V dálce bylo slyšet hřmění, jako by se blížila bouřka, na nebi však zatím nebyl ani mráček. Ono je sice pravda, že v horách se počasí může změnit z minuty na minutu, ale teď tomu nenasvědčovalo vůbec, ale vůbec nic.
„Slyšíš to?“ ozvala se bojácně Apolenka.
„Však z toho nic nebude,“ odvětila Adéla, „pořádně na to těsto přitlač, ať jsou frgále jedna báseň.“
Adéla byla Apolenčina starší sestra, obě byly pekařky a po rodičích zdědily malou pekárnu v podhůří Beskyd.
Však to byly ty nejvyhlášenější pekařky široko daleko.
Tou dobou probíhala přímo nad vrcholy hor vášnivá debata, která se k lidským uším nesla jako ozvěna hromu.
„Podívej se na ně! To si říkáš ochránkyně havířů? Jejich patronka?!“ popichoval svatý Prokop svatou Barboru.
„Copak jim něco chybí?“ otázala se nechápavě a pohlédla dolů k šachtám, odkud se právě trousili po hrstkách špinaví, unavení havíři, kterým zrovinka skončila šichta.