečlivě jako svého muže. Pravda je, že ani po deseti letech Charlese pořád neznám. Ale známe vůbec někdy někoho doopravdy? Pomalu se blížíme k výběžku ostrova, za kterým je vidět les, vlastní pobřeží je ale tvořeno pláží, nedotčenou a tak bílou, že to až oslňuje a oslepuje. Kopec zvedající se za ní do vnitrozemí je porostlý tropickými palmami tvořícími hustý porost. Chtěla bych nějakého průvodce, někoho, kdo by mi vysvětlil, kam se dá odtud dostat, popsal každou cestičku. Chtěla bych, aby se Charles přestal tvářit, jako že je to dobrodružství a zábava. Děti už uhodly, jak se věci mají, takže si můj manžel může přestat vymýšlet. On teď ale stejně jenom zírá před sebe, a loď přitom poskakuje na vlnách. Už se mu asi nikdy nedokážu podívat do očí. Za výběžkem ostrova je vidět další, tentokrát je to skalnatý mys, balvany jsou navršené do chaotických hromad, temné otvory mezi nimi prozrazují, že tam jsou dutiny vedoucí kamsi do hlubin, v nichž se může skrývat cokoli. Kdybychom sem jeli na dovolenou, na výlet s dětmi, který bych si naplánovala podle nějaké pestrobarevné brožury, určitě bych se teď tropickou nádherou tohoto místa kochala. Je ale dusné horko. Tyrkysové moře se oslnivě leskne jako jeden z mých diamantů. Ale nejsme v brožuře s lesklou obálkou. Mám sevřený žaludek a špatně se mi dýchá. Moje sousedka je mrtvá a já za to nesu část viny. Můj muž nás někam vleče, a já nevím kam. Snad až příliš pevně k sobě tisknu děti. Trup lodě duní, jak do něj naráží moře.
8
PRVNÍ ČÁST
Před třemi měsíci
Střezte se ženy, která se vám bude snažit tvrdit, že je v manželství opravdu a úplně a ve všem naprosto šťastná. Každá, která o svém manželovi říká, že je báječný a skvělý, lže. Musíte si dávat velký pozor na všechna ta „nikdy“ a „vždy“, která lidé vypouštějí z úst. Chtějí tím jenom něco dokázat – vám, nebo sami sobě. Proto jsem také nevěřila Arielle, své sousedce, když mi řekla, že se s manželem Mateem nikdy nepohádali, že se vždycky milovali. Nikdo totiž není tak dokonalý. Když se nastěhovali do sousedního domu, stála jsem několik minut za záclonou okna ložnice a novou sousedku pozorovala. Její zahrada a jakoby i celý život vypadaly tak idylicky. Slunce se jí zamilovaně opíralo paprsky do kůže, zalévalo svou září svěží trávu a terasu, která přímo křičela, jak skvělé by to bylo, kdyby mě na ni pozvala. Představovala jsem si, jak tam sedím, pohupuju nohama a popíjím ledově vychlazené růžové víno z ledově vychlazených skleniček a k tomu si dávám báječný francouzský sýr a křupavé okurčičky. Představovala jsem si, jak mi ta báječná žena vypráví o tom, jak báječně se jí žije bez dětí. O svém báječném manželovi, který ji báječně líbá, jako by spolu teprve chodili. Dům byl celý uplynulý rok prázdný, zahrada tudíž zanedbaná a holá. Teď jsem ale měla sousedku a mohla jsem začít snít o tom, že v ní snad budu mít i kamarádku. Nikdy jsem moc kamarádek neměla – ne vždy se jim totiž dá věřit. Ale u téhle nové ženy jsem chtěla, aby se na mě usmívala, jako bychom byly opravdové kamarádky. Nová sousedka nosila při práci na zahradě měkký slaměný klobouk. Skláněla se nad záhonem s koriandrem, okopávala půdu, zalévala zem jako sama matka příroda, byla na své bylinky pyšná, to se dalo poznat. 11
Sotva se nastěhovali, a už klečela tam na trávě, vytahovala vzrostlé sazenice z květináčů a dělala jim na záhonech místo. Ani nevím proč, ale hned jsem si objednala celý přívěs rostlinek s tím, že jimi osadím kolem dokola bazén… Se sousedkou jsme na sebe mávaly, když jsme se v autech míjely na společné příjezdové cestě, já ji vždy krátce pozdravila a zachytila přitom její jméno. Ariella. Jméno, které bych si jako dítě přála mít. Ariella. Vypadala tak dokonale, až to bolelo. Princeznovské jméno. Půvabně zaoblená postava. Způsob, jakým usrkávala ledovou vodu. Byla ale příliš dokonalá, takový ten typ člověka, kterého obdivujete z dálky, ale nemůžete ho pozvat do vlastního domu, protože by si určitě všiml všech nedokonalostí a křehkostí vašeho vlastního života. Nemůžete si dovolit riskovat, že vás s ním bude kdokoli srovnávat. Nejlepší je se takových lidí stranit tak dlouho, dokud na jejich dokonalosti nenajdete kaz, chybu. Ta totiž vyrovná podmínky, rozdá nově karty. Pak je čas poslat jim pozvánku. Nasypat olivy do misek a nalít šampaňské do vysokých štíhlých sklenek. Pak už si jste rovni, už nejsou lepší než vy všichni ostatní, obyčejní. Pak se můžete stát přáteli. Viděla jsem ten okamžik, kdy její dokonalá fasáda praskla. Viděla jsem ji jednou ráno, když Mateo odešel do práce, plakat do kapesníku. O dvě hodiny později jsem vytáhla ozdobný list papíru… ~ Pozvánku jsem nechala vhodit do jejich poštovní schránky ve zlaté obálce se jmény sousedů vyvedenými kaligraficky dokonale vykrouženým písmem. Třikrát jsem se pokoušela ji nadepsat sama, ale nedokázala jsem to dostatečně dokonale, takže jsem musela přimět hospodyni Georgiu, aby to udělala za mě, já jí to jen diktovala. „Ne, přijďte v šest hodin, nepiš tam, že až v sedm. Nic nenoste. Moc se na vás těšíme. Ano, moc se na vás těšíme – žádné ‚budeme potěšeni‘, to by bylo moc formální. A já nechci, aby si myslela, že jsem taková studená.“ Vybídla jsem Georgiu, aby zaběhla k sousednímu domu a hodila obál12
ku do schránky. Oknem v obýváku v patře jsem sledovala, jak vychází zahradní brankou a zlatý papír se jí leskne v ruce. Vlastně ani nevím, proč jsem si vybrala zlatou. Kéž bych si vybrala perleťovou. Ve zlatém byla pozvánka pořád příliš formální. Kéž bych ji nikdy neposílala. Ve volných chvílích, mezi klienty svého studia, jimž jsem radila online, jsem požádala Georgiu, aby chodila zkontrolovat schránku, jestli nepřišla odpověď, ale nic… protože to dopadlo mnohem lépe. Někdo zaklepal na dveře. A tehdy jsem se s Ariellou poprvé skutečně setkala.
13
Nyní
Slunci jako by se dnes ráno nechtělo na obloze skoro ani ukázat a tipuju, že většina Sydney z toho je nadšená. Moci si tak zůstat v klidu a ve tmě pod peřinou. Venku bude chladno, i když už je jaro. Živé ploty kolem dvora jsou ztuhlé chladem, ještě nejsou připravené ze sebe setřást zimu. Charles hluboce spí a netuší, že už za čtrnáct minut budík rozbuší jeho odpočívající srdce. Jakmile se probudí a začne se hlučně chystat do práce, zburcuje Kiki a Coopa. A pak začne den doopravdy. Proto si musím dopřát ještě těch krátkých čtrnáct minut ticha, než se to rozjede. To potřebuje každá matka. Probudil mě tlak v břiše a šimrání pod žebry. Dostala jsem se do toho stadia těhotenství, do pátého měsíce, kdy cítím miminko mnohem víc a intenzivněji. Trochu se bojím, že když se teď převalím, abych vstala, Charles to ucítí a nebude potřebovat budík, aby se probral. Je tu ale ten obřad, který dělám každé ráno, a pokud ho nestihnu, budu mít rozhozený celý den. Charlesův dech je hluboký, nádech – výdech – nádech – výdech… pořád stejně pravidelně. Četla jsem, že když člověk spí opravdu hluboce, tak mu tělo jakoby ochrne. Pokud tedy Charles spí takhle, když je skoro v kómatu, neměl by snad cítit, že se pohybuju. Přestanu se na něj tedy ohlížet a posunuji se po matraci tak dlouho, až se nohama dotknu staré dubové podlahy. Kradmo se ohlédnu, Charles se pořád ani nehne, a vydám se ke stolku pod arkýřovými okny. Stolek je něco jako výstava naší historie. Můj telefon, jeho klíče, křišťálová váza, kterou nám darovala jeho matka k našemu desátému výročí – jsou v ní teď bílé růže David Austin –, stříbrná krabička se zlatým 14
lemováním, fotografie našich dětí, Charlese a mě pod Eiffelovkou, kniha o venkovských sídlech a pečlivě vyleštěný svícen. To všechno leží vedle sebe jako exponáty z muzea našeho života. Někdy se na všechny ty věci dívám a bojuji s pokušením to všechno srazit rukou na zem, hrnout je předloktím po desce stolku, až na konci spadnou dolů a rozbijou se na kusy. Uspokojilo by mě to. Jestli něco nesnáším, tak je to faleš. Stojím tu ale kvůli jedinému předmětu. Svému mobilnímu telefonu. Zvedám ho a zadávám heslo, cítím, jak mi hoří tváře. Kliknu na ikonku WhatsApp a zadívám se na jméno, u něhož svítí symbol jedné nové zprávy. Čtu si ji a jako by mě v útrobách šimrala spousta motýlích křidélek. Nejsem si jistá, jestli mé vzrušení nějak ovlivňuje dítě ve mně, ale to se dává do pohybu tak divoce, že se musím chytit stolku, abych se udržela na nohou. Vymažu zprávu a odložím telefon na stůl. Teď už budu mít po zbytek dne klid, budu se moci soustředit na to, co se bude dít. Škvírou mezi těžkými sametovými závěsy proniká do místnosti žluté světlo. Sousedé mají na zahradě rozsvícené lampy, celá její obrovská plocha je jimi ozářená. Jinak se ale příliš neliší od té naší. I naše domy jsou stejné. Stejný pětiúrovňový dům, stejný výhled na řeku. Ariella a její manžel Mateo v tom domě, který je pro ně dva příliš velký, ještě také klidně spí. Kromě nich je tam ale spousta mužů z ochranky. Prostory natolik přetékají testosteronem, že se tam skoro nedá dýchat. Kdysi dávno jsem si myslela, že bych jí mohla pomoct. Ale tak je tomu se sousedy vždycky: musíte být opatrní na to, kolik se toho dozvíte, jak moc toho víte… a jak moc se zapojíte do jejich života.
15
Před třemi měsíci
Když vás někdo při setkání obejme, z jeho horké kůže ucítíte sušenky a vanilku, sladkou vůni něčeho, co se zrovna vytáhlo z trouby, a vlasy, z nichž se ta vůně line, jako by se vám omotaly okolo nosu a úsměv toho člověka vám rozzáří celý den, zaskočí vás to. Naposledy jsem cítila kůži jiné ženy na své, když mě objímala matka. A naposledy, když jsem vnímala kůži jiného člověka, bylo to před dvěma dny, já byla napůl spoutaná zmuchlaným ložním prádlem a váha toho druhého mi drtila břicho. Ariella v sobě měla ten typ láskyplné energie, kterou jsem jí záviděla. Jak může být někdo tak milý? „Nedovedeš si představit, jakou jsem měla radost, když jsem uviděla tuhle pozvánku.“ Usmívala se, tiskla si zlatou obálku k srdci a začala mi okamžitě tykat. „Připadala jsem si tak divně, když jsme se sem přistěhovali z Bondi. Vím, že bydlíme hned vedle sebe, ale stejně mám pocit, že to mám k jiným lidem daleko.“ „Chápu tě,“ přikývla jsem a nevěděla, kam s rukama. Bylo to asi proto, že jsem měla všehovšudy jen dvě kamarádky. A že jsem si vždycky připadala divně, když jsem měla mít cokoli do činění s příliš přátelskými ženami. Moje matka byla chladná. Po životě s ní jsem nemohla tušit, že existují i vřelé ženy. Konečně jsem to vyřešila a založila si ruce v bok. „Jsem ráda, že teď budu mít sousedku.“ Snažila jsem se mile usmívat a tvářit se co nejpřirozeněji. „Ve vašem domě přes rok nikdo nebydlel. A prázdný je i ten dům na druhé straně, protože ti lidé, co jim patří, cestují pořád někde po světě.“ Vyhlédla mi přes rameno. „Vypadá to ale na přátelskou ulici.“ Pokrčila jsem rameny. „Lidé tu mají snahu držet se trochu moc stranou.“ 16
„No, já jsem stejně nadšená jako ty.“ Přimhouřila oči a já měla pocit, že to myslí vážně. Pokynula jsem hlavou k pozvánce, kterou držela v ruce. Opět jsem ucítila, jak mě zaplavuje horko, a tváře se mi určitě zase zbarvily doruda. Najednou mi přišla celá ta pozvánka jako hloupá. Všechno to zlato. Všechny ty pokyny pro Georgiu, jak ji má napsat. „Takže budete mít čas stavit se na večeři?“ „Určitě. Matty bude nadšený, že se bude moci konečně seznámit s našimi novými sousedy.“ Už jsem měla možnost nahlédnout do jejich domu. Hned první den jsem u nich zaklepala, otevřela mi jejich pomocnice. Ariella nebyla zrovna doma, ale i tak jsem stihla nahlédnout do předsíně a udělat si obrázek o tom, co jsou ti dva zač. On musel být tak trochu snob, ona zase takový ten „přírodní“ typ. On jezdil v nablýskaném černém rangeroveru s tónovanými skly, ona v hybridu. V předsíni měli spoustu zrcadel s tak tlustými ornamenty zdobenými zlatými rámy, až z toho mrazilo. Podlahu měli z leštěného mramoru, který halu současně zmrazil i rozzářil, takže stěny, strop i podlaha se spojily dohromady a vytvořily jakousi bílou masu. Zauvažovala jsem o tom, kdo jim vybíral nábytek. Podle džínové kombinézy, kterou měla Ariella na sobě, hnědých sandálů a slaměného zahradního klobouku jsem odhadla, že ona bude takový ten hipsterský typ, co se vyžívá ve složité přípravě kávy a miluje čerstvě vymačkané ovocné a zeleninové šťávy, které odstraňují z těla volné radikály, a raději se opaluje na pláži, než aby chodila na únavné večírky. Takže jsem měla jasno – večeře, kterou pro ně udělám, nebude nic podobně únavně formálního jako ty večírky. I ze mě se pro jednou stane hipsterka, která miluje šťávy a nenávidí volné radikály. I když, po pravdě řečeno, já do téhle party zase až tak moc nezapadám. „Co mám vzít s sebou?“ zeptala se. „Vůbec nic. Jen svého manžela.“ Zasmála se a zaklonila hlavu. „Jen svého milovaného manžela,“ řekla. Zazněla mi v tom faleš. 17
Nyní
Charles vstane z postele, a celá domácnost je na nohou. Vše běží jako stroj – dokonale a předvídatelně. Charles si stěžuje, že mu kravata neladí ke košili, tak mu Georgia rychle vyžehlí jinou. Kiki sedí na kuchyňské lavici u porce míchaných vajíček a obdivuje se svým nejnovějším videům zachycujícím západy slunce, její ložnici, nový svetr, zlaté listí na naší zahradě. Natáčí svého tátu, on si to ani neuvědomuje. Chci, aby už děti odešly do školy. Chci, aby už bylo deset hodin. Ariella mi dnes chce říct něco důležitého. Její vzkaz mám pořád nahoře, zastrčený v prázdném kalíšku od svíčky, pod víčkem, spolu s ostatními jejími vzkazy. Je to jediný způsob, jak spolu můžeme upřímně komunikovat, a já to musím před manželem tajit. Koušu se do rtů, protože to začíná být vážné a ona mě potřebuje víc než kdy dříve. Coop sedí a cpe si do pusy kukuřičné lupínky, Georgia mu v mikrovlnce ohřívá mléko. A já sedím a sleduji, jak žije můj dům, aniž bych se cítila být s jeho životem nějak spojená. Piju zázvorový čaj, je slabý a vlažný, jako pot. Poklepávám pěstěnými nehty o porcelán hrnku, jehož složitý modro-bílý vzor se leskne ve světle lustru. Charles mě prakticky nevnímá, Kiki vnímá jen sebe, Coop vnímá Georgiu, hospodyni, kterou by klidně mohl považovat za svou matku. A já? Já vidím sebe samotnou na stěně naleštěné konvice, pokřivenou a znetvořenou. Dívám se na sebe a hledám cestu ven z téhle šlamastyky. ~ Matky celého světa by mě určitě ukřižovaly za Kikin kanál na YouTube. Nejdříve se mi to taky moc nelíbilo. Kiki se nadchla pro svět influencerů a pokaždé, když jsem jí koupila sliz – takovou tu odpornou dětskou hrač18
ku –, pustila se do jeho otvírání, a zatímco se dobývala do plastových krabiček v barvách žvýkaček, hrála si, že ji přitom někdo natáčí. Hodnotila měkkost té odpudivé hmoty a mluvila přitom s americkým přízvukem. A jednoho dne se při této činnosti sama tajně natočila a výsledné video umístila na YouTube. Získala docela dost lajků a komentářů, já ji ale varovala, aby kanál nesdílela s Charlesem. Jako majitel bezpečnostní firmy pro sydneyskou smetánku by nejspíš nebyl nadšený, kdyby zjistil, že jeho dcera ukazuje celému světu náš dvorek a dům. Kiki ovšem pokračovala, a když dosáhla tisícovky sledujících, pozbyla jsem pro tohoto jejího koníčka veškerého nadšení i já. Dokonce mě to začalo děsit. Nikdy nevíte, kdo se dívá. A tak jsem dceři řekla, aby toho nechala. ~ Kiki a Coop jsou ve škole a já jsem doma s Georgiou. Hospodyně mi připomíná důvěrně známý kus starého nábytku, který už dokonale zapadl do života rodiny. Občas ji slyším, jak si brouká na chodbě nebo v patře a z pokoje vedle mé pracovny. Zní tak spokojeně, když uklízí, urovnává věci, vysává prach nebo vaří. Mám ji ráda, i když bych byla radši, kdybychom ji nepotřebovali. To kvůli ní se cítím jako matka méněcenná. To kvůli ní mám pocit, jako by moje děti měly být její, jako by můj manžel měl být její. Jako bych do celé té hry, která se tu hraje, nějak nepatřila. ~ Odvezla jsem děti do školy a teď sedím ve své pracovně a popíjím zelené smoothie, když najednou uslyším před naším domem houkat sirény. Brzy se už mám setkat s Ariellou, zoufale s ní potřebuji mluvit. Georgia ji podle všeho ráno slyšela přes zeď plakat a vzkaz, který Ariella Georgie předala, naznačuje, že jde o něco vážného, o něco, na co jsme čekaly, po čem jsme pátraly. Nějak je do toho zapletená i Tracy, moje kamarádka, která pracuje kousek ode mě. Nemůžu se soustředit na monitor počítače. 19